↗

Jeremy Corbyn během rozhovor s Deníkem Referendum v roce 2016 v Praze. Foto Lukáš Senft, DR

Řekněme si rovnou, že Jeremymu Corbynovi nebylo v labouristické straně pozastaveno členství za žádný antisemitismus. Tolik očekávaná zpráva o antisemitismu v Labouristické straně byla zveřejněna ve čtvrtek 29. října a ani Komise pro rovnost a lidská práva, která zprávu na základě stížností dvou proizraelských lobbistických skupin šetřila (a která je některými vnímána jako kontroverzní a podjatá), nenašla ve straně žádný „strukturální antisemitismus“ a nepotvrdila obvinění vznesená proti jejímu bývalému předsedovi Jeremymu Corbynovi.

Dva konkrétní případy stranických představitelů, o nichž se zpráva zmínila v kritickém duchu, se navíc řešily již za Corbynova předsednictví. Ani další výtky, jak je shrnuje např. americký novinář Peter Beinart, nemohou vést k závěru, že Corbyn antisemitismus schvaloval či mu nějak nadbíhal. Nanejvýše mu lze vyčítat jistou netaktnost či neobratnost v komunikaci, nikoliv však zlou vůli, které, jak se zdá, mají jeho oponenti naopak nadbytek.

Corbyn, Orbán, Šaron, Reagan

Jeremy Corbyn též hned po zveřejnění zprávy zareagoval prohlášením, v němž znova vystoupil proti antisemitismu, jehož přítomnost ve straně nepopřel (v případě tak masové organizace to ani jinak nejde), vyzdvihl však skutečnost, že fenomén antisemitismu byl u labouristů účelově zveličován politickými oponenty uvnitř i vně strany. Právě za uvedené vyjádření mu nový předseda strany Keir Starmer okamžitě pozastavil členství ve straně.

Potvrdil se tak trend, který je možné pozorovat již delší dobu a který spočívá v tom, že obviňování z antisemitismu se dostává na novou nebezpečnou úroveň. Už nepředstavuje útoky na židy jako jednotlivce nebo skupinu kvůli jejich původu, ale jakoukoliv snahu vést o antisemitismu debatu mimo předem vymezené mantinely.

Antisemitou tak nově není jen ten, kdo má něco proti židům, ale stačí, že popírá údajný, třeba i uměle vytvořený „problém“ s antisemitismem, který má být spojen hlavně s kritikou Izraele a jeho politikou okupace palestinských území. Politik tak může podobně jako maďarský premiér Viktor Orbán pracovat s antisemitskými stereotypy, pokud však je konformním spojencem Izraele a ctí židovství v jeho nacionálním sionistickém pojetí, antisemitou není. Nebo alespoň ne takovým antisemitou, kterého by někdo popotahoval podobným způsobem, jak se to dělo Corbynovi.

Žádné mediálně rozmazávané kauzy tak Corbyna sice nemohly z antisemitismu usvědčit, přesto se obvinění tak dlouho recyklovala, až se stala součástí všeobecně šířeného proticorbynovského narativu. A to i u nás.

Za všechny uveďme alespoň jeden příklad jako ukázku relevantnosti obvinění — blamáž s údajným položením věnce na hrob palestinských teroristů z mnichovské olympiády. Ve skutečnosti položil Corbyn věnec na palestinském hřbitově v Tunisu, kde se účastnil konference Organizace pro osvobození Palestiny, a to společně s dalším svým poslaneckým kolegou z konzervativní strany — kterého však na rozdíl od Corbyna zájem médií nestíhal.

Do Tunisu byla toho času vyhnána exilová Organizace pro osvobození Palestiny, zatímco teroristé z mnichovské olympiády leželi a stále leží na hřbitově v sousední Libyi. K zármutku svých oponentů však Corbyn nepoložil žádný věnec ani na hrob zakladatele Černého září a organizátora mnichovských masakrů Salaha Khalafího, který v Tunisu skutečně leží.

