Kapitalismus není jako plachá srna, kterou by mohl vyplašit diskursivní větřík ve vědě, politice a médiích nebo dokonce v převažujícím mínění kulturních rubrik, včetně těch, které tisknou konzervativní listy. V tom se liší od obrovských investičních prostředků, které kapitalismus žene v sekundových rychlostech kolem zeměkoule. Ty se diskursivním větříkem vyplašit mohou.

Kapitalismus se zrodil v ohni vášnivých kritik v pozdním osmnáctém století. Ve všech fázích svého vývoje vyvolával masivní odpor, v teorii i praxi. Na to se rádo zapomíná. Kapitalismus kultivoval umění živit se z vlastní kritiky. Snad i díky tomu z každé krize vyšel posilněn, a s lepší pozicí. Čím hlubší krize, tím zdařilejší léčba na konci.

Ze světové hospodářské krize, kdy se mu prorokoval jistý konec, vyšel díky keynesiánskému protijedu jako triumfující vítěz, který v desetiletích studené války s lehkostí překonal komunismus, zpočátku obávaného protivníka, s plánovanou ekonomikou, údajně bez krizí. Kapitalismu překonal komunismus nejen v praxi, ale i v každé myslitelné teorii.

Za 250 let jeho existence se ukázalo, že krizím nejen propadá, ale také krizi představuje. Dobře si žije z nikdy neutuchajících vln tu fundamentální, tu pragmatické kritiky. Trvale obklopen skepsí a nedůvěrou, které si bohatě zaslouží, vždy po krátké fázi lítosti a skromnosti. Zatímco kritika detailů na kapitalismu, tohoto mýtu současnosti, měla a má mnoho jmen, kritika fundamentální má v celém světě jen jedno — Karel Marx.

Nejnovější krize kapitalismu byla hlubší, ošklivější, záludnější než většina jejích předchůdkyň. Prokázala bezpříkladný potenciál vzbudit nepřátelství a odpor. Koho by překvapilo, že až po šosácké redakce ožila principielní kritika kapitalismu - ve vědě, žurnalismu a části politiky. Vzbuzuje se tu, sotva po dvaceti letech po velkolepém selhání všech modelů plánovaného hospodářství, jakýsi druh opětné renesance marxismu. Jakoby bylo možné z tohoto zdroje čerpat naději na zcela jiný model.

Terry Eagleton, z duchovního sektářství ho podezírat nemůžeme, protože jde o renomovaného britského sociologa, viděl přicházet vhodný okamžik pro jakýsi poslední soud dějin politických věd. Před ním trhá všechnu kritiku vyslovenou proti Marxově učení za posledních 150 let, aby Marxovi se vším všudy, s masem a kostmi, přiznal duchovní vládu. Opomíjený diagnostik naší epochy se tak vrací na vedoucí místo. Je marxismus všemocný, protože je pravdivý? Dost možná se tento duch zas dostane na pořad dne v našich velkých debatách.

Kyvadlový návrat

Není pochyb o tom, že po zásadním selhání ideologické víry v trh a jeho praxi (po nejnovější krizi finančního kapitalismu) může jen zásadní kritika vyjasnit, kam to s kapitalismem má a smí jít dál. Jde o kritiku ve smyslu kritického zkoumání. Jak může pomoci Marxovo učení? V posledních třiceti letech se opakovaly pokusy Marxe a marxismus vrátit do společenskovědních, vědeckých, novinářských a politických debat o budoucnosti naší společnosti a budoucnosti kapitalismu.

Odhlédneme-li od napůl esoterických skupinek a sektářů, všechny tyto pokusy selhaly na tom, že společenský a vědecký mainstream sdílel premisu, že všechno, co Marx napsal o kritice kapitalismu, historické analýze a alternativách do budoucnosti, se míjí s tím, co charakterizuje současnou hospodářskou, sociální a politickou realitu. Kapitalistický hospodářský systém je totiž zasazen do sociálního státu se stále hlubší hospodářsko-politickou regulací a byly v něm překonány třídní rozdíly. Tato premisa se ukázala jako křehká.

Nejpozději velká recese v roce 2008 ukázala, že jako těsná kůže praskne celý systém, který má kontrolovat finanční trhy řídící současný kapitalismus, že praskne hlavní část politického zarámování kapitalismu. Ochočení kapitalismu po hospodářské krizi - do podoby neškodného domácího zvířete hrdé demokracie - selhalo. Bestie se utrhla z obojku. Wolfgang Streeck z toho vyvozuje, že když se kapitalismus tak silně vrátil do srdce demokratického světa, je třeba ho vrátit také jako analytický koncept do vědeckých a politických diskursů, abychom zas věděli, o čem mluvíme.

Karl Polanyi popsal roku 1944 neúnavný pohyb mezi expanzivní logikou kapitálu a ochrannou logikou sociální. Kyvadlo se vrátilo na úkor sociálního státu, plné zaměstnanosti a demokratické kontroly zpět k dominanci zájmů trhu a kapitálu. Cenou je ztráta sociální účasti a ztráta bezpečí milionů lidí v postižených místech na celém světě.

Jak k tomu došlo? Zjevně souhrou tří faktorů, z nichž důležitý je i každý sám — konce umírňujícího konfliktu s reálným socialismem, globalizace trhů (ta byla vítána pro účely mocenské a argumentační výbavy), ochabnutí sociálně-politických sil, které postavily sociální valy proti povodni trhů vylitých z hranic.

Důležité je, že na konci rivality mezi demokratickým kapitalismem a „reálným socialismem“ o lepší historickou legitimaci ochabla vůle „vítězů dějin“ vzít ještě vážněji „sociálnědemokratický kompromis“, na který se odvolávají kapitalistické demokracie. Přitom je to právě on, kdo zakládal důvěru společenských většin v hodnotu a užitečnost demokracie.

Dělo se tak (s výjimkou USA) zpočátku sebevědomě, později tiše, v sociálním státě, za růstu platů a jistoty, výměnou za smíření se s kapitalistickým tržním hospodářstvím a jeho nerovnostmi, které překonat nelze. Jako „paradox marxismu“, by se dal označit účinek hrůzy z nástupu revolučního překonání kapitalismu, jak prorokoval Marx, ať už s pomocí demokracie nebo proti ní. „Paradox marxismu“ přispěl k tomu, že velká část politických a hospodářských elit v kapitalistických demokraciích nakonec akceptovala sociálně-demokratický konsensus.

To alespoň přivedlo radikální kritiku kapitalismu, zosobněnou Marxem, k dialektickému obratu. Dělnickému hnutí, i jeho demokratickému křídlu, dala radikální kritika kapitalismu dva morálně výbušné soudy. Kapitalismus je neslučitelný se sociálními zájmy práce, proto je historicky nevyhnutelná dějinná alternativa k němu. Tím se marxistická poloha dodnes viditelně odlišuje od pestrého zbytku kritiky kapitalismu, ať už její témata a finesy v průběhu let variují jakkoli.

Hra s ohněm na sociálně-demokratickém konsensu

Není divu, že rostoucí pohrdání sociálně demokratickým kompromisem, jak je na odiv stavějí jeho odpůrci, nanovo zostřuje citlivost pro marxistickou polohu. Když byl tento kompromis ve dvacátých letech minulého století uzavřen, paradoxně pod dojmem hospodářské krize, byla hrozba principielní alternativou kapitalistickému uspořádání společnosti zcela realistická.

Obě křídla dělnického hnutí, demokratičtí socialisté a komunisté, byla ve svých navzájem opačných nadějích přesvědčena, že se alternativa podaří. V rodném listě demokratického kapitalismu jako legitimního uspořádání stojí v Evropě na prvním místě sociální občanství. Trh a vlastnictví výrobních prostředků jsou v zásadě potvrzeny, avšak s podmínkou, že slouží blahu celku. Marxistická kritika kapitalismu toto nechtěla, ale způsobila. V tomto smyslu její dědictví vstoupilo do moderního vnímání sociální demokracie.

Oba partnery k historickému kompromisu přivedly zkušenosti a hrozba katastrof. Po desetiletí jim to a jejich společnostem vězelo v kostech. Až je odvály demokratické revoluce ve východní Evropě, uskutečněné proti alternativě, která žádnou alternativou nebyla. Věštci předpovídali, že hledání alternativ skončilo, liberální demokracii a kapitalismus prohlašovali za konec dějin.

Tedy také trhy přestoupily v globálním měřítku někdejší hranice, šlo o proces, který politika chtěla a pomohla mu. Vzalo to dech nejen myšlení v ekonomických systémových alternativách. Zesílily nejtvrdší argumenty zostřující tlak na pracovní podmínky, mzdy, vyjednávací prostor odborů a sociální stát vůbec. Krok po kroku byly demontovány sociální, politické a civilizační elementy, které držely kapitalistické trhy a garantovaly, že západní společnosti v desetiletích po II. světové válce mohou s usměrněným kapitalismem uzavřít mír. Konec konců takový kapitalismus splnil velkou část svých slibů — vysokou životní úroveň, sociální jistotu a zmenšování nerovností.

Tony Judt dramaticky varoval, že tento mír živí historické zapomnění a osudovou iluzi, že sociálně-demokratický kompromis vydrží i v případě, že mu bude odebrán jeho sociálně ekonomický fundament, že zůstane jako levitující kulturní chiméra, protože jiných systémových alternativ se nedostává, jiná možnost není. Ve vědě a politice sociálně demokratická kritika nikdy neustala, analyzovala destruktivní účinky neřízených trhů a sociálními vazbami nesvázané vlastnictví výrobních prostředků. Nekapitulovala před bujným protivníkem, ani v časech, kdy se pro svůj růst a své úspěchy zdál nezranitelný.

Od vystoupení Rudolpha Hilferinga, Eduarda Heimanna a Fritze Naphaliho zásadní, sociálně demokratická kritika kapitalismu v uvedeném smyslu kapitalismus nejen konfliktně provázela, z dlouhodobého pohledu o něm a jeho účinkování i spolurozhodovala - s keynesianismem, procesy podílu na rozhodování, regulací a veřejnými statky.

Co zůstává z Marxovy kritiky kapitalismu?

Skočila už tato epocha? Stal se kapitalismus imunním vůči kritice, takříkajíc z předávkování trvalou kritikou? Dával by to tušit fakt, že neoliberální glorifikace kapitalismu podivně přežila, a to navzdory zdrcující argumentační převaze jejích odpůrců odvozené ze zkušeností a poznatků po světové finanční krizi. Připusťme, že dějiny vnímání Marxe jsou dodnes, v tom má Terry Eagleton pravdu, hlavně dějinami nedorozumění, překrucování, instrumentalizace. To vše vztaženo k dílu, které samo není prosto rozporů a politického taktizování.

Dva Marxovy účinky vyčnívají dodnes: jeho vábení k jakémusi druhu teologické recepce a svéhlavost propojená s nejjemnější textovou hermeneutikou a tendencemi k „zposvátňování“ textů a odmítání jakéhokoli druhu diferenciace a kritiky jako pouhých nedorozumění. Proto byla po desetiletí blokována plodná recepce Marxe v akademických debatách západních společností. Taková debata mohla vyjasnit, co stojí za pozornost, a co se přežilo. Vždycky se zdálo, že jít může jen o celek. Skoro všem se ulevilo, když se tohoto druhu debaty mohli zbavit pilným ignorováním jejího předmětu. Kdyby se výše uvedenému povedlo vyhnout, mohla by se debata o Marxovi v současné krizi kapitalismu ještě jednou hodit.

Co zůstává z Marxovy kritiky kapitalismu, je heuristický návod na analýzu krize, popis příčin a důsledků kapitalismu orientovaného pouze na soukromé vlastnictví a trh, popis logiky zhodnocování. Při měkkém způsobu čtení zůstává docela aktuální teze o rozhodující vlivu poměrů výroby na politiku, společnost a kulturu. Obojí — kapitalistická analýza krizí a „materialistický“ způsob čtení společenských poměrů — poslouží objasňujícím způsobem, jen když se od začátku bráníme jejich dogmatizaci.

Prakticky nic se nedá použít z obou odjakživa nejslabších částí marxistické teorie: politiky velké historické alternativy ke kapitalismu, „vyřešené hádanky historie“, z představ o tom, co má vzejít z překonané kapitalistické společnosti. Ke státu, třídě, revoluci, reformě, nepřidal největší bořitel kapitalismu o moc víc než pár příležitostných střepů v aktuálních případových analýzách, ze kterých se nedá sestavit konzistentní obraz.

Ne náhodou si Marx vzal s sebou do hrobu tajemství, jak docílit „racionální látkovou výměnu“ společnosti s přírodou, totiž hospodářské plánování bez krizí, s „překonáním odcizení“, alias podílnou práci v komplexních hospodářských světech.

Nevyhnutelný byl krach jeho samozvaných žáků při lepení těchto kousků, ať už ve formě anarchosyndikalismu, fixovaného na společné rozhodování, nebo plánovačsky euforického leninismu. První vylil vaničku i s dítětem, a rozprášil se nedostatkem vlastní komplexity, druhý nikdy nemohl fungovat v komplexnějších společnostech, zmutoval v rostoucím bludu do příšery.

Jaká ironie marxismu, že to byli zrovna sociální demokraté, kteří na sebe vzali namáhavý úkol alespoň přibližného smíření obou pólů hádanky lidstva — také sociální demokraté byli po desetiletí věrnými následovníky marxismu v jeho demokratickém způsobu čtení. Podnikli neúnavné pokusy jak propojit plánování, tolik, kolik je nutné, s tak velkou hospodářskou demokracií, jak je jen možné. A zároveň, aby to vůbec šlo, přisoudit zdomácnělým trhům služebnou roli pro obojí. Pár desetiletí to dost dobře fungovalo. Kdo jiný, když ne sociální demokraté by to dnes mohl ještě jednou zkusit?

Článek vyšel v časopise Neue Gesellschaft/Frankfurter Hefte. Přeložil Jan Šícha

V Deníku Referendum vychází článek v rámci projektu Evropa a my ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.