Švédská ministryně zahraničí Margot Wallströmová prožila ve svém úřadu zvláštní situace. Švédsko jako první země Evropské unie uznalo Palestinu jako stát. Wallströmové se v důsledku toho mělo dostat čestného uznání tím, že měla vystoupit s projevem na zasedání Ligy arabských států. Jenže mezitím stihla zkritizovat Saúdskou Arábii za „středověké praktiky“, když nechala ztrestat bičováním jednoho liberálního blogera.

Důraz na lidská práva měl být podle ministryně důvodem, proč jí arabští státníci raději nepustili ke slovu. V následující diplomatické roztržce Švédsko stoplo vývoz zbraní do Saúdské Arábie a Saúdové odvolali ze Švédska svého velvyslance.

Wallströmová vykročila ze zajetých kolejí podpory jednoho nebo druhého světového bloku, které se tvoří kolem Palestiny jako takového symbolického středu světa. Izrael je podporován Západem, hlavně Spojenými státy, Palestina má podporu arabských států a vůbec odpůrců USA. Zastánce Izraele vnímá tento stát jako ostrov demokracie obklopený nepřáteli, něco na způsob meziválečného Československa. Palestince, potažmo všechny Araby nebo muslimy pak jako teroristy. Zastánce Palestinců vidí okupovaná území, izraelské zločiny a americkou rozpínavost.

Wallströmová si zvolila třetí cestu, ohlížet se na lidská práva stylem padni komu padni. Není to styl, který se přimkne k jednomu myšlenkovému bloku, hledá jeho klady a ignoruje nebo snižuje zápory. Zkusme zacílit takový postoj na islám jako takový.

Islám a tzv. Islámský stát

Islámský stát poskytl svou praxí vydatnou munici všem odpůrcům islámu. Vidí v něm extrakt, pravou tvář islámu, pokud si muslimové někde konečně mohou zřídit svět podle svých představ. Že to je hodně jednoduchý obrázek, o tom vypovídá fakt, že naprostou většinu obětí těchto islamistů tvoří zase muslimové.

Zastánci islámu hledají v útocích na muslimy rasismus nebo alespoň xenofobii a tvrdí, že islamistické útoky jsou excesy v jinak mírumilovném náboženství. Nelze ale přehlédnout malou míru demokracie ve většině islámských států, stejně jako menší míru lidských práv, kde je podřazené postavení ženy hlavním symbolem.

Může docházet k paradoxní situaci, kdy obránci menšin brání muslimy jakožto náboženskou menšinu, a zároveň s nimi i islámskou kulturu, která je v ochraně menšin hodně pozadu. Lze vnímat jako legitimní požadavek zřídit v Čechách mešity, je to výraz svobody vyznání. Ale můžeme pak po muslimech požadovat, aby se postavili za tolerování křesťanských kostelů v muslimských zemích.

Nemusíme nic namítat proti muslimské modlitebně v průchodu u Václavského náměstí, ale pokud do průchodu míří skupina těchto vyznavačů a ve dveřích nedá přednost ženě, jak je jinak zvykem, je něco špatně... Můžeme kritizovat patriarchálnost tradiční křesťanské rodiny, tak proč nekritizovat patriarchálnost kultury islámské... A to není nadsázka, v islámské kultuře jsou lidé, které to zajímá.

Odpůrci islámu jako takového naopak tvrdí, že v islámu žádné liberální tendence nejsou nebo že nemohou dosáhnout evropského standardu. Snaží se zavrhnout islámskou kulturu jako celek, liberální tendence vnímají jen jako přetvářku. Takový přístup zavírá cestu muslimským liberálům a nedává jim moc naději na nějakou změnu.

Přístup Wallströmové je průlomový nejen ve vztahu k Izraeli a Palestině, ale i ve vztahu k islámu jako takovému. Wallströmová v něm vnímá nedemokratické tendence, ale nezavrhuje všechny muslimy. Naopak podporuje práva žen a právo na svobodné vyjadřování, jako v případě saúdskoarabského blogera. Opět to není myšlení, které rozděluje svět do bloků typu křesťanství/islám nebo Evropa/arabský svět. Je to myšlení, které klade důraz na lidská práva, ať je jich potřeba kdekoliv.

K evropským křesťanským hodnotám

Odpůrci islámu považují islám za cizí prvek evropské kultury, která vychází z křesťanských základů. Budiž, ale jestli si má křesťanství nárokovat větší morální postavení, platí to i ve vztahu k muslimům. Česká vláda schválila přijetí desítek syrských rodin, které byly postiženy válkou. Iniciativa islám v ČR nechceme zorganizovala protest, v České republice nechce ani tyto oběti války.

Křesťanství je v otázce morálky a lásky maximalistické, a stejně tak i výroky z Matoušova evangelia. Kristus tu odkazuje na Poslední soud, kde vytýká nespravedlivým: „‚Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, neujali jste se mne, byl jsem nahý, neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‛ A tehdy odpoví i oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‛ On jim odpoví: ‚Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.‛“

Je nasnadě dosadit za tyto „nepatrné“ syrské děti stižené válkou. Kdo je odmítá přijmout, může si vytyčit rovnou heslo „Krista v ČR nechceme“.

Samozřejmě se dá čekat výtka, zda do okruhu nejmenších patří i jinověrci. V otázce přijetí syrských rodin se vyskytl i názor, že pokud přijmout, tak tedy rodiny syrských křesťanů. Kristus se vyjadřuje i k této otázce: „Já vám však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, ... Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ (Mt 5, 44-47)

Jestli něco činí křesťanství větším, pak je to větší míra přijmutí jiných, v očích křesťanů „nedokonalých“. Pokud má někdo potřebu propagovat tradiční křesťanské hodnoty, otevírá se mu velký prostor.

Největší politický výstup v dějinách

Lze nalézt hodně příkladů liberálních tendencí v islámském světě. Jeden příklad za všechny — v Egyptě po svržení prezidenta Mubaraka proběhly volby, kde zvítězilo islamistické Muslimské bratrstvo. V protestech proti islamistům vyšlo do ulic snad až patnáct milionů lidí, což má být největší politické vystoupení v dějinách vůbec. Když se láme chleba, potřebují antiislamisté nějakou podporu. Házet namísto toho všechny muslimy do jednoho pytle dává najevo, že je jedno, kdo v Egyptě nebo jinde nakonec vyhraje...

Takový přístup může být smrtící, stejně jako z druhé strany přehlížení faktu existence a činnosti islamistů. Abychom nemluvili abstraktně, nebezpečné jsou oba přístupy i vnitrostátně. Nezdařená integrace muslimů, kdy se jim dává najevo, že jsou cizí, nevítaní, to vede přirozeně k jejich dalšímu vykořenění a až k tendenci k islamismu, kde doufají, že najdou nějaký smysl života.

Západní islamisté mají podle průzkumů pocházet z druhých a třetích generací muslimských přistěhovalců, kteří nemají perspektivu práce ani společenského přijetí. Ukázat muslimským imigrantům přívětivou tvář teoreticky zmírňuje riziko jejich radikalizace. A je to první krok k navázání dialogu, jehož součástí je i prezentace vlastní kultury včetně práv žen, menšin a toho, kde nová kultura nepříjemně narušuje tu domácí.

Nejde tu o černobílé vnímání světa, o statické teoretizování, zda je islám dobrý nebo špatný. Islám je, jaký je, teď jde o praktické výstupy.