Emancipace v plurálu
Martin VrbaZveřejňujeme další z řady textů o knihách z ediční řady Politeia nakladatelství Karolinum. Martin Vrba se zamýšlí nad kolekcí esejů Emancipace a radikální demokracie, jejichž autorem je významný postmarxistický teoretik Ernesto Laclau.
Současné postmarxistické myšlení je v zásadě založeno na třech fundamentálních textech — Impériu (2000) Antonia Negriho a Michaela Hardta, Bytí a události (1988) Alaina Badioua a knize Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové, která nese název Hegemonie a socialistická strategie (1985).
Není samozřejmě náhodou, že všechny zmíněné „bible postmarxismu“ můžeme zařadit do žánru sociální ontologie (jakkoliv teoretický záběr zmíněných děl je širší). Snaží se postihnout sociopolitickou sféru na fundamentální úrovni — tedy vynalézt základní rastr, kterým pohlížet na sociální a politické jevy — a vyvodit ze svých zjištění závěry pro levicovou politiku současnosti.
Co je to postmarxismus aneb Díky táto, ale uděláme to jinak
Takovou fundamentální teorií byl po dlouhou dobu marxismus, ať už ve své „klasické“ nebo dogmatizované podobě, případně ve svých neomarxistických variantách. Nejpozději po rozpadu východního bloku již bylo definitivně zřetelné, že žádná z těchto variací neposkytuje adekvátní odpovědi na otázky sociální emancipace ani na katastrofální selhání reálsocialistického světa.
Výsledkem byla radikalizace kritiky Marxova myšlení, která vyústila do postmarxismu jakožto proudu, který používá marxistická témata, ale v natolik omezené míře, že dané autory nelze považovat za pokračovatele Marxova „odkazu“. Marx zde slouží toliko jako postava v panteonu zdrojů inspirace uprostřed teorií, které díky svým radikálním invencím nemohou být redukovány na součásti žádného předešlého myšlenkového proudu.
Jsou-li nějak postmarxisté vázáni na svého „otce“, pak tím, že jakkoliv jsou jablky, která nepadla daleko od stromu, přece jen jsou na něm dostatečně nezávislí a chovají k němu vztah zakladatelů tradic, které dnes už žijí svým vlastním životem.
Emancipace, populismus a radikální demokracie
Ikonickým případem je právě Ernesto Laclau, který vyhazuje z okna celou analýzu politické ekonomie a základní teoretické pole rekonfiguruje za pomoci poststrukturalistického aparátu. Zároveň se nebojí znovu a jinak nastolit otázku po samotné definici emancipace tváří v tvář selháním pokusů o její realizaci.
Tato témata rozvíjí nejen v základním textu společně s Chantal Mouffeovou, ale i v sérii esejů vydaných pod názvem Emancipation(s) — česky Emancipace a radikální demokracie — a není náhodou, že pojem emancipace zde používá v plurálu. Nechci čtenáře rozhodně připravit o radost z vlastní četby a pochopení Laclauovy teorie, jako jej spíše naladit na jednu z diskuzí (například mezi ním, Slavojem Žižkem a Judith Butler na stránkách sborníku Contingency, Hegemony, Universality), které kolem Laclaua probíhají, a to tak, aniž bych prozradil příliš ze samotné pointy.
Laclau si klade otázku „co je to emancipace“ a odpovídá na ni s pomocí konceptů radikální demokracie a populismu. Co to ale znamená?
Jedním z důležitých momentů Laclauovy teorie je jeho sňatek s liberální demokracií, vůči které sice chová kritický odstup, ale zároveň ji považuje za nástroj vhodný pro emancipace — tyto emancipace uvažuje v plurálu právě proto, že zjišťuje, že neexistuje žádný společný jmenovatel pro sociální skupiny a jejich cíle, respektive že tento jmenovatel je vždy nahodilý, arbitrární a dočasný.
Ustavení společného jmenovatele znamená ve skutečnosti ustavení hegemonie — tedy takového stavu, kdy všechny partikulární sociální skupiny, které usilují o naplnění svých specifických požadavků, čerpají svoji identitu z tohoto jmenovatele, který je dostatečně významu prázdný na to, aby mohl být neproblematickým referenčním bodem všech zúčastněných.
Tato všezahrnující figura je klíčovým momentem pro Laclauovu teorii populismu, jakožto dočasné politické procedury, která rekonfiguruje celé politické pole tím, že svou významu prázdností umožňuje sjednocení jinak partikulárních sociálních skupin a tvoří tak z nich lid, jakožto subjekt, který může disponovat politickou vůlí.
Podle Laclaua je potřeba partikulární emancipační požadavky artikulovat a zároveň rozšiřovat uvnitř liberální demokracie, která svými formálními svobodami takovýto postup de facto umožňuje. Zásnuby Laclaua s liberální demokracií jsou patrné i z toho důvodu, že jeho teorie radikální demokracie není nakonec ničím jiným, než reartikulací způsobu fungování liberální demokracie, která je nakonec jen institucionalizovaným a domestifikovaným bojem o hegemonii. Jeho přínosem je pak ten fakt, že to činí v pojmech, které může přijmout levicový intelektuál, aniž by se za to musel stydět.
Podle Laclaua totiž existuje pouze mnohost emancipací — a to z toho důvodu, že neexistuje žádný konkrétní základní antagonismus, ze kterého by pramenily všechny ostatní (například třídní boj, ze kterého mají vyvstávat všechny sekundární rozpory). Z neexistence fundamentálního antagonismu pak vyplývá, že neexistuje ani univerzální subjekt emancipace (proletariát), který je působení tohoto antagonismu primárně vystaven. Vše, co zbývá, jsou historicky nahodilé subjekty partikulárních emancipací (například boje za práva žen, za práva Romů, antikoloniální boje atd.).
Sjednocení těchto partikulárních subjektů emancipace je možné díky hegemonickému momentu, který, jak bylo napsáno výše, je nutně nahodilý, arbitrární, dočasný a nakonec v podstatě imaginární. To vše je v plném souladu s procedurami liberální demokracie, kterou tím pádem stačí prohlubovat a radikalizovat. Laclau je totiž přesvědčen, že partikulární antagonismy jsou čímsi inherentním pro každou společnost, což zakládá jejich bazální otevřenost. Výsledkem je nekonečný horizont bojů za historicky specifické podoby emancipací.
A kam se poděl kapitalismus?
↗
Je kapitalismus jedinou entitou, která si podržuje svoji univerzální platnost a vliv? Foto Jonny White, flickr,com
Koncept třídního boje tak Laclau nahrazuje konceptem ideologicko-politického boje o hegemonii uvnitř horizontu pluralitní demokracie. Klíčový rozdíl je v tom, že figura třídního boje spočívá v přesvědčení, že určitá sociální skupina (třída) má privilegovaný přístup k politické pravdě situace (proletariát ke zrušení třídní společnosti) a jako taková je univerzálním subjektem stejně tak univerzální emancipace. Realitou takového pojetí byl kapitalismus jakožto terč, na který mířila kritika a emancipační politická praxe.
Laclauova figura hegemonizace sociopolitického prostoru skrze proces populistické praxe vychází z toho, že žádný fundamentální rozpor v lidských společnostech není přítomen, existuje pouze pluralita různých rozporů, která generuje mnohost partikulárních emancipačních požadavků, které lze sjednotit pouze hegemonním gestem. Toto gesto dočasně zatemňuje fakt, že tyto sociální skupiny nemají ve skutečnosti společný cíl — kromě toho, že chtějí dosáhnout realizace svých konkrétních požadavků.
Stejně jako pro Laclaua neexistuje žádné fundamentální sociální reálno (a teorie reflektující toto reálno), tak nemůže existovat ani žádný klíčový zápas za změnu tohoto reálna. Laclau tak programově opouští jakékoliv aspirace na univerzalistické pojetí politiky ve prospěch nekonečné hry partikularismů.
Není ale problémem dneška ten fakt, že zatímco teorie vyklidila pole univerzalismu, tak jedinou entitou, která si podržuje svoji univerzální platnost a vliv, je nakonec kapitalismus? Tedy nikoli, že univerzalismus byl pohřben na smetišti dějin, ale že se nakonec nacházíme přímo uprostřed jednoho z nich?
Emancipace a radikální demokracie. Ernesto Laclau. Praha: Karolinum 2013.
Diskuse
JP
Skutečně velmi zajímavá otázka.
Nicméně, problém s případným "univerzalismem kapitalismu" spočívá v tom, že kapitalismus má principiálně p a r t i k u l á r n í (tedy ne-univerzalistický) charakter. Podstatou kapitalismu je stále ještě principiální autonomie ekonomického subjektu, sledujícího výhradně své vlastní soukromé (a tedy partikulární) zájmy.
Obojí dohromady vzato, bylo by tento stav nakonec nutno definovat tak, že současný svět je dominován univerzalistickým nárokem partikularistického kapitalismu.
Což nakonec stejně tak platí i pro politickou formu tohoto systému, totiž pro liberální demokracii: i ta si činí univerzalistický nárok, ale přitom je ve své podstatě partikularistická.
Ale k samotnému tématu textu, totiž k základní tézi Laclaua, že prý neexistuje žádné univerzální určení, které by profilovalo celou společnost, a že tedy to jediné co je možno praktikovat je neomezeně variabilní boj o jednotlivé, dílčí emancipace.
Ta základní myšlenková chyba které se Laclau (a s ním ovšem i naprostá většina jiných autorů) dopouští leží právě v tom, že on veškerou svou pozornost fokusuje jenom na otázku emancipace. Emancipace má totiž - oproti obecně panujícímu mínění - nakonec jenom zásadně n e g a t i v n í charakter. Jde jenom o to, něco odstranit (nějakou překážku která mě bezprostředně omezuje v mém konání); ale není tu dána žádná obsahově pozitivní akce.
Což velice úzce souvisí s dalším zásadním deficitem Laclauova myšlení: lidé, příslušníci lidského společenství zde vystupují jenom jako v posledku individuální subjekty, které mají ty či ony z á j m y. Které se pak snaží tak či onak prosazovat.
Ale co zde naprosto a absolutně absentuje, to je právě č l o v ě k sám. Člověk jako jedinečná bytost, která má určitá specifika, kterými se zásadně odlišuje od veškeré ostatní přírody. A ta jedinečnost lidské bytosti opravdu nespočívá v tom, že jakožto jednotlivá existence má ty či ony "zájmy" (takové mají i zvířata); nýbrž v rozvoji jejich kulturních, duchovních a duševních schopností a možností.
