Jinak ve spoustě aspektů roztříštěná česká židovská komunita je až překvapivě jednotná, co se týká vztahu ke Státu Izrael. Dalo by se říct, že splňuje všechny znaky sociální bubliny: dostávají se k vám pouze určité informace od jedné strany konfliktu, máte předem jasno, na čí straně je pravda a na čí veškerá vina, a obklopují vás pouze lidé, kteří mají stejný názor jako vy. Když jsem pod dojmem z nepřiměřeného zásahu izraelské armády při protestech na hranicích Gazy napsala: „Stydím se za to, co teď v Gaze dělá izraelská vláda“, mnoho členů komunity pokládalo za nutné mě minimálně v diskusi pod statusem disciplinovat.

Téměř každý hlas, který se zvedne s kritikou Izraele, je smeten ze stolu jako „neomarxistický blábol“. Největší pozornost dostávají zprávy o levicovém antisemitismu a mezi kritikou Izraele a nenávistí k Židům se nedělá rozdíl. Když nejste Žid, jste levičáčký antisemita, když jste Žid, jste „self-hating Jew“. Nesouhlasné vyjádření s chováním izraelské vlády se automaticky zkarikuje do podpory Hamásu a oponentům je ještě  vyčítáno, že tolik bojují za multikulturní společnost, práva žen a sexuálních menšin, a přitom podporují Hamás, který vyhrožuje vyhlazením Židů, utlačuje ženy a homosexuály rovnou popravuje.

Jako pro středopravicovou voličku a věřící i praktikující, i když zdaleka ne ortodoxní Židovku, mi kritický postoj k současné izraelské vládě poskytuje odpověď na celou řadu etických dilemat. Už tři roky se věnuji dobrovolnické pomoci uprchlíkům. Uvědomila jsem si, že když začnete pomáhat jedné společností stigmatizované skupině lidí, měníte postupně názor i na skupiny ostatní. Když bojujete za přijetí jednoduché skutečnosti, že ne „každý muslim je terorista“ a ne „každý uprchlík je příslušník organizované invaze, jež má za cíl zničit naši evropskou křestansko-židovskou civilizaci“, brzy zjistíte, že ne každý bezdomovec „si za to může sám“, ne každá prostitutka „to dělá, protože ji to baví“, ne každý, kdo pobírá sociální dávky, „je nemakačenko“, a tedy i ne každý Palestinec je „fanatický člen Hamásu, který chce vyhladit všechny Židy“.

Stejně jako je průměrný Čech vyděšený z muslimů a uprchlíků, které nikdy nepotkal, nepotkala většina členů židovské komunity nikdy Palestince. Svůj obraz druhého si pak vytvářejí výhradně z médií. Napadá mě kacířská myšlenka — jsou veškerá opatření, jež znemožňují Palestincům volný pohyb, skutečně jen bezpečnostní ochranou před terorismem, nebo vlastně zabraňují těmto dvěma skupinám potkávat se tváří a tvář a dojít k děsivě jednoduchému zjištění, že „ti druzí“ jsou vlastně lidé jako my?

Protože se zabývám mimo jiné mediální výchovou, přijde mi víc než ošemetné, že se při tak závažném a vyhroceném konfliktu, jako je ten izraelsko-palestinský, spoléhají příslušníci obou názorových táborů automaticky na informace jen od jednoho účastníka konfliktu. Přitom je zřejmé, že realitu manipulují a přikrášlují obě strany. Nekritická polarizace typu „Izrael je odporný fašistický stát“ nebo „Izrael je čistý a nevinný a pouze se brání“ je nejjednodušším způsobem, jak zadusit veškerý dialog hned v počátku.

Odsuzuji Hamás, který manipuluje civilní obyvatele a používá je jako lidské štíty, a rozhodně odsuzuji násilí ze strany Palestinců. Zároveň jsem na vlastní uši slyšela svědectví Palestinců o tom, že izraelští vojáci se opravdu prostřednictvím různých typů šikany snaží násilí a nepokoje vyprovokovat. Je opravdu nutné několikrát týdně uprostřed noci prohledávat ty samé domácnosti v uprchlickém táboře v Betlémě, budit děti a naschvál nenechat ženy si nasadit šátek? Je nutné na check-pointu na palestinského teenagera mířit nabitou zbraní a nutit ho tancovat?

Budu doufat, že odstřelení zpacifikovaného Palestince nebo střelba sniperů na dalšího neozbrojené s pokřikem: „Dostal jsem ho, zkurvysyna“, jsou pouze okrajové a vzácné incidenty ze strany jednotlivých vojáků. Pro-palestinská strana chrlí denně zprávy o stovkách podobných případů. Ano, některé z nich se ukázaly jako fake news. Ale ty i to, co je bezpečně prokázané, dokládá, že izraelská armáda používá vůči Palestincům nepřiměřenou sílu. Rovněž nejde zpochybnit, že restriktivní izraelská opatření vůči Gaze vhánějí její obyvatele do náruče Hamásu.

↗

V současném konfliktu je stát Izrael „ten silnější“. Ať se jedná o technologickou převahu v armádě či o životní úroveň jeho obyvatel. Foto cbc.ca

Musím se zmínit ještě krátce o sionismu a o náboženském sionismu. Sionismus vznikl jako reakce na Dreyfusovu aféru, kdy si část čerstvě asimilovaných Židů uvědomila, že i přes veškerou jejich snahu začlenit se do většinové společnosti budou vždy „ti jiní“. Že budou vždy vhodní obětní beránci. Kampaň proti Georgu Sorosovi v dnešním Maďarsku dokazuje, že to platí dodnes.

Zároveň však bylo sionistické hnutí po dlouhou dobu pouze alternativa úspěšnějšího hnutí asimilantského. Je to materiální, personální a finanční podpora státu Izrael komunitám v diaspoře, co zvyšuje jejich inklinaci k sionismu a odklon od „evropského židovství“ (světlou výjimkou je například židovská vzdělávací instituce Paideia ve Švédsku, která má za svůj cíl právě podporu lokálního evropského židovství nezávislého na USA či Izraeli).

Jako pro praktikující Židovku je pro mě nejproblematičtější hnutí náboženských sionistů. Pokud věřím, že Tóra nám byla dána Bohem a je neměnná, měli by Židé vyčkávat příchodu Mesiáše a pak se teprve shromáždit v zemi izraelské. Přiznám na rovinu, že s teologickou argumentací pro náboženský sionismus nejsem seznámená. Jako antropoložka a historička specializovaná na narativní analýzu ale vnímám evidentní nebezpečí, které vzniká ze spojení politických cílů a náboženství. Je paradoxní, že pro Izrael často horují ti, kteří stejným dechem varují před „politickým islámem“. Současný konflikt je staven na roveň biblickým protivenstvím, které lid Izraele vytrpěl, a jež jsou popsána v biblických knihách.

Děsivé události holocaustu může současný Žid pojmout několika způsoby. Podpora Státu Izrael je pouze jednou z nich. Druhou možností je považovat utrpení židovského národa za výzvu, že se už nikdy v historii nesmí nic takového opakovat. Za morální povinnost bojovat za slabší, pronásledované a utlačované. V současném konfliktu je stát Izrael „ten silnější“. Ať se jedná o technologickou převahu v armádě či o životní úroveň jeho obyvatel. Znamená sebevědomý život ve vlastní zemi právo ubližovat druhému? Nebo by mělo platit biblické: „Nepřidáš se k většině, když páchá nepravost“ (Exodus 23,2)?