Politická debata ve Spojených státech i v Evropě se dnes soustředí na deficity veřejných financí a na otázku, jak je nejlépe zvládnout. Je skutečnou tragédií, že stranou pozornosti stojí problémy, které ohrožují naši budoucnost mnohem palčivěji.

Ve Spojených státech zanícení pravičáci vyprávějí dobře známý příběh: „Amerika je plajte. Musíme seškrtat vládní financování sociálních programů, které si nemůžeme dovolit. A také musíme snížit daně korporacím z Wall Streetu, poněvadž vytvářejí pracovní místa, celkově tím zvyšují výnos z daní. A tím se zbavíme deficitu.“

Demokrati odpovídají: „Ano, jsem celkem slušně plajte, ale správná odpověď spočívá v tom, že zvýšíme daně loupežníkům z Wall Streetu, abychom mohli zvýšit veřejné výdaje a zaměstnat lidi při budování potřebné infrastruktury a v základních veřejných službách. Dáme tím lidem peníze, aby je mohli utrácet za zboží a služby, což je naše nejlepší naděje, jak obnovit růst ekonomiky.“

Demokraté mají větší díl pravdy, ale obě strany se mýlí ve dvou klíčových bodech.

Za prvé, obě strany se soustřeďují na růst HDP, přičemž opomíjejí skutečnost, že v režimu nadvlády Wall Streetu, užitek z růstu HDP po několik posledních dekád plynul takřka výhradně jednomu procentu nejbohatších, což mělo temné dopady na demokracii i na kondici společenského a ekologického kapitálu, z nichž veškeré skutečné bohatství vychází.

Za druhé, oba tábory se soustřeďují na fiskální deficit, který lze zvládnout vcelku hravě, pokud by nám na tom skutečně záleželo; leč ignorují mnohem závažnější a obtížněji zvladatelné deficity: společenský a ekologický. Proto je na místě v souvislosti s debatou o deficitu hovořit o kolektivní poruše soustředění.

Máme-li dosáhnout ideálu světa, který zajistí zdraví a prosperitu všem lidem včetně následujících generací, je třeba radikálně přeformulovat debatu o možnostech, před nimiž stojíme jako občané i jako biologický druh. Je třeba začít výkon ekonomiky poměřovat výsledky, o něž skutečně stojíme, upřednostnit život před penězi a vycházet z toho, že peníze jsou pouhým prostředkem, nikoli cílem.

Co jsme si půjčili navzájem

Máme-li přistoupit k podstatě deficitu veřejných rozpočtů, který stojí v ohnisku současné veřejné debaty, realisticky, musíme nejprve porozumět podstatě peněz a dluhu. Peníze jsou pouhé číslo, systém účetnictví, který usnadňuje obchodní směnu. A deficit vzniká tehdy, pokud výdaje překročí příjmy. Pokud následkem toho finanční závazky přesáhnou finanční hotovost, vzniká dluh. Elementární účetnictví.

Klíčový motiv, jemuž se však debata o deficitu zpravidla zdárně vyhýbá, spočívá v tom, že něčí dluh je vždy rovněž něčí pohledávkou. Peníze si můžeme půjčovat jen jeden od druhého. Představa, že bychom si mohli půjčit peníze z budoucnosti, je pošetilá.

Ze společenské perspektivy je celková suma dluhů a pohledávek v rovnováze. Jinak řečeno, pokud tvrdíme, že někdo má nepřiměřený dluh, tvrdíme současně, že někdo jiný má nepřiměřené pohledávky. Snížení úhrnného dluhu dlužníků je podmíněno snížením úhrnných pohledávek věřitelů.

Teoreticky vzato bychom mohli vmžiku odepsat všechny finanční dluhy všeobecným pardonem, moderním ekvivalentem starověké instituce jubilea. Naši pradávní předkové uznávali význam takového gesta pro obnovení rovnováhy, nezbytné pro zdravé vztahy v lidské pospolitosti.

Zarputilí pravicoví bojovníci s deficitem se nad takovou představou otřásají hrůzou a pokoušejí se nás ujišťovat, že lze dluhy států odbourat, aniž bychom přitom museli sáhnout na finance elitě bohatých. Má to snad svou logiku ve fantaskním světě finančníků, kde zisky a finanční hotovost bohatých mohou bezmezně růst, i když prohlubující se nerovnost a plýtvání spotřebními statky maří společenský kapitál komunit a ekologický kapitál biosféry.

Životaschopnou budoucnost lze ovšem založit výhradně na skutečnostech živého světa, nikoli na fantaskních představách světa finančníků.