Kdyby se nad touto věcí Laclau zamyslel tímto způsobem, pak by možná přece jenom objevil, že nějaký univerzálně platný element v lidském světě přece jenom přítomen je. I když je - na rozdíl od dominujícího kapitalismu - v současné době bezpochyby zatlačen hluboko do pozadí veřejného zájmu.
Nicméně, problém s případným "univerzalismem kapitalismu" spočívá v tom, že kapitalismus má principiálně p a r t i k u l á r n í (tedy ne-univerzalistický) charakter. Podstatou kapitalismu je stále ještě principiální autonomie ekonomického subjektu, sledujícího výhradně své vlastní soukromé (a tedy partikulární) zájmy.
Obojí dohromady vzato, bylo by tento stav nakonec nutno definovat tak, že současný svět je dominován univerzalistickým nárokem partikularistického kapitalismu.
Což nakonec stejně tak platí i pro politickou formu tohoto systému, totiž pro liberální demokracii: i ta si činí univerzalistický nárok, ale přitom je ve své podstatě partikularistická.
Ale k samotnému tématu textu, totiž k základní tézi Laclaua, že prý neexistuje žádné univerzální určení, které by profilovalo celou společnost, a že tedy to jediné co je možno praktikovat je neomezeně variabilní boj o jednotlivé, dílčí emancipace.
Ta základní myšlenková chyba které se Laclau (a s ním ovšem i naprostá většina jiných autorů) dopouští leží právě v tom, že on veškerou svou pozornost fokusuje jenom na otázku emancipace. Emancipace má totiž - oproti obecně panujícímu mínění - nakonec jenom zásadně n e g a t i v n í charakter. Jde jenom o to, něco odstranit (nějakou překážku která mě bezprostředně omezuje v mém konání); ale není tu dána žádná obsahově pozitivní akce.
Což velice úzce souvisí s dalším zásadním deficitem Laclauova myšlení: lidé, příslušníci lidského společenství zde vystupují jenom jako v posledku individuální subjekty, které mají ty či ony z á j m y. Které se pak snaží tak či onak prosazovat.
Ale co zde naprosto a absolutně absentuje, to je právě č l o v ě k sám. Člověk jako jedinečná bytost, která má určitá specifika, kterými se zásadně odlišuje od veškeré ostatní přírody. A ta jedinečnost lidské bytosti opravdu nespočívá v tom, že jakožto jednotlivá existence má ty či ony "zájmy" (takové mají i zvířata); nýbrž v rozvoji jejich kulturních, duchovních a duševních schopností a možností.
Kdyby se nad touto věcí Laclau zamyslel tímto způsobem, pak by možná přece jenom objevil, že nějaký univerzálně platný element v lidském světě přece jenom přítomen je. I když je - na rozdíl od dominujícího kapitalismu - v současné době bezpochyby zatlačen hluboko do pozadí veřejného zájmu.
JP
Ještě k té emancipaci: Laclau má ovšem naprostou pravdu v tom, že Marxův proletariát nemůže být nositelem všeobecně platné, univerzální lidské emancipace.
I když teď pomineme výše zmíněný principiálně negativní charakter jakékoli emancipace (Marx sám si ji samozřejmě představoval v pozitivním smyslu, jakožto vytvoření podmínek pro neomezené naplnění, uplatnění se a seberozvoje lidské bytosti), i tak na té proletářské emancipaci zůstává přilepen další, zásadní a neodstranitelný deficit - totiž právě ten, že v tomto modelu revoluce to není č l o v ě k s á m, kdo by se osvobozoval, svým vlastním činem a počinem, nýbrž že to za něj udělá n ě k d o j i n ý.
Subjektem a aktérem sebeosvobození tedy není sám člověk, nýbrž pouze a jenom - proletář. A i když se v Marxových dobách mohlo ještě dosti legitimně zdát, že právě ta masa proletářů bude v blízké budoucnosti vytvářet naprostou většinu populace, toto není záležitost kvantitativní, nýbrž principiální: jak řečeno neosvobozuje se sám člověk, nýbrž člověk je osvobozován někým jiným, totiž proletářem.
I z tohoto hlediska má tedy tato "emancipace" pouze negativní, pasivní charakter. Který se pak v celé nahotě projevil po provedených socialistických respektive komunistických revolucích: pracující člověk byl sice skutečně osvobozen (emancipován) od pout kapitalismu - ale po skutečně vnitřně svobodné lidské bytosti tu i nadále nebyla ani stopa, a tak si ty nové, pseudosocialistické režimy toho svého "nového člověka" začaly křečovitě vytvářet, prostřednictvím ideologie a stranických školení.
I když teď pomineme výše zmíněný principiálně negativní charakter jakékoli emancipace (Marx sám si ji samozřejmě představoval v pozitivním smyslu, jakožto vytvoření podmínek pro neomezené naplnění, uplatnění se a seberozvoje lidské bytosti), i tak na té proletářské emancipaci zůstává přilepen další, zásadní a neodstranitelný deficit - totiž právě ten, že v tomto modelu revoluce to není č l o v ě k s á m, kdo by se osvobozoval, svým vlastním činem a počinem, nýbrž že to za něj udělá n ě k d o j i n ý.
Subjektem a aktérem sebeosvobození tedy není sám člověk, nýbrž pouze a jenom - proletář. A i když se v Marxových dobách mohlo ještě dosti legitimně zdát, že právě ta masa proletářů bude v blízké budoucnosti vytvářet naprostou většinu populace, toto není záležitost kvantitativní, nýbrž principiální: jak řečeno neosvobozuje se sám člověk, nýbrž člověk je osvobozován někým jiným, totiž proletářem.
I z tohoto hlediska má tedy tato "emancipace" pouze negativní, pasivní charakter. Který se pak v celé nahotě projevil po provedených socialistických respektive komunistických revolucích: pracující člověk byl sice skutečně osvobozen (emancipován) od pout kapitalismu - ale po skutečně vnitřně svobodné lidské bytosti tu i nadále nebyla ani stopa, a tak si ty nové, pseudosocialistické režimy toho svého "nového člověka" začaly křečovitě vytvářet, prostřednictvím ideologie a stranických školení.
August 10, 2014 v 12.28
Proletariát měl být, pane Poláčku, tím osvoboditelem lidstva jakožto celku nikoli proto, že by měl nějaké výrazně lepší vlastnosti, než jiní, nýbrž proto, že na tom byl za kapitalismu zdaleka nejhůře ze všech, tedy měl na svém osvobození, které bylo ovšem na tom osvobození lidstva jako celku naprosto závislé, největší zájem. Proletáři sami sebe nemohou osvobodit jinak než že osvobodí celé lidstvo. Sami sobě totiž nemohou jiným způsobem pomoci.
Pokud lidstvo nebude osvobozeno jako celek, bude na tom vždycky někdo nejhůře ze všech.
Pokud lidstvo nebude osvobozeno jako celek, bude na tom vždycky někdo nejhůře ze všech.
JP
August 10, 2014 v 19.12
Paní Hájková, to že je někdo "na tom špatně", ještě zdaleka neznamená, že by měl skutečně také reálný potenciál někoho osvobozovat; tím spíš pak celé lidstvo.
Zdaleka nejhůře na tom byli svého času otroci anebo v Indii kasta "nedotknutelných"; a přece není známo, že by kohokoli osvobodili.
Stále tu přetrvává ta klasická marxistická abstrakce: cílem je osvobozovat jakési "lidstvo" - ale zcela a naprosto tu chybí samotný člověk.
Zdaleka nejhůře na tom byli svého času otroci anebo v Indii kasta "nedotknutelných"; a přece není známo, že by kohokoli osvobodili.
Stále tu přetrvává ta klasická marxistická abstrakce: cílem je osvobozovat jakési "lidstvo" - ale zcela a naprosto tu chybí samotný člověk.
August 10, 2014 v 19.40
To, že lidstvo nemohli osvobodit otroci a kasta nedotknutelných přece souvisí s faktem, že Marx považuje příchod kapitalismu za historickou nutnost. V otrokářském řádu ani v asijském řádu ještě neexistovaly materiální podmínky pro vznik socialismu. Ty měl přece připravit až kapitalismus.
A pak - proletariát, aby mohl splnit svůj úkol, se musel nejdřív stát uvědomělým subjektem.
A pak - proletariát, aby mohl splnit svůj úkol, se musel nejdřív stát uvědomělým subjektem.
MT
August 10, 2014 v 23.11
ze sds:
Marx a Engels shromáždili rozsáhlý historický materiál, ale od souvislostí a zákonitostí, které tento materiál, tato empirie a deskripce odhaluje, se socialistická a komunistická vize budoucí společnosti výrazně odchýlila hned v několika bodech.
Zjevně nebyla prolongací historického, už objeveného.
První bod se týká subjektu, revoluční a progresívní společenské třídy.
Ve feudální formaci byly dvě základní protikladné třídy – feudálové a poddaní, resp. nevolníci. Kapitalismus sice odstranil třídní nadvládu feudální šlechty, ale samozřejmě nenastolil žádný systém, kde by vládla třída poddaných. Kapitalismus byl novým řádem proto, že ho z hlediska třídní struktury tvořily nové hlavní třídy a vládla v něm buržoazie, která se na konci feudalismu formovala jako zvláštní (transcendentní) třída budoucnosti a to natolik, nakolik ten – už končící – feudalismus přestával feudalismem být.
Zdálo by se tedy logické, kdyby Marx hledal taky nějakou tu novou transcendentní třídu v kapitalismu, která překračuje kapitalismus. Třídu, která by sice osvobodila proletariát z jeho proslulých „okovů“ (zrovna jako buržoazní revoluce osvobodila nevolníky z nevolnictví), ale která by nastolila systém, který by tvořily JINÉ dvě základní třídy. Marx ovšem vyhlásil, že jde o specifickou přeměnu, vládnoucí třídou v novém společenském řádu bude jedna z bývalých základních tříd kapitalismu a sice třída vykořisťovaného proletariátu – tedy něco se v minulých formacích nikdy nestalo. Zdůvodnil tuto výjimku tak, že role dělnické třídy nespočívá v jejím úzce třídním postavení a proto právě dělnická třída – třebaže jde o jednu ze základních tříd kapitalismu – může osvobodit celé lidstvo a vytvořit beztřídní společnost, přičemž její vítězství bude historicky zaručeno tím, že nová socialistická-komunistická formace bude rozvíjet výrobní síly efektivněji než kapitalistická.
