Zhruba před půl stoletím, po politických prázdninách v roce 1929, jevila se Ferdinandu Peroutkovi situace opozice jako nepříliš nadějná. Napsal o tom tehdy poznámku do týdeníku Přítomnost, jehož byl šéfredaktorem a profilujícím autorem, poznámku, která snad někomu může, ale také nemusí něco připomínat. To docela poslední, co bych tu dnes i napříště chtěl objevovat, jsou nepřesné, ale právě tolik svůdné, zdánlivě úlevné analogie. Všechny realie byly tehdy přece úplně jiné! Jenom snad lidé, kteří se mezi námi pohybovali, byli často podobně pošetilí jako my, byli také tak strháváni svými osobními temperamenty, jako jsme jimi i my byly strháváni a byli zaslepováni předsudečností, né podobnou té, která zaslepuje oči i nám…

Na vysvětlenou k té poprázdninové situaci jen krátce: „občanská“ (či „panská) koalice, tj. parlamentní většina a jí odpovídající vláda, měly vydržet už jen pár týdnů, neboť jen tolik zbývalo do předčasně vypsaných voleb v říjnu téhož roku. O nich však tehdy věděli snad jen lidé v tom nejzadnějším zákulisí. Už několik let však vzbuzovala stále větší rozpínavost agrárníků vážné obavy všech těch, které nemohlo splést, že se třeba v předcházejících volbách v roce 1925 o hlasy voličů ucházelo dokonce 29 politických stran a straniček. A to byl snad přímo světový rekord.

Pluralita stran, mezi nimiž byla v důsledku pravidel volebního systému ta agrární zcela nepostradatelná pro vytvoření jakékoli myslitelné varianty parlamentní většiny, byla totiž poněkud ochromená, monotónní pluralita: bez agrárníků nebylo možné vládnout vlevo ani vpravo, ba ani ve středu. A přitom získali v posledních volbách jen 13,66 % hlasů voličů! I bez politologického školení není snadné domyslet, že na vytvoření tohoto mocenského monopolu svého druhu, monopolu, obaleného mnoha velmi pluralitními slupkami, museli se nějak podílet i ti ostatní, především ti v opozici.

Agrární politici si byli patřičně vědomi své výlučnosti, své síly a podle toho si u kormidla moci počínali stále bezohledněji a sobečtěji, arogantněji. To bylo v době, kdy noblesní nadstranické velkorysosti schopného vůdce strany a přitom státníka Švehlu těžká nemoc na dlouho odvedla z politických kuloárů, kde do té doby zcela bezkonkurenčně kraloval. Tehdy loď republiky, přetížená sociálními a národnostními problémy nabrala poprvé výrazněji kurz doprava.

Byla to tedy pluralita, pohybující se v kterémkoli směru jen velmi opatrně — na dosti příkrém totiž svahu. Opozice byla velmi hlučná a velmi nejednotná (osudové bylo především rozštěpení sociální demokracie), protože často jen jinak mocensky nešikovněji sobecká: součet sobectví stran v opozici prostě nevydal na majoritu.

Občansky angažovaní intelektuálové, jako právě Peroutka, K. Čapek či Stránský (vydavatel Lidových novin), cítili se mezi autoritativními stavovsko-stranickými establishmenty jako nazí v trní. Plni nadějí a dobré vůle, inspirováni ideály masarykovského realismu, založili v r. 1925 vlastní stranu, stranu inteligence a městských středních vrstev vůbec (Národní stranu práce). Ve volbách, které je po dvou měsících působení vlastně zaskočily, nezískali — také díky účelovému podrazu vládních stran, totiž změně volebního zákona — ani jediný mandát. Mnoho slušných lidí s citlivějšími útrobami potýkalo se tehdy s mocným pokušením zcela rezignovat na angažovanost, spojenou se stranickou příslušností.

Čím byla tenkrát opozice bezmocnější (jakkoli většinu většiny tvořilo po léta jen několik mandátů), tím pošetilejší se její mluvčí z nevládních stran zbavovali zábran, což v sobě zahrnuje odpovědnost konstruktivního přístupu k problémům doby a s tím větší horlivostí oddávali se snadné protiagitaci, hraničící s demagogií. Platila však i opačná závislost — či snad platila především ona? — O tom však už Ferdinand Peroutka v 37. čísle IV. ročníku Přítomnosti (na str. 580 a 581) napsal:

Agrárníci zahajují podzimní sezónu

Hodláme zde napsati opět jedno ze svých situačních pozorování, pro které o nás lidé říkají, že nejsme „ani ryba ani rak“ a že jsme neschopni rozhodovat se pro to či ono, čímž myslí, že se nestavíme bez výhrad ani na stranu vlády ani na stranu opozice a že odpíráme vidět zde všechno jen v černé barvě a onde všechno jen v bílé. V této neřesti, kterou učenější lidé nazývají relativismem, hodláme pokračovat, pokud pero v ruce udržíme. Někteří lidé si myslí, že je možno energicky se postavit jen na stranu vlády nebo na stranu opozice a že nic třetího neexistuje. Tito lidé se  mýlí; je možno také energicky se postavit na stranu pravdy a uvažovat o problémech bez ohledu na to, jak se k nim staví vláda nebo opozice. Většina lidí má před očima v politice nejdříve strany, a stará se o to, co tomu a nebo onomu ta která strana říká: podle toho se pak pevně rozhodne a navalí na jednu stranu všech sto procent dobra a na druhou všech sto procent zla. Tohoto způsobu myšlení jsme se vždy vyvarovali. Podle našeho názoru cesta za nějakým cílem nevylučuje se s přesným viděním skutečnosti. Ostatně ztráta, která vyplývá z naší zatvrzelosti, není tak veliká, neboť co jsme my jediní proti všem těm stům žurnalistům, z nichž každý je nadšeně buď ryba, nebo rak, a každý je schopen velmi energicky postaviti se za mínění své strany a nikdy nezakolísati — leda v tom případě, že právě přechází z jedné strany do druhé. Spolehlivé ctnosti těchto mužů asi nikdy nedosáhnou, už proto, že nemáme oněch klapek na oči, které jejich ctnost tak chrání. Ale nabízíme svým kritikům útěchu: to, co na nás nazývají relativismem, je kapka v moři odhodlaných mužů, kteří píší „Venkov“, „Národní listy“, „České slovo“, „Rudé právo“ a ostatní noviny a kteří se relativismem nikdy neproviní.

Jak se tedy situace jeví po politických prázdninách v našich očích které, jak známo, nejsou ani rybíma ani račíma očima? Můžeme vládu jen hanit a opozici jen chválit? Je situace vládní většiny úplně mizerná a situace opozice naprosto výtečná? Patříme také opozici, ale měli jsme s většinou opozičníků spory o tom, jak dlouho bude tato vláda trvat. Oni od jejího prvního dne tvrdili, že je to chajda na spadnutí, a že její dny jsou sečteny, my naopak tvrdili, že tato vládní koalice má v sobě element trvalosti a že nepomýšlí na to se zase co nejrychleji rozejít. V této poznámce proviníme se proti opozičním ctnostem zase asi tím, že zkonstatujeme v nynějším postavení opozice určité slabiny a že o nich budeme mluvit. Politická sezona začíná, a chce-li se někdo dívat na věci tak, jak jsou, nemůže nevidět, že iniciativa není tentokrát u opozice. Agrární komora má nesporný úspěch v tom že — jak nyní už je zcela patrno — dala pro nejbližší dobu politice thema: zemědělskou krizi. Situace opozice je pak taková, že tomuto thematu odpírati se neodváží a s žádnými vlastními thematy nepřichází Opozice zdá se míti nyní velký nedostatek themat, která by mohla vrhnout do politické areny a jimiž by zaujala mysl veřejnosti. Pro opozici je to velká závada, neboť boj mezi vládou a opozicí se může vybojovat jen na konkrétních důležitých thematech. Nestačí říci: oni jsou vládní většina, a my jsme opozice. Je nutno říci, proč oni jsou ve vládní většině a proč my v opozici. Je nutno předložit svůj vlastní plán. To opozice nyní nedělá, paběrkuje jen na opozičním poli, svádí malé šarvátky, které brzy budou zapomenuty. Nepřichází-li opozice s vlastními thematy, bude mít úspěch ten, kdo s nějakým thematem přijde. Agrárníci tak učinili a na debatách opozice o zemědělské krizi je pozorovat rozpačitost. Krizi zemědělství ovšem upřít není možno, a musil ji přiznat i opoziční tisk. Těchto rozpaků by se měla opozice zbavit. Na prosperujícím zemědělství má v tomto státě mít zájem vláda i opozice, nesmí tedy opozice pokládat za svoji porážku, bude-li krize zemědělství nějak řešena. Naopak, měla by přijíti s vlastními iniciativními návrhy a neponechávat agrárníkům monopol v této věci. Psali jsme letos už v jednom článku o tom, kam až smí jít naše opozice proti agrárníkům, a řekli jsme, že nikoliv tak daleko, aby podkopávala kořeny zemědělské produkce. S nutností určité ochrany agrární výroby musí se i socialistická opozice jednou bez kyselých obličejů vypořádat. Stabilita tohoto státu není založena výlučně na průmyslu, nýbrž také na zemědělství, a muži, kteří chtějí být nazývání státníky, mají míti jasný pohled pro potřeby obou složek.

Ovšem je zde dovoleno i nutno rozeznávat: je třeba odlišovat ty věci, které prospívají zemědělství od těch, které prospívají agrární straně. Lidová strana dala nedávno dobrý příklad takového zdravého rozlišení: plně souhlasila s myšlenkou živelního pojištění, který by v první řadě posiloval politickou moc agrární strany. I opozice musí být ochotna dát zemědělství slušnou ochranu, která mu ovšem právě tak patří jako průmyslu, a nemusí se stydět za tento zájem, neboť je to zájem celého státu a je lépe přijít s vlastním návrhem než tiše se dívat, co agrárníci se svou většinou provedou. Spolupráce dává právo na záruky, že díla nebude zneužito ve prospěch jedné strany.

-fp-

(Vybral a úvodní glosou opatřil Petr Pithart.)

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 1, leden 1981.)