Nemluvě o tom, že pokud už chceme hrát takovou kartou, kde je pak Blairův a Cameronův věnec na pohřbu Ariela Šarona, osobně odpovědného za masakr v palestinských táborech Sabra a Šatila, kde zahynuly stovky až tisíce civilistů, či věnec Ronalda Reagana položený na německém válečném hřbitově v Bitburgu, kde spočívají i příslušníci jednotek SS?

Ryze účelové obviňování z antisemitismu

Jistěže nelze přehlížet city těch, kteří se třeba i oprávněně cítili ve straně napadáni kvůli svému židovskému původu. Nedělo se to však vinou Jeremyho Corbyna, který dával dlouhodobě a jasně najevo svůj principiální odpor k jakékoliv formě rasismu či diskriminace a který byl sám dlouholetým aktivistou za občanská a lidská práva.

Podle všech dostupných šetření, ať již stranických, či mimostranických, počet antisemitských incidentů ve straně za Corbynova předsednictví klesal, zatímco počet potrestaných či vyloučených členů obviněných z antisemitismu rostl. Těžko pak lze hovořit o „strukturálním“ či „institucionálním“ antisemitismu, pokud sama strana coby instituce proti podobným případům postupuje se zvyšující se účinností.

A už vůbec nemůžeme hovořit o jakémsi zatížení Labouristů antisemitismem pod Corbynovým vedením, porovnáme-li je s Konzervativní stranou, u které je zmapováno antisemitských incidentů daleko více. Proti té, ani proti Borisi Johnsonovi s jeho otevřeně rasistickým a antisemitským jazykem, se však podobně halasné kampaně ve veřejném a mediálním prostoru nevedly a nevedou.

Čím méně se tak skutečný antisemitismus labouristů týkal, tím více se leckdy až hystericky ukazovalo prstem na Corbyna, který přitom opakovaně prohlásil, že pro něj a pro stranu je byť jen jeden antisemitský incident „too many“. Jak vyplývá z uniklé zprávy, kterou se však nové vedení strany pokoušelo utajit, byl Corbyn coby šéf strany soustavně zrazován stranickou byrokracií, která v jeho neprospěch manipulovala i vyšetřování stranických případů antisemitismu.

Zatímco předsedu strany chlácholila zprávami o vyřízení případu, za jeho zády zjevně dodávala kompromitující fragmenty z vyšetřování nepřátelsky naladěným médiím. Čím více se pak špatně či nedostatečně informovaný Corbyn omlouval, tím více se propadal do močálu znovu a znovu opakovaných zcela nepodložených, ale o to více zraňujících obvinění, která mířila k jedinému cíli: charakterního levicového vůdce a prvního předsedu labouristické strany, který se otevřeně postavil za práva Palestinců a proti izraelské okupaci, politicky zlikvidovat.

Strašit Corbynem coby nezodpovědným socialistou dost dobře nešlo už kvůli tomu, že za jeho předsednictví narostl počet členů strany na neuvěřitelných pět set tisíc a z britské Labour Party se pod novým progresivním a socialistickým programem s chytlavým heslem „For the many, not the few“ stala vůbec nejmasovější politická strana Evropy. Corbynismus dokázal oslovit hlavně mladé lidi a mobilizovat jejich voličskou podporu i prostřednictvím hnutí Momentum, platformy organizující progresivní členy v rámci strany.

Využívat proto proti Corbynovi jazyk zastydlého antikomunismu, a to za situace, kdy mladé lidi ze všeho nejvíc zajímají témata jako ekologická krize, krize bydlení a s každou novou dekádou i krize kapitalismu jako takového, v Británii nefungovalo. Popravdě vyznívalo to trapně i z úst jurodivých antikomunistů u nás.

Vydírat antisemitismem

Na vydírání antisemitismem se však slyší. Navíc, když se u oponenta předem počítá s jistou až povinnou zdrženlivostí, je snadné jej falešně napadat, a přitom si u veřejnosti vynucovat potřebný kolektivní souhlas založený na zvnitřnělém pocitu dějinné viny.

