Pět věcí, za něž je Corbyn kritizován nespravedlivě

Petr Jedlička

Končící předseda Labour Party nese odpovědnost za mnohé. V řadě otázek je to však s jeho vinou složitější. Rozdělování strany, kampaň před referendem či nevýraznost v čele opozice v posledních letech budiž dobrými příklady.

Britská Labour Party v čele s Jeremym Corbynem zažila 12. prosince porážku, která je v ostrovním volebním systému kolosální. Lídr strany je teď kritizován ze všech stran a je to pochopitelné: Corbyn vedl labouristy čtyři roky a nejméně po většinu posledního — tedy i po dobu, kdy Johnson u konzervativců teprve nastupoval — měl stranu takřka úplně pod kontrolou.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Měl možnost vybrat si stínový kabinet podle své chuti, s výjimkou záležitostí kolem brexitu měl rozhodující slovo při tvorbě programu a do značné míry i volbě volební strategie. Je otázkou, zda je hlavním viníkem porážky — k debatě je ostatně i to, zda je  vůbec férové hledat viníka po kanonádě, jakou labouristé z masmédií před volbami zažili. Jako lídr strany ale určitě nese odpovědnost.

Z mnoha výpovědí levicových aktivistů i řadových labouristů přitom víme, že fungování strany za Corbyna mělo objektivně problematické rysy. Hovoří se o nedostatečné podpoře shora při kampaních (včetně té aktuální!) i o váznoucí komunikaci, respektive vysvětlování, o ignorování některých okrsků i voličských skupin, o zblokovanosti vnitrostranické debaty.

Vnějšího pozorovatele tloukla do očí ne-iniciativnost Corbynova vedení v určitých situacích, jež po iniciativnosti přímo volaly, a jev, který lze nazvat leadership v bublině. To vše je ale na podrobnější analýzu.

Pro důležitou debatu o Corbynově dědictví, o ponaučeních z porážky, a tím i o budoucnosti celé levice nejen v Británii, je nicméně záhodno poukázat i na záležitosti, v nichž je Corbyn a jeho vedení kritizováno neoprávněně nebo alespoň nespravedlivě přísně. Jsou totiž takové a není jich málo. Zde pět příkladů.

„Únos“ strany radikály

Za prvé, argument „únosu“ labouristů krajní levicí: dle této teorie způsobila nástup Corbyna do čela strany, a potažmo všechny následné problémy, organizovaná mobilizace mladých krajních levičáků (dopisovatel Českého rozhlasu Jan Jůn mluví třeba rovnou o „trockistech“), kteří na apel Corbyna a jeho spolupracovníků vstoupili v roce 2015 do Labour Patry, přehlasovali staré členstvo, a tím stranu otrávili.

Pravdou je tu jen to, že v souvislosti s Corbynovým zvolením se členská základna Labour Party nebývale rozrostla — mezi lety 2015 a 2016 konkrétně z 250 tisíc na 550 tisíc. Nadšení pro Corbyna bylo však upřímné. Každý, kdo se o téma zajímá, se může podívat na kteroukoliv z primárkových debat z tehdejší doby, a snadno pochopí, o jak moc převyšoval Corbyn všechny ostatní uchazeče: Andyho Burnhama i Yvette Cooperovou, o Liz Kendallové ani nemluvě.

Vedle autentického Corbyna slibujícího konkrétní politiky překonávající blairismus a skutečně demokratickou stranu, v níž rozhodují její členové, a ne parlamentní reprezentace, působila zmíněná trojice jako skupinka robotů opakující soubor naprogramovaných frází.

Kandidáti na předsedu Labour Party z primárek 2015. Zleva: Yvette Cooperová, Jeremy Corbyn, Liz Kendallová a Andy Burnham. Repro z videozáznamu LP 

Po Corbynově nástupu následovala poloveřejná zákopová válka se stranickou elitou, žlučovitá doba plná zabejčenosti a přetvářky, v jejímž závěru si ovšem troufl Corbyna vyzvat jeden jediný z jeho kritiků — nemastný neslaný Owen Smith.