Tato hypotéza se ale nepotvrdila. O nějakém efektivnějším rozvíjení výrobních sil za skutečného, tzv. reálného socialismu nemohla být ani řeč a co hůř – situace byla přesně opačná, než být měla.
Na začátku socialistického experimentu byl systém reálného socialismu dokonce paradoxně úspěšnější – když řešil industrializační úkoly – než později. V 30. i 50. letech vyvolával SSSR i značné naděje DOKONCE i ohledně vývoje výrobních sil, a Sputnik, Gagarin i využití atomové energie – to byla ještě labutí píseň takové doby. Pak ovšem přišla vědeckotechnická revoluce a v 80. letech – kromě věcí souvisejících v SSSR s armádou – vyvolával reálný socialismus už jen jediné – útrpnost.
Je zřejmé, že těžko lze považovat za pokrokovější takový společenský řád, který v soutěži mezi systémy navzájem nejenže neobstál, ale dokonce byl úspěšnější na začátku takové soutěže, a jak ona soutěž pokračovala, tak čím dál víc zaostával a zaostával.
Není vlastně divu, že reálný socialismus neobstál. Zkusme na chvíli trochu popustit uzdu své fantasii. Je dnes doba, kdy tzv. fantasy až inflačně nahrazuje starou dobrou sci-fi. Takže použijme fantasy jako nástroj a zkusme si na chvíli představit, jaké by to bylo, kdyby feudální společnost nahradil místo buržoazní společnosti, jak se skutečně stalo, nějaký „nevolnický stát“, který by dával přísně pozor, aby se nemohla rozvíjet buržoazie, stát, který by se „pobonapartisticku“ osamostatnil, těžil jako celek feudální rentu, ale byl by celkem hodný na nevolníky, pomáhal by jim, robota by byla třeba kratší a v celém státě by panovala jakási patriarchální atmosféra. Nevolníci by měli zastání, cechy ve městech by byly chráněny před cizáky a přivandrovalci, zlé panstvo by bylo díky revoluci vyvolané lidovým náboženským řádem pueritů revolučně odstraněno a dobrý car, Hospodář a vlídný hosudar by vládl lidsky pomocí svých drábů a úředníků vyškolených a kontrolovaných řádem pueritů. Sám král by musel být bratr puerita, jeden z členů Velké rady a i on by musel poslouchat jako disciplinovaný bratr svého bratra představeného – Ctihodného Velmistra („generálního tajemníka?“) – nejmocnější osobu v zemi.
Zkusme si nějaký podobný experiment aspoň na chvíli představit. Vždyť by to přece nebylo – v kontextu se začínajícím kapitalismem – tak špatné. Na jedné straně začínající kapitalismus a ty strašlivé podmínky kapitalistických čoudících továren, dickensovských, špinavých velkoměst, 14hodinová pracovní doba atd. Kdežto ve státě pueritském – pod láskyplným vedením bratří pueritů venkovská, případně maloměstská idyla, řád, klid, přiměřená práce, žádné podvratné síly, neboť zde u pueritů bychom byli všichni Jako Jedna Rodina (tak by se i jmenovala kniha zakladatele pueritů, bratra Rosalia (rudého) – jinak povinná četba). No nebyla by to krása…?
Těžko říci, jak dlouho by taková „pueritská společenská formace“ existovala v kapitalistickém obklíčení. Osobně si myslím, že by nepřežila ani ve „starém“ obklíčení feudálním – husitství sice nastolilo a udrželo protestantskou věrouku, kterou po 100 letech převzala skoro polovina Evropy a následně skoro polovina Ameriky, ale ze sociálních změn v prospěch statusu poddaných nic nezůstalo.
Střípky podobných „pueritských“ snah bychom třeba i v historii našli, právě možná v nějakých řádových státech a územích, možná u jezuitů v Latinské Americe, možná i jinde v nekřesťanských civilizacích, co já vím. To ale vůbec není důležité. Důležité je to, že historický feudalismus byl ve skutečnosti nahrazen historickým kapitalismem a ne nějaký „historickým puerismem“ založeným na zájmech nevolnické třídy.
To, že reálný socialismus neobstál v soutěži, samozřejmě neznamená, že kapitalismus musí být věčný. Ale asi těžko se s ním vypořádá nějaký takový „socialistický puerismus“, který místo přirozené změny systému, odebere panující třídě prostředky její moci a ze všech lidí ve státě prostě udělá příslušníky té staré, bývalé utlačované třídy a jejich jménem pak Řád či Strana povládnou.
Co ale pak vyvodíme z takového závěru?
Minimálně to, že až bude kapitalismus skutečně nahrazen, tak asi těžko společenským systémem založeném na třídním zájmu těch, co pracují produktivně za mzdu, protože ti tvoří jednu ze dvou základních tříd původní, starého kapitalismu. Jako feudalismus nemohla nahradit nějaká „nevolnická“ společnost, ani kapitalismus – jak máme dokonce experimentálně potvrzeno – nemůže nahradit společnost s hegemonií námezdních sil, diktatura proletariátu, dělnický stát atd., tedy nic takového, o co se pokoušel reálný socialismus.
Buržoazie vznikala jako avantgarda nových sociálních a výrobních sil UŽ za feudalismu.
Vzniká něco podobného v současném pozdním kapitalismu?
Může tuto roli hrát tzv. cognitariát ?
Marx a Engels shromáždili rozsáhlý historický materiál, ale od souvislostí a zákonitostí, které tento materiál, tato empirie a deskripce odhaluje, se socialistická a komunistická vize budoucí společnosti výrazně odchýlila hned v několika bodech.
Zjevně nebyla prolongací historického, už objeveného.
První bod se týká subjektu, revoluční a progresívní společenské třídy.
Ve feudální formaci byly dvě základní protikladné třídy – feudálové a poddaní, resp. nevolníci. Kapitalismus sice odstranil třídní nadvládu feudální šlechty, ale samozřejmě nenastolil žádný systém, kde by vládla třída poddaných. Kapitalismus byl novým řádem proto, že ho z hlediska třídní struktury tvořily nové hlavní třídy a vládla v něm buržoazie, která se na konci feudalismu formovala jako zvláštní (transcendentní) třída budoucnosti a to natolik, nakolik ten – už končící – feudalismus přestával feudalismem být.
Zdálo by se tedy logické, kdyby Marx hledal taky nějakou tu novou transcendentní třídu v kapitalismu, která překračuje kapitalismus. Třídu, která by sice osvobodila proletariát z jeho proslulých „okovů“ (zrovna jako buržoazní revoluce osvobodila nevolníky z nevolnictví), ale která by nastolila systém, který by tvořily JINÉ dvě základní třídy. Marx ovšem vyhlásil, že jde o specifickou přeměnu, vládnoucí třídou v novém společenském řádu bude jedna z bývalých základních tříd kapitalismu a sice třída vykořisťovaného proletariátu – tedy něco se v minulých formacích nikdy nestalo. Zdůvodnil tuto výjimku tak, že role dělnické třídy nespočívá v jejím úzce třídním postavení a proto právě dělnická třída – třebaže jde o jednu ze základních tříd kapitalismu – může osvobodit celé lidstvo a vytvořit beztřídní společnost, přičemž její vítězství bude historicky zaručeno tím, že nová socialistická-komunistická formace bude rozvíjet výrobní síly efektivněji než kapitalistická.
Tato hypotéza se ale nepotvrdila. O nějakém efektivnějším rozvíjení výrobních sil za skutečného, tzv. reálného socialismu nemohla být ani řeč a co hůř – situace byla přesně opačná, než být měla.
Na začátku socialistického experimentu byl systém reálného socialismu dokonce paradoxně úspěšnější – když řešil industrializační úkoly – než později. V 30. i 50. letech vyvolával SSSR i značné naděje DOKONCE i ohledně vývoje výrobních sil, a Sputnik, Gagarin i využití atomové energie – to byla ještě labutí píseň takové doby. Pak ovšem přišla vědeckotechnická revoluce a v 80. letech – kromě věcí souvisejících v SSSR s armádou – vyvolával reálný socialismus už jen jediné – útrpnost.
Je zřejmé, že těžko lze považovat za pokrokovější takový společenský řád, který v soutěži mezi systémy navzájem nejenže neobstál, ale dokonce byl úspěšnější na začátku takové soutěže, a jak ona soutěž pokračovala, tak čím dál víc zaostával a zaostával.
Není vlastně divu, že reálný socialismus neobstál. Zkusme na chvíli trochu popustit uzdu své fantasii. Je dnes doba, kdy tzv. fantasy až inflačně nahrazuje starou dobrou sci-fi. Takže použijme fantasy jako nástroj a zkusme si na chvíli představit, jaké by to bylo, kdyby feudální společnost nahradil místo buržoazní společnosti, jak se skutečně stalo, nějaký „nevolnický stát“, který by dával přísně pozor, aby se nemohla rozvíjet buržoazie, stát, který by se „pobonapartisticku“ osamostatnil, těžil jako celek feudální rentu, ale byl by celkem hodný na nevolníky, pomáhal by jim, robota by byla třeba kratší a v celém státě by panovala jakási patriarchální atmosféra. Nevolníci by měli zastání, cechy ve městech by byly chráněny před cizáky a přivandrovalci, zlé panstvo by bylo díky revoluci vyvolané lidovým náboženským řádem pueritů revolučně odstraněno a dobrý car, Hospodář a vlídný hosudar by vládl lidsky pomocí svých drábů a úředníků vyškolených a kontrolovaných řádem pueritů. Sám král by musel být bratr puerita, jeden z členů Velké rady a i on by musel poslouchat jako disciplinovaný bratr svého bratra představeného – Ctihodného Velmistra („generálního tajemníka?“) – nejmocnější osobu v zemi.
Zkusme si nějaký podobný experiment aspoň na chvíli představit. Vždyť by to přece nebylo – v kontextu se začínajícím kapitalismem – tak špatné. Na jedné straně začínající kapitalismus a ty strašlivé podmínky kapitalistických čoudících továren, dickensovských, špinavých velkoměst, 14hodinová pracovní doba atd. Kdežto ve státě pueritském – pod láskyplným vedením bratří pueritů venkovská, případně maloměstská idyla, řád, klid, přiměřená práce, žádné podvratné síly, neboť zde u pueritů bychom byli všichni Jako Jedna Rodina (tak by se i jmenovala kniha zakladatele pueritů, bratra Rosalia (rudého) – jinak povinná četba). No nebyla by to krása…?