Podobně jako v jiných manipulovaných procesech, pokud se už podezřelý snaží bránit tím, že mluví o skutečném jádru problému, v tomto případě o reálném antisemitismu, je jeho výpověď chápána jako důkaz jeho provinění. Corbyna tak nestačilo porazit ve volbách a sesadit coby lídra strany. Corbyna bylo třeba osobně činit vinným, zneuctít ho a exkomunikovat.

Při svém autokratickém rozhodnutí tak předseda Starmer porušil jak stanovy strany, tak i vlastní závazek kontinuity a nevyvolávání rozbrojů. Vedení strany k takovému kroku zpráva Komise pro rovnost a lidská práva nijak nezavazovala ani nevybízela.

Corbyn však musel být ponížen a vyloučen především jako varování všem ostatním, kteří by snad v budoucnu chtěli prosazovat radikální levicovou politiku a k tomu se hlasitě zastat lidských a občanských práv Palestinců. Neboť právě kritika Izraele je formou údajného „antisemitismu“, na niž se upírá takřka veškerá mediální pozornost.

Jak napsal ve svém, ke Corbynovi jinak kritickém, komentáři americký židovský novinář Peter Beinart: „Nezáleželo na tom, kolikrát se omluvil, a nezáleželo ani na tom, kolikrát nechala Labouristická strana vyšetřovat sebe samu, britský židovský establishment by nebyl spokojen, dokud by neuslyšel z jeho úst, že Palestinci nemají žádné právo zpochybňovat sionismus.“ Nestačilo tedy jasné vymezení se proti antisemitismu: pokud bylo doprovázeno snahou udržet si možnost kritizovat Izrael a zastávat se práv Palestinců, jako by se vůbec nic nestalo.

Podle Beinarta tak „obviňování labouristické strany pouze za prohlášení, že její definice antisemitismu nemá bránit palestinským právům nebo svobodě projevu, dostává celou hru na novou úroveň. Ta má zajistit, aby Izrael mohl beztrestně zničit dvoustátní řešení, protože volání po jednom rovnocenném státě představuje údajně antisionistický fanatismus, a tak — v orwellovském duchu — ponechává prostor jen pro jeden stát, který upírá milionům Palestinců stejná práva jako jejich židovským sousedům, a toto řešení se pak paradoxně vydává za jedinou nerasistickou možnost.“

Corbynovi „popravčí“ se tak cítili natolik jistě, že se mohl ředitel EHRC Alastair Pringle svěřit v Guardianu Jonathanu Freedlandovi, komentátorovi, který v britském deníku snad nejvydatněji přiživoval anticorbynovskou hysterii, že „bavit se o tom, zda to byla 3 %, 30 %, či 0,3 % (antisemitských případů ve straně), opravdu postrádá smysl“. K vrcholu pak inkviziční frašku dovedla místopředsedkyně strany Angela Raynerová, která se v BBC nechala slyšet, že bylo nepřípustné, aby Corbyn tvrdil, že v labouristické straně byla nízká míra antisemitismu, i když je to pravda.

Ptát se na zvěrstva páchaná izraelskou armádou

Corbynovo neproblematické, pravdě odpovídající, prohlášení tedy posloužilo pro Starmerovo skandální rozhodnutí pozastavit svému předchůdci členství jen jako záminka. Vše ale nasvědčuje tomu, že šlo o dlouhodobě připravovanou akci, kterou zveřejnění zprávy jen urychlilo.

Už Corbynova prohra ve volbách v prosinci loňského roku byla na sítích glosována proizraelskými aktivisty s neskrývaným nadšením. Například Joe Glasman z Kampaně proti antisemitismu, jedné ze dvou iniciativ, která podala proti Labouristické straně podnět k vyšetřování ke Komisi pro rovnost a lidská práva, se nijak neostýchal spojit vítězství nad Corbynem s probíhajícími židovskými svátky a dodat své anticorbynovské kampani rozměr takřka mýtického souboje s nestvůrou, když řekl, že jde o „chanukový zázrak“, v němž byla „bestie rozdrcena“.

