Britská Labour Party v čele s Jeremym Corbynem zažila 12. prosince porážku, která je v ostrovním volebním systému kolosální. Lídr strany je teď kritizován ze všech stran a je to pochopitelné: Corbyn vedl labouristy čtyři roky a nejméně po většinu posledního — tedy i po dobu, kdy Johnson u konzervativců teprve nastupoval — měl stranu takřka úplně pod kontrolou.

Měl možnost vybrat si stínový kabinet podle své chuti, s výjimkou záležitostí kolem brexitu měl rozhodující slovo při tvorbě programu a do značné míry i volbě volební strategie. Je otázkou, zda je hlavním viníkem porážky — k debatě je ostatně i to, zda je  vůbec férové hledat viníka po kanonádě, jakou labouristé z masmédií před volbami zažili. Jako lídr strany ale určitě nese odpovědnost.

Z mnoha výpovědí levicových aktivistů i řadových labouristů přitom víme, že fungování strany za Corbyna mělo objektivně problematické rysy. Hovoří se o nedostatečné podpoře shora při kampaních (včetně té aktuální!) i o váznoucí komunikaci, respektive vysvětlování, o ignorování některých okrsků i voličských skupin, o zblokovanosti vnitrostranické debaty.

Vnějšího pozorovatele tloukla do očí ne-iniciativnost Corbynova vedení v určitých situacích, jež po iniciativnosti přímo volaly, a jev, který lze nazvat leadership v bublině. To vše je ale na podrobnější analýzu.

Pro důležitou debatu o Corbynově dědictví, o ponaučeních z porážky, a tím i o budoucnosti celé levice nejen v Británii, je nicméně záhodno poukázat i na záležitosti, v nichž je Corbyn a jeho vedení kritizováno neoprávněně nebo alespoň nespravedlivě přísně. Jsou totiž takové a není jich málo. Zde pět příkladů.

„Únos“ strany radikály

Za prvé, argument „únosu“ labouristů krajní levicí: dle této teorie způsobila nástup Corbyna do čela strany, a potažmo všechny následné problémy, organizovaná mobilizace mladých krajních levičáků (dopisovatel Českého rozhlasu Jan Jůn mluví třeba rovnou o „trockistech“), kteří na apel Corbyna a jeho spolupracovníků vstoupili v roce 2015 do Labour Patry, přehlasovali staré členstvo, a tím stranu otrávili.

Pravdou je tu jen to, že v souvislosti s Corbynovým zvolením se členská základna Labour Party nebývale rozrostla — mezi lety 2015 a 2016 konkrétně z 250 tisíc na 550 tisíc. Nadšení pro Corbyna bylo však upřímné. Každý, kdo se o téma zajímá, se může podívat na kteroukoliv z primárkových debat z tehdejší doby, a snadno pochopí, o jak moc převyšoval Corbyn všechny ostatní uchazeče: Andyho Burnhama i Yvette Cooperovou, o Liz Kendallové ani nemluvě.

Vedle autentického Corbyna slibujícího konkrétní politiky překonávající blairismus a skutečně demokratickou stranu, v níž rozhodují její členové, a ne parlamentní reprezentace, působila zmíněná trojice jako skupinka robotů opakující soubor naprogramovaných frází.

Po Corbynově nástupu následovala poloveřejná zákopová válka se stranickou elitou, žlučovitá doba plná zabejčenosti a přetvářky, v jejímž závěru si ovšem troufl Corbyna vyzvat jeden jediný z jeho kritiků — nemastný neslaný Owen Smith.

Členstvo Labour Party Corbyna chtělo. Situace se začala trochu měnit až dlouho po brexitovém referendu.

Selhání v kampani před referendem

Druhý z mýtů má pravdivé jádro: Jeremy Corbyn nepojal kampaň za Remain v brexitovém referendu na jaře 2016 zrovna moc entuziasticky. Nebrázdil zemi skrz na skrz, držel se zpátky, argumentoval suše, věcně, bez nadšení, s přípustkou velkých výhrad k EU, jimiž se ostatně v minulosti nikdy netajil.

Připomeňme ale kontext: referendum inicioval toryovský premiér David Cameron jako úlitbu brexitářskému křídlu své strany. Dojednal před ním změnu podmínek britského členství a ANO v referendu mělo být jeho konečným triumfem. Styl hlavní kampaně pro setrvání v EU určoval jeho člověk — Craig Oliver. Cameronova část konzervativců pojímala celou událost, agitaci i debaty jako jedno ze svých volebních tažení.

Labouristům byla přisouzena druhořadá role. A do kampaně se aktivně zapojili především osobnosti z blairovské éry, včetně Tonyho Blaira osobně. Poslanci nesnášející Corbyna, jichž byla tehdy ještě většina, zvali do svých okrsků agitovat právě tyto postavy.

Pravda, Corbyn mohl přijet taky — a dělat křoví prominentům typu Petera Mendelsona či Alana Johnsona, s jejichž pomocí se ho snažili jeho kritikové celý rok před tím sesadit. Zapojoval se tedy málo. Stejně vše mělo být v posledku stylizováno jako vítězství především Davida Camerona. Že si měl udělat vlastní kampaň a v ní se snažit ze všech sil? Možná. Je to však k debatě, ne k jednoznačnému odsouzení.

Nejasná pozice k brexitu

Nepřiměřená kritika číslo tři: úmorná pasivita a selhání Corbyna jako vůdce v období po referendu. Tento argument zaznívá často právě v naší české debatě. Přípomíná se, že konzervativce uvrhl výsledek referenda do krize, že David Cameron odstoupil a nová premiérka Mayová neměla plán.

Kdyby byl tehdy v čele Labour Party někdo jiný než Corbyn, mohla strana sjednotit okolo sebe  celý tábor pro setrvání, uvádí se. Mohla přesvědčit voliče, že referendum ovlivnily lživé argumenty, a nechat hlasování zopakovat — podobně jako se opakovala například referenda o Smlouvě z Nice a Lisabonské smlouvě v Irsku v minulé dekádě.

Na co se při této argumentaci zapomíná, je fakt, že Corbyn nemohl být v měsících po referendu dost dobře silným vůdcem, jelikož jeho předsednictví bylo okamžitě napadeno zevnitř strany. 172 poslanců Labour Party z tehdejších 232 vyslovilo Corbynovi nedůvěru. Jeho stínovou vládu opustily dva tucty ministrů. Byly vypsány další primárky, které u labouristů trvají tradičně několik měsíců, a v nich se s image leadera pro Remain postavil Corbynovi již zmiňovaný Owen Smith.

Smith v posledku prohrál a Corbyn obhájil mandát s větším ziskem než o rok dříve. Atmosféra ve straně se ale nezlepšila. Řídící struktury neměl Corbyn po kontrolou alespoň z větší části až do loňského roku a část poslanců se mu stavěla ještě déle.

Mezi primárkami 2016 a před vyhlášením voleb na jaře 2017 spolu jednotlivá křídla labouristů takřka nekomunikovala. Dlouho navíc nebylo jasné, jak se k výsledku referenda postaví sami konzervativci — připomeňme, že o výstup z EU bylo zažádáno oficiálně až v březnu 2017.