Jsem ve věku, kdy už jsem zažil a pamatuji si mnoho dnes již velkých historických okamžiků. Na střední škole Sametovou revoluci a v následujících letech řadu dalších událostí, některých radostných, jiných zase smutných. Rozpad východního bloku v podobě zániku RVHP a Varšavské smlouvy, pote však i rozpad Československa. Vstup do NATO a Evropské unie, neúspěch projektu Evropské ústavy či úspěšné rozšíření Schengenu i na Českou republiku. A jako my všichni jsem nyní zažil i brexit.

U některých těchto historických událostí si dnes již přesně nepamatuji, kde jsem právě byl a co jsem dělal. U Brexitu je tato vzpomínka pochopitelně velmi čerstvá a zůstane mi na celý život. Půl hodiny před půlnocí z 31. ledna na 1. února jsme s manželkou v centru Bruselu dorazili na náměstí Jo Coxové, kde se už shromáždila skupina našich britských přátel a známých.

Jo Coxová byla labouristickou poslankyní britského parlamentu, kterou 16. června 2016 na ulici zavraždil ultrapravicový extremista. V okamžiku spáchání tohoto zrůdného činu podle svědků vykřikl “To je pro Británii. Británie bude vždy na prvním místě.”

Přesně o půlnoci ve velmi pohnuté a dojemné atmosféře začali přítomní Britové společně zpívat ‘Auld Lang Syne’, krásnou lidovou písníčku, s textem skotského básníka Roberta Burnse, která se v anglosaském světě zpívá při příležitostech loučení; česky je známa jako Valčík na rozloučenou.

Žádná slova nemohou vystihnout tento hluboký a nezapomenutelný zážitek. Lidé si padali do náručí a objímali se. Slov nebylo potřeba. I domů jsme pak odcházeli zamlklí, centrem belgické metropole pulzující nočním životem. A my jsme věděli, že až se ráno probudíme do nového dne, život samozřejmě půjde dál.

Británie

Velká Británie odešla z Evropské unie a mně se hlavou honí tisíc myšlenek. Nyní již bezmoc nad tím, jakou měrou ovlivnily výsledek referenda o brexitu ‘fake news’. O mnohých praktikách a lžích dnes již víme. Sledování dokumentu “The great hack”, na kterém spolupracoval tým investigativních žurnalistů a akademiků z Británie a USA, je děsivým svědectvím o manipulativních praktikách firmy Cambridge Analytica a bezbřehé hamižnosti a bezskrupulóznosti Facebooku.

Dokud se tyto gangsterské metody praktikovaly jen v rozvojových zemích, většina z nás o nich neměla ani tušení. Příklad ovlivnění demokratických voleb v zemi, jako je třeba Trinidad a Tobago, působí alarmujícím dojmem, přece jen však vzdáleně. Ovlivnění amerických prezidentských voleb či referenda o brexitu má ale na náš život již bezprostřední a zásadní dopad.

V myšlenkách se neustále vracím k uplynulým desetiletím, během nichž byla Británie členskou zemí Evropské unie. Sedmačtyřicet let. Delší doba, než po kterou u nás vládli komunisti. Déle než dvě generace. Období britského členství v Unii (1973 — 2020) pokrývá celý můj život, jehož první fázi jsem prožil v komunistické diktatuře za Železnou oponou.

V mém rodném městě Chebu, jež bylo v té době výspou a hrází socialismu, jsem vyrůstal obklopen hesly „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak”. Nic naštěstí netrvá věčně. Poučení z brexitu je mi ale připomínkou toho, že nikdy neexistuje žádná záruka, že věci, které jsou dobré, budou fungovat natrvalo.