Největší zápas v naší polistopadové historii teprve začíná: o Evropu
Václav MlsBrexit je hlubokým otřesem v mnoha rovinách: pro Británii, pro Evropu i pro Českou republiku. Naše místo v Evropě není samozřejmé a naše dnešní role ostudná. Změnit vztah Čechů k Evropě je základní zkouškou pro naši politické generace.
Jsem ve věku, kdy už jsem zažil a pamatuji si mnoho dnes již velkých historických okamžiků. Na střední škole Sametovou revoluci a v následujících letech řadu dalších událostí, některých radostných, jiných zase smutných. Rozpad východního bloku v podobě zániku RVHP a Varšavské smlouvy, pote však i rozpad Československa. Vstup do NATO a Evropské unie, neúspěch projektu Evropské ústavy či úspěšné rozšíření Schengenu i na Českou republiku. A jako my všichni jsem nyní zažil i brexit.
U některých těchto historických událostí si dnes již přesně nepamatuji, kde jsem právě byl a co jsem dělal. U Brexitu je tato vzpomínka pochopitelně velmi čerstvá a zůstane mi na celý život. Půl hodiny před půlnocí z 31. ledna na 1. února jsme s manželkou v centru Bruselu dorazili na náměstí Jo Coxové, kde se už shromáždila skupina našich britských přátel a známých.
Jo Coxová byla labouristickou poslankyní britského parlamentu, kterou 16. června 2016 na ulici zavraždil ultrapravicový extremista. V okamžiku spáchání tohoto zrůdného činu podle svědků vykřikl “To je pro Británii. Británie bude vždy na prvním místě.”
Přesně o půlnoci ve velmi pohnuté a dojemné atmosféře začali přítomní Britové společně zpívat ‘Auld Lang Syne’, krásnou lidovou písníčku, s textem skotského básníka Roberta Burnse, která se v anglosaském světě zpívá při příležitostech loučení; česky je známa jako Valčík na rozloučenou.
Žádná slova nemohou vystihnout tento hluboký a nezapomenutelný zážitek. Lidé si padali do náručí a objímali se. Slov nebylo potřeba. I domů jsme pak odcházeli zamlklí, centrem belgické metropole pulzující nočním životem. A my jsme věděli, že až se ráno probudíme do nového dne, život samozřejmě půjde dál.
Británie
Velká Británie odešla z Evropské unie a mně se hlavou honí tisíc myšlenek. Nyní již bezmoc nad tím, jakou měrou ovlivnily výsledek referenda o brexitu ‘fake news’. O mnohých praktikách a lžích dnes již víme. Sledování dokumentu “The great hack”, na kterém spolupracoval tým investigativních žurnalistů a akademiků z Británie a USA, je děsivým svědectvím o manipulativních praktikách firmy Cambridge Analytica a bezbřehé hamižnosti a bezskrupulóznosti Facebooku.
Dokud se tyto gangsterské metody praktikovaly jen v rozvojových zemích, většina z nás o nich neměla ani tušení. Příklad ovlivnění demokratických voleb v zemi, jako je třeba Trinidad a Tobago, působí alarmujícím dojmem, přece jen však vzdáleně. Ovlivnění amerických prezidentských voleb či referenda o brexitu má ale na náš život již bezprostřední a zásadní dopad.
V myšlenkách se neustále vracím k uplynulým desetiletím, během nichž byla Británie členskou zemí Evropské unie. Sedmačtyřicet let. Delší doba, než po kterou u nás vládli komunisti. Déle než dvě generace. Období britského členství v Unii (1973 — 2020) pokrývá celý můj život, jehož první fázi jsem prožil v komunistické diktatuře za Železnou oponou.
V mém rodném městě Chebu, jež bylo v té době výspou a hrází socialismu, jsem vyrůstal obklopen hesly „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak”. Nic naštěstí netrvá věčně. Poučení z brexitu je mi ale připomínkou toho, že nikdy neexistuje žádná záruka, že věci, které jsou dobré, budou fungovat natrvalo.
V podstatě i obhajoba Evropy spočívá převážně v tom, jako toho jakési potvrzení, jak špatně by bylo, kdybychom EU opustili. Což je samo o sobě naprostá pravda a už jen kvůli tomu stojí za to za EU bojovat. Pozitivní obhajoba nemá co nabídnout a ústupové boje zápas o srdce a mysl lidí jaksi nevyhrávají.
A k Řecku se EU zachovala jako milosrdný Samaritán? Řecká situace je konkrétním výsledkem hry s nulovým součtem, která se na jeho úkor hrála desítky let už dávno před jeho vstupem do EU a hraje dodnes ve prospěch řady velkých hráčů, států i nadnárodních korporací.
V článku od autora, jehož profesí je radit politikům ČSSD. Asi ne moc dobře, soudě podle jejích výsledků.
Ale pořád jsem se nedozvěděl, co je ten správný nepokroucený narativ o Řecku. Co je v článku o Řecku?
Nicméně Česká Republika prostě využila právní možnost, kterou ji právo EU nabízí, není první a sotva mluvit o nestoudnosti. Zato lze důvodně mluvit o nebetyčné pitomosti, zjednodušeně řečeno zkorumpovaný premiér&cons. ztrátu způsobenou očividně nečistou hrou tou žalobou zmnožil a nejspíše znásobil.
Zdroj:
https://www.etuc.org/en/pressrelease/workers-6-eu-countries-worse-10-years-ago
Asi jsem ještě nedorostl ke standardům klasické liberální demokracie, protože to nejen nedokážu pochopit, ale dokonce si myslím, že taková eurozóna je lidem žijícím z mezd na dvě věci...
Pane Kalousi, proč si myslíte, že nastal čas, kdy by měl být navždy zajištěn trvalý růst blahobytu všech? Není asi nejhorší věc na světě, když se to zrovna některou dekádu v menší části zemí (na jihu EU) nestane. Navíc jde o státy ne zas tak dávno spíš chudé, které v historicky nedlouhé době, podobně jako nyní země postkomunistické, nemálo se dotáhly na oblasti z nejvyspělejších. Někdy i trochu s jejich přispěním, které se však může obrátit v požadavky. Ne každý ekonomický růst byl (či je) správně založený, zdravý a udržitelný.
Mimochodem o stagnaci i poklesu reálných mezd se před lety oprávněně hovořilo nejvíce v souvislosti s USA, tedy velmocí, které nikdo nediktuje. Takhle se dostáváme k faktu „rozevírání sociálních nůžek“. Zdá se, že vedle toho, že bohatí se „oklepali“, hraje roli i skutečnost, že peníze „chtějí být pohromadě“ a kromě jiného si o takové zacházení řekly stimulací globálního ekonomického růstu a inovace. Ne náhodou jde v dost samostatně se rozhodující Číně (Indii atd.) rychlá akcelerace hospodářství s nesmírným bohatnutím místních "vybranců" ruku v ruce.
Samozřejmě, že globální pohyb nečiní šťastnými všechny ani stále stejné. To adjektivum od štěstí je však spíš ve významu "lucky" než "happy", protože lidé zdaleka nemusí mít nejlepší roky právě tehdy, kdy jdou jejich příjmy nahoru. A to nejen jednotlivě.
Mimochodem, nárůst té masy bohatství, o kterou bohatí zbohatli, za stejné období ± percentuálně odpovídá tomu, oč ti chudí zchudli. Proč by tedy ti chudnoucí měli zrovna eurozónu, která tomu nedokázala zabránit, měli považovat za nějaké terno? Čím jim prospěla? Jak jim vysvětlila, kdo nebo co za to může? A proč jsou postoje frustrace vyplývající mj. z této skutečnosti známkou toho, že někteří ještě nedorostli výšin liberální demokracie?
"Není asi nejhorší věc na světě, když se to zrovna některou dekádu v menší části zemí (na jihu EU) nestane."
10 let není zas tak krátká doba, pro lidi narozené v roce 1990 třetina života, a zasáhlo to dost velkou část evropské populace - např. v Řecku až na výjimky veškeré obyvatelstvo. Proč by zrovna Řekové měli trpně snášet, že se stali oběťmi her s nulovým součtem? A řada dnes už i mainstreamových ekonomů Vám aspoň off record řekne, že kdyby tyto státy nebyly součástí eurozóny, měly by v ruce nástroj pro řešení některých problémů v podobě měnových manipulací. Dějiny - jestli je ještě bude mít kdo psát - jako tragickou chybu při budování EU jednou vyhodnotí zavedení společné měny bez společné kasy a společných daní a společné sociální politiky. A přidejte si k tomu, kdo v té hře s nulovým součtem na úkor Řeků vítězí; je to především Německo (což nejsou Němci jako takoví, aby bylo jasno, ale německé banky a korporace) a pochopíte důvod řeckých (i jiných) resentimentů.
Odejít z eurozóny nebo aspoň zkusit dvojí měnu se neodvážili. Resp. Varoufakis by se možná odvážil, ale bohužel byl sám.
Nebo by třeba stačilo chovat se k Řecku aspoň trochu podobně jako vláda USA k bankám, které jsou TBTF.
Jakou roli v zákulisí sehrálo NATO nebo jiní předkladatelé nabídek, které se neodmítají, o tom je lepší raději nepřemýšlet.
Myslíte, že rozprodej řecké infrastruktury Číňanům je pro EU lepší než jiné myslitelné varianty? Když už se teda na to, co je lepší pro Řeky, vykašlali úplně všichni...