V předvečer dvacátého století se v českých zemích rozpoutalo antisemitské běsnění. Žid Leopold Hilsner byl obviněn z vraždy v Polné, při níž zahynula devatenáctiletá Anežka Hrůzová. Jeho nejhlasitějším zastáncem se stal Tomáš G. Masaryk. Osobní sympatie v tom nebyly, vysokoškolský profesor jen chtěl zastavit šílenství okolo údajné rituální vazby. Měl proti sobě veřejné mínění, média, i své vlastní studenty, které nebyl s to přimět k logické obhajobě jejich postojů.

Když během první světové války na Západě prosazoval samostatné Československo, starý příběh mu pomohl. Sám s tím nepočítal, ale ukázalo se, že médiím ani politikům s vazbami na židovský kapitál Masarykovo nevykalkulované úsilí z přelomu století neuniklo. Dobrý skutek byl odměněn: Masarykovi bylo nasloucháno coby člověku, který je morálně pevný a tvrdě prosazuje, co považuje za správné.

Miloš Zeman také ukázal Židům vstřícnou tvář. Poté, co v minulosti například chválil cigarety po návštěvě fabriky na jejich výrobu, nyní s odkazem na Kennedyho „Ich bin ein Berliner“ v angličtině a hebrejštině konstatoval: „Jsem Žid“ — a vyzval k tomu i ostatní.

Publikum si opět vybral mazaně: vystoupil na konferenci, kterou ve Washingtonu pořádala organizace AIPAC, vnímaná jako vlivná prožidovská lobby. Pomiňme, že obsah Zemanovy řeči byl nepřesný či zkreslující jako obvykle. Tentokrát například tvrdil hloupost, že vůdce šíitského Hizballáhu je členem sunnitského Muslimského bratrstva.

↗

Miloš Zeman vystoupil na konferenci, kterou ve Washingtonu pořádala lobbystická proizraelská organizace AIPAC. Foto repro policyconference.org

Jsou tu ale vážnější otázky. Kým to vlastně je? Jakého Žida myslel? Pronásledovaného Hilsnera? Židovské menšiny ve vypjatě nacionalistických společnostech, jež najdeme i v Evropě? Izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který brzdí blízkovýchodní mírový proces a prosazuje rozšiřování židovských osad na palestinské půdě? Či jeho ministra zahraničí Avigdora Liebermana, jenž proslul prohlášením, že by palestinští vězni měli být utopeni v Mrtvém moři nebo že arabští poslanci izraelského parlamentu, kteří se sejdou s palestinskými radikály, by měli být popraveni?

Připomeňme, že o den později Netanjahu na pozvání republikánů navštívil Kongres a pokusil se tam sabotovat jednání Obamovy vlády s Íránem o teheránském atomovém programu. U Baracka Obamy se dokonce ocitl na pomyslné černé listině osob, které nejsou v Bílém domě vítány. Mezi oblíbenci dlouhodobě není ani Miloš Zeman — a statováním na akci židovské lobby po Netanjahuově boku si rozhodně nepomohl.

Nepomohl ale ani české zahraniční politice. Tu určuje vláda a prezident by ji měl respektovat. Pro premiéra či ministra zahraničí je určitě nepříjemné vysvětlovat arabským velvyslancům nebo Obamově administrativě, s níž současná Strakovka sympatizuje, prezidentovy blízkovýchodní exhibice.

Jako by nestačilo, že v současnosti nejpopulárnější politický subjekt, ANO, zahraniční politiku ignoruje. Andrej Babiš zahraničněpolitická témata, například Rusko a Ukrajinu, „neřeší“ a věnuje se „zahraniční politice jen v rámci EU“. Beztak má na mysli pouze její ekonomickou dimenzi.

K mezinárodním tématům se nechce vyjadřovat ani druhý muž ANO Jaroslav Faltýnek. A situaci nepomáhá ani to, že zájem o zahraniční politiku naopak jeví čerstvá místopředsedkyně ANO Jaroslava Jermanová, která se cítí být kompetentní, neboť v roli místopředsedkyně Sněmovny se podílí na přijímání velvyslanců a zahraničních návštěv.

Když byla dotázána na prioritní témata, sofistikovaně odvětila: „Musíme si uvědomit, že jsme tady především za naše občany. Definovat národní zájmy. Česká republika by měla být sebevědomou, diplomaticky vyspělou zemí, která plní svou historickou úlohu.“

Dadaismus ANO ani Zemanova zahraniční politika netrumfne. Neměl by se o to ani pokoušet. Spíš by pro příště měl zauvažovat, jestli nelze svoje hodnoty a zásady pojmenovávat lépe a přesněji. Ať se na mne ani Berlíňan Kennedy nezlobí, ale dětinská hra na „hádej, kdo jsem“ je dobrá leda pro jednoduché jedince. Solidaritu bychom měli vyjadřovat přesněji a vyargumentovaněji. Jinak například vyzní, když pronesu „Jsem Rus“, na podzim 1942 u Stalingradu a jinak na jaře 2015 v Kremlu.

Podobně lze zaštítit Židy všude po zeměkouli — mimo Izrael. Tam by se slušelo dodat, že nelze ani měřit dvojím metrem, ani vyznávat „oko za oko, zub za zub“. Palestinci mají nárok na vlastní území a naším zájmem je hledat mezi arabskými státníky spojence. Pravicové izraelské politiky s Netanjahuem v čele je proto nutné krotit. To oni jsou žábou na prameni. I když je mi jasné, že Miloš Zeman, který všechno ví, všechno zná a všude byl dvakrát, si svá jestřábí křídla přistřihnout nenechá.