Těžko říci, jak dlouho by taková „pueritská společenská formace“ existovala v kapitalistickém obklíčení. Osobně si myslím, že by nepřežila ani ve „starém“ obklíčení feudálním – husitství sice nastolilo a udrželo protestantskou věrouku, kterou po 100 letech převzala skoro polovina Evropy a následně skoro polovina Ameriky, ale ze sociálních změn v prospěch statusu poddaných nic nezůstalo.
Střípky podobných „pueritských“ snah bychom třeba i v historii našli, právě možná v nějakých řádových státech a územích, možná u jezuitů v Latinské Americe, možná i jinde v nekřesťanských civilizacích, co já vím. To ale vůbec není důležité. Důležité je to, že historický feudalismus byl ve skutečnosti nahrazen historickým kapitalismem a ne nějaký „historickým puerismem“ založeným na zájmech nevolnické třídy.
To, že reálný socialismus neobstál v soutěži, samozřejmě neznamená, že kapitalismus musí být věčný. Ale asi těžko se s ním vypořádá nějaký takový „socialistický puerismus“, který místo přirozené změny systému, odebere panující třídě prostředky její moci a ze všech lidí ve státě prostě udělá příslušníky té staré, bývalé utlačované třídy a jejich jménem pak Řád či Strana povládnou.
Co ale pak vyvodíme z takového závěru?
Minimálně to, že až bude kapitalismus skutečně nahrazen, tak asi těžko společenským systémem založeném na třídním zájmu těch, co pracují produktivně za mzdu, protože ti tvoří jednu ze dvou základních tříd původní, starého kapitalismu. Jako feudalismus nemohla nahradit nějaká „nevolnická“ společnost, ani kapitalismus – jak máme dokonce experimentálně potvrzeno – nemůže nahradit společnost s hegemonií námezdních sil, diktatura proletariátu, dělnický stát atd., tedy nic takového, o co se pokoušel reálný socialismus.
Buržoazie vznikala jako avantgarda nových sociálních a výrobních sil UŽ za feudalismu.
Vzniká něco podobného v současném pozdním kapitalismu?
Může tuto roli hrát tzv. cognitariát ?
ale kognitariát by ten problém teoreticky řešit mohl. Mohl by sehrát roli, kterou sehrála při přechodu od feudalismu ke kapitalismu buržoazie a stát se vedoucí třídou. Nepatřil by totiž k těm, kteří jsou na tom za kapitalismu nejhůř (ostatně nejhůř na tom nebyl ani průmyslový proletariát; možná spíš zemědělské dělnictvo). Kognitariát by měl být však nejvíce vykořisťovaný, ne absolutně, nýbrž relativně, vzhledem k hodnotě, kterou pro společnost vytváří. A navíc by měl být vzdělaný, což je pro vedoucí roli taky celkem podstatné. Josef počítá s tím, že věda a technika bude v budoucnu hrát mimořádnou roli, proto vedení přisuzuje právě vědecky a technicky vzdělané inteligenci.
Pokud jde o vaši námitku, že socialismus nepřinesl větší rozvoj výrobních sil, pak se dá proti tomu už klasicky namítnout, že to žádný socialismus nebyl a navíc nezvítězil na celém světě, čímž se také hned zkraje deformoval.
Já osobně si myslím, že by nový řád, který bude následovat hned po kapitalismu, také neměl přinést ještě divočejší rozvoj výrobních sil, než kapitalismus. Tedy pokud se výrobními silami míní především technika. Ale myslím, že do výrobních sil spadá i lidský faktor – pracovní síla, čili jde o rozvoj samotného člověka se všemi jeho vlastnostmi a schopnostmi, který bohužel začal za vědou a technikou zaostávat. Měl by to dotáhnout.
Pokud jde o vaši námitku, že socialismus nepřinesl větší rozvoj výrobních sil, pak se dá proti tomu už klasicky namítnout, že to žádný socialismus nebyl a navíc nezvítězil na celém světě, čímž se také hned zkraje deformoval.
Já osobně si myslím, že by nový řád, který bude následovat hned po kapitalismu, také neměl přinést ještě divočejší rozvoj výrobních sil, než kapitalismus. Tedy pokud se výrobními silami míní především technika. Ale myslím, že do výrobních sil spadá i lidský faktor – pracovní síla, čili jde o rozvoj samotného člověka se všemi jeho vlastnostmi a schopnostmi, který bohužel začal za vědou a technikou zaostávat. Měl by to dotáhnout.
MT
August 11, 2014 v 7.14
přesně tak - výrobní síly se skládají nejen ze strojů, ale také z určité úrovně pracovní síly - jsou to i to.
Dovedu si představit nesmírně vyspělou civilizaci, kde strojní park bude obsahovat poměrně velmi málo hmoty a nesmírně mnoho vtěleného intelektu ... a místo centralizované hierarchie řízení ovladače rozprostřené mezi obyvateli, replikátory (trojrozměrné kopírky), sdílené statky ...atd.
Dovedu si představit nesmírně vyspělou civilizaci, kde strojní park bude obsahovat poměrně velmi málo hmoty a nesmírně mnoho vtěleného intelektu ... a místo centralizované hierarchie řízení ovladače rozprostřené mezi obyvateli, replikátory (trojrozměrné kopírky), sdílené statky ...atd.
JP
Zajímavá myšlenka, pane Tejkle, s tou "transcendentní třídou".
Ovšem, vzápětí se nám tu vynořuje celá řada problémů.
I kdyby tou "novou třídou" měl být kognitariát - nakonec by to neznamenalo nic jiného, nežli že se nám tu znovu obnovuje t ř í d n í společnost, a tedy třídní antagonismus a třídní boj. I když třeba v mírnější podobě.
V této souvislosti je nutno položit si zcela zásadní otázku: opravdu chceme nadále neústupně setrvávat na Marxově konceptu zcela a naprosto b e z t ř í d n í společnosti - anebo tento projekt necháme padnout jako vzdálený společenské realitě, a jako cíl si vytyčíme právě takový model společnosti, kde je nadále zachována určitá jak ekonomická tak i sociální stratifikace - s tím ovšem, že se pokusíme tento "třídní protiklad" umenšit jak jen možno, a zavést tolik vzájemně spojujících, homogenizujících elementů jak jen možno?
Dále: je ovšem velkou otázkou, jestli ten takzvaný "kognitariát" vůbec může objektivně plnit funkci třídy, v marxistickém smyslu.
Musel by totiž existovat takový stav, že zásadní a profilující společenský konflikt probíhá mezi třídou soukromých vlastníků (firem) a touto "třídou" kognitariátu. Něco takového se přinejmenším v současné době zdá být sotva představitelné; těžiště ekonomiky se přesouvá jak známo z oblasti průmyslu do oblasti služeb. To znamená, rozhodující masu veškerého produkčního obyvatelstva tvoří stále ještě (spolu dohromady) pracující v průmyslu a ve službách. Celý ten "kognitariát" se tedy nakonec jeví být stále jenom "vrstvou", nikoli skutečnou třídou. Stále jenom jakýmsi mezičlánkem mezi dvěma skutečně rozhodujícími, "antagonistickými" třídami.
Dále: i kdyby se tento kognitariát skutečně stal třídou, a to dokonce třídou revoluční: co pak?
Dejme tomu, že tento kognitariát provede revoluci, a to sice revoluci vítěznou: podle všech zákonů revoluce by pak tento kognitariát vůbec nemohl jinak, nežli - stát se sám panující třídou! - Upozorňuji ještě jednou na to, že v současné (ani dohledné) době nelze v žádném případě realisticky počítat s tím, že tento "kognitariát" by zahrnoval veškerou produkční část populace, ani dokonce její nadpoloviční většinu.
S největší pravděpodobností by tedy muselo dojít ke stavu, že tento kognitariát po provedené revoluci nastolí svou vlastní t ř í d n í m o c, a bude vládnout ve svém vlastním zájmu - oproti zájmům "nekognitariátní" většiny pracujícího obyvatelstva. Čili, nic nového pod sluncem: po vítězné revoluci (ve jménu "lidu") se okamžitě v novém hávu reprodukují mocenské a třídní hierarchie z dob minulých.
A nakonec a především: v podstatě to v diskusi už také zaznělo - všechny tyto revoluce jdou stále mimo samotného člověka (tedy mimo "rozvoj samotného člověka se všemi jeho vlastnostmi a schopnostmi", jak to formulovala paní Hájková).
Všechny tyto revoluce jsou nakonec jenom čistě mocenská a technologická záležitost; kde se tak nějak p ř e d p o k l á d á a věří tomu, že za touto revolucí tak nějak sám od sebe bude následovat i ten "rozvoj samotného člověka".
Jenže, on tento rozvoj následovat nebude, pokud my sami ho od samotného počátku nepostavíme do samotného centra veškerého našeho snažení.
Jinak řečeno: je to právě tento plně rozvinutý člověk "se všemi jeho vlastnostmi a schopnostmi", který jediný může být tou "třídou", která může mít potenciál vytvořit novou společnost kvalitativně vyššího typu.
Jenže, tímto "plně rozvinutým člověkem" nikdy nemůže být samotný kognitář, dokud je upnut pouze na čistě technické a technologické záležitosti, a za druhé na tvorbu zisku.
Ovšem, vzápětí se nám tu vynořuje celá řada problémů.
I kdyby tou "novou třídou" měl být kognitariát - nakonec by to neznamenalo nic jiného, nežli že se nám tu znovu obnovuje t ř í d n í společnost, a tedy třídní antagonismus a třídní boj. I když třeba v mírnější podobě.
V této souvislosti je nutno položit si zcela zásadní otázku: opravdu chceme nadále neústupně setrvávat na Marxově konceptu zcela a naprosto b e z t ř í d n í společnosti - anebo tento projekt necháme padnout jako vzdálený společenské realitě, a jako cíl si vytyčíme právě takový model společnosti, kde je nadále zachována určitá jak ekonomická tak i sociální stratifikace - s tím ovšem, že se pokusíme tento "třídní protiklad" umenšit jak jen možno, a zavést tolik vzájemně spojujících, homogenizujících elementů jak jen možno?
Dále: je ovšem velkou otázkou, jestli ten takzvaný "kognitariát" vůbec může objektivně plnit funkci třídy, v marxistickém smyslu.
