Znamená kritika izraelské vlády, že jste špatný Žid?

Zuzana Schreiberová

Česká židovská komunita mívá k Izraeli až nezdravě nekritický vztah, píše Zuzana Schreiberová. Diskuse o izraelsko-palestinském konfliktu podle ní nesmí být závislá na informacích z jedné strany a nesmí se v ní zapomínat na lidský rozměr.

Jinak ve spoustě aspektů roztříštěná česká židovská komunita je až překvapivě jednotná, co se týká vztahu ke Státu Izrael. Dalo by se říct, že splňuje všechny znaky sociální bubliny: dostávají se k vám pouze určité informace od jedné strany konfliktu, máte předem jasno, na čí straně je pravda a na čí veškerá vina, a obklopují vás pouze lidé, kteří mají stejný názor jako vy. Když jsem pod dojmem z nepřiměřeného zásahu izraelské armády při protestech na hranicích Gazy napsala: „Stydím se za to, co teď v Gaze dělá izraelská vláda“, mnoho členů komunity pokládalo za nutné mě minimálně v diskusi pod statusem disciplinovat.

Téměř každý hlas, který se zvedne s kritikou Izraele, je smeten ze stolu jako „neomarxistický blábol“. Největší pozornost dostávají zprávy o levicovém antisemitismu a mezi kritikou Izraele a nenávistí k Židům se nedělá rozdíl. Když nejste Žid, jste levičáčký antisemita, když jste Žid, jste „self-hating Jew“. Nesouhlasné vyjádření s chováním izraelské vlády se automaticky zkarikuje do podpory Hamásu a oponentům je ještě  vyčítáno, že tolik bojují za multikulturní společnost, práva žen a sexuálních menšin, a přitom podporují Hamás, který vyhrožuje vyhlazením Židů, utlačuje ženy a homosexuály rovnou popravuje.

Jako pro středopravicovou voličku a věřící i praktikující, i když zdaleka ne ortodoxní Židovku, mi kritický postoj k současné izraelské vládě poskytuje odpověď na celou řadu etických dilemat. Už tři roky se věnuji dobrovolnické pomoci uprchlíkům. Uvědomila jsem si, že když začnete pomáhat jedné společností stigmatizované skupině lidí, měníte postupně názor i na skupiny ostatní. Když bojujete za přijetí jednoduché skutečnosti, že ne „každý muslim je terorista“ a ne „každý uprchlík je příslušník organizované invaze, jež má za cíl zničit naši evropskou křestansko-židovskou civilizaci“, brzy zjistíte, že ne každý bezdomovec „si za to může sám“, ne každá prostitutka „to dělá, protože ji to baví“, ne každý, kdo pobírá sociální dávky, „je nemakačenko“, a tedy i ne každý Palestinec je „fanatický člen Hamásu, který chce vyhladit všechny Židy“.

Stejně jako je průměrný Čech vyděšený z muslimů a uprchlíků, které nikdy nepotkal, nepotkala většina členů židovské komunity nikdy Palestince. Svůj obraz druhého si pak vytvářejí výhradně z médií. Napadá mě kacířská myšlenka — jsou veškerá opatření, jež znemožňují Palestincům volný pohyb, skutečně jen bezpečnostní ochranou před terorismem, nebo vlastně zabraňují těmto dvěma skupinám potkávat se tváří a tvář a dojít k děsivě jednoduchému zjištění, že „ti druzí“ jsou vlastně lidé jako my?

Protože se zabývám mimo jiné mediální výchovou, přijde mi víc než ošemetné, že se při tak závažném a vyhroceném konfliktu, jako je ten izraelsko-palestinský, spoléhají příslušníci obou názorových táborů automaticky na informace jen od jednoho účastníka konfliktu. Přitom je zřejmé, že realitu manipulují a přikrášlují obě strany. Nekritická polarizace typu „Izrael je odporný fašistický stát“ nebo „Izrael je čistý a nevinný a pouze se brání“ je nejjednodušším způsobem, jak zadusit veškerý dialog hned v počátku.

Odsuzuji Hamás, který manipuluje civilní obyvatele a používá je jako lidské štíty, a rozhodně odsuzuji násilí ze strany Palestinců. Zároveň jsem na vlastní uši slyšela svědectví Palestinců o tom, že izraelští vojáci se opravdu prostřednictvím různých typů šikany snaží násilí a nepokoje vyprovokovat. Je opravdu nutné několikrát týdně uprostřed noci prohledávat ty samé domácnosti v uprchlickém táboře v Betlémě, budit děti a naschvál nenechat ženy si nasadit šátek? Je nutné na check-pointu na palestinského teenagera mířit nabitou zbraní a nutit ho tancovat?

Budu doufat, že odstřelení zpacifikovaného Palestince nebo střelba sniperů na dalšího neozbrojené s pokřikem: „Dostal jsem ho, zkurvysyna“, jsou pouze okrajové a vzácné incidenty ze strany jednotlivých vojáků. Pro-palestinská strana chrlí denně zprávy o stovkách podobných případů. Ano, některé z nich se ukázaly jako fake news. Ale ty i to, co je bezpečně prokázané, dokládá, že izraelská armáda používá vůči Palestincům nepřiměřenou sílu. Rovněž nejde zpochybnit, že restriktivní izraelská opatření vůči Gaze vhánějí její obyvatele do náruče Hamásu.

V současném konfliktu je stát Izrael „ten silnější“. Ať se jedná o technologickou převahu v armádě či o životní úroveň jeho obyvatel. Foto cbc.ca

Musím se zmínit ještě krátce o sionismu a o náboženském sionismu. Sionismus vznikl jako reakce na Dreyfusovu aféru, kdy si část čerstvě asimilovaných Židů uvědomila, že i přes veškerou jejich snahu začlenit se do většinové společnosti budou vždy „ti jiní“. Že budou vždy vhodní obětní beránci. Kampaň proti Georgu Sorosovi v dnešním Maďarsku dokazuje, že to platí dodnes.

Zároveň však bylo sionistické hnutí po dlouhou dobu pouze alternativa úspěšnějšího hnutí asimilantského. Je to materiální, personální a finanční podpora státu Izrael komunitám v diaspoře, co zvyšuje jejich inklinaci k sionismu a odklon od „evropského židovství“ (světlou výjimkou je například židovská vzdělávací instituce Paideia ve Švédsku, která má za svůj cíl právě podporu lokálního evropského židovství nezávislého na USA či Izraeli).

Jako pro praktikující Židovku je pro mě nejproblematičtější hnutí náboženských sionistů. Pokud věřím, že Tóra nám byla dána Bohem a je neměnná, měli by Židé vyčkávat příchodu Mesiáše a pak se teprve shromáždit v zemi izraelské. Přiznám na rovinu, že s teologickou argumentací pro náboženský sionismus nejsem seznámená. Jako antropoložka a historička specializovaná na narativní analýzu ale vnímám evidentní nebezpečí, které vzniká ze spojení politických cílů a náboženství. Je paradoxní, že pro Izrael často horují ti, kteří stejným dechem varují před „politickým islámem“. Současný konflikt je staven na roveň biblickým protivenstvím, které lid Izraele vytrpěl, a jež jsou popsána v biblických knihách.

Děsivé události holocaustu může současný Žid pojmout několika způsoby. Podpora Státu Izrael je pouze jednou z nich. Druhou možností je považovat utrpení židovského národa za výzvu, že se už nikdy v historii nesmí nic takového opakovat. Za morální povinnost bojovat za slabší, pronásledované a utlačované. V současném konfliktu je stát Izrael „ten silnější“. Ať se jedná o technologickou převahu v armádě či o životní úroveň jeho obyvatel. Znamená sebevědomý život ve vlastní zemi právo ubližovat druhému? Nebo by mělo platit biblické: „Nepřidáš se k většině, když páchá nepravost“ (Exodus 23,2)?

    Diskuse
    JP
    May 21, 2018 v 14.05
    Velice citlivý, a vzácně vyvážený postoj k problému, který se sám o sobě jeví neřešitelný.

    Co k tomu dodat? Chtělo by se říci: přidat se k většině, to je vždy cesta do pekla. Ta většina, ta je vlastně už ze samotné své podstaty fundamentalistická; neboť si pro sebe volí ta nejjednodušší a nejpohodlnější řešení, a nikdy se jich není ochotna vzdát.
    AM
    May 22, 2018 v 12.57
    možnost kritiky
    Je to asi těžší v Česku, než v samotném Izraeli.

    Zhruba před rokem vyšel velký dvoustránkový rozhovor s bývalým ministerským předsedou Ehudem Barakem, ve kterém označil současné vedení Izraele v podstatě za zločince a předpovídal šeredné věci...
    ---------------------------

    Není žádné překvapení, že se Hamás pokusil prorazit na mnoha místech plot, ani že tomu bylo zabráněno i za cenu mrtvých.
    Tak se věci momentálně mají.

    Podezřelý je ten obrovský počet zraněných civilistů, který jde do mnoha tisíc, a množící se popisy těch poranění. Při nejlepší vůli se nejde ubránit myšlenkám, že se jednalo o testování nějaké nové tříštivé munice.
    Testování na lidech.

    Pro mě osobně by bylo potvrzení tohoto podezření těžkou ranou.
    Protože to by už nešlo o nějaké ultrapravicové výstřelky v armádě, kterým se při všeobecné povinné službě nejde vyhnout.
    Šlo by o systémovou záležitost.
    Šlo by o naprostý morální bankrot se všemi důsledky...
    ---------------------

    Pravda je, že se izraelská politika šine výrazně doprava -- co bylo před 10 lety ultrapravicové, je dnes mainstream.
    FO
    May 22, 2018 v 22.25
    Kritika do vlastních řad
    je určitě v Izraeli svým způsobem jednodušší než v Česku - má tam velkou tradici v osobnostech jako je Uri Avnery, novináři Amira Hass či Gideon Levy a další, spousty lidskoprávních organizací typu Rabínů za lidská práva atd. Mnohým se to nelíbí, je to i nebezpečné (což v Česku zatím ne), ale to jim nezabrání v kritice...
    May 23, 2018 v 8.38
    Kritika politického směřování vlastního státu je u nás těžší (přestože méně nebezpečná než v Izraeli), protože se většinou neumíme opřít o něco, co stojí mimo politiku.