Ferdinand Peroutka odpovídá: Všechno je možno, i cesty k nadvládě sprostoty

Jakub Patočka

K truchlivě trapnému představení Miloše Zemana a jeho mluvčího není mnoho co dodat. Lze je ale zkusit vzít i z dobrého konce: jako pobídku, abychom se vrátili k Peroutkovým textům či k jeho Přítomnosti: „Překvapení nejsou vyloučena.“

Takřka vše, co bylo zapotřebí říct k dalšímu truchlivě trapnému představení Miloše Zemana, napsal již v první reakci kolega Petr Zídek v Lidových novinách: český prezident přisoudil Ferdinandu Peroutkovi článek, který nenapsal, výrok, který nepronesl, a ještě ho smotal do jednoho klubka s Churchillem, jemuž rovněž přimyslel citát, a s Hamsunem, který naštěstí vyvázl bez citátu; to už by totiž naše zkřehlé diplomatické vztahy s Norskem nemusely unést.

Vedle Zídka se ozvalo Sdružení Ferdinanda Peroutky, které z celkem pochopitelných důvodů nemůže přejít fakt, že současný prezident označil jednoho z nejšlechetnějších českých demokratů za autora článku „Hitler je gentleman“. Když si trapasu začala všímat i další média, na Hradě se rozhodli reagovat.

Ze všech špatných možností si ovšem se spolehlivou předvídatelností vybrali tu nejhorší: pominuli fakt, že všechny tři citace jsou smyšlené, nadto v interpretaci překroucené, a teprve v této chvíli se zahloubali do archívů v touze vykutat něco, čím by původní tvrzení podpořili. Vítězoslavně se z nich vynořili s Peroutkovým textem Češi, Němci a židé z 22. února 1939, o němž tvrdí, že je antisemitský.

Všimněme si nejprve oné argumentační figury: hradní pán ve své typické blazeované blábolivosti pronese před mezinárodním publikem, že jedna z největších postav českého myšlení dvacátého století byla fascinována nacismem. Tuto tezi A doloží článkem B a citací C. V zápětí je usvědčen z toho, že článek B neexistuje a citaci C pronesl někdo jiný, a navíc v přesně opačném smyslu, než jak ji dnes vyložil. Co v takové situaci, je-li žádán o omluvu, udělá? Vytasí se s jinou tezí D — sláva, byl to aspoň antisemita! — a tu podpoří textem E. A tváří se, jako by se tím potvrzovala i teze A.

Snad i bývalý slovenský prezident Ivan Gašparovič, který údajně jednou utrousil: „To je jako když hrajete šachy, a najednou někdo vytáhne z rukávu eso,“ měl pořád ještě o pravidlech fair play přijatelnější představy nežli Miloš Zeman. Nebuďte překvapeni, usednete-li s českým prezidentem za šachovnici, pokud vám během hry vypíchne oko kordem a bude se přitom tvářit, že všechno probíhá úzkostlivě podle pravidel.

Diskutovat s ním opravdu nemá valného smyslu. Vyvrátíme-li jeho další tezi, může přijít s něčím úplně jiným: Peroutkovi by se daly například vytknout exilové neshody s Pavlem Tigridem, že schvaloval odsun Němců anebo třebas to, že byl břitkým kritikem kapitalismu, jak jsme před časem v Deníku Referendum připomenuli.

Jistě v Peroutkově textu z února 1939 jsou pasáže, které se z dnešního hlediska jeví jako povážlivé, nečtou se lehce. Nelze je ovšem chápat bez znalosti dobového kontextu a situace. Ač se tu a tam objeví úvaha, že se současné zdejší poměry sesouvají k čemusi, co připomíná předválečnou druhou republiku, pravda je taková, že všemožné současné nešvary takovým srovnáváním pořád ještě nemístně přeceňujeme.

Tehdy se snaha připodobnit vnitřní život okleštěné pomnichovské republiky nacistickému Německu, jemuž už byla beztak vydána na milost a nemilost, stala oficiální státní doktrínou. Spojovaly se v tom naděje, že se tak snad ještě podaří aspoň něco ze státní a národní nezávislosti udržet, nakonec vcelku rychle usvědčené z pošetilosti, s entusiasmem rozmanitých koutů tehdejšího politického provozu, které beztak přirozeně tíhly k národoveckému autoritářství.