Musel by totiž existovat takový stav, že zásadní a profilující společenský konflikt probíhá mezi třídou soukromých vlastníků (firem) a touto "třídou" kognitariátu. Něco takového se přinejmenším v současné době zdá být sotva představitelné; těžiště ekonomiky se přesouvá jak známo z oblasti průmyslu do oblasti služeb. To znamená, rozhodující masu veškerého produkčního obyvatelstva tvoří stále ještě (spolu dohromady) pracující v průmyslu a ve službách. Celý ten "kognitariát" se tedy nakonec jeví být stále jenom "vrstvou", nikoli skutečnou třídou. Stále jenom jakýmsi mezičlánkem mezi dvěma skutečně rozhodujícími, "antagonistickými" třídami.
Dále: i kdyby se tento kognitariát skutečně stal třídou, a to dokonce třídou revoluční: co pak?
Dejme tomu, že tento kognitariát provede revoluci, a to sice revoluci vítěznou: podle všech zákonů revoluce by pak tento kognitariát vůbec nemohl jinak, nežli - stát se sám panující třídou! - Upozorňuji ještě jednou na to, že v současné (ani dohledné) době nelze v žádném případě realisticky počítat s tím, že tento "kognitariát" by zahrnoval veškerou produkční část populace, ani dokonce její nadpoloviční většinu.
S největší pravděpodobností by tedy muselo dojít ke stavu, že tento kognitariát po provedené revoluci nastolí svou vlastní t ř í d n í m o c, a bude vládnout ve svém vlastním zájmu - oproti zájmům "nekognitariátní" většiny pracujícího obyvatelstva. Čili, nic nového pod sluncem: po vítězné revoluci (ve jménu "lidu") se okamžitě v novém hávu reprodukují mocenské a třídní hierarchie z dob minulých.
A nakonec a především: v podstatě to v diskusi už také zaznělo - všechny tyto revoluce jdou stále mimo samotného člověka (tedy mimo "rozvoj samotného člověka se všemi jeho vlastnostmi a schopnostmi", jak to formulovala paní Hájková).
Všechny tyto revoluce jsou nakonec jenom čistě mocenská a technologická záležitost; kde se tak nějak p ř e d p o k l á d á a věří tomu, že za touto revolucí tak nějak sám od sebe bude následovat i ten "rozvoj samotného člověka".
Jenže, on tento rozvoj následovat nebude, pokud my sami ho od samotného počátku nepostavíme do samotného centra veškerého našeho snažení.
Jinak řečeno: je to právě tento plně rozvinutý člověk "se všemi jeho vlastnostmi a schopnostmi", který jediný může být tou "třídou", která může mít potenciál vytvořit novou společnost kvalitativně vyššího typu.
Jenže, tímto "plně rozvinutým člověkem" nikdy nemůže být samotný kognitář, dokud je upnut pouze na čistě technické a technologické záležitosti, a za druhé na tvorbu zisku.
MT
August 11, 2014 v 15.18
Britské listy, 21. 8. 2008 a též www.sds.cz
Co levice osmašedesátníkům dluží …
Miroslav Tejkl
Kdykoli se hovoří o Pražském jaru 1968, napadá mě zcela bezděčně spojení, které jsem bůhví kdy a bůhví kde slyšel :
„Šturmovali nebesa“
Ani jedna mocenská soustava tehdejší doby o „Pražské jaro“ nestála a Třetí svět ho nevnímal ani mu nerozuměl – a totéž lze říci o levici Západu Takže snad jen jugoslávská levicová inteligence seskupená v hnutí Praxis ve Slovinsku i jinde patřila mezi tak řečenou stejnou krevní skupinu a sledovala celý vývoj s pochopením a účastí.
Dnes víme, že gravitační těžiště kapitalistické společenskoekonomické formace bylo příliš silné, než aby umožnilo trvalou existenci systému, který by svoji socialistickou identitu nechránil specifickými omezeními a zábranami, které jsou však pro skutečnou společensko-ekonomickou formaci neorganické, neboť co říci o systému, který nereprodukuje sebe, ale přerůstá v něco jiného takříkajíc samospádem ?
A to i kdyby se ten kapitalismus po Pražském jaru ustálil v poloze s poněkud modifikovanými rysy oproti standardu průběhu, který se reálně odehrál o 20 let později …. ? Kapitalismus by možná nezvítězil v prvních a možná ani v druhých bitvách po vítězném Pražském jaru, ale o výsledku této dlouhodobé války systémových reprodukcí asi lze jen těžko pochybovat …
■ ■ ■
Jako nestraník z doby reálného socialismu a zakládající (ještě v roce 1989) člen té sociální demokracie, která se 19.11.1989 fakticky a 9.2.1990 úředně obnovila na území České socialistické republiky, si vážím Pražského jara a s určitými připomínkami i jeho předních aktérů.
Můj vztah je ovšem zabarven určitou unavenou a soucitnou nostalgii k době, která byla bezpochyby nesena společenským elánem, nadšením a taky jednotou, o které si ale moje generace pochopitelně nedělá iluze, protože jsme jí pár týdnů a snad měsíců roku 1989 a přelomu let 1989/1990 také zažili a víme jak končila. Dnes víme, že jde prostě o situaci, kdy jistou dobu jde nezvykle mnoho lidí stejným směrem a lidé z tohoto zástupu, jak se otáčejí po ostatních jdoucích stejným směrem, prostě propadají nadšení z tohoto faktu. Obvykle pak ale následuje frustrace z toho, když se ukáže, z jak rozmanitých příčin šli lidé stejným směrem a vedle sebe …
To, čeho si skutečně vážím, byl krátkodobý rozsah osobní svobody a politických svobod, které jakoby nedržel „na uzdě“ nikdo – ani politický monopol komunistické politické moci ani ekonomická síla soukromého kapitálu
Není divu, že je Pražské jaro tak blízké tzv. kritickým levicovým intelektuálům, stoupenců, kteří si takto asi připomenou obecně sdílenou Marxovu definici týkající se společenské soustavy expanze a nadvlády tvořivé a tvůrčí práce, ve které by mělo platit, že „… svobodný rozvoj jedince je podmínkou svobodného rozvoje všech“ – kde svobodný rozvoj jedince není přepychem či nákladem ani nějakou „šlehačkou na dortě“ ekonomické kalkulace (protože i v té kalkulaci by měl v této předpokládané společnosti budoucnosti obstát). Tato částečně očekávána, částečně projektovaná společenská soustava bývá mnohými nazývána komunismem. Jinými nebývá pojmenována, ale vždy je směrníkem nebo ještě lépe pólem, ke kterému by měl ukazovat kompas vedoucí úsilí všech, kteří se hlásí k té svobodomyslné levici, která vyrostla na osvíceneckých a obecně liberálních základech – ať už marxistických, millovských nebo jiných …
Není tedy divu, že právě takovému kritickému levicovému intelektuálovi se musela z toho Pražského jara 1968 trochu zatočit hlava. Asi jako Sutterovu předákovi Marshallovi, když se mu (shodou okolností v lednu revolučního roku 1848) v náhonu pily na dně American River v kalifornském podhůří Sierry Nevady zatřpytila zlatá zrna. Víme, že ani předákovi ani jeho šéfovi zlato štěstí nepřineslo – předákův švýcarský zaměstnavatel pak hlavně zápolil s rozdivočelými zlatokopy (diggery), až se nakonec přesunul do míst, kde žádné zlato pro jistotu nebylo.
Nevím sice, co se Janu Augustu Sutterovi honilo v hlavě, když opouštěl zpustošené zbytky své usedlosti Nová Helvetia, ale znám dost příběhů lidí z mého okolí, kterým aktivní účast na Pražském jaru zničila život, kdy buď manželka či manžel nebo jeho vlastní Alter Ego vztekle opakovali
„Tady máš tu svobodu, že ses na to taky …“
Možná, že mnozí aktéři Pražského jara pociťovali dokonce alespoň v hloubce své duše mučivé dilema těch, kteří tuší, že ty nejortodoxnější konzervativci, nejodpudivější postavy starého bolševismu, všichni ti jodasové a famírové mají ve své podstatě pravdu …
Takže co to vlastně levice těm osmašedesátníkům dluží, jak se ptá název tohoto příspěvku ?
Jenom „maličkost“ – model, kde by pluralita a svobodné volby neohrožovaly systémovou reprodukci socialismu.
Nic víc – jenom tuto „drobnost“ …
■ ■ ■
Osobně jsem přesvědčen, že teprve v budoucnosti - i když dnes asi mnohem bližší než v době Pražského jara – vznikne situace, kdy nebude třeba udržovat umělými nástroji a omezeními nekapitalistickou společenskou soustavu.
Kapitalismus nejezdí na benzin – i když to občas vypadá, že právě na ten benzin jezdí. Kapitalismus jezdí na zisk – což je převis hodnoty nad soukromými náklady. Při výrobě vzniká hodnota (vzácnost) statku výrobně spotřebovaného (zánikem klesla nabídka) a klesá hodnota (vzácnost) statku vyrobeného (vytvořeného, vzrostla nabídka). Protože ale při výrobě je čím dál důležitější akumulace tzv. lidského kapitálu znalostí, které sice prospívají i přírodě (efektivnost, méně energie na jeden produkt, méně hmoty), ale z hlediska kapitalismu mají nevýhodnou vlastnost – při výrobní aplikaci jsou jen aplikovány, ale nespotřebovávají se, nezanikají, takže stále hůře doplňují pro kapitalismus tolik potřebnou vzácnostní hodnotu ve společnosti. Tedy právě tu hodnotu, jejíž dostatek umožňuje převis nad soukromými náklady …
Čím větší podíl výrobních nákladů jsou položky týkající se nadreprodukčních rent vlastníkovi akumulovaného lidského kapitálu, tedy položky, které nevyrábějí „vzácnostní“ hodnotu, protože se tento statek výrobním užitím nespotřebovává, tím víc jakoby výrobní síly říkaly majiteli silně akumulovaného lidského kapitálu v pozdní fázi takového vývoje :
„Víš, kolik by výrobce ušetřil, kdyby byl sám vlastník lidského kapitálu a nemusil ho tedy najímat ? Agregát reprodukční (vzácnostní) hodnoty (viz Marxova definice hodnoty nikoli už utopenými ale společensky nutnými (k utopení potřebnými) náklady, resp. množství práce) je čím dál menší a převis nad soukromými náklady je pořád menší – víš, jaká by to byla úleva, kdyby právě ten bobtnající náklad, který se nespotřebovává, odpadl.
Já vím – potom ale naopak bude nutno najmout právě ty peníze, která najímaly dosud vás všechny …
A jsou už vůbec dostatečně levné peníze, aby bylo pro Tebe výhodnější dát se s kolegy lidského kapitálu do kupy a najmout si peníze – když vám jako už výrobcům odpadne placení nadreprodukčních rent lidskému kapitálu ?
