Britská Labour Party v čele s Jeremym Corbynem zažila 12. prosince porážku, která je v ostrovním volebním systému kolosální. Lídr strany je teď kritizován ze všech stran a je to pochopitelné: Corbyn vedl labouristy čtyři roky a nejméně po většinu posledního — tedy i po dobu, kdy Johnson u konzervativců teprve nastupoval — měl stranu takřka úplně pod kontrolou.

Měl možnost vybrat si stínový kabinet podle své chuti, s výjimkou záležitostí kolem brexitu měl rozhodující slovo při tvorbě programu a do značné míry i volbě volební strategie. Je otázkou, zda je hlavním viníkem porážky — k debatě je ostatně i to, zda je  vůbec férové hledat viníka po kanonádě, jakou labouristé z masmédií před volbami zažili. Jako lídr strany ale určitě nese odpovědnost.

Z mnoha výpovědí levicových aktivistů i řadových labouristů přitom víme, že fungování strany za Corbyna mělo objektivně problematické rysy. Hovoří se o nedostatečné podpoře shora při kampaních (včetně té aktuální!) i o váznoucí komunikaci, respektive vysvětlování, o ignorování některých okrsků i voličských skupin, o zblokovanosti vnitrostranické debaty.

Vnějšího pozorovatele tloukla do očí ne-iniciativnost Corbynova vedení v určitých situacích, jež po iniciativnosti přímo volaly, a jev, který lze nazvat leadership v bublině. To vše je ale na podrobnější analýzu.

Pro důležitou debatu o Corbynově dědictví, o ponaučeních z porážky, a tím i o budoucnosti celé levice nejen v Británii, je nicméně záhodno poukázat i na záležitosti, v nichž je Corbyn a jeho vedení kritizováno neoprávněně nebo alespoň nespravedlivě přísně. Jsou totiž takové a není jich málo. Zde pět příkladů.

„Únos“ strany radikály

Za prvé, argument „únosu“ labouristů krajní levicí: dle této teorie způsobila nástup Corbyna do čela strany, a potažmo všechny následné problémy, organizovaná mobilizace mladých krajních levičáků (dopisovatel Českého rozhlasu Jan Jůn mluví třeba rovnou o „trockistech“), kteří na apel Corbyna a jeho spolupracovníků vstoupili v roce 2015 do Labour Patry, přehlasovali staré členstvo, a tím stranu otrávili.

Pravdou je tu jen to, že v souvislosti s Corbynovým zvolením se členská základna Labour Party nebývale rozrostla — mezi lety 2015 a 2016 konkrétně z 250 tisíc na 550 tisíc. Nadšení pro Corbyna bylo však upřímné. Každý, kdo se o téma zajímá, se může podívat na kteroukoliv z primárkových debat z tehdejší doby, a snadno pochopí, o jak moc převyšoval Corbyn všechny ostatní uchazeče: Andyho Burnhama i Yvette Cooperovou, o Liz Kendallové ani nemluvě.

Vedle autentického Corbyna slibujícího konkrétní politiky překonávající blairismus a skutečně demokratickou stranu, v níž rozhodují její členové, a ne parlamentní reprezentace, působila zmíněná trojice jako skupinka robotů opakující soubor naprogramovaných frází.

Po Corbynově nástupu následovala poloveřejná zákopová válka se stranickou elitou, žlučovitá doba plná zabejčenosti a přetvářky, v jejímž závěru si ovšem troufl Corbyna vyzvat jeden jediný z jeho kritiků — nemastný neslaný Owen Smith.