Je pozoruhodné, že podobný nenávistný jazyk spojený s totální démonizací a dehumanizací „nepřítele“ nikoho ve veřejné sféře nijak zvlášť nepohoršil. Jen když je použit správnou stranou a útočí tím správným směrem.

Po prohraných volbách dal Corbyn funkci předsedy strany k dispozici. Jeho nástupce Keir Starmer sice slíbil uklidnění a spojování strany, jeho kroky ale míří právě opačným směrem.

Rovněž druhá kandidátka na uvolněnou funkci ve vedení strany, stínová ministryně zahraničí Lisa Nandyová, se už během kampaně snažila vyhovět pokroucenému a manipulativnímu chápání toho, co všechno lze vydávat za „antisemitismus“. V rozhovoru s britským novinářem Andrew Neilem z BBC, na případu labouristické aktivistky Rachael Cousinsové potvrdila, že považuje za antisemitismus pouhé dotázání se na „zvěrstva páchána izraelskými vojáky na okupovaných územích“, pokud je adresováno židovské organizaci, a že by za takto vedený dotaz pozastavila členství ve straně.

Právě na tomto případu je jasně vidět, v čem je definice antisemitismu podle Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu, s níž se v pořadu pracovalo a kterou přijala jak Velká Británie, tak třeba i Česká republika, neakceptovatelná a v čem omezuje svobodu projevu v zájmu beztrestného porušování lidských práv Palestinců na okupovaných územích. Podobný dotaz lze totiž považovat za antisemitský snad jedině tehdy, pokud je někomu opakovaně pokládán jen proto, že je dotyčný židovského původu, jelikož by jej tímto činil implicitně spoluodpovědným za politiku Izraele coby „židovského“ státu.

To ale jistě neplatí v případě, kdy takový dotaz směřuje k organizaci, která je součástí proizraelské lobby, jak je tomu v případě Rady zástupců britských židů. A právě jí Cousinsová svou otázku na postoj k zvěrstvům, páchaným izraelskou armádou, směřovala.

Čistka zaměřená proti stranické levici

Poslední z uchazečů o předsednictví ve straně, bývalá stínová ministryně školství Rebecca Long-Baileyová, která měla ke Corbynovi nejblíže, byla ze stínové vlády odvolána v červnu. Svou roli opět sehrálo falešné obvinění z antisemitismu.

V souvislosti s nepokoji, jež ovládly USA po smrti Afroameričana George Floyda, totiž sdílela rozhovor s herečkou Maxine Peakeovou pro The Independent, která v něm mimo jiné uvedla, že „policejní techniky, včetně taktiky zakleknutí použité proti Georgi Floydovi, se americká policie učí na seminářích od izraelských tajných služeb“, kteréžto tvrzení bylo oponenty Long-Baileyové označeno za „šíření antisemitské konspirační teorie“.

Investigativní pořad Channel 4 televizní stanice BBC sice zjistil, že v Minneapolisu, kde byl Floyd zabit, skutečně takové školení vedené izraelskými bezpečnostními složkami proběhlo, nebylo však možné konkrétně doložit, zda se na něm vyučovala zrovna tato technika zakleknutí. Okamžité vyhození Long-Baileyové ze stínové vlády však ukazuje, že o fakta zde tolik nejde. A už vůbec ne o žádnou „antisemitskou konspiraci“, jak se snažil Long-Baileyové vyhození omluvit předseda strany Starmer.

Pravdě blíž je tak izraelský novinář Gideon Levy, který v článku Jak izraelská propagandistická válka umlčuje Evropu sice Peakeové tvrzení popřel, zároveň se však silně ohradil proti tomu, jak je celý případ manipulován na úkor svobody slova. „Když přijde na kritiku Izraele, pravidla hry jsou v Evropě najednou jiná. Je zde Izrael a pak je tady zbytek světa,“ píše Levy.