Ještě ne, ještě ne, ještě ne …ještě zapadá slunce Kapitalismu nad Atlantidou, jak by možná řekl největší český básník XX. století, autor Edisona, Vítězslav Nezval …“
Lze si tedy představit situaci, kdy sdružení osob lidského kapitálu bude pravidelně, systémově těžit větší převis nad těmi svými výrobními náklady zahrnujícími i úrok za najatý kapitál, než jaký převis bude schopen dosáhnout finanční kapitál naopak nad těmi svými náklady zahrnujícími též nadreprodukční renty za nájem lidského kapitálu a kvalifikované pracovní síly …
Jenže k tomuto „přepólování“ je ale zapotřebí dosáhnout dostatečně nevzácného kapitálu – podobně jako kdysi v 18. a v první polovině 19. století byla v samosprávných britských koloniích a USA nevzácná půda. Dělník měl tehdy na vybranou (půdy kolem dost) a tak těžil vysokou mzdu – až na hranici, která tak tak umožňovala zhodnocovat v této „zemi svobody“ tradičním způsobem kapitál (viz 25. tedy poslední kapitola I. dílu Marxova Kapitálu).
Úzká souvislost peněz a kapitálu je zřejmá. Marx, který si stanovil cíl, analyzovat podstatu kapitalistické fáze společnosti, se ve své hlavní přípravné práci ke Kapitálu („Ke kritice politické ekonomie“, Berlín, 1859) nezabýval téměř ničím jiným než penězi.
Peníze jsou v zásadě Pohledávka a Hodnota (reprodukční) Dluh. V době výměnného obchodu došlo k výměně jedné užitné hodnoty za jinou, z ruky do ruky a žádné pohledávka vzniknout nestačila. Později šlo o dlouhodobý vývoj. Ať už vycházíme z platónovského, kartalistického (peníze-poukázky) nebo metalického (peníze-zboží, i když specifické) pojetí peněz, je zřejmě, že peníze byly přinejmenším a zárodečně vždy pohledávka „vůči Systému“, která ale musela být velmi dlouho, pro jistotu taky zbožím s vlastní užitnou hodnotou, protože by celkem nebylo po kom co vymáhat, kdyby ostatní odmítali mou pohledávku přijmout – stát nebyl natolik kompetentní jako v dobách pozdějších, aby mně dostatečně ručil. A tak byl penězi dobytek, mušle a leccos, co mělo i samostatnou hodnotu užitnou.
I ten pozdější dukát obsahoval zlato nebo groš stříbro – něco co by přijal asi kdokoli na světě a co stálo námahu a náklady než se vytěžilo z hlubin země a přivezlo do mincovny. Jen silný stát čínský vydával peníze už jako papírové poukázky.
Dnešní bankovky jsou už jen potvrzením o Pohledávce. Nejsou ale posledním slovem vývoje - naopak tvoří dnes jen nevelkou část agregátu všech peněz. Valnou většinu pomyslného ledovce, oněch pověstných devět desetin masy, která je „pod hladinou“ tvoří úvěrové peníze out of air emitované s nevelkým dílčím krytím.
V době výměnného obchodu nebyli vlastníci pohledávek odvozených od dělby práce a dobrovolné směny, tedy pohledávek-peněz (nestačila vzniknout díky pouhé výměně). Pak už existovali, ale drželi dlouho pro jistotu v ruce nejen pohledávku, ale i určitý druh zboží. Nakonec už vlastník soukromé pohledávky mohl držet klidně jen tu poukázku – a dlužníkem byla celá společnost, systém, kde už byl teď dostatečně důvěryhodným ručitelem stát.
Poslední fáze probíhá dnes. Přibývá těch vlastníků soukromé pohledávky zvané peníze, kteří jsou sice věřiteli společnosti a státu (drží peníze), ale zároveň jsou sami dlužníky v dříve nevídaném rozsahu – dlužníky privátních oligarchických sil, které mají v rukou finanční kapitál planety.
Socialismus, který by nebylo třeba udržovat uměle, je systém, kde politika jde naproti trendům uvedeným shora. Kde se společnost zmocní monopolně emise out of air peněz a bude tedy nejen dlužníkem majitelů soukromé peněžní pohledávky jako tomu bylo ve více či méně vyzrálé podobě vždy, ale stane se takto i jejich převažujícím věřitelem (místo privátních sil) prostřednictvím monopolu úvěrových peněz, jejichž rozsah neustále roste, protože ekonomika si je vynucuje.
Řetězec by byl takto uzavřen. Dnes je společnost pouze dlužníkem a její věřitelé společnosti jsou rovněž dlužníky – privátních nekontrolovatelných sil
Soukromé peněžnictví si ostatně může dál pokračovat – ovšem s téměř 100% krytím, ne pouze s nějakými desetiprocentními rezervami …
Kapitál by takto mohl přestat být omezujícím činitelem a společnost, která nabízí za promyšlených podmínek
■buď peníze out of air (jako to dělali její privátní předchůdci)
■ nebo v podobě „parků kapacit“ fyzický kapitál, těch, co předtím neuspěli (takže poptávky by se vyvažovaly),
by mohla za použití ekonomických poznatků, které má v 21. století k dispozici, udržet ekonomickou rovnováhu a možná i snížit daně spojené s prací a výkonem
Očekávám proto, že levice získá pomocníka v nějaké nové syntézní ekonomické škole pro XXI. století, která jako jisté kyvadlo oslabí vliv neoliberálních doktrín.
Čekám zhruba, že tato škola asi rozvine českým levicovým ekonomem Milošem Pickem tak obdivovaný severský znalostní model ekonomiky s prvky ovšem mnohdy vysoce liberálními (viz ultraliberální dánské pracovní právo) – ale nejen to.
Čekám totiž, že tento severský znalostní model bude rozvíjen dál a víc - takříkajíc AŽ „za kapitalistické limity“ a že takto přitom vznikne zároveň teoretické zázemí pro politické revoluce, při kterých se demokratická společnost zmocní generátoru emise tzv. money out of air (úvěrových peněz), které tvoří dnes obrovskou většinu všech peněz. Jak už bylo řečeno, stát sám emituje jen malou menšinu peněz a dodává spíš peněžní nářadí jako bankovky atd., které jsou zejména mimo USA pořád ještě dost důležitými známkami dosvědčujícími, že dotyčný je vlastník pohledávky vůči Systému například v kupní síle100 dolarů.
Předpokládám, že revoluce by učinila z této společenské kořisti síťovou instituci. Soukromý finanční kapitál poté - ani snad výslovně zcela nevyvlastněný jako spíš zbavený práva držet tak malé rezervy jako má právo nyní - by pak mohl měnit svůj charakter i částečně podle představ zelené levice (viz základ spojenectví rudých, oranžových a zelených), zatímco společenský emisní monopol na „out of air – peníze“, na tento zlatý důl ležící uvnitř společnosti samotné, by zas mohl přispět k řešení známého dilematu – daně versus konkurenceschopnost …
A po doplnění revolučního programu o relativně dostatečně vysoký nepodmíněný příjem ve společnosti (umožňující skromnější reprodukci životních sil a svobodu volby), si může zvýšená vyjednávací pozice pracovní síly ve společnosti vynutit (spolu se vším výše uvedeným) POUZE výrobu, kde si „práce najímá kapitál“ podle představ ve světě asi nejznámějšího ekonoma českého původu Jaroslava Vaneka …
■ ■ ■
Považoval bych za dost nekorektní tvrdit, že společenské vlastnictví Marx chápal nějak takto, jako to je uvedeno výše. Příliš mnoho toho oba klasikové napsali o plánovitém řízení, než aby to člověk mohl ignorovat …
Jenže na druhou stranu jsme svědky toho, že centrální plánování nejen reálně socialistické ale i to indikativní, francouzské z 60. let i pozdější se nestává intenzivnějším a více nutným dnes než včera, ale spíše naopak a také plánování uvnitř oligopolních seskupení má jiné charakteristicky než v „zlaté době sociálního státu“.
A zestátnění výrobních prostředků a netržní varianty ve výzvách dějin XX. století (na výzvy skutečně bohatých) zrovna moc neuspěly. Bedřich Engels ostatně kdysi prohlásil o podobných tendencích ztotožňovaných se socialismem, že v takovém případě je (v tom 19. století, kdy žil) asi tím největším socialistou Otto von Bismark.
Tato empirie a Marxovy poznámky o hrubém komunismu mně vedou k závěru, že spíše než aspekty plánovitosti lze hledat inspiraci spíš v tom „liberálním“ komunistickém volebním programu z Komunistického manifestu, kde o zestátňování sekundárních (tedy vyráběných) výrobních faktorů jako je továrna ani jejich plánovitém řízení není zmínka, zato tu najdeme zmínky jiné – o emisní suverenitě společnosti, plně konvenující s tím, co uvádím výše.
■ ■ ■
Kapitál dělá co může, aby takovému vývoji zabránil. Vyrábí v pralese závislý ale na odbytu na bulvárech a náměstích bohatého Západu. U nedávné hypotéční krize můžeme pak na otázku po jejich příčinách dostat prakticky dvě odpovědi :
1. BUĎ :
Vedení amerických společností Freddie Mac a Fanny Mae se při výrobě svých finančních produktů prostě zbláznilo.
2. NEBO NAOPAK :
Finanční kapitál v nejvyspělejší zemi světa není řízen většími magory než je standard. Vedení amerických společností Freddie Mac a Fanny Mae se zkrátka nezbláznilo. Pouze funguje v kapitalistické společností, která se vývojově dostala nejdál a jejich řešení a produkty nejsou nic jiného než zoufalství i těch našich evropských soukromých finančních institucí - v zrcadle budoucnosti.
■ ■ ■
Naděje, že může vzniknout systém postkapitalistický, který nebude možno „zradit“, protože při svém vlastním fungování se bude systémově reprodukovat místo toho aby, přerůstal ve starý známý kapitalismus, je prostě zase o něco větší. Zkuste vzít potom vlastníkům lidského kapitálu jako výrobcům nevzácný kapitál a výrobní poměry, kdy sice posluhují poptávce a nabídce jako jisté nutnosti, ale už ne specifickým zájmům oligarchie … Zkuste vzít pak občanovi nepodmíněný příjem umožňující skromnou ale možnou reprodukci životních sil a tedy zvýšenou svobodu volby …
Myslím, že i tehdy, až nějaký podobný směr dosáhne charakteristik nevratného procesu, by měla vždy patřit určitá vzpomínka těm, kteří ta nebesa šturmovali – ať už šlo o Pražské jaro 1968 nebo Pařížskou komunu 1871 …
Vzpomeňme potom zpátky na dobu, kdy takové samozřejmosti buržoazní demokracie, které Marx mylně považoval za pochopitelnou samozřejmost v systému ještě pokrokovějším, skutečně znamenaly ohrožení socialistického charakteru země.