Byla to doba, kdy demokracie v Evropě nebyla nijak samozřejmým politickým systémem, zvláště ve střední Evropě Masarykovo Československo se svou humanitně-demokratickou státní ideou působilo jako vyložený unikát. Jeho mnichovská porážka povzbudila všemožné temné elementy, příšery vylezly z děr. V článku Po česku, vydaném v Přítomnosti 30. listopadu 1938, Peroutka popisoval poměry tak, jako by už tehdy odpovídal Miloši Zemanovi:

„Zdálo se, že všechno je možno a že všechny dveře jsou otevřeny, i cesta k nadvládě sprostoty a libovůle. Viděli jsme střepy, ale nevěděli, kdo je slepí. Nebylo postavy dosti zavržené, aby nepovylezla a nezačala osnovat plány. Vyskytl se i český spisovatel vydávající se — stejným právem — za vlastence a za dramatika, který se odhodlal věnovat svou novou knihu Adolfu Hitlerovi.“ Tolik i k Zemanově představě, že Peroutka napsal článek Hitler je gentleman.

Otřesnou povahu poměrů druhé republiky navíc stupňoval fakt akutního vnějšího ohrožení, přičemž plný rozsah hrůznosti německého režimu ještě v té době nemohl být znám. Peroutka a další svobodomyslní demokraté se tedy pohybovali v jedné z nejhorších myslitelných situací: uvnitř sesouvajících se domácích poměrů, o nichž ovšem věděli, že jsou pořád ještě lepší nežli naplnění německé hrozby.

Tak je třeba číst i text Češi, Němci a židé, který teď vytáhli na Hradě. Pokud bychom srovnávali s dobovou produkcí a viděli věc v patřičném kontextu, ukázalo by se jasně, že se ve skutečnosti jedná o pokus hájit české židy. Peroutka se totiž vždy snažil psát tak, aby podle jeho psaní bylo možné dělat politiku, ze srdce se mu protivilo mudrování a moralizování, které nemohlo mít na reálnou podobu světa dopad.

Historik Jan Rataj ve své studii o mentalitě druhé republiky 1938—1939 sice v některých bodech Peroutku kritizuje, podle našeho soudu až přemrštěně, jeho Přítomnost ovšem charakterizuje takto: „Zvláštní místo v politickém myšlení druhé republiky zaujala liberální Peroutkova Přítomnost. Hlásala kontinuitní návaznost na první republiku. Odsuzovala excesy politického života druhé republiky a nihilistický přístup k dosavadním národním, státním a kulturním hodnotám. V dobovém sváru humanita či očistné násilí se bezvýhradně postavila na stranu lidskosti.“ Spolu s Peroutkou v tom tehdy stěžejní roli hrála Milena Jesenská, jejíž reportáže z té doby, sebrané v knize Nad naše síly, patří k tomu nejlepšímu, co bylo česky v tomto žánru vůbec kdy napsáno.

Ministr Bechyně, Peroutka a jeho druhá žena Marie u Čapků na Strži. Repro DR

V socialismu jest důkladná dávka reality

Celou patálii je ale možné vzít i z dobrého konce. Je svérázným stvrzením Peroutkovy novinářské velikosti, že se ještě po tři čtvrtě století jeho texty mohou stát předmětem vzrušených debat a politických sporů. A pokud to povede k tomu, že se aspoň někteří z účastníků současného veřejného dění, ponoří k Peroutkovi a jeho souputníkům pod povrch současné epizody, bude to nakonec Zemanovou paradoxní zásluhou.

Prvním a základním poučením, jež si lze z případu odnést už teď, je nutnost rozumět textům a činům v jejich historickém kontextu, nekompromitovat se účelovým vytrhováním pasáží a uplatňováním dobových kritérií. Peroutka byl rovněž, tak jako prakticky celý relevantní československý politický provoz po válcem příznivcem odsunu Němců. Ani ten dnes nelze hodnotit současnými kritérii, ani to nebylo selhání.

Jeho politické úvahy, stejně jako všech intelektuálů patřících k elitě meziválečné první republiky, má smysl studovat a promýšlet. V něčem řešili analogické problémy jako my dnes. Snem Masarykova Československa bylo nalézt cestu ke spojení demokracie a socialismu, vybudovat sociálně spravedlivou společnost, která by současně lidem přála jejich svobodu.

Peroutka a další příslušníci jeho generace se tohoto ideálu drželi celoživotně. Už v roce 1927 v Přítomnosti psal: „Je-li u nás strana, jíž upřímně přejeme všeho zdaru, pak jest to na prvním místě sociální demokracie.“ Podobné ilustrace skýtá celá jeho produkce v meziválečné Přítomnosti, vedle jeho třídílné úvahy Inteligence a kapitalismus z roku 1932, může posloužit i text Něco se děje z roku 1930, v němž mimo jiné psal: „V socialismu jest důkladná dávka reality a realistická demokracie nemůže jí nedbati.“

Peroutkovy poválečné úvahy z let 1945—1948 Tak, nebo Tak jsou cele prodchnuty snahou nalézt způsob, jak spojit demokracii a socialismus. A tento základní ideál neopustil ani v exilu.

Ve svém stěžejním poválečném díle, Demokratickém manifestu, v němž reagoval na situaci po krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956 mimo jiné píše: „Legitimita socialistické myšlenky v demokracii byla uznána vůlí mnoha milionů demokratických voličů. V devatenáctém století se demokracie mj. zakládala také na majetkových poměrech, a decentralizace majetku byla obranou proti libovůli vlád. Tato okolnost bude teprve prozkoumána. Politicky však ve dvacátém století stojí pro demokracii otázka tak, že by se vydávala ve zřejmé nebezpečí stát se menšinou, nebýt pevninou, ale ostrovem v nové době, kdyby dopustila vznik představy, že na jedné straně stojí demokracie, na druhé socialismus.“

Nepřekvapí, že Peroutka se stavěl v roce 1968 za československé politické obrození, doslova tehdy psal o československých „demokratických komunistech“ a přál zdejšímu snažení úspěch. Po roce 1989 se občas stával obětí pokusů překreslovat jeho obrázek tak, aby vyhovoval apartnímu vkusu protilevicové, protisocialistické dobové atmosféry. Zvlášť smutným příkladem v tomto směru je nepodařená Kosatíkova kniha o něm.

Peroutka je autorem, kterého nemá smysl uctívat bez znalosti jeho práce. A nemá ani tak velký smysl číst o něm jako číst jej. Co všechno třeba znamenají věty, které zaznamenala krátce před jeho smrtí jeho žena Slávka: „Mým životem prošly tři velmoci, nacisti, komunisti a Amerika. Všechny tři mi svým způsobem znemožnily práci.“?

Když před válkou nějaký komunista Peroutku napadal, že až se chopí moci nacisté, učiní vše pro to, aby se vyhnul represi, odpověděl mu se svým typickým suchým humorem: „Překvapení nejsou vyloučena.“ To platí dnes pro každého, kdo si najde cestu k jeho textům.

Ponoříme-li se do nich se snahou hledat v nich inspiraci pro naše dnešní počínání, zjistíme, že jako ústřední motiv se jimi vine snaha o syntézu mezi liberalismem a demokratickým socialismem, čili totéž, s čím přichází intelektuální guru části současné progresivní levice Slavoj Žižek jako se svou poslední královskou ideou.

Peroutku má smysl číst rovněž pro potěšení z krásy jazyka. Poznamenejme v dnešním kontextu, že možná ani není silnější česká protinacistická kniha nad jeho Oblak a valčík, o níž Josef Škvorecký napsal, že „bude na vahách české literatury vážit víc, mnohem, myslím, že nepoměrně víc, než mnohasvazkové sebrané spisy mnoha mužů a žen obdařených titulem Národní umělec, který si svým dílem nevyslouží“.

O Peroutkovi určitě platí, co sám pronesl na pohřbu svého přítele Rudolfa Jílovského: „Vidím naši skupinu, jak jsme sedávali na letním sídle Karla Čapka na zeleném trávníku pod vysokými vrbami, od potoka válo chladem a šaty našich žen byly bílé. A my jsme mysleli, že jsme věční. Ale nyní vím, že jsme byli malá skupina na dlani nemilosrdného času. Ale já věřím, že něco zbyde. Snažili jsme se, a jednoho dne národ bude obrozen také z našeho snažení.“

Pokud společnost připravíte o následováníhodné vzory, seberete jí dějiny a schopnost orientace v nich, nečekejte, že bude schopna správných rozhodnutí, neboť nebude ani s to posoudit, k čemu má směřovat. Vyvolávání protiislámských nálad, v jádru analogické s předválečným antisemitismem, pak bude možné obmyslně vydávat za cosi jako obranu proti nacismu, populisty zhlížející se v autoritářství za ochránce demokracie.

I to vše už tu ale bylo, i s tím se Peroutkova generace musela utkávat a také k tomu lze u ní čerpat poučení: „Když propagandista po dlouho dobu zacházel se slovy svým způsobem, důvěryhodnost slov mizí, řeč přestává být spolehlivým komunikačním prostředkem, společnost se rozdrobuje. Pod povrchem připraven číhá chaos. Úsilí demokracie, aby slovům byl vrácen počestný obsah, aby pojmy byly znovu jasně definovány, je víc než politický boj. To je zápas o to, aby zůstalo zachováno jedno z velkých dědictví po minulých generacích — spojení lidí slovy, která odpovídají skutečnosti,“ píše se v Demokratickém manifestu.

    Diskuse
    ON
    February 3, 2015 v 17.40
    Když jsem kdysi četl hodně Peroutku, od Budování státu až po Demokratický manifest, tak některé jeho články, či spíše jen věty a slova v onom smutném děsivém období druhé republiky ve mne vyvolávaly jakýsi ambivalentní dojem. Zkrátka se to nečte příliš dobře. Dýchá z toho smutek, bezvýchodnost, zakřiknutost, strašný defétismus. Starého dobrého masarykovského demokrata si tam člověk musí jaksi připomínat z toho předchozího a pozdějšího období. Nikdy jsem ale přitom neměl sebemenší dojem, že by Peroutka byl "fascinován nacismem".Ten chlap musel již ze samotné existence nacismu, kdy tenhle hnus spatřil světlo světa, trpět jako zvíře, ještě než ho poslali do koncentráku. Další tupý výkřik Zemana, kterým prokazuje, co je vlastně zač.
    ??
    February 3, 2015 v 19.35
    Otazka ?
    Pokud si budu myslet, ze prilis mnoho zidu ve vsech strukturach naseho statu neni dobre pro jeho zdravy vyvoj, jsem antisemita ? Dekuji za strucnou odpoved.
    February 3, 2015 v 19.40
    jak se vyhnout trapnosti
    Rozhodně jde o nepovedenou citaci, Zeman sám tvrdí že Peroutku má rád a kdyby to byla úmyslná provokace tak . dost absurdní. Rozhodně vytvořil prostor pro rozmazávání trapnosti.
    To je jako by zemanovi někdo vyčítal že vstoupil kdysi do KSČ. Nyní se ovšem v jeho článcích z dob druhé republiky budou přehrabovat nedovzdělanci, hrající si v teple u svých počítačů na hrdiny a vynášející .arogantní soudy
    A paradoxně tak ožívájí štvanice která nevnímá jeho pobyt v Dachau či jeho odmítnutí nabídky okupační vlády z roku 1942. A které chce tehdejší dobu poměřovat dneškem a tím útočit na údajnou idealizaci někoho ovšem rovněž z kultovních pozic.
    Tenhle test trapností je tak trochu testem imunity před blbostí. - obstát chce myslím hlavně klid a nadhled.,
    MK
    February 3, 2015 v 20.12
    Pane Kuchejdo,
    ano, jste.
    Rád jsem pomohl.
    ??
    February 3, 2015 v 20.44
    Dekuji p. Kolarik a prectete si prosim odkaz.
    Pak mi ovsem nezbyva nez konstatovat, ze Peroutka minimalne antisemitismus povazoval za omluvitelny, coz nejde uplne vyvratit. Ze Zeman provokuje rad je jasne. Ze pritom obcas rekne i pravdu je take jasne. Co je ale nad slunce jasnejsi je to, ze po prezidentskych volbach vznikla skupina lidi, kteri se rozhodli reagovat na Zemana pod heslem "cokoliv od teto chvile reknes, muze byt pouzito proti tobe". To je nechutne a domnivam se, ze mu to jen ziskava na popularite.

    Mimochodem lidi strasi nezamestnanost, exekuce a v sirsim okruhu nebezpeci krize a valky. Nejaky Peroutka je pravdepodobne 90% lidi ukradeny.

    http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf



    JD
    February 3, 2015 v 21.12
    Pane Kuchejdo,
    potvrzuje tedy text E tezi A?

    A co byste na tento text řekl, kdyby místo slova "žid" bylo slovo "muslim"?
    February 3, 2015 v 22.36
    Panu Michaeli Kolaříkovi, panu Pavlu Kuchejdovi a ostatním
    ale tím jste potvrdil, pane Kolaříku, že Peroutka se po Mnichovu 1939 mohl jevit jako antisemita, protože napsal

    " Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho."

    Cituji podle článku Jana Čulíka v Britských listech
    http://www.blisty.cz/art/76336.html
    který Jan Čulík uzavírá:

    "Miloš Zeman si věci občas opravdu poplete, ale v tomto případě měl zjevně, navzdory svým nepřesnostem, v podstatě pravdu. Je pošetilé snažit se tvrdit opak, jen proto, protože snad chceme ze Zemana za každou cenu dělat blbce."
    MF
    February 3, 2015 v 23.4
    Trapné
    Trapné, jak pan Beránek a jistě mnozí další a další budou snažit vykroutit z toho, co je napsáno v onom článku Češi, Němci a židé.
    Samozřejmě, Zítek a celé to Peroutkovo sdružení (jejímž největším sponzorem je Společnost Lidové noviny - aj , jaká náhoda!) je teď za blbce, tak je potřeba vytáhnout veškerou intelektuální výřečnost spojenou s ironickými úšklebky, aby se z té špíny vybruslilo.

    MF
    February 3, 2015 v 23.12
    Panu Dolejšímu
    Třeba připomenout, kdo s tou štvanicí začal. Byly to přece Lidové novina, Zítek a další šaškové s tímto cirkusem spojení.
    Potřebovali novou protizemanovskou kauzu právě pro tento týden. Kdyby nezačali se svými hysterickými výkřiky, nikdo by si ničeho nevšiml, protože, jak správně pravil pan Kuchejda, to nikoho nezajímá.
    February 4, 2015 v 0.0
    M.Franěk
    protože nesporně nejste dislektik tak jste mohl snadno zjistit že téma opět MZ "otevřel" zcela sám a to svým "osvětimským" projevem (kde byl m.. problém už to jeho hurá tažení do války). Stačilo by málo omluvit se, že nedokážu citaci doložit
    Ale protože MZ asi neumí přiznat aspoň to že tou citací zjevně ulétl (nemluvě o difamačním kontextu) , tak dal signál různým chytrákům co ho reflexivně brání tu trapnost rozmazávat.bez ohledu na fakta... .
    Takže reakce p. Zídka, ale i příbuzných Peroutky je jen obrana před takovou agresivní idiocií a manipulací. Já se jim vůbec nedivím i když u některých to bude marné a marné a vlna debat zbavené obsahu se bude šířit a Zeman bude zase rozdělovat...
    Jistěže mají lidí většinou jiné starosti než intelektuální debaty o druhé republice ale podobné trapné úlety jsou fakt nedobrý signál a těžko se horšit že dotčení lidé využijí právo nemlčet.
    Jen doufám že tím nechce MZ záměrně zakrýt své absurdní vyjadřování na téma muslimů. Smutné přinejmenším že tu chybí nadhled a že navíc je každá jeho kritika fanklubem chápána jako osobní útok či štvanice, i když je třeba oprávněná.
    + Další komentáře