Co mají společného americký whistleblower Edward Snowden a francouzský ekonom Thomas Piketty? Tvrdím, že víc než by se mohlo na první pohled zdát.

Václav Bělohradský, příkladně věren své postmoderní pojmové rozšafnosti, používá při definování charakteru současné společnosti bizarní sousloví „globální vesnice odvrácených stran všeho“. Poukazuje tím na zvláštní podobu systému, v němž globální společenství na začátku jednadvacátého století figuruje.

Křehké mocenské struktury minulosti vynakládaly obrovské úsilí, aby na veřejnost neunikly sebebezvýznamnější polo-důkazy o tom, že jsou tyto zdánlivé kolosy ve skutečnosti pouze potěmkinovskými vesnicemi s malou dušičkou na hraně kolapsu.

Jednadvacáté století nám na scéně dějin vyjevuje nový model mocenské hegemonie: na veřejnost se valí záplava dat o falešnosti takřka všeho, s čím se dnes člověk (byť většinou jen skrze obrazovku) setká; a nic zásadního se neděje. Musíme si klást nepříjemnou trojotázku: Jak velká je Moc, kterou neohrozí ani veřejné mínění? Kdo nebo co je jejím epochálním nositelem? A kdo je vykonavatelem její vůle?

Fetišizace excesu

Spojnicí současných vyhroceností by mohla být analýza fenoménu zvaného whistleblowing. Výraz „whistleblower“ pochází ze soukromého sektoru 60. let. Původně označoval firemního zaměstnance z nižších pozic (nejčastěji účetního), který v účetnictví svého zaměstnavatele odhalil korupci a anonymně ji ohlásil. Poté zpravidla následovalo vyšetřování a exemplární potrestání konkrétních hříšníků z řad manažerů.

Korporace spočítala ztráty, vypracovala strategii očištění svého jména na trhu poukazem na „individuální selhání“ či „osobní exces“ a mohlo se jet dál. Jakým typem „whistleblowera“ je Edward Snowden, Bradley Manning nebo Julian Assange? A jakou roli hraje podobný whistleblowing v globálním měřítku?

Mocenská hierarchie dnes v lecčems připomíná velikou korporaci. Pokud se někdo ze státních úředníků odhodlá prozradit špinavé praktiky svého úřadu, bude státní moc reagovat v zásadě stejně jako ta korporátní: začne očišťovat svou vizitku v očích zahraničních partnerů a předhodí zprvu vyjevenému davu personifikace obětních beránků, kteří se, jak vyplynulo z tajných dokumentů, dopustili „individuálních excesů“.

Jako bonus se bude stát pokoušet využít svého hlavního legitimizačního aparátu v podobě legislativy k dopadení a potrestání samotného hrdinného odhalitele (ústavně transformovaného ve vlastizrádce). A pak se může jet dál.

↗

Edward Snowden nám na nepřeberné hromadě faktických důkazů ukázal, že americká administrativa spolupracuje s korporátním sektorem a špehuje lidi. Grafika Guardian

V případě soukromého sektoru je tedy jediným efektem whistleblowingu dočasné oslabení (finančně i co do renomé) odhalené korporace a logické posílení konkurenčních korporací v rámci daného sektoru. V případě sektoru státního pak podle stejné šablony povede odhalení excesů k oslabení pozice dané země v rámci mezinárodních uskupení, jichž je země členem (pokud ovšem nebudou i ostatní velmoci odhaleny ze stejných zločinů a nebude tak znovu nastolena přirozená rovnováha).

V případě zemí velikosti USA pak samozřejmě dojde k posílení pozice soků v boji o globální hegemonii: země jako Čína nebo Rusko mohou v případě obnažení americké politiky poukazovat na pokrytectví atlantických proklamací svobody a lidských práv.

Hypotéza mého článku je dvojí. Zaprvé tvrdím, že Pikettyho ekonomické megadílo Kapitál v 21. století je svým způsobem specifickým aktem whistleblowingu.

Pokud hovoříme o první části „Nového Kapitálu“, mluvíme o širokém a působivém vzorku empirických dat, na nichž charismatický levý liberál z Francie staví svou tezi: „Ti nahoře se utrhli ze řetězu a je třeba jim přiškrtit kejháky, protože škodí západní společnosti (takové naší osvícené korporaci), jež se řítí do stejné šlamastyky, v jaké utonula mezi válkami.“ Je až půvabné, jak podobně foukal před sto padesáti lety do píšťalky Karl Marx.

Co se druhé části Pikettyho práce týče, tam už by se Marx s francouzským fešáckým lektorem asi řádně porafal. Zatímco Marx ze svých analýz vyvodil, že jedinou možnou cestou je „skoncovat s tím svinstvem“, Piketty jakoby pouze tlumočil keynesovské „daňově a sociálně solidární“ předpisy, podle nichž rýsovala zdevastovaná Evropa svou poválečnou rekonvalescenci. Je to vskutku uklidňující, že budeme mít u koho čerpat inspiraci, až začneme sčítat ztráty po Válce číslo tři (zbude-li, kdo by sčítal).