Vzpomeňme potom zpátky na dobu, o které lze dnes říci oprávněně : „Brežněv neměl právo – Brežněv měl pouze pravdu“(pokud jde o ohrožení reálného socialismu) …
Vzpomeňme si na to potom, tedy v době, kdy kapitalistická restaurace se stane stejně malým nebezpečím pro společnost socialistickou jako bylo málo nebezpečné obnovení feudalismu v roce 1815 pro kapitalistické výrobní vztahy v restaurační Francii napoleonského občanského a obchodního zákoníku – ať už vládl Petr nebo Pavel, ať už vládl méně feudální Ludvík nebo feudálnější Karel (který na to v roce 1830 nakonec doplatil v prospěch příbuzenstva za revoluce popraveného jakobínského vévody z Orleánu, Filipa Egalité …)
Vzpomeňme si na osmašedesátníky tehdy, kdy nějaký nový třídní zápas mezi vrstvami akumulovaného lidského kapitálu („aristokracie práce“) a elementární pracovní síly bude veden na jiné úrovni, o jiná vítězství a kdy bude – možná - poprve v dějinách řešitelný třeba i jen evoluční cestou …
Vzpomeňme na Pražské jaro v době, kdy půjde o socialismus, ve kterém by se s nutností přírodního zákona tentokrát neformovala sociální vrstva, jejíž zájem by byl kapitalismus obnovit, jako tomu bylo po celou druhou fázi tzv. „budování rozvinuté socialistické společnosti“ …
http://blisty.cz/art/42267.html#sthash.k0sPjNn5.dpuf
Kognitariát by podle mého názoru už neměl nikoho vykořisťovat, protože by se v něm spojily tvůrčí i organizační práce ( fyzické práce by bylo minimum, protože většinu by dělaly stroje) s vlastnictvím výrobních prostředků. Kapitalisté by byli zcela nadbyteční, námezdní práce by neexistovala.
Revoluce by mohla proběhnout vcelku nepozorovaně.
Revoluce by mohla proběhnout vcelku nepozorovaně.
JP
Pane Tejkle, pokud byste měl zájem, mohu Vám zaslat můj vlastní text s úvahami na téma "Pražské jaro". Jedná se o ten text, který jsem před časem napsal pro DR, ale který nebyl redakcí přijat pro přílišnou délku.
Všeobecně: zase se jednou potvrzuje, že se velmi shodujeme v o b e c n ý c h představách o možnostech dalšího vývoje (ke společnosti postkapitalistického typu).
Ale co se konkrétních modelů týče, tady jsem stále ještě nemálo skeptický. Musíme si konečně jednou připustit, že - navzdory všem marxistickým předpokladům o principiálně "pokrokové dělnické třídě" je člověk i nadále ve svých základních životních potřebách a motivacích velmi přízemní tvor, který své konání orientuje zásadně podle toho, jaký mu to - a to sice jemu osobně! - přinese prospěch.
Ten Váš model - nakolik mu správně rozumím - mi stále připadá příliš zprostředkovaný, příliš komplikovaný, a příliš ujmělý, nežli aby mohl mít potenciál opravdu zásadně (v p o z i t i v n í m smyslu) změnit jednání a chování ekonomických subjektů.
Všeobecně: zase se jednou potvrzuje, že se velmi shodujeme v o b e c n ý c h představách o možnostech dalšího vývoje (ke společnosti postkapitalistického typu).
Ale co se konkrétních modelů týče, tady jsem stále ještě nemálo skeptický. Musíme si konečně jednou připustit, že - navzdory všem marxistickým předpokladům o principiálně "pokrokové dělnické třídě" je člověk i nadále ve svých základních životních potřebách a motivacích velmi přízemní tvor, který své konání orientuje zásadně podle toho, jaký mu to - a to sice jemu osobně! - přinese prospěch.
Ten Váš model - nakolik mu správně rozumím - mi stále připadá příliš zprostředkovaný, příliš komplikovaný, a příliš ujmělý, nežli aby mohl mít potenciál opravdu zásadně (v p o z i t i v n í m smyslu) změnit jednání a chování ekonomických subjektů.
JP
Paní Hájková, jestli i nadále chcete operovat s případnou revoluční rolí onoho kognitariátu, pak byste napřed musela provést důkaz, že něco takového jako "kognitariát" skutečně reálně existuje.
Jinak se totiž stále jedná jenom o fixní ideu, o pouhou chiméru pana Hellera, který zoufale a křečovitě hledá nějakou příhodnou náhradu za Marxův revoluční proletariát, který jak známo s nějakou revolucí už nechce mít naprosto nic společného.
Jestli je více či méně fyzické práce, nehraje roli. Práce je prostě práce, a to je vždycky namáhavá záležitost. A aby - průměrný - člověk byl ochoten tuto namáhavou činnost provozovat (namísto sladkého lenošení), pak za to prostě chce mít odpovídající odměnu. Jiným slovem: zisk. A to pokud možno co nejvíce. A tady nám okamžitě vzniká konflikt: kdo má - z vytvořených hodnot - kolik dostat.
Že by všichni dostávali naprosto stejně (respektive si dobrovolně brali ze společného hrnce jenom to, co nezbytně potřebují) - to je, nedá se nic dělat, opravdu jenom marxisticko-komunistická utopie. Alespoň v současné fázi existence lidstva.
A kde máme nerovnoměrné rozdělování, tak tam nám okamžitě vzniká konflikt mezi privilegovanými a méně privilegovanými skupinami. Do jaké míry je legitimní, aby ti jedni měli více, a ti druzí méně? Jak měřit jejich objektivní přínos pro ten "společný hrnec"?
Ještě k tomu údajnému "kognitariátu": takováto společenská vrstva kreativních odborníků existovala v podstatě vždycky a za všech společenských typů, aniž by kdy došlo k tomu, že zrovna oni by byli nějakým hnacím motorem revoluce. Například za středověku by tímto pojmem "kognitariát" nebylo možno označit nikoho jiného nežli - mnichy v církevních klášteřích! Neboť - především v raném středověku - to byly právě a jedině kláštery, kdo byl zdrojem naprosté většiny inovací v produkční oblasti. A kláštery samotné byly - díky své vyspělé organizaci práce - zcela nadprůměrně efektivní produkční místa!
Je to nakonec logické: jedině příslušníci církve měli v té době vyšší vzdělání, a díky jejich vzájemnému písemnému styku se technická inovace vzniklá v jednom zapadlém koutu Evropy mohla velice rychle rozšířit po celém jejím teritoriu; což by jinak mohlo trvat třeba celá staletí.
Takže, jak vidno, ono s tím "kognitariátem" a jeho potenciálně revoluční funkcí to není nikterak jednoznačné.
Jinak se totiž stále jedná jenom o fixní ideu, o pouhou chiméru pana Hellera, který zoufale a křečovitě hledá nějakou příhodnou náhradu za Marxův revoluční proletariát, který jak známo s nějakou revolucí už nechce mít naprosto nic společného.
Jestli je více či méně fyzické práce, nehraje roli. Práce je prostě práce, a to je vždycky namáhavá záležitost. A aby - průměrný - člověk byl ochoten tuto namáhavou činnost provozovat (namísto sladkého lenošení), pak za to prostě chce mít odpovídající odměnu. Jiným slovem: zisk. A to pokud možno co nejvíce. A tady nám okamžitě vzniká konflikt: kdo má - z vytvořených hodnot - kolik dostat.
Že by všichni dostávali naprosto stejně (respektive si dobrovolně brali ze společného hrnce jenom to, co nezbytně potřebují) - to je, nedá se nic dělat, opravdu jenom marxisticko-komunistická utopie. Alespoň v současné fázi existence lidstva.
A kde máme nerovnoměrné rozdělování, tak tam nám okamžitě vzniká konflikt mezi privilegovanými a méně privilegovanými skupinami. Do jaké míry je legitimní, aby ti jedni měli více, a ti druzí méně? Jak měřit jejich objektivní přínos pro ten "společný hrnec"?
Ještě k tomu údajnému "kognitariátu": takováto společenská vrstva kreativních odborníků existovala v podstatě vždycky a za všech společenských typů, aniž by kdy došlo k tomu, že zrovna oni by byli nějakým hnacím motorem revoluce. Například za středověku by tímto pojmem "kognitariát" nebylo možno označit nikoho jiného nežli - mnichy v církevních klášteřích! Neboť - především v raném středověku - to byly právě a jedině kláštery, kdo byl zdrojem naprosté většiny inovací v produkční oblasti. A kláštery samotné byly - díky své vyspělé organizaci práce - zcela nadprůměrně efektivní produkční místa!
Je to nakonec logické: jedině příslušníci církve měli v té době vyšší vzdělání, a díky jejich vzájemnému písemnému styku se technická inovace vzniklá v jednom zapadlém koutu Evropy mohla velice rychle rozšířit po celém jejím teritoriu; což by jinak mohlo trvat třeba celá staletí.
Takže, jak vidno, ono s tím "kognitariátem" a jeho potenciálně revoluční funkcí to není nikterak jednoznačné.
August 13, 2014 v 1.18
Kognitariát podle Hellera zatím jako třída neexistuje, existují více méně jen jeho zárodky. S těmi mnichy jste samozřejmě vedle, nejen proto, že srovnáváte feudalismus a kapitalismus, ale třeba i proto, že kognitariát je na rozdíl od mnichů námezdní síla. Prostě srovnáváte hrušky s jablky. S tím, že "kláštery byly - díky své vyspělé organizaci práce - zcela nadprůměrně efektivní produkční místa" si snad už děláte legraci, ne?
Práce není vždycky namáhavá a otravná záležitost. Práce, která člověka baví, je oproti "sladkému lenošení", které může být velice nudné, naprosto úžasná věc. A kognitariát z velké části dělá práci, která ho baví. Tvůrčí práce se nedá příliš organizovat. Nevím ostatně, co pořád máte s tou organizací práce?