Členstvo Labour Party Corbyna chtělo. Situace se začala trochu měnit až dlouho po brexitovém referendu.

Selhání v kampani před referendem

Druhý z mýtů má pravdivé jádro: Jeremy Corbyn nepojal kampaň za Remain v brexitovém referendu na jaře 2016 zrovna moc entuziasticky. Nebrázdil zemi skrz na skrz, držel se zpátky, argumentoval suše, věcně, bez nadšení, s přípustkou velkých výhrad k EU, jimiž se ostatně v minulosti nikdy netajil.

Připomeňme ale kontext: referendum inicioval toryovský premiér David Cameron jako úlitbu brexitářskému křídlu své strany. Dojednal před ním změnu podmínek britského členství a ANO v referendu mělo být jeho konečným triumfem. Styl hlavní kampaně pro setrvání v EU určoval jeho člověk — Craig Oliver. Cameronova část konzervativců pojímala celou událost, agitaci i debaty jako jedno ze svých volebních tažení.

Labouristům byla přisouzena druhořadá role. A do kampaně se aktivně zapojili především osobnosti z blairovské éry, včetně Tonyho Blaira osobně. Poslanci nesnášející Corbyna, jichž byla tehdy ještě většina, zvali do svých okrsků agitovat právě tyto postavy.

Pravda, Corbyn mohl přijet taky — a dělat křoví prominentům typu Petera Mendelsona či Alana Johnsona, s jejichž pomocí se ho snažili jeho kritikové celý rok před tím sesadit. Zapojoval se tedy málo. Stejně vše mělo být v posledku stylizováno jako vítězství především Davida Camerona. Že si měl udělat vlastní kampaň a v ní se snažit ze všech sil? Možná. Je to však k debatě, ne k jednoznačnému odsouzení.

Nejasná pozice k brexitu

Nepřiměřená kritika číslo tři: úmorná pasivita a selhání Corbyna jako vůdce v období po referendu. Tento argument zaznívá často právě v naší české debatě. Přípomíná se, že konzervativce uvrhl výsledek referenda do krize, že David Cameron odstoupil a nová premiérka Mayová neměla plán.

Kdyby byl tehdy v čele Labour Party někdo jiný než Corbyn, mohla strana sjednotit okolo sebe  celý tábor pro setrvání, uvádí se. Mohla přesvědčit voliče, že referendum ovlivnily lživé argumenty, a nechat hlasování zopakovat — podobně jako se opakovala například referenda o Smlouvě z Nice a Lisabonské smlouvě v Irsku v minulé dekádě.

Na co se při této argumentaci zapomíná, je fakt, že Corbyn nemohl být v měsících po referendu dost dobře silným vůdcem, jelikož jeho předsednictví bylo okamžitě napadeno zevnitř strany. 172 poslanců Labour Party z tehdejších 232 vyslovilo Corbynovi nedůvěru. Jeho stínovou vládu opustily dva tucty ministrů. Byly vypsány další primárky, které u labouristů trvají tradičně několik měsíců, a v nich se s image leadera pro Remain postavil Corbynovi již zmiňovaný Owen Smith.

Smith v posledku prohrál a Corbyn obhájil mandát s větším ziskem než o rok dříve. Atmosféra ve straně se ale nezlepšila. Řídící struktury neměl Corbyn po kontrolou alespoň z větší části až do loňského roku a část poslanců se mu stavěla ještě déle.

Mezi primárkami 2016 a před vyhlášením voleb na jaře 2017 spolu jednotlivá křídla labouristů takřka nekomunikovala. Dlouho navíc nebylo jasné, jak se k výsledku referenda postaví sami konzervativci — připomeňme, že o výstup z EU bylo zažádáno oficiálně až v březnu 2017.

Jeremy Corbyn zdraví příznivce. Momentka z polední kampaně. Foto LP, flickr.com

Jde-li o pozdější období, i dnes od stolu těžko říci, jaký přístup k brexitu bylo nejlepší prosazovat. Síla Labour Party stála v posledních dekádách na kombinaci hlasů z dělnických obvodů ze severu a severovýchodu Anglie a střední třídy z velkých měst. Volebně nejvýhodnější pro ni bylo prosazování měkkého, rozumně provedeného, a přitom sociálně citlivého brexitu v opozici proti chotickému a neoliberálnímu brexitu v podání konzervativců.

