↗

Protesty proti korupčním a uzurpátorským praktikám Andreje Babiše se často dovolávají naší příslušnosti k Evropské unii. Rezoluce Evropského parlamentu je ozvěnou hlasu české občanské společnosti. Foto FB Milion chvilek pro demokracii

Evropský parlament dnes s největší pravděpodobností schválí rezoluci, která ostře odsuzuje konflikty zájmů českého premiéra Andreje Babiše. Parlament bere jako fakt, že český premiér zůstává faktickým vlastníkem Agrofertu, který pobírá evropské dotace. Pokládá proto za nepřijatelné, že se český premiér současně účastní vyjednávání o evropském rozpočtu za Českou republiku. Rezoluce situaci označuje za „odsouzeníhodnou“ a porušující evropská pravidla o střetu zájmů.

Rezoluce také důrazně vybízí Evropskou komisi, aby Babišovým nepravostem učinila přítrž. Celé zdůvodnění rezoluce působí jako shrnutí argumentace ze Žlutého barona. V pečlivých podrobnostech rezoluce líčí, co všechno český premiér podniká proto, aby zamlžil fakt, že zůstává výhradním faktickým vlastníkem Agrofertu. Dokládá, jak převzal kontrolu nad podstatnými segmenty českého státu, které nyní namísto české veřejnosti slouží jeho zájmům korporátním a osobním. A konstatuje, že si tak podvodně zajistil přístup k dotacím na evropské i české úrovni.

Rezoluce obsahuje tucty konkrétních doporučení, jak by nyní Evropská komise a Evropská rada měly postupovat, aby ukončily zneužívání dotací v České republice i jinde. Návrhy zahrnují nové kontrolní mechanismy střetu zájmů, ukončení jakýchkoli příspěvků Agrofertu, vyloučení oligarchů v politice z jednání o evropských dotacích. V neposlední řadě Parlament žádá Komisi, aby zveřejnila bez dalších odkladů audit o Babišově střetu zájmů.

Rezoluci je možné brát za triumf české občanské společnosti. Obsahuje přesně takové závěry, jakých se občané dovolávali, už když v roce 2017 podepisovali petici během turné Žlutého barona, odráží navazující snahy Transparency International a české Pirátské strany a konečně ji lze brát také za vyslyšení požadavků protestů Milionu chvilek pro demokracii, největších v českých zemích od roku 1989.  

V rezoluci se mimo jiné píše, že Evropský parlament: „důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU“ a dále, že Evropský parlament: „vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur“.

↗

Rezoluci podporují politici všech hlavních europarlamentních skupin, včetně rumunské europoslankyně Ramony Strugariu z liberálního klubu Renew, do nějž patří i Babišovo ANO. Repro DR

Rezoluci podporují politici všech hlavních europarlamentních skupin, včetně rumunské europoslankyně Ramony Strugariu z liberálního klubu Renew, do nějž patří i Babišovo ANO. Ostatně klub Renew, do nějž patří řada nejhalasnějších kritiků Orbánova členství v Evropské lidové straně, by měl bez dalších cavyků přistoupit k tomu, že Babišovu stranu vyloučí ze svých řad. Jak by mohl jakýkoli „liberál“ hodný toho jména chtít hájit praxi, kterou rezoluce popisuje?  

Bude-li rezoluce přijata a budou-li doporučení v ní obsažena briskně uvedena v realitu, poskytne to dobrý příklad, že Evropská unie je stále ještě schopna řídit se svými zásadami a vyžadovat dodržování demokratických pravidel, k nimž se jednotlivé státy při vstupu zavazovaly. Nicméně jakkoli je na místě současnou působivou iniciativu Evropského parlamentu ocenit, je zapotřebí se také podívat na kontext a souvislosti, které nás k současnému stavu dovedly. 

Evropská unie musí začít pečovat o kvalitu demokracie

Od rozšíření Evropské unie v roce 2004, a v řadě případů ještě mnohem dřív, evropské dotace až přespříliš často nesloužily k deklarovanému cíli, jímž měla být podpora sociální a hospodářské soudržnosti postkomunistických zemí a západních demokracií, ale spíše k tvorbě lokálních, regionálních a celostátních kvazi-mafiánských struktur. Ty vyvinuly sofistikované metody, díky nimž sice plnily regulatorní požadavky a kritéria Evropské unie, současně ale nerušeně doma budovaly své klientské sítě. Jedná se o model parazitního vysávání veřejných rozpočtů, který již v devadesátých letech popsal Václav Havel termínem „mafiánský kapitalismus“.

Evropské instituce selhaly v tom, že si nevymohly, aby péče o kvalitu demokracie, vzkvétající občanskou společnost a silná svobodná média byla integrální součástí procesu rozšiřování Evropské unie. Tak se stalo, že rozšíření unie napomohlo zejména tomu, aby se bezskrupulózní a privilegováni příslušníci nové postsovětské ekonomické elity stali ještě bohatšími a mocnějšími. Evropská unie tím ale selhala i ve vztahu k občanům západních demokracií, protože umožnila, aby prostředky tamějších daňových poplatníků končily v kapsách zdejších kmotrů.

Příčiny, proč se to celé nejspíše stalo, lze identifikovat dvě. Za prvé, evropské instituce podlehly šalbě, že alespoň potud, pokud se dodržují formální demokratické procedury, politické reprezentace postkomunistických zemí odrážejí reálnou demokratickou vůli zdejších občanů a zájmy svých společností; a to alespoň v míře, v jaké je tomu zvykem v západních demokraciích. Jenomže to v mnoha případech prostě nebyla — a není — pravda.

A jak už jsme uvedli, pramalá pozornost se věnovala úloze občanské společnosti a svobodných médií. Nezavedly se tedy prakticky žádné mechanismy, které by posuzovaly kvalitu demokracie a dbaly o to, aby se pečovalo o její rozvoj. V tomto smyslu Evropskou unii zradil posvátný princip „subsidiarity“, protože v mnoha případech vedl k tomu, že se podporovaly struktury svou povahou zcela nepřátelské hodnotám, na nichž si Evropská unie podle svých vlastních slov zakládá.

Tím se nemá říct, že evropské fondy v nových členských zemích nevytvořily ohromné množství veřejně prospěšných statků. Ale vedlejší náklady v podobě peněz odkloněných oligarchům a podobným typům jsou nepřijatelně vysoké. Navíc standardní odpověď — soustavně komplikovat byrokratické pojistky ztěžující k evropským prostředkům přístup — situaci nijak nezlepšuje, protože to cestu zahrazuje hlavně menším, reálně oprávněným uchazečům o případnou podporu, zatímco velcí aktéři zvyklí obratně se pohybovat v právních kličkách dokážou nacházet způsoby, jak pravidla obejít. 

Je tedy třeba si uvědomit, že oligarcha Andrej Babiš je dnes terčem soustředěného evropského tlaku zejména z jednoho důvodu. Udělal tu hrubou chybu, že se stal příliš viditelným v důsledku svého přímého vstupu do politiky. Pokud by zůstal za kulisami a zpoza nich korumpoval ve svém vlastním zájmu českou a slovenskou politiku, jak to dělal po dvacet let předtím, nikoho v evropských institucích by dnes nezajímal.

A to nás přivádí k druhé příčině, proč byla Evropská unie nepřipravena své rozšiřování o postsovětské země zvládnout dobře. Západoevropské země totiž samy — a stejně tak i Evropská unie jako celek — trpí zásadním demokratickým deficitem. Spočívá v tom, že rozhodovací procesy zde jsou příliš snadno ovlivnitelné nežádoucími finančními a korporátními zájmy.

Jinak řečeno případ Andreje Babiše — či, když už jsme u toho, maďarského Viktora Orbána a jeho sítě pohůnků — se liší pouze v měřítku, nikoli však v základním principu, od situace v celé Evropské unii, kde si například farmaceutické korporace mohou koupit vliv na rozhodování o prioritách lékařského výzkumu, automobilky rozhodují o prioritách dopravní politiky, a fosilní či jaderný průmysl může své antikvární představy o energetice projektovat do celoevropských priorit… takový zkrušující seznam by byl velmi dlouhý.  

Ohromující rozdíl mezi tím, jak evropské instituce drtily Řecko v prvních letech vlády Syrizy za odklon od neoliberální ekonomické ortodoxie, a tím, jak ležérně přistupují k selhávajícím středoevropským demokraciím ve visegrádských zemích, vydává bolestné svědectví o tom, kde leží skutečné priority dnešní Evropské unie. Znovu a znovu vidíme, jak se partikulární hospodářské a korporátní zájmy staví nad kvalitu demokracie a vládu práva.

A tak ačkoli je nezpochybnitelně skvělé, že Evropská unie stupňuje tlak na Andreje Babiše, jakékoli oslavy by byly předčasné, dokud se parlamentní rezoluce nepromítne do konkrétních činů Komise i Rady. Je nejvyšší čas zveřejnit v plném rozsahu výsledky auditů, zastavit jakékoli toky peněz do Babišovy korporace a vyloučit jej osobně z jednání o rozpočtu. Ale mají-li mít taková opatření smysl a směřovat k řešení příčin, a nejen důsledků neobratné evropské politiky, pak je nutno, aby následovala upřímná snaha dotacemi přispět k zásadnímu posílení demokracie v České republice, ale také ve všech jiných koutech Evropy.

Co to obnáší? Zásadní zvýšení přímé podpory strukturám občanské společnosti i svobodným médiím, jejichž kvalita je dnes hluboce podlomena ve většině evropských zemí. Taková podpora se navíc musí stát dostupnější, pružnější a podstatně méně zatížena byrokracií. Byla to právě svobodná média a občanská společnost, kdo ukázal pravou podstatu Babišova angažmá v politice.

Síla svobodných médií a občanské společnosti je ostatně jediným známým způsobem, jak účinně omezovat nežádoucí vliv velkých peněz — ať už korporátních, oligarchických, ruských nebo čínských — na tvorbu rozhodnutí v evropských demokraciích, jež nám křehnou před očima. Právě v čase, kdy se zvažuje, kam nasměrovat prostředky na post-pandemickou obnovu evropského hospodářství, je taková debata potřebnější než kdy dřív. Protože nic dnes nepotřebuje obnovit tolik jako životní síly demokracie v Evropě. 

Komentář je českou variantou textu, který vyšel na webu bruselského think-tanku Corporate Europe Observatory, jehož rady je autor členem, a dnes také v bruselském deníku EU Observer.