Největší zápas v naší polistopadové historii teprve začíná: o Evropu

Václav Mls

Brexit je hlubokým otřesem v mnoha rovinách: pro Británii, pro Evropu i pro Českou republiku. Naše místo v Evropě není samozřejmé a naše dnešní role ostudná. Změnit vztah Čechů k Evropě je základní zkouškou pro naši politické generace.

Jsem ve věku, kdy už jsem zažil a pamatuji si mnoho dnes již velkých historických okamžiků. Na střední škole Sametovou revoluci a v následujících letech řadu dalších událostí, některých radostných, jiných zase smutných. Rozpad východního bloku v podobě zániku RVHP a Varšavské smlouvy, pote však i rozpad Československa. Vstup do NATO a Evropské unie, neúspěch projektu Evropské ústavy či úspěšné rozšíření Schengenu i na Českou republiku. A jako my všichni jsem nyní zažil i brexit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

U některých těchto historických událostí si dnes již přesně nepamatuji, kde jsem právě byl a co jsem dělal. U Brexitu je tato vzpomínka pochopitelně velmi čerstvá a zůstane mi na celý život. Půl hodiny před půlnocí z 31. ledna na 1. února jsme s manželkou v centru Bruselu dorazili na náměstí Jo Coxové, kde se už shromáždila skupina našich britských přátel a známých.

Jo Coxová byla labouristickou poslankyní britského parlamentu, kterou 16. června 2016 na ulici zavraždil ultrapravicový extremista. V okamžiku spáchání tohoto zrůdného činu podle svědků vykřikl “To je pro Británii. Británie bude vždy na prvním místě.”

Přesně o půlnoci ve velmi pohnuté a dojemné atmosféře začali přítomní Britové společně zpívat ‘Auld Lang Syne’, krásnou lidovou písníčku, s textem skotského básníka Roberta Burnse, která se v anglosaském světě zpívá při příležitostech loučení; česky je známa jako Valčík na rozloučenou.

Žádná slova nemohou vystihnout tento hluboký a nezapomenutelný zážitek. Lidé si padali do náručí a objímali se. Slov nebylo potřeba. I domů jsme pak odcházeli zamlklí, centrem belgické metropole pulzující nočním životem. A my jsme věděli, že až se ráno probudíme do nového dne, život samozřejmě půjde dál.

Británie

Velká Británie odešla z Evropské unie a mně se hlavou honí tisíc myšlenek. Nyní již bezmoc nad tím, jakou měrou ovlivnily výsledek referenda o brexitu ‘fake news’. O mnohých praktikách a lžích dnes již víme. Sledování dokumentu “The great hack”, na kterém spolupracoval tým investigativních žurnalistů a akademiků z Británie a USA, je děsivým svědectvím o manipulativních praktikách firmy Cambridge Analytica a bezbřehé hamižnosti a bezskrupulóznosti Facebooku.

Dokud se tyto gangsterské metody praktikovaly jen v rozvojových zemích, většina z nás o nich neměla ani tušení. Příklad ovlivnění demokratických voleb v zemi, jako je třeba Trinidad a Tobago, působí alarmujícím dojmem, přece jen však vzdáleně. Ovlivnění amerických prezidentských voleb či referenda o brexitu má ale na náš život již bezprostřední a zásadní dopad.

V myšlenkách se neustále vracím k uplynulým desetiletím, během nichž byla Británie členskou zemí Evropské unie. Sedmačtyřicet let. Delší doba, než po kterou u nás vládli komunisti. Déle než dvě generace. Období britského členství v Unii (1973 — 2020) pokrývá celý můj život, jehož první fázi jsem prožil v komunistické diktatuře za Železnou oponou.

V mém rodném městě Chebu, jež bylo v té době výspou a hrází socialismu, jsem vyrůstal obklopen hesly „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak”. Nic naštěstí netrvá věčně. Poučení z brexitu je mi ale připomínkou toho, že nikdy neexistuje žádná záruka, že věci, které jsou dobré, budou fungovat natrvalo.

Hlavou se mi rovněž honí všechny možné scénáře a varianty budoucího vývoje. Británie má čas do konce letošního roku vyjednat si s Evropskou unií dohodu o volném obchodu. O podobnou dohodu bude pak usilovat i se Spojenými státy americkými. Je velmi dobře možné, že ekonomický život v Británii půjde bez větších otřesů dál a že britské hospodářství bude nadále prosperovat.