Jak už jsem napsala, nijak netrvám na tom, že teorie o kognitariátu je stoprocentní pravda a že to tak být musí. Ale zdá se mi to hodně pravděpodobné.
Práce není vždycky namáhavá a otravná záležitost. Práce, která člověka baví, je oproti "sladkému lenošení", které může být velice nudné, naprosto úžasná věc. A kognitariát z velké části dělá práci, která ho baví. Tvůrčí práce se nedá příliš organizovat. Nevím ostatně, co pořád máte s tou organizací práce?
Jak už jsem napsala, nijak netrvám na tom, že teorie o kognitariátu je stoprocentní pravda a že to tak být musí. Ale zdá se mi to hodně pravděpodobné.
August 13, 2014 v 1.47
Jinak musím napsat, že mi připadá nesmyslné hádat se, jestli budoucnost bude probíhat tak či onak, protože ji neznáme. Marx ve své době ještě netušil, jaká nebezpečí pro svět ve vědě a technice číhají, když se tak neslýchaným způsobem rozvinou už v třídní společnosti. Můžeme být rádi, když se budoucnost planety nestane pouhou chimérou. Možná bychom pro tu budoucnost měli spíš něco udělat, než se o ni stále přít.
JP
Je mi líto, paní Hájková, ale s těmi kláštery je to holá historická realita: kláštery ve středověku měly nejen své vlastní polnosti, ale tyto dokázaly - právě díky svým agrotechnologickým inovacím - obdělávat a využívat daleko efektivněji, nežli prostí rolníci.
A ti mniši: nutno mít na paměti, že oni zde také sami skutečně p r a c o v a l i - a to sice naprosto z a d a r m o!! (V podstatě opravdu jenom čistě za stravu.)
V tomto smyslu to byli tedy právě oni, kdo byli tou nejvíce v y k o ř i s ť o v a n o u vrstvou pracujícího obyvatelstva!
A ti mniši: nutno mít na paměti, že oni zde také sami skutečně p r a c o v a l i - a to sice naprosto z a d a r m o!! (V podstatě opravdu jenom čistě za stravu.)
V tomto smyslu to byli tedy právě oni, kdo byli tou nejvíce v y k o ř i s ť o v a n o u vrstvou pracujícího obyvatelstva!
MT
August 13, 2014 v 14.09
Pane Poláčku, ten můj nebo náš model je právě cokoli jiného než umělý - a moderní časy jsou naplněny zprostředkováním, Ransdorf na tomto pojmu založil svoje čtení Marxe asi 15 let staré (nebo i víc) ...
... pro nás není příliš směrodatné a relevantní, jestli je člověk v podstatě přízemní nebo ne ... to náš model nijak neovlivňuje, ať už si na otázku odpovíte jakkoli ...
... pro nás není příliš směrodatné a relevantní, jestli je člověk v podstatě přízemní nebo ne ... to náš model nijak neovlivňuje, ať už si na otázku odpovíte jakkoli ...
August 13, 2014 v 17.46
Technicky vzdělaní mniši, že pracovali na poli a byli vykořisťovaní, pane Poláčku? Cha cha cha.
Neslyšel jste nikdy o trojím středověkém lidu, kdy každému z oné trojice (šlechta-církev-lid) příslušela jiná činnost?
Ty bojuj!
Ty se modli!
Ty pracuj!
Neslyšel jste nikdy o trojím středověkém lidu, kdy každému z oné trojice (šlechta-církev-lid) příslušela jiná činnost?
Ty bojuj!
Ty se modli!
Ty pracuj!
MP
Paní Hájková, mniši opravdu ve středověku velmi často pracovali, fyzicky a disciplinovaně. Ostatně to slyšíte i v té citaci z řádové regule: Ora et labora. Ideologie trojího lidu se s tím nevylučuje.
Úvaha o kognoriátu má jednu nevýhodu. Zatímco Marx psal o proletarátu , který reálně existoval a dal se v rámci struktury společnosti přesvědčivě vymezit ve vazbě k výrobním vztahům -- a nikoli v poslední řadě existovali proletáři, kteří si toho byli vědomi a jednali podle toho; kognoriát je spíše zbožné přání a jeho možní příslušníci se docela úspěšně zařazují a sebe identifikují v oné represivní retardované struktuře pozdně kapitalistické společnosti.
Úvaha o kognoriátu má jednu nevýhodu. Zatímco Marx psal o proletarátu , který reálně existoval a dal se v rámci struktury společnosti přesvědčivě vymezit ve vazbě k výrobním vztahům -- a nikoli v poslední řadě existovali proletáři, kteří si toho byli vědomi a jednali podle toho; kognoriát je spíše zbožné přání a jeho možní příslušníci se docela úspěšně zařazují a sebe identifikují v oné represivní retardované struktuře pozdně kapitalistické společnosti.
August 14, 2014 v 0.40
Já to vím, že kognitariát je zatím jen zbožné přání, jenže pan Poláček o něm někdy píše, jako když vykládá Hellera (podobně nesprávně jako toho Marxe).
A někteří mniši opravdu pracovali, ovšem vykořisťovaní jistě nebyli. Pracovali pro svůj klášter, určitě ne pro někoho mimo církev. Uvnitř středověké církve možná byly velké rozdíly ve způsobu života, ale pořád to byl jeden stav a pochybuji o tom, že by se dalo mluvit o tom, že vyšší klérus vykořisťoval ten nižší.
A někteří mniši opravdu pracovali, ovšem vykořisťovaní jistě nebyli. Pracovali pro svůj klášter, určitě ne pro někoho mimo církev. Uvnitř středověké církve možná byly velké rozdíly ve způsobu života, ale pořád to byl jeden stav a pochybuji o tom, že by se dalo mluvit o tom, že vyšší klérus vykořisťoval ten nižší.
MT
August 14, 2014 v 7.36
Existovaly celé řádové státy - německých a mečových rytířů - kde existovalo v takovém 14. století určitě nesoukromé vlastnictví Řádu jako dominantní ...
August 14, 2014 v 7.54
A na rozsáhlých klášterních statcích pracovali nejčastěji poddaní - čili sedláci.
MP
Víte, ono nejde o to, jestli existovalo ve středověku vykořisťování a útlak -- to tady nikdo nepopírá. Ale v nepřestavitelně členité -- časově i prostorově - historii klášterů a jejich správy se od osmého do 15. století , abychom se drželi jen obvyklého evropského vymezení, se vystřídaly různé formy; od vlastnictví otroků a nevolných (ani jedni nebyli sedláci), přes důslednou dřinu mnišské komunity při zvelebování divočiny až po pacht.
A jestli byli mniši vykořisťováni -- podívejte, my jsme si na ten pojem zvykly v souvislosti s nejvyspělejší formou tržního zespolečenštění produkce, s buržoasní občanskou společností (kapitalismem :-). Tam ho umíme přesně popsat a stačí si vzít do ruky Rukopisy Grundrisse, abychom si uvědomili, jak moc se marx snažil, aby se ta kategorie kapitalistického vykořisťování nebrala jako paklíč k formám předkapitalistickým. Jinak se vždy musíme dohadovat o obsahu takové kategorie -- Vykořisťoval sedlák své dospělé syny, které rozhodnutí puritánských komunit v severní Americe 18. století nutilo, aby neodcházeli z rodné farmy před třicátým rokem života, protože je přece nutné, aby si odpracovali náklady spojené s jejich výchovou? Vykořisťoval opat kláštere, který svoji funkci získal díky původu v místní šlechtě a byl jasně stavovsky i třídně ukotven, mnichy, kteří dřeli do úmoru a přes formální rovnost členů řádu měli minimální možnost získat opatskou pozici?
Samozřejmě, marxistický historik může tyto otázky -- anebo jiné, přiměřenější potřebám jeho bádání -- odpovídat s pomocí pojmu třídní struktury, může úspěšně s pomocí takové interpretace přispět k lepšímu porozumění toho či onoho fenoménu, ale opouští půdu marxismu, pokud to dělá opačně a z hotových kategorií vytváří historickou skutečnost, jak by měla podle jeho přesvědčení být.
A jestli byli mniši vykořisťováni -- podívejte, my jsme si na ten pojem zvykly v souvislosti s nejvyspělejší formou tržního zespolečenštění produkce, s buržoasní občanskou společností (kapitalismem :-). Tam ho umíme přesně popsat a stačí si vzít do ruky Rukopisy Grundrisse, abychom si uvědomili, jak moc se marx snažil, aby se ta kategorie kapitalistického vykořisťování nebrala jako paklíč k formám předkapitalistickým. Jinak se vždy musíme dohadovat o obsahu takové kategorie -- Vykořisťoval sedlák své dospělé syny, které rozhodnutí puritánských komunit v severní Americe 18. století nutilo, aby neodcházeli z rodné farmy před třicátým rokem života, protože je přece nutné, aby si odpracovali náklady spojené s jejich výchovou? Vykořisťoval opat kláštere, který svoji funkci získal díky původu v místní šlechtě a byl jasně stavovsky i třídně ukotven, mnichy, kteří dřeli do úmoru a přes formální rovnost členů řádu měli minimální možnost získat opatskou pozici?
Samozřejmě, marxistický historik může tyto otázky -- anebo jiné, přiměřenější potřebám jeho bádání -- odpovídat s pomocí pojmu třídní struktury, může úspěšně s pomocí takové interpretace přispět k lepšímu porozumění toho či onoho fenoménu, ale opouští půdu marxismu, pokud to dělá opačně a z hotových kategorií vytváří historickou skutečnost, jak by měla podle jeho přesvědčení být.
JP
Paní Hájková, jestli stále ještě chcete věřit tomu, že je možno stávající (kapitalistické) ekonomické struktury prostě nahradit jakýmsi budovatelským kognitariátem přinášejícím za všech okolností plný pracovní výkon jenom pro jakousi "radost z práce", pak si zkuste představit následující experiment:
Poskytněte celému národu naprosto stejný, rovnostářský plat. S tím, že ať bude jejich pracovní výkon jakýkoli, oni za to nedostanou ani více, ani méně. A že mají tedy pracovat jenom čistě pro "radost z práce".
Výsledek takovéto "reformy" je asi možno docela živě si představit: s výjimkou několika málo výzkumníků kteří jsou skutečně natolik "zažraní" do své činnosti, že ji jsou ochotni vykonávat za každých okolností, se za daných okolností - zaručeného konstantního příjmu - s největší pravděpodobností většina pracovníků vůbec ani nebude namáhat dostavit se do zaměstnání.
A především ti příslušníci - informačně-technického - kognitariátu s největší pravděