Miloš Zeman šlape na kuří oka, kudy chodí. Naposledy však uvařil pěkný guláš v hlavě jedné velké skupině svých odpůrců. Ještě než prozkoumáme, jak k tomu mohlo dojít, bylo by dobré zrekapitulovat si aktuální anamnézu prezidentovy osobnosti.

Tak proč mě nikdo nemá rád?

Miloš Zeman se očividně systematicky pokouší transformovat prezidentský úřad ve zpovědnici, v níž si každý může čas od času vykřičet svou frustraci. Tohoto skoro až křesťanského cíle dosahuje náš prezident nepřetržitou oscilací mezi nesnesitelnými výpady chlapáckého zpátečnictví a snad ještě nesnesitelnějšími záchvaty rádoby rozverného provokatérství.

Zemanův charakterový profil v posledních letech zaznamenal dramatickou evoluci. Z velkopanského, tu a tam šovinistického, lehce rasistického a zdravě senilního všudybyla před nás už nějaký čas v pravidelných intervalech předstupuje karikatura zapšklého podivínského souseda, který vždy před polednem a po večerních zprávách zuřivě mlátí berlou do topení a při kuřpauze hází z lodžie po dětech prázdné lahve od griotky.

Rozděl a panuj?

Ale rozděluje opravdu Miloš Zeman svým chováním českou společnost? Každá taková zmínka, směřovaná zpravidla jako kritika prezidentova počínání, se absolutně míjí účinkem. Pokaždé, když někdo Zemanovi toto nestátnické záškodnictví přizná, přiznává mu tím bezděčně i obrovskou veřejnou moc. Je to vlastně začarovaný kruh hradního trolla a pobouřených poddaných, kteří ho pravidelně přikrmují.

Zeman nás navíc, ruku na srdce, ve skutečnosti zas tak nerozděluje. Konflikty a hádky, kterými si při diskutování Zemanových výstřelků procházíme, jsou většinou ty, kterými bychom si procházeli i bez „kořalova startovního výstřelu“ („Tři… dva… jedna… postižení nejsou plnohodnotní lidé. Go!“). Reflexe jeho rošťáren probíhá ve stabilních proudech, drží se stálých koridorů a nijak zásadně nenarušuje obvyklou dynamiku českého dialogu.