Žalostně slabou úroveň novinařiny na případu vyloučené Rebeccy Long-Baileyové ukázala již tradičně Česká televize, jejíž příspěvek byl plný chyb, zavádějících informací a konstrukcí reality postavených na tvrzeních bez důkazu. Po zvolení Starmera do čela strany byli nuceni na základě falešných obvinění z antisemitismu rezignovat další převážně progresivní členové strany a hon na čarodějnice, nebo mccarthismus, jak se celé štvavé kampani začalo říkat, se nezastavil ani před židovskými členy z procorbynovské organizace Jewish Voice for Labour.

Dokumentární snímek WitchHunt, mapující praktiky těchto kampaní hlavně na příkladu aktivisty karibsko-židovského původu Jackie Walkerové, ukazuje, jak jsou členům strany špehovány jejich účty na sociálních sítích a je jim rušeno členství ve straně za pouhé sledování stránek s palestinskou tématikou. Podobný postup se nyní potvrdil i v procesu přípravy pozastavení členství Corbynovi a bylo namířeno proti těm, kteří by potenciálně oponovali Starmerovu výkladu zprávy a jeho krokům.

Pouhý začátek honu na čarodějnice

Pozastavení členství bývalému předsedovi Jeremy Corbynu je v labouristické straně naprosto bezprecedentní čin. I přes hromadné solidární rezignace a odchody ze strany a přes výzvy, aby se Corbyn postavil do čela novému hnutí či se připojil ke stávajícím levicovým projektům, se nezdá, že by Corbyn něco podobného při své loajalitě k domovské straně zvažoval.

I když se vůči Starmerovu rozhodnutí ohradil, jeho slušnost mu nedovolila zajít dál než jen zdvořile požádat nové vedení, aby své rozhodnutí „laskavě znovu zvážilo“. Nezdá se však, že by Starmer něco takového zvažoval, a tak to vypadá, že Corbyn, od roku 1983 zasedající za labouristy v parlamentu a nyní bez politické příslušnosti, v příštích volbách již kandidován nebude a v parlamentu tak skončí.

Nevypadá to však ani na to, že by se proizraelská lobby spokojila jen s odchodem Corbyna, jehož pád tak nadšeně společně s Tonym Blairem přivítala. Těsně před vlastním zveřejněním zprávy poslala Kampaň proti antisemitismu vedení labouristické strany dvaasedmdesátistránkovou zprávu o svém vlastním šetření antisemitismu v Labouristické straně, ve které označuje dalších dvaatřicet předních stranických činitelů včetně stranických poslanců za šiřitele antisemitismu a vedení strany vyzývá, aby se do půl roku vypořádalo se jmenovanými případy.

Mezi lidmi uvedenými ve zprávě jsou hlavně progresivní poslanci a kandidáti, Corbynovi spojenci ve straně a jeho bývalí stínoví ministři jako Diane Abbottová, Richard Burgon nebo Barry Gardiner.

Jak ukázala i investigativní série reportáží televize al-Jazeera The Lobby, zdá se, že se proizraelští lobbysté ve svém honu na labouristy nezastaví, dokud tato strana bude vykazovat jakékoli známky progresivní politiky ochrany práv Palestinců a odmítání izraelské okupace. A to i za cenu rozštěpení strany jako takové.

Neudržitelnost definice antisemitismu podle IHRA

Strana se tak stala zajatcem široce kritizované pracovní definice antisemitismu podle IHRA (Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu), kterou byla za Corbynova vedení nucena přijmout — definice, která mezi příklady antisemitismu vmíchala i radikální kritiku politiky státu Izrael či zpochybnění jeho vzniku a vůdčí ideologie. Definice, která má svou stálou platnost zaručenu už jen tím, že kdo by proti ní chtěl protestovat, sám se chtě nechtě v očích jejích „hlídacích psů“ i těch, kteří jim jejich „svatý boj“ důvěřují, antisemitou stává.

Tento začarovaný kruh sám o sobě zajišťuje, že do hry nemůže vstoupit žádný zásadně kritický pohled. Jeho nositel je totiž okamžitě označen za antisemitu a jako takový vyloučen ze společnosti, založené na předpokládaném souhlasu, jeho výrobě a neustálém utvrzování.

Britský novinář Tony Greenstein píše v textu zabývajícím se současným tlakem na přijetí definice antisemitismu podle IHRA, že pracovním nástrojem proizraelských lobbistických skupin se dnes stala „mafiánská“ nabídka ochrany: nebudeme na vás útočit, pokud přijmete naší definici antisemitismu a vzdáte se svého práva kritizovat izraelskou politiku okupace. Nemusí přitom jít jen o labouristickou stranu — dalším prostředím, kde se doposud dařilo prolamovat mainstreamový proizraelský diskurz s jeho strašením tzv. „novým antisemitismem“, byly například britské vysoké školy.

Těm nyní vláda vyhrožuje pozastavením financování, pokud nepřijmou definici antisemitismu podle IHRA. A tím to samozřejmě nekončí.

Definice antisemitismu nebezpečná i pro židy

Definice podle IHRA se vnucuje parlamentům, vládám a zastupitelstvům napříč Evropou. V lednu loňského roku jí bez řádné diskuse přijal i parlament České Republiky a pracuje s ní ve svých zprávách i Federace židovských obcí.

Že je definice antisemitismu podle IHRA nebezpečná, na tom se ostatně shoduje celá řada jednotlivců i organizací — včetně mnohých skupin a iniciativ židovských, které v ní tuší ohrožení svobody slova a snadný nástroj umlčování každého, kdo se pokusí veřejně vystoupit na obranu práv Palestinců či s kritikou izraelské okupace. Už dnes máme ostatně zprávy, že i v českém akademickém prostředí narůstají obavy z tlaku na přijetí definice podle Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu i z manipulujícího obviňování z antisemitismu.

Nejde přitom jen o samo umlčování zastánců práv Palestinců. Při podobně účelovém zacházení s nálepkou antisemitismu hrozí i nebezpečí pro židovskou komunitu, i ji přece ohrožuje, pokud pojem antisemitismu zcela ztratí svůj obsah.

Za současné absurdní situace, kdy se do role arbitra ukazujícího na údajný antisemitismus svých kritiků pasuje zrovna Izrael, který bez rozpaků přehlíží reálný antisemitismus svých spojenců od Orbána přes Johnsona po Trumpa, by nebylo divu, kdyby pojem lidé přestali brát vážně. Jak poukazuje ve svém cenném rozboru definice podle IHRA akademik a židovský aktivista Antony Lerman s odkazem k článku Roberta Cohena: „Definice neslouží k naší ochraně, ale jde o provokaci, která nás zbavuje spojenců v boji se skutečným antisemitismem.“

Je tedy třeba jasně říci, že kritika jakéhokoli útlaku činěného jménem nacionalismu, a to ani nacionalismu židovského, nemůže být z principu rasismem, a antisionismus tedy není antisemitismem. Tomuto tvrzení dávají za pravdu i úspěšné občanské žaloby.

Například v Německu, kde je tlak na aktivisty za práva Palestinců v poslední době obzvláště silný, již několik soudů v konkrétních případech potvrdilo, že parlamentem přijaté usnesení označující hnutí BDS — vybízející k bojkotu Izraele, stažení investic z něj a k uvalení sankcí na něj — za antisemitské je jen politicky účelovým prohlášením, které nemůže mít vliv na ústavou zaručená práva. Teprve budoucnost ovšem ukáže, jak dalece jsme schopni čelit podobným manipulacím a neztratit naději na svět rovných práv pro všechny.