Velká hospodářská krize u nás ještě ani nekulminovala a Ferdinand Peroutka burcoval ve své Přítomnosti českou inteligenci proti kapitalismu, který se zkazil. Začal prý po válce dobře, ale zkazil se.

Co z toho pro nás dnes plyne? Všechna lidská uspořádání, kolektivistická i individualistická, nejrůznější hospodářské systémy, formy demokracie i politické režimy mají tendenci kazit se. Protože každá, i malá moc korumpuje. Jde o to, zda a jak je možné včas, bez velkých ztrát chyby uspořádání, systémů, forem či režimů odhalit (popperovsky „falsifikovat“) a postupně je opravovat.

To je ten základní rozdíl mezi nimi. Nikoli v dokonalosti jejich ideálních modelů ať již kapitalistických či socialistických, ale v jejich „ochotě“ ke korekturám. Kazí se všechno, jde o to, zda to musí vždycky shnít a vyhnít, anebo zda je možný „piecemeal engineering“, anebo až „social engineering“. Nehodlám se přít, zda se víc kazí „kapitalismus“ či „socialismus“. Je to neplodný spor, zůstaneme-li u jedněch slov.

Slovo „kapitalismus“ už desítky let zcela záměrně nepoužívám. Z jiných důvodů, než o kterých píše Peroutka. Ne tedy proto, že bych měl o tom slově a o realitě za tím slovem „právě tak málo myšlenek jako o vzduchu, který vdechuji“. Není pro mne samozřejmostí, která nepotřebuje své pojmenování.

Právě naopak. Pouhé jedno slovo je však nebezpečným zjednodušením, abstrakcí, které se vyhýbám, protože chtě nechtě postrkává lidskou mysl i srdce k ideologickému, s politikou se vylučujícím, dichotomickým vnímáním světa.

Když už, tedy je více kapitalismů, tak jako je více socialismů. Mluvme napříště ne o kapitalismu, ale jen o realitách různých kapitalismů, na různých místech světa, v různých dobách. Jistě, lze se bez tohoto slova také docela dobře obejít. Kupříkladu „sociálně tržní hospodářství“ křesťanských demokratů v poválečném Německu je snad dostatečně srozumitelné.

U nás o jednoslovném kapitalismu (bez přívlastku) v pozitivním smyslu jako první mluvil Václav Klaus. Uznejme, že to byla docela odvaha. Pak také Tomáš Ježek (jeho kniha s možná lehce ironickým titulem „Budování kapitalismu v Čechách“), ale ti dva se zcela rozcházeli ve svých představách o tomto —ismu již v roce 1990. Pak se — kamarádi od základní školy — navždy i lidsky rozešli. Byl jsem toho očitým svědkem.

Ježkův kapitalismus měl stát na liberálních principech protestantské etiky, na pravidlech — omezeních, na kontrolních institucích. Klausův byl kapitalismus deregulace a takové expanzivní privatizace, která zachvacuje další a další sféry veřejného zájmu. Ježek inicioval zřízení „věčného“ fondu pro podporu nadací z výnosů druhého kola privatizace, Klaus nadace a vůbec občanskou společnost vždycky jen ničil.

Protože pro Klause je občanská společnost vždycky od ďábla. Také stát a jeho zásahy do ekonomiky jsou u něj vždycky od ďábla, zatímco my víme, že je tomu tak „jen“ někdy, i když to pak může stát za to.

Před třiadvaceti lety byl v Československu ve hře také kapitalismus „rýnský“ (myšlenkově založený na křesťansko-demokratickém „ordo-liberalismu“ Waltra Euckena). Ten pak — jako poválečný „hospodářský zázrak“ Ludwiga Erharda — volně inspiroval na jaře 1990 experty vlády ČR pod vedením jejího místopředsedy Františka Vlasáka, kteří ovšem se svým pouze českým scénářem (slovenský bohužel neexistoval) prohráli se transformačním scénářem federálním, který zosobňoval Václav Klaus. Protože ten si dokázal pro svůj scénář zorganizovat politickou podporu — ODS. Na rozdíl od nás.

Peroutka rovněž rozeznává, rozlišuje. Kapitalismu poválečnému, kapitalismu rekonstrukce, dává jednoznačně kladné znaménko, a odsuzuje kapitalismus pozdější, anarchický, nezorganizovaný, ústící zákonitě do krize. A nepotřebující demokracii. Volá inteligenci (řekl by dnes „intelektuály“?), aby mu čelila. A chová iluze o tehdejším Sovětském svazu. Také o možnostech plánování. Nebyl sám.

Někdy na podzim 1991 nám s Jiřím Dienstbierem řekl v jedné pražské hospodě velký Evropan Ralf Dahrendorf: nechci vám (přijel na sjezd Občanského hnutí) brát iluze, ale vy možná netušíte, do čeho jdete. Vy si asi představujete kapitalismus jako ten počestný, poválečný kapitalismus práce, šetření a odříkání, odkládané spotřeby, kapitalismus dlouhých peněz, zodpovědného investování, únosných sociálních rozdílů…

Ale vy jste teď nastoupili do toho nejhoršího „vlaku kapitalismu“, jaký kdy byl na trati! Tohle teď je „cassino capitalism“… Abyste to věděli… Nevím jak Jiří, já asi opravdu nevěděl… A pochopil jsem jeho slova až později. Nebyla ani tak varovná, spíše jaksi fatalistická, účastná: máte, přátelé, smůlu, on ani jiný vlak na trati teď není... Tak jsem tehdy velkému evropskému liberálnímu mysliteli (se sociálně-demokratickým rodinným zázemím) rozuměl.

Neplyne z toho Dahrendorfova postesknutí za padesátými a šedesátými lety nic praktického, ale ukázalo se, že i po druhé světové válce se „obnovující“ kapitalismus, přinejmenším v Německu, docela osvědčil. Jako v očích Peroutkových kapitalismus po válce první. Začátkem devadesátých let se ovšem světem vítězně nesla mantra „washingtonského konsenzu“. Imperativ deregulace byl v ní mezi imperativy na prvním místě.

Je tedy více kapitalismů. Nebo už jen — bylo? Zdá se, že jich ubývá. A že globalizace (to, co „se“ nám děje…) a trvající imperativ deregulace všechno cpe do jednoho vlaku. Ani já jím nechci jet. Co mohu, co můžeme dělat? Jak mu lze čelit? Když spekulativní finanční kapitál pracuje s miliontinami vteřin?

Upřímně protikorupčně zaměřený miliardář Karel Janeček mně vysvětloval, že má myšlenkovou dílnu a kontrolní displeje v Praze, ale hardwary v Londýně, u tamní burzy, protože kdyby pokyny prodávat a kupovat cenné papíry všeho druhu dával jeho geniální algoritmus z Prahy, rozdíl oproti Londýnu by byl dvě miliontiny vteřiny, a to už je, panečku, pořádný rozdíl... I když všechno běží optickými kabely. Byl by u pultu později, aby bylo rozuměno. Nebyl by tak úspěšný.

Co můžeme proti tomu světu tisíců z principu neprůhledných finančních opěrací za jednu vteřinu dělat? Za kterými se skryje cokoli, všechno?

Pracovat pro takovou Evropskou unii, která postaví spekulativnímu, sobeckému, neproduktivnímu, ba destruktivnímu kapitalismu hráze pravidel, kontrolních institucí. Bude to to nejspíše Evropa federalizovaná, i když — jako všechno v tomto kontinentálním měřítku desítek států — půjde o federaci sui generis. Právě jen v Evropě se takové dílo může podařit, a to proto, že je, a musí zůstat maximálně pestrá a uchovat si tak v sobě nejvíce zkušeností v malém prostoru a v relativně krátkém čase.

Čeho je dnes i zítra v takové federalizované Evropa třeba, není deregulace, ale re-regulace. Je třeba přesnějších, přísnějších pravidel. Ne v měřítku planety, to už se asi nepodaří, ale v měřítku Evropy, naší Evropy. Ne ovšem adresných závazných plánovacích ukazatelů (kolik čeho a jak zahnutého), ale obecných, formálně jakoby prázdných pravidel, omezujících všechny stejně. Pravidel, u kterých se z principu neví, pro koho budou jednou příznivá a pro koho nepříznivá: musí jít o neznámé budoucí adresáty.

Pro někoho je to kupodivu, ale takovýto výměr toho, co jsou (a co nejsou!) pravidla, zakládající vládu práva i v hospodářském životě, najdeme u Friedricha Augusta von Hayeka. Opravdové liberály nelze v tomto našem úsilí po přesnější a přísnější regulaci zejména finančních institucí vynechat.

Peroutka uprostřed velké hospodářské krize viděl, že „kormidelník je poloslepý, lehkomyslný nebo opilý“ a burcoval tehdejší inteligenci. Dnes je kormidelník dobrovolně svázaný v podpalubí, loď drží směr, který si skoro nikdo nepřeje (někteří si jej zajisté přejí, ale právě na ty už skoro nelze ukázat prstem), ale inteligence jako kdyby se smiřovala se svou bezmocí.

Měla by vždycky začínat tím nejdůležitějším, co by měla umět právě ona: ohledávat realitu a hledat a prověřovat slova, která k ní pasují, anebo nepasují. Vždyť dnes skoro všechno, co neumíme pojmenovat, „nazveme“ tím, že k nějakému slovu přidáme předponu post-.

Je to projev zoufalství, které rezignuje na složitost světa? Pohodlná nápodoba? To když například téměř všichni otrocky přijímají taková zavádějící slova, jako třeba „opoziční smlouva“, ačkoli ta smlouva opozici vylučovala, a to pokud možno navždy.

Rozlišovat! Rozlišovat slova a realitu! Nepřetržitě pracovat na možná přesné, srozumitelné korespondenci slov a reality, to je základní zadání pro inteligenci — intelektuály i této krizové doby. Pokud je ovšem přijímají. Pokud ne, jsou sami, jsme sami „poloslepí, lehkomyslní nebo opilí“.

Poloslepí stranickou či ideologickou předpojatostí, lehkomyslní v nakládání s abstrakcemi, anebo opilí pocitem výlučnosti.

Vskutku to vypadá, že Peroutka by dnes opět burcoval.