Politická debata ve Spojených státech i v Evropě se dnes soustředí na deficity veřejných financí a na otázku, jak je nejlépe zvládnout. Je skutečnou tragédií, že stranou pozornosti stojí problémy, které ohrožují naši budoucnost mnohem palčivěji.

Ve Spojených státech zanícení pravičáci vyprávějí dobře známý příběh: „Amerika je plajte. Musíme seškrtat vládní financování sociálních programů, které si nemůžeme dovolit. A také musíme snížit daně korporacím z Wall Streetu, poněvadž vytvářejí pracovní místa, celkově tím zvyšují výnos z daní. A tím se zbavíme deficitu.“

Demokrati odpovídají: „Ano, jsem celkem slušně plajte, ale správná odpověď spočívá v tom, že zvýšíme daně loupežníkům z Wall Streetu, abychom mohli zvýšit veřejné výdaje a zaměstnat lidi při budování potřebné infrastruktury a v základních veřejných službách. Dáme tím lidem peníze, aby je mohli utrácet za zboží a služby, což je naše nejlepší naděje, jak obnovit růst ekonomiky.“

Demokraté mají větší díl pravdy, ale obě strany se mýlí ve dvou klíčových bodech.

Za prvé, obě strany se soustřeďují na růst HDP, přičemž opomíjejí skutečnost, že v režimu nadvlády Wall Streetu, užitek z růstu HDP po několik posledních dekád plynul takřka výhradně jednomu procentu nejbohatších, což mělo temné dopady na demokracii i na kondici společenského a ekologického kapitálu, z nichž veškeré skutečné bohatství vychází.

Za druhé, oba tábory se soustřeďují na fiskální deficit, který lze zvládnout vcelku hravě, pokud by nám na tom skutečně záleželo; leč ignorují mnohem závažnější a obtížněji zvladatelné deficity: společenský a ekologický. Proto je na místě v souvislosti s debatou o deficitu hovořit o kolektivní poruše soustředění.

Máme-li dosáhnout ideálu světa, který zajistí zdraví a prosperitu všem lidem včetně následujících generací, je třeba radikálně přeformulovat debatu o možnostech, před nimiž stojíme jako občané i jako biologický druh. Je třeba začít výkon ekonomiky poměřovat výsledky, o něž skutečně stojíme, upřednostnit život před penězi a vycházet z toho, že peníze jsou pouhým prostředkem, nikoli cílem.

Co jsme si půjčili navzájem

Máme-li přistoupit k podstatě deficitu veřejných rozpočtů, který stojí v ohnisku současné veřejné debaty, realisticky, musíme nejprve porozumět podstatě peněz a dluhu. Peníze jsou pouhé číslo, systém účetnictví, který usnadňuje obchodní směnu. A deficit vzniká tehdy, pokud výdaje překročí příjmy. Pokud následkem toho finanční závazky přesáhnou finanční hotovost, vzniká dluh. Elementární účetnictví.

Klíčový motiv, jemuž se však debata o deficitu zpravidla zdárně vyhýbá, spočívá v tom, že něčí dluh je vždy rovněž něčí pohledávkou. Peníze si můžeme půjčovat jen jeden od druhého. Představa, že bychom si mohli půjčit peníze z budoucnosti, je pošetilá.

Ze společenské perspektivy je celková suma dluhů a pohledávek v rovnováze. Jinak řečeno, pokud tvrdíme, že někdo má nepřiměřený dluh, tvrdíme současně, že někdo jiný má nepřiměřené pohledávky. Snížení úhrnného dluhu dlužníků je podmíněno snížením úhrnných pohledávek věřitelů.

Teoreticky vzato bychom mohli vmžiku odepsat všechny finanční dluhy všeobecným pardonem, moderním ekvivalentem starověké instituce jubilea. Naši pradávní předkové uznávali význam takového gesta pro obnovení rovnováhy, nezbytné pro zdravé vztahy v lidské pospolitosti.

Zarputilí pravicoví bojovníci s deficitem se nad takovou představou otřásají hrůzou a pokoušejí se nás ujišťovat, že lze dluhy států odbourat, aniž bychom přitom museli sáhnout na finance elitě bohatých. Má to snad svou logiku ve fantaskním světě finančníků, kde zisky a finanční hotovost bohatých mohou bezmezně růst, i když prohlubující se nerovnost a plýtvání spotřebními statky maří společenský kapitál komunit a ekologický kapitál biosféry.

Životaschopnou budoucnost lze ovšem založit výhradně na skutečnostech živého světa, nikoli na fantaskních představách světa finančníků.

Co krademe budoucím generacím

Každé normálně inteligentní dvanáctileté dítě je plně schopné pochopit, v čem spočívá rozdíl mezi lesem či rybníkem a systémem finančních účtů, které existují pouze jako elektronické záznamy na pevných discích počítačů.

Bohužel se zdá, že tento prostý rozdíl nejsou s to pochopit ekonomové, novináři či politici, kteří vymezují rámec veřejné debaty o ekonomické politice. Tím, že o financích hovoří jako o „kapitálu“ a přistupují k nim, jako by měly nějakou zvláštní cenu kromě té, že jsou symbolem umožňujícím směnu zboží, udržují při životě klam, že Wall Street tvoří nějaké bohatství, ačkoli pouze manipuluje finančním systémem tak, aby si mohl činit účetní nárok na bohatství, na jehož tvorbě nemá vůbec žádný podíl.

Skutečný kapitál se vyznačuje produktivním potenciálem ze své podstaty a nelze ho vytvořit stisknutím tlačítka na klávesnici. Základními typy skutečného kapitálu je kapitál společenský (vztahy důvěry a péče nezbytné pro fungování jakékoli zdravé komunity) a kapitál ekologický (živé systémy nezbytné k tomu, aby Země dokázala udržet život). Oba ničíme s bezohlednou nedbalostí.

Společenský kapitál je základem lidské schopnosti inovovat, vyrábět, zapojovat se do spolupráce při řešení problémů, organizovat přírodní bohatství Země, aby uspokojovalo potřeby všech, žít společně v míru a sdílené prosperitě. Společenský kapitál se ničí s tím, jak se individualistický mamon stává převažující morální normou a instituce spravující společnost připravují všechny kromě privilegované menšiny o přístup k spolehlivým a důstojným prostředkům k životu. Jakmile se společenský kapitál zničí, může jeho obnova trvat i generace.