Jasné přihlášení se k Remain by v této fázi už nepřijal sever Anglie a příslušná část strany. Navíc se v dané pozici profilovali silně liberální demokraté. Tzv. levicový brexit by zase těžko přijímala velká města a Labour Party by se kvůli němu byla schopna rozpadnout. Corbyn si nakonec osvojil politiku druhého referenda, což byl jediný kompromis, na němž se shodla celá parlamentní opozice.

Nebylo to zase až tak těžko vysvětlitelné východisko, jak se říkává. A na rozdíl od ostatních ctilo i rozhodnutí hlasujících z referenda 2016 i politický vývoj po něm. Únava z tématu a jednoznačnější pozice konzervativců po Johnsonově nástupu se ovšem ukázaly být v aktuálních volbách silnější.

Nerealistický program a zmarněná příležitost

Labour Party šla do letošních voleb s nezvykle rozsáhlým a nákladným programem, který kritici Corbyna odsoudili jako nerealistický a příliš rozhazovačný. Jak bylo rozebráno už ve zvláštním textu, ani zde není kritika na místě. Bodů slibujících lidem nějaké peníze plošně bylo v programu pouze několik. Drtivá většina prostředků měla jít na opravu těch institucí sociálního státu, jež jsou nezbytné pro zdravé fungování společnosti a které byly za éry škrtů pod heslem austerity poškozeny. Anebo měla jít na transformaci ekonomiky pro potřeby 21. století a další investice do budoucnosti.

Nejkritizovanější body programu typu vysokorychlostní internet zdarma pro všechny či čtyřdenní pracovní týden byly v dokumentu podány ne jako klasický předvolební slib, ale jako dlouhodobý cíl, k němž chce politika strany směřovat v další dekádě.

Ano, zjevně zde mělo být více vysvětlováno, proč je i taková politika ve veřejném zájmu. Skutečně nerealistické je však při nastávajících ekologických problémech a proměně charakteru práce škrtat, uvolňovat regulace a investovat pouze pro potřeby kampaní.

Co do důležitých faktorů nebyly letošní britské volby jednoduché. Analyzovat je, bude chtít ještě čas. Z prvních vážnějších rozborů vyvstává nicméně otázka, zda-li by nebylo přesnější klást důraz na to, co zvládl brilantně tým Borise Johnsona, než na to, v čem selhali corbynovci.

Ačkoliv na mandáty totiž labouristé skutečně propadli, hlasů získali celkově více než v roce 2015 pod vedením Eda Milibanda, v roce 2010 za Gordon Browna i v roce 2005 za Tonyho Blaira. Jak upozorňovali už v debatách na sítích Daniel Prokop nebo Václav Štětka, konkrétně získala strana pod Corbynem letos 10 269 076 hlasů. Při druhém velkém Blairově vítězství v roce 2001, po kterém držela ve sněmovně ještě solidnější většinu než teď konzervativci, ji přitom volilo 10 724 953 Britů — počet srovnatelný se současným.

Na novém rozložení sil ve sněmovně tato skutečnost nic nemění. Volební systém je třeba respektovat, nebo vybojovat nový. Jde však o důležitý argument ve sporu o hodnocení celé Corbynovy éry, respektive o Corbynovo dědictví. Skutečně šlo o promarněnou příležitost, jak nyní kde kdo tvrdí?

Straně zůstává teď na konci předsednictví Jeremyho Corbyna ohromná členská základna. Má většinovou podporu mladé generace. A má za sebou velkou debatu, z níž vzešel program překonávající politiky vhodné pro minulé dekády — program nastavený pro budoucnost. Má-li být diskuze o právě končící kapitole v dějinách Labour Party smysluplná, je při kritice Corbynova předsednictví nutno přihlížet i k těmto skutečnostem.