Základní zjištění

Základ, z něhož budu vycházeti, jest tese: kapitalismus existuje. Jest vůbec třeba takového zjišťování? Socialista se možná útrpně usměje a zeptá se, proč nepovažuji za potřebné také výslovně konstatovati, že peníze existují, že kamení existuje, že den a noc existují. Nikoliv však všem jsou tyto věci tak jasny, jako socialistům.

Žije kolem nás masa lidí, kteří na to jaksi nevěří a považují kapitalistický způsob výroby za jediný a přirozený, nikterak něčím zvláštní způsob výroby. Dělají si o něm právě tak málo myšlenek jako o vzduchu, který vdechují. Tito lidé nikdy nemohou pochopit současnou hospodářskou krisi, která je v první řadě nesnázemi kapitalistického řádu.

Je nyní obzvláště nutno, aby demokraté nedali se kapitalismem jen trpně unášeti, je-li dokonce neznámo, kam. V dnešním hospodářském řádu jsme my všichni pasažéři, a u kormidla stojí majitelé výrobních prostředků. Ačkoliv se ještě tváří hrdě, jsou zřejmě diskreditováni tím, že nás dopravili na písčinu.

Co učiní pasažéři na lodi, zjistí-li, že kormidelník je poloslepý, lehkomyslný nebo opilý? Nepochybně s ním začnou energickou půtku o kormidlo. Také demokratický stát měl by se zbaviti své pasažérské role v dnešním hospodářském řádu. Jest mu státi se vůdcem ve věcech, kde je z nesmělosti dosud jen divákem.

Jsou některé politické strany, které se skoro specialisovaly na zastírání faktu kapitalismu. Vyrábějí sociologickou mlhu. Pan dr. Kramář vždycky ještě může skliditi potlesk na schůzích, řekne-li (a říká to často): „Povídají o nás, že jsme kapitalisté. Podívejte se, jací jsme my kapitalisté. Za války jsme všichni putovali po vesnicích s ruksakem na zádech.“

Pan dr. Kramář má pravdu: velká většina členů jeho strany, jako vůbec velká většina členů všech stran, nejsou vůbec žádní kapitalisté. Ale jsou to lidé, kteří ještě neztratili sociální naivnost.

Opravdových kapitalistů jest nepatrně. Kdyby se dopustili té chyby, aby se samostatně organisovali, nepřivedli by to dohromady ani na jeden mandát do parlamentu. Jejich politická síla je v armádě sociálně naivních, kterou vedou, tváříce se, jako by kapitalismu na světě nebylo. Také jim slouží nedostatek fantasie lidí, kteří si nedovedou představit prospěšnou a blahu zdrcující většiny nikterak nebezpečnou změnu.

O socialistech je to zbytečno zvláště připomínat. Ale nečetl jsem ani jednu knihu moderního a opravdového poválečného liberála, ať z Německa, ať z Anglie, z Itálie, či Francie, aby v ní tvrdý, pichalvý a hranatý fakt existence kapitalismu nebyl zjištěn a kritisován. Četl jsem i ostrou kritiku kapitalismu u leckterého konservativce, u takového ovšem, jehož konservativnost vyplývala z jiných pohnutek než z majetkové úzkosti.

Bylo lze čísti podobné projevy i od katolických hodnostářů. Tedy nejen socialisté, nýbrž i liberálové, katolíci, část konservativců a mnoho rozumných lidí, kteří stojí mimo všechny strany, si uvědomují, že kapitalismus není ideálně prostupný vzduch, nýbrž vlivný, těžký a v mnoha věcech škodlivý fakt; že existuje tlak, sobectví, dravost velkého kapitálu, a že ona zdrcující většina lidstva nemá zájem, aby hospodářské poměry byly zachovány v dnešní podobě; že škoda začíná převažovati prospěch.

Ve čtyřech funkcích

My, kteří píšeme do tohoto časopisu, jsme u radikálů smutně proslulí jakožto liberálové, pragmatisté, hlasatelé zdravého rozumu a zastánci střední cesty. Ve všech těchto funkcích či vlastnostech se musíme rozcházet s dnešním kapitalismem.

Jakožto liberálové: kapitalismus už dávno nepodporuje věc svobody, ani jí neprospívá; jeho osvobozující role, kterou kdysi také hrál, byla skončena před desetiletími; dnešní hospodářská krise skoro vyučuje jako učitel zvláště k tomu zjednaný, že tento hospodářský řád není schopen milionům lidí zajistiti bezpečnost živobytí; bez určitého hmotného blahobytu není svobody, která by stála za řeč; nezaměstnaný, nebo mizerně placený člověk má všechnu svobodu formální, ale žádnou faktickou.

Jakožto pragmatisté: pragmatismus je směr filosofický, který jak známo, každou myšlenku potvrzuje zejména podle praktického prospěchu, jaký přináší rodu lidskému. Kdybychom soudili, že dnešní hospodářský stav přináší lidskému rodu prospěch nebo, přesněji řečeno, prospěch, který nějakým jiným reformovaným systémem by nemohl býti lehce překonán, jistě bychom nezasluhovali jména filosofů, tj. těch, kteří milují moudrost. Celá zkušenost poslední doby tomu trpce odporuje, a kdybychom to i chtěli hlásati, nikdo by nám to nevěřil.

Jakožto hlasatelé zdravého rozumu: právě proto, jestliže dovolíte. Zejména zdravý rozum snáší proti dnešnímu stavu tolik argumentů, že už jiných ani nepotřebujeme. Jestliže na jedné straně je bída a na druhé se pálí zboží, jestliže proti frontě těch, kteří vyrábějí, ale nemají komu prodat, stojí fronta těch, kteří by chtěli koupit, ale nemají zač, jestliže proti nadvýrobě stojí podkonsum, jakých ještě dalších argumentů potřebuje zdravý rozum, aby tento stav cítil jako sobě něco cizího?

Abych nesouhlasil s kapitalismem, nepotřebuji provádět rozvod od zdravého rozumu, ačkoliv to bývá často doporučováno lidmi, kteří pro nějakou osobní pokřivenost vidí v něm podezřelou vlastnost: právě zdravý rozum je nejbohatším zřídlem nesouhlasu s kapitalistickými poměry.

Jsou dva druhy lidí: někteří sedí doma na pohovce a mají se přitom za hrdinného radikála. Jiní, ani kdyby věšeli posledního továrníka na lucernu, nebudou se přitom pokládat za obzvláštní radikály, nýbrž budou se domnívat, že střízlivě uskutečňují nějakou poučku zdravého rozumu. Tyto dva typy mohou provádět stejnou věc, třeba odsuzování kapitalismu, ale pro psychologický rozdíl nikdy se nemohou dohodnout.

První se přitom nejdříve poběží podívat do zrcadla a bude volat: ó mládeži, ó historie, mé čtenářstvo, mé posluchačstvo, má milá, všichni se podívejte, jaký já jsem radikál. Druzí se naopak možná i podiví, že, poctivě sledujíce úsudek rozumu, dostali se mezi radikály. Ne, naprosto nepotřebujeme se vzdávat zdravého rozumu. Kdybychom ztratili zdravý rozum, ztratili bychom zároveň hlavní důvod, proč se s dnešním kapitalismem rozejíti.

Jakožto zástupci střední cesty: setrvávati v dnešním kapitalistickém stádiu dávno už není střední cestou, protože to vůbec není žádnou cestou. Je to setrvávání na jednom místě, které, jak se ukazuje, je nepříjemné, bahnité a společenskému zdraví na škodu. Střední cesta je cesta, na což nesmí býti zapomínáno, Lotova žena, která se obrátila v solný sloup, je právě tak málo vzorem, jak postupovati střední cestou, jako kapitalista, který svými zálibami i zájmem uvázl na dnešních poměrech a přál by si je proměnit v zkamenělinu.

Marx neměl i měl pravdu

V době konjunktury debatovalo se po obědě o tom, zda Marx měl pravdu. Prosperita působila dobré svědomí i sebevědomí, i usuzovalo se většinou spokojeně, že Marx neměl pravdu. Zjišťovalo se zejména, že kapitalismus nevyvíjí se směrem hromadění kapitálu v několika málo rukách, nábrž že moderním typem kapitalismu je akciová společnost, jejíž kapitál patří celému množství drobných akcionářů.

Z toho lehko vyplývala otázka: jakýpak tedy kapitalismus? Mluvilo se o demokratisaci kapitálu, uváděly se pohnutlivé a povzbuzující případy dělníků, kteří získali do svého majetku několik akcií. Toto všechno je pravda.

Typ kapitalisty, který pracuje jen svými penězi, je čím dál tím vzácnější. Nový kapitalista opatřuje si peníze, ať formou akciové společnosti, nebo výpůjčkou u banky, od široké veřejnosti, z úspor drobných lidí. V tom tedy Marx neměl pravdu, ale jak už dnes všichni kritičtí lidé cítí, měl pravdu v důležitější věci.

Nezáleží tolik na tom, jak si podnikatel opatřuje kapitál, jako spíše na tom, jakým způsobem kapitalismus vyrábí — ať už za nakoupený vlastní, nebo za vypůjčený „zdemokratisovaný kapitál“. Právě nynější krise ukazuje, že Marx měl pravdu, učil-li, že kapitalismus vyrábí způsobem neplánovitým, anarchistickým, a že nutným důsledkem toho jsou periodické zhoubné krise. Praví v Komunistickém manifestu:

„Obchodními krisemi bývá ničen pravidelně nejen velký díl vyrobených produktů, nýbrž současně také velká část už vytvořených produktivních sil. Takovými krisemi vznikají společenské epidemie — epidemie nadvýroby — jež by byly všem prošlým dobám nepochopitelnými. Společnost ocitá se nenadále ve stavu barbarském, zdá se, jako by ji hlad, i všeobecná vojna byly odřízly veškeré životní prostředky; průmysl a obchod, zdají se zničenými, a proč?

Poněvadž společnost vládne příliš velkou civilisací, má příliš mnoho životních prostředků, příliš mnoho průmyslu, příliš mnoho obchodu. Čím překonává buržoazie takové krise? Jednak vynuceným hubením spousty výrobních sil, jednak dobýváním nových odbytišť a důkladnějším vykořistěním všech trhů. A co to znamená? Jsou tím připravovány ještě všestrannější i mohutnější krise a umenšovány prostředky, jak takovým krisím předejíti.“

Není na nás, abychom tomu odporovali. Po zkušenostech posledních dvou let ztratili jsme všechnu chuť polemisovati proti této analyse. Ostatní mnozí ekonomové z nesocialistického tábora nemluví dnes mnohem shovívavěji. Před osmdesáti lety stála tato slova v komunistickém manifestu. Dnes mají státi v manifestech demokratických.

Jestliže demokracie nechce, aby z této správné analysy vyvodil důsledky někdo jiný, kdo by je uskutečnil nepochybně v přehnané a po mnohých stránkách barbarské formě, musí je vyvodit sama. Musí podrobit kapitalismus rozumnému plánu. Musí regulovat toto dravé řečiště, přesto, že všichni hastrmani v něm ujišťují, že to nejde.

Marx měl pravdu také v tom, že ten hospodářský systém, který měl před očima on, jako jej máme my, se řídí zejména motivem zisku, a že by byl možný jiný systém, který by se řídil zejména motivem rozumu a humanity. Dnes je málo důvodů zacházeti s Marxem pohrdavě.

Přítomnost, 20. ledna 1932