Co mají společného americký whistleblower Edward Snowden a francouzský ekonom Thomas Piketty? Tvrdím, že víc než by se mohlo na první pohled zdát.

Václav Bělohradský, příkladně věren své postmoderní pojmové rozšafnosti, používá při definování charakteru současné společnosti bizarní sousloví „globální vesnice odvrácených stran všeho“. Poukazuje tím na zvláštní podobu systému, v němž globální společenství na začátku jednadvacátého století figuruje.

Křehké mocenské struktury minulosti vynakládaly obrovské úsilí, aby na veřejnost neunikly sebebezvýznamnější polo-důkazy o tom, že jsou tyto zdánlivé kolosy ve skutečnosti pouze potěmkinovskými vesnicemi s malou dušičkou na hraně kolapsu.

Jednadvacáté století nám na scéně dějin vyjevuje nový model mocenské hegemonie: na veřejnost se valí záplava dat o falešnosti takřka všeho, s čím se dnes člověk (byť většinou jen skrze obrazovku) setká; a nic zásadního se neděje. Musíme si klást nepříjemnou trojotázku: Jak velká je Moc, kterou neohrozí ani veřejné mínění? Kdo nebo co je jejím epochálním nositelem? A kdo je vykonavatelem její vůle?

Fetišizace excesu

Spojnicí současných vyhroceností by mohla být analýza fenoménu zvaného whistleblowing. Výraz „whistleblower“ pochází ze soukromého sektoru 60. let. Původně označoval firemního zaměstnance z nižších pozic (nejčastěji účetního), který v účetnictví svého zaměstnavatele odhalil korupci a anonymně ji ohlásil. Poté zpravidla následovalo vyšetřování a exemplární potrestání konkrétních hříšníků z řad manažerů.

Korporace spočítala ztráty, vypracovala strategii očištění svého jména na trhu poukazem na „individuální selhání“ či „osobní exces“ a mohlo se jet dál. Jakým typem „whistleblowera“ je Edward Snowden, Bradley Manning nebo Julian Assange? A jakou roli hraje podobný whistleblowing v globálním měřítku?