Miloš Zeman šlape na kuří oka, kudy chodí. Naposledy však uvařil pěkný guláš v hlavě jedné velké skupině svých odpůrců. Ještě než prozkoumáme, jak k tomu mohlo dojít, bylo by dobré zrekapitulovat si aktuální anamnézu prezidentovy osobnosti.

Tak proč mě nikdo nemá rád?

Miloš Zeman se očividně systematicky pokouší transformovat prezidentský úřad ve zpovědnici, v níž si každý může čas od času vykřičet svou frustraci. Tohoto skoro až křesťanského cíle dosahuje náš prezident nepřetržitou oscilací mezi nesnesitelnými výpady chlapáckého zpátečnictví a snad ještě nesnesitelnějšími záchvaty rádoby rozverného provokatérství.

Zemanův charakterový profil v posledních letech zaznamenal dramatickou evoluci. Z velkopanského, tu a tam šovinistického, lehce rasistického a zdravě senilního všudybyla před nás už nějaký čas v pravidelných intervalech předstupuje karikatura zapšklého podivínského souseda, který vždy před polednem a po večerních zprávách zuřivě mlátí berlou do topení a při kuřpauze hází z lodžie po dětech prázdné lahve od griotky.

Rozděl a panuj?

Ale rozděluje opravdu Miloš Zeman svým chováním českou společnost? Každá taková zmínka, směřovaná zpravidla jako kritika prezidentova počínání, se absolutně míjí účinkem. Pokaždé, když někdo Zemanovi toto nestátnické záškodnictví přizná, přiznává mu tím bezděčně i obrovskou veřejnou moc. Je to vlastně začarovaný kruh hradního trolla a pobouřených poddaných, kteří ho pravidelně přikrmují.

Zeman nás navíc, ruku na srdce, ve skutečnosti zas tak nerozděluje. Konflikty a hádky, kterými si při diskutování Zemanových výstřelků procházíme, jsou většinou ty, kterými bychom si procházeli i bez „kořalova startovního výstřelu“ („Tři… dva… jedna… postižení nejsou plnohodnotní lidé. Go!“). Reflexe jeho rošťáren probíhá ve stabilních proudech, drží se stálých koridorů a nijak zásadně nenarušuje obvyklou dynamiku českého dialogu.

Jestli něco skutečně rozdělilo českou veřejnost, byla to sama prezidentská volba, která Zemanovu panování předcházela. Vyhrocený střet dvou kandidátů, kavárny a periferie, šlechty a plebsu, nesrozumitelnosti a neslušnosti, zastínil načas mozky de facto nám všem. Každý se nakonec v jednu chvíli přistihl, jak celé volbě přikládá naprosto neadekvátní důležitost.

Udělování červených karet už takovou bouři nevyvolávalo. Veřejnost se dělila akorát podle vzorce: stálo mi za to jít v zimě na náměstí, nestálo mi za to jít v zimě na náměstí, a stálo mi za to udělat v malování fotomontáž amerického spiknutí. Podobné tříštění společnosti může mít na svědomí Miloš Zeman stejně jako špatné počasí nebo nízký tlak.

Je suis Miloš

Kdo jsou Zemanovi příznivci? Jejich poctivé jádro tvoří jedna nepříliš prozkoumaná komunita lidí. Pokud tito lidé bezpodmínečně obdivují Miloše Zemana, pak zpravidla stejně bezpodmínečně nenávidí všechno ostatní (sebe sama nevyjímaje).

Dostat se do takové situace není nějaké esenciální stigma, ale spíš důsledek širší kombinace životních trablů, které vedou ke strachu z nového, rigidnímu konzervativismu, potřebě silné mužské autority, obdivu k lidovosti jako poslední baště své důstojnosti a stejně silnému odporu k intelektuálům, kteří „hovno vědí o životě“. Tento postoj je zčásti nespravedlivý, z části však nepochybně nese i cenné pointy. Nejsem sociolog, ale…

Další obhajoby se Zemanovi dostává od „obhájců — příležitostných brigádníků“, kteří v sobě čas od času najdou odvahu vzít si zemanovskou „jehlu pravdy v seníku lží uprostřed močůvkou pohnojeného pole nenávisti“, a střihnout si v kavárně roli ďáblova advokáta. Z tréninkových důvodů nelze takovou strategii než doporučit.

Do třetice nachází Zeman spojence ve víceméně ustálených táborech v rámci dlouhodobějších sporů: anti-atlantisté budou podporovat jeho proruské průpovídky, konzervativci ocení jeho homofobní útoky, islamofobové zase musí mlaskat blahem při jeho posledních křížových výpravách.

Je suis pas Miloš

Zemanovi odpůrci by se dali rozdělit na nově rekrutované (takzvané „prozřevší“), dlouhodobé volnočasové kritiky (takzvané „lepší by bylo ho vůbec nekomentovat, ale…“), dále na znalé kritiky Zemanova sbližování s východem (tedy anti-zemanovské „atlantisty“) a konečně oddané skalní hejtry (anti-zemanovské „ultras“).

Prozřevší jsou ti, kteří tvoří rozdíl v prezidentově klesající popularitě. Volnočasoví kritikové (jako třeba já) Zemanův freestyle využívají selektivně pro účely vtipkování, vymezování vlastních stanovisek nebo příležitostných článků.

Anti-zemanovští ultras dokážou svého Goldsteina rutinně nenávidět prakticky kdykoli a za cokoli, byť by se toho sami v hojné míře dopouštěli (na Zemanův alkoholismus se nejlépe nadává v knajpě). Zbývají anti-zemanovští atlantisté. Ti si mohli vinou „nevyzpytatelnosti cest páně Zemana“ v posledních dnech zakusit trochu toho světonázorového zmatku.

Prozření atlantistovo

Jak už referoval kolega Vojtěch Srnka, Miloš Zeman se před pár dny zúčastnil konference proizraelské lobbystické organizace AIPAC. Celá konference, sama o sobě odstřižená od hlubšího smyslu, umožnila našemu „vyslanci dobré vůle“ (rovněž nějaký čas odstřiženému od hlubšího smyslu) úspěšně vypustit před nabitým sálem hlášky typu „Je suis Žid“. Není nad to čas od času přiložit pod oheň náboženských sporů.

Komentátoři, kteří Zemana soustavně obviňují z přemílání proruské propagandy nebo ze šplhání do čínské zadnice, čelí najednou situaci, v níž „nitkaři“ americko-izraelského vojenského komplexu tleskají českému prezidentovi ve stoje.

Možná že by právě v řadách anti-zemanovských atlantistů mohlo po tomto zážitku dojít k novému stupni prozření: Miloš Zeman nemá žádnou souvislou politickou agendu. Jeho jediným cílem je dál čerpat moc z parazitování na třídních konfliktech a při tom využívat privilegia veřejného ulevování od vlastních fobií.

Je suis „ten, komu podkuřování izraelské lobby bez problémů zapadá do Zemanova profilu“.