Nejeden znalec evropských poměrů by mohl poznamenat, že Británie stejně nikdy nebyla plně součástí Evropské unie. Že si vždy ponechávala celou řadu výjimek a že Evropskou unii vždy vnímala jen jako volný trh než jako společenství hodnot. Avšak tím právě Evropaká unie je — unií hodnot založenou na principech spolupráce, solidarity, sdílené odpovědnosti, respektu a nikdy neutuchající snahy o hledání kompromisu. Ne nadarmo je jejím mottem „Jednota v rozmanitosti“.

Otázkou je, co Brexit způsobí politické kultuře a společnosti v Británii, která je brexitem hluboce rozdělena a polarizována. V posledních třech letech jsme byli svědky kolapsu britské politiky v podobě, v jaké jsme ji dříve znali. Namísto Británie otevřené a tolerantní — připomeňme, že v roce 2004 byla Británie jednou ze tří zemí EU, které hned otevřely své pracovní trhy nováčkům z Východu — dnes vidíme zemi zahleděnou do sebe, více uzavřenou až sobeckou. Namísto britského gentlemanství, věcnosti a pragmatičnosti se do politiky a politických stran postupně vkradly nesmiřitelnost, nenávist a pohrdání. Tyto otevřené rány se budou hojit velmi dlouho, možná i po generace.

Evropská unie

S vědomím obrovských zkoušek, které na Evropskou unii teď čekají, se ve vzpomínkách vracím do roku 2005, kdy Unie zažila první velký šok, v jehož zárodku bylo rovněž referendum, a to nikoliv jen jedno. Po zamítnutí návrhu Evropské ústavy v referendech ve Francii a Nizozemí se Evropská unie tehdy ocitla ve vnitřní krizi. Receptem na to, jak z této krize ven, měl být takzvaný Plán D na demokracii, diskusi a dialog s občany a občanskou společností.

Podle tehdejší švédské komisařky Wallströmové, jež Plán D vypracovala, si měla Unie získat zpět důvěru občanů a jejich podporu k pokračování projektu evropské integrace. Mělo se tak stát prostřednictvím debatních setkání a aktivit organizovaných ve všech členských státech.

Po dvou letech pak Evropská unie představila návrh Lisabonské smlouvy. Ten se obsahově od Evropské ústavy příliš nelišil, neměl vsak již být — s výjimkou Irska — předložen lidem k referendu, ale měl projít ratifikačním procesem pouze v národních parlamentech. V pozdějších letech jsem se několikrát setkal s názorem, že Plán D posloužil jen jako kouřová clona, za kterou se členské státy a evropské instituce schovaly, aby mohly Lisabonskou smlouvu nerušeně vyjednat za zavřenými dveřmi.

Nezbývá než doufat, že po brutálním budíčku v podobě brexitu se celá Evropská unie vzpamatuje a o svém smyslu, fungování i budoucnosti bude mnohem transparentněji a podrobněji komunikovat s veřejností. To by mělo být hlavním úkolem tak zvané Konference o budoucnosti Evropy, která se v těchto dnech ustavuje.

Všichni by v tomto úsilí pak měli táhnout za jeden provaz. Současný stav, kdy premiéři nebo ministři z národních vlád v Bruselu něco vyjednají, aby pak obratem v domácích médiích Brusel kritizovali, je prostě neudržitelný.

Česká republika

A v neposlední řadě se mi hlavou honí myšlenky na svou zemi, na Českou republiku. Podle mnohých průzkumů byla Česká republika po Británii druhou nejvíce euroskeptickou zemí v celé Evropské unii. Dnes nám v tomto ohledu hrozí smutný a nebezpečný primát. V nejrůznějších statistikách se naše země dlouhodobě umisťuje na posledním místě či v hlubokém podprůměru, například co se týká zájmu českých studentů o evropská stipendia Erasmus nebo ohledně znalosti cizích jazyků.

V zemi vládnou populisté jako prezident republiky Miloš Zeman tak i předseda vlády Andrej Babiš. Jeho hnutí ANO šlo do loňských evropských voleb se sloganem „Česko ochráníme, tvrdě a nekompromisně“. Proti komu, Proboha? Pitomější volební heslo si už dlouho nepamatuji, a bylo by ztrátou času ho jakkoliv rozebírat.

Proti populismu, korupci a klientelismu a za slušnou a poctivou politickou kulturu se naštěstí v České republice obdivuhodně probudila značná část veřejnosti. Masové manifestace Milionu chvilek pro demokracii jsou elixírem optimismu a naděje.

Reagovat na důsledky stavu však nestačí. Populisti nám můžou vládnout díky jejich úspěchům ve volbách. Nejlepší odpovědí na populismus a nacionalismus může byt dlouhodobě jen cesta vzdělání a poznávání. To vše nám zatím Evropská unie umožňuje a nabízí nám k tomu prostor.

Když jsem v roce 2003 spolupracoval na kampani před referendem o našem vstupu do Evropské unie, zeptala se mě jedna paní — učitelka v mateřské školce, co jí členství v ní přinese...? Jaký rozdíl v porovnání s mnoha britskými přáteli a známými, jejichž první myšlenky a obavy směřovaly nezištně k jejich dětem a jejich budoucnosti.

To je přece to, na čem by nám všem mělo záležet nejvíce! Na budoucnosti našich dětí a na tom, v jaké společnosti a v jakém světě budou jednou žít. To by mělo být absolutní prioritou každé vlády a každého rozumného politika.

Investovat do vzdělání na všech úrovních, třeba tak, aby na každé základní škole, učilišti a střední škole byl vždy aspoň jeden lektor angličtiny, rodilý mluvčí, a aby se naši učitelé cizích jazyků, angličtináři, němčináři či francouzštináři, mohli průběžně vzdělávat a zlepšovat — neboť „žádný učený z nebe nespadl“. Aby výuka cizích jazyku a reálií na našich školách byla na prvotřídní úrovni. Tak, aby to v České republice mohlo jednou být třeba jako ve Skandinávii, která je světu otevřená a tolerantní, a kde anglicky mluví každý, a to nejen mladí lidé, ale i starší ročníky.

České školství by mělo děti a mladé lidi vzdělávat a vést ke kritickému myšlení, mediální gramotnosti a aktivnímu občanství, jehož nedílnou součástí by mělo být i poznávání okolního světa. Každý mladý člověk v České republice by k tomu měl hledat a využívat všechny dostupné možnosti, prostřednictvím cestování, brigád, školních výměn či studijních a pracovních pobytů v zahraničí. Mladí lidé musí poznávat svět, udělat si na něj svůj vlastní názor a snažit se v jeho rozmanitosti hledat obohacení.

Je-li něco jiné, není to přece ani horší ani lepší. Je to zkrátka jiné a v odlišnosti a pestrosti je možné nacházet poučení a inspiraci. Pokud je potřeba Českou republiku před něčím ochránit — tvrdě a nekompromisně —, pak snad jedině před českou malostí, zamindrákovaností a před falešným českým světáctvím.

Evropa a my

Česká republika sice leží geograficky v srdci Evropy, avšak politicky se momentálně nachází na periferii Evropské unie. A to je velmi riskantní stav, nejistý a nestálý. Tak jak nám bude od této chvíle připomínat brexit, že nic nemusí trvat věčně, tak by si celá společnost, a mladí lidé zejména, měli každý den uvědomovat, že svou budoucnost nemají nikdy zaručenou. Naopak, že o ni mohou neznalostí, nevědomostí anebo lhostejností přijít. Tak, jako se to stalo miliónům mladých lidí v Británii.

Mladé Čechy a všechny proevropsky smýšlející lidi u nás nyní čeká snad nejtěžší zápas od listopadu 1989. Zápas, který v těchto dnech začíná a bude pokračovat mnoho dalších let: o demokratickou a svobodnou, o evropskou a prozápadní budoucnost naší země.

Budoucnost České republiky může být pouze a jen v Evropské unii. Žádná životaschopná alternativa není. Druhým Švýcarskem také nikdy nebudeme, k tomu nám chybí jeho geografická poloha, neboť jsme příliš blízko ruské sféry vlivu, a též pověstná kalvínská morálka — vyznačující se poctivostí, upřímností, svědomitostí, pracovitostí, zdravým sebevědomím a respektem k ostatním.

Čelit obřím zkouškám dnešního světa, jako je klimatická krize, migrace či nejrůznější bezpečnostní hrozby, včetně rozpínavosti Ruska a Číny, může Česká republika efektivně jen společně s ostatními členskými státy Unie. A měla by se podle toho začít i chovat. Nejen natahovat ruku, když jde o peníze z fondů EU, ale konstruktivně a solidárně přispívat k řešení problémů, které zrovna třeba netíží bezprostředně nás, ale jejichž řešení vyžaduje společný evropský postup.

    Diskuse
    VK
    February 8, 2020 v 15.22
    Po Listopadu 89 byla všeobecně rozšířená, byť nikdy zcela otevřeně nevyřčená, společenská dohoda nebo jak to pojmenovat. Ve znění zhruba, bude proevropští, půjdeme na západ - a postupně se budeme mít, jako na tom západě. Nejpozději po návratu velké hospodářské krize 2007, po škrtech, austerity a tlaku na veřejné rozpočty jako prosazené oficiální politice EU a po spektakulárním zaříznutí Řecka a poslání dole vodou místo pomoci, tohle všeobecně rozšířené přesvědčení prasklo, ukázalo se, že tomu tak není. Tím ochladla i preovropská orientace.

    V podstatě i obhajoba Evropy spočívá převážně v tom, jako toho jakési potvrzení, jak špatně by bylo, kdybychom EU opustili. Což je samo o sobě naprostá pravda a už jen kvůli tomu stojí za to za EU bojovat. Pozitivní obhajoba nemá co nabídnout a ústupové boje zápas o srdce a mysl lidí jaksi nevyhrávají.
    PK
    February 8, 2020 v 15.44
    Bohužel, příklad naprosto pokrouceného narativu
    podává příspěvek zde výše - včetně stokrát opakované lži o "zaříznutí Řecka".

    Jaký div, že "obhajoba EU" v koblihářském podání spočívá ve výpočtu, kolik ČR zatím na členství v EU jakožto čistý příjemce vydělává - viz Schillerka.

    Tato situace však za několik let skončí. A potom?
    JK
    February 8, 2020 v 17.52
    Který narativ je ten nepokroucený?

    A k Řecku se EU zachovala jako milosrdný Samaritán? Řecká situace je konkrétním výsledkem hry s nulovým součtem, která se na jeho úkor hrála desítky let už dávno před jeho vstupem do EU a hraje dodnes ve prospěch řady velkých hráčů, států i nadnárodních korporací.
    MP
    February 9, 2020 v 10.15
    Jindřichu Kalousovi
    "Zaříznutí Řecka" je bez diskuse pokroucený narativ. Podsouvat bankám něco tak nerozumného jako by bylo připustit, aby jim zařízli slepici, která nese zlatá vejce . Respektive nenese zlatá vejce, ale toxické úvěry, na jejichž proměnu v zlatá vejce prostřednictvím strachu drobných německých, britských a francouzských střádalů mají ty banky monopol.
    JK
    February 9, 2020 v 14.52
    Martinu Profantovi
    Který narativ je ten nepokroucený?
    PM
    February 9, 2020 v 16.36
    Nepokroucený narativ
    vychází ze železobetonového základu současného modelu tržního hospodářství, který zná pouze jeden druh toxicity - sociální odvody…..bych se domníval.
    PK
    February 9, 2020 v 18.42
    Nepokroucený narativ je ten, který je v článku.

    Rádo se stalo.
    JK
    February 9, 2020 v 18.59
    "Nepokroucený narativ je ten, který je v článku."
    V článku od autora, jehož profesí je radit politikům ČSSD. Asi ne moc dobře, soudě podle jejích výsledků.

    Ale pořád jsem se nedozvěděl, co je ten správný nepokroucený narativ o Řecku. Co je v článku o Řecku?
    PK
    February 9, 2020 v 19.5
    O Řecku v článku není nic přímo, jenom nepřímo. Je tam napsáno, že Česko je momentálně nejeuroskeptičtější ze všech zemí EU.

    Včetně Řecka tedy, rozumí se samo sebou.
    MP
    February 9, 2020 v 20.1
    inu
    Čeština je dáma s minulostí a umí citlivě propíchnout každou nabubřelou bublinu. Například když se od ni chce, aby místo "podle několika výzkumů" zašustíla papírovou frází "podle mnohých výzkumů" , vyhoví sice, ale s nepřeslechnutelným podtextem: "Nemůžu uvést žádný konkrétní příklad, tak to zkusím zaplácnout frází."
    + Další komentáře