Co krademe budoucím generacím

Každé normálně inteligentní dvanáctileté dítě je plně schopné pochopit, v čem spočívá rozdíl mezi lesem či rybníkem a systémem finančních účtů, které existují pouze jako elektronické záznamy na pevných discích počítačů.

Bohužel se zdá, že tento prostý rozdíl nejsou s to pochopit ekonomové, novináři či politici, kteří vymezují rámec veřejné debaty o ekonomické politice. Tím, že o financích hovoří jako o „kapitálu“ a přistupují k nim, jako by měly nějakou zvláštní cenu kromě té, že jsou symbolem umožňujícím směnu zboží, udržují při životě klam, že Wall Street tvoří nějaké bohatství, ačkoli pouze manipuluje finančním systémem tak, aby si mohl činit účetní nárok na bohatství, na jehož tvorbě nemá vůbec žádný podíl.

Skutečný kapitál se vyznačuje produktivním potenciálem ze své podstaty a nelze ho vytvořit stisknutím tlačítka na klávesnici. Základními typy skutečného kapitálu je kapitál společenský (vztahy důvěry a péče nezbytné pro fungování jakékoli zdravé komunity) a kapitál ekologický (živé systémy nezbytné k tomu, aby Země dokázala udržet život). Oba ničíme s bezohlednou nedbalostí.

Společenský kapitál je základem lidské schopnosti inovovat, vyrábět, zapojovat se do spolupráce při řešení problémů, organizovat přírodní bohatství Země, aby uspokojovalo potřeby všech, žít společně v míru a sdílené prosperitě. Společenský kapitál se ničí s tím, jak se individualistický mamon stává převažující morální normou a instituce spravující společnost připravují všechny kromě privilegované menšiny o přístup k spolehlivým a důstojným prostředkům k životu. Jakmile se společenský kapitál zničí, může jeho obnova trvat i generace.

Ekologický kapitál poskytuje soustavně dostatek dýchatelného vzduchu, pitné vody, úrodné půdy, na níž lze pěstovat plodiny, lesů plných dřeva, rybnatých vod, pastvin pro dobytek, slunečního svitu, větru a geotermálních zdrojů, z nichž můžeme získávat energii, také stabilní klima a vše další, čeho je zapotřebí k lidskému životu ve zdraví a štěstí. Ničí se kažením půdy, nadměrným rybolovem, znečišťováním moří a jezer, mýcením lesů, kontaminací a přetěžováním vodních toků i rozvracením systémů udržujících stabilitu klimatu. Ekosystémům může trvat obnova tisíce ba miliony let. A druhy, které vyhynuly, zmizely navždy.

Ve zprávě Living Planet pro rok 2012 vydané WWF se píše: „Při současném tempu spotřeby Zemi trvá jeden a půl roku, aby zregenerovala obnovitelné zdroje, které lidé spotřebují za rok. Namísto toho, abychom žili z výnosů, projídáme přírodní kapitál.“ To je cesta do katastrofy. Jenomže narozdíl od rozpočtových deficitů, tady nelze dluhy jednoduše odpustit.

Když ničíme Zem, nepůjčujeme si z budoucnosti, krademe z ní. I když právě toto je nejzávažnější ze všech lidmi způsobovaných deficitů, v současné politické debatě bývá zmiňován jen zřídka.

Pokud hodnotíme ekonomické výkony podle růstu měřeného v HDP a podle ukazatelů akciových trhů, zákonitě ji potom řídíme způsobem, který umožňuje vydělat nejvíc peněz těm, kteří mají nejvíc peněz. Na základě toho si pak pošetile namlouváme, že jako společnost bohatneme. Ve skutečnosti ovšem zbídačujeme současné i budoucí generace tím, že vytváříme hanebnou koncentraci ekonomické moci, připravujeme miliardy lidí o dostupné a důstojné prostředky k životu, a likvidujeme společenský i ekologický kapitál, na nichž stojí veškeré reálné živobytí.

Při patřičné péči a úctě může ekologický kapitál poskytovat dostatek základních služeb donekonečna. Bezohledné pustošení úrodné půdy a znečišťování vody ve jménu rychlého zisku, vytvoření několika krátkodobých pracovních míst a jednorázového záplatování problémů neobnovitelnými fosilními palivy představuje mimořádně hloupou a morálně opovrženíhodnou rozmařilost prohlubující deficit.

Zjevné současné příklady takového neomluvitelného počínání zahrnují všechny snahy těžit ropné písky, hlubokomořskou těžbu ropy, těžbu břidličných plynů či povrchovou těžbu uhlí. Okolnost, že tím navíc prohlubujeme závislost na omezených zásobách neobnovitelné fosilní energie a urychlujeme rozvrat klimatu, činí takové počínání ještě hloupějším a nemorálnějším.

Logika finančního systému, která vychází z předpokladu, že peníze představují bohatství, nás vede k závěru, že takové počínání je rozumné. Logika živého světa nám říká, že naše současné počínání je zběsilým zločinem proti budoucím lidským generacím i celku Stvoření.

Od loupeživého systému k systému služebnému

Ekonomika spravedlivé a trvale udržitelné společnosti potřebuje odpovídající systém tvorby a alokace peněz, který:

1. podporuje dobrou kondici i produktivní funkci společenského i ekologického kapitálu a alokuje jejich trvale udržitelné výsledky s cílem dbát o zdraví a slušné živobytí každého člověka; a
2. odměňuje každého člověka finančně podle jeho skutečného příspěvku ke kondici a prosperitě obou živých systémů.

Současný peněžní systém ve Spojených státech i Evropě dělá pravý opak. Oslavuje a odměňuje ničení živého kapitálu v zájmu růstu finančních zisků loupežníků z Wall Streetu na úkor běžných lidí produkujících skutečné hodnoty, čímž koncentruje ekonomickou i politickou moc v rukou těch, kteří ji nejpravděpodobněji zneužijí v zájmu bezprostředního osobního zisku.

Wall Street dnes funguje jako zločinné spiknutí, jehož cílem je uloupit to, nač nemá žádný legitimní nárok. Z lupu uplácí politiky, aby ochránili loupežníky před zdaněním jeho nečestně nabytých zisků a aby odbourávali sociální programy, které tlumí údery, jež svým počínáním připravil o spolehlivé a smysluplné zdroje živobytí.

Tím se vracíme k reálným příčinám a důsledkům nadměrných finančních dluhů.

Pánové a dlužní otroci

Vzato vcelku, jedno procento Wallstreeťanů rozdělilo společnost na loupeživou třídu drancovníků, která kontroluje přístup k penězům, a třídu pracujících uvržených do permanentního dlužního otroctví — to je pradávná instituce, která po tisíciletí dovolovala hrstce vyvolených vládnout všem ostatním. Mimořádná zátěž, naložená na devětadevadesát procent lidí dluhem veřejných rozpočtů, spotřebitelskými dluhy, hypotékami a nově i studentskými dluhy je důsledkem útoku Wall Streetu na spravedlnost a demokracii.

Vede to k zoufalství, které se promítá ztrátou důvěry ve společnost. Projevuje se to mnoha příznaky dezintegrace společnosti i úpadkem morálních norem, mimo jiné zvýšenou rozvodovostí, sebevražedností, nuceným stěhováním, násilnostmi, zločinností, drogovými závislostmi a narůstajícími vězeňskými populacemi.

Rovnost je klíčová proměnná

Vyrůstal jsem v Americe v době, kdy jsme byli hrdí na to, že jsme společností střední třídy bez extrémního bohatství i extrémní chudoby. Částečně jsme žili v iluzi. Velká koncentrace soukromého vlastnictví zůstávala nedotčená a systémová diskriminace vylučovala velké části obyvatelstva — zejména barevné — z účasti na všeobecné prosperitě. Základní idea, že dobrá společnost je společnost rovnostářská, ovšem tehdy platila. A platí podnes. Od padesátých do sedmdesátých let se střední třída rozšiřovala.

Úplná rovnost není možná, ani žádoucí. Střídmá nerovnost podstatně povzbuzuje členy k tomu, aby produktivně přispívali blahobytu komunity. Ale extrémní, nesouměřitelná nerovnost, jakou dnes můžeme sledovat v USA, je jednak zdrojem a jednak indikátorem selhání společenských institucí a sociální patologie.

Britský epidemiolog Richrad Wilkinson provedl úctyhodný výzkum, v němž demonstruje mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že ekonomická i sociální nerovnost přesahující rozumnou míru je zhoubná pro fyzické i duševní zdraví i pocit štěstí — a to dokonce i mezi bohatými. Relativně rovnostářské společnosti jsou zdravější prakticky ve všech ukazatelích jak individuálního, tak společenského zdraví a blahobytu.

Ve společnostech, které rezignovaly na ideál rovnosti, mají extrémně bohatí lidé sklon stvrzovat své bohatství okázalým přepychem. Snadno ztrácejí ze zřetele skutečné zdroje lidského štěstí, obětují skutečné vztahy, a opomíjejí svou odpovědnost za celek společnosti — na úkor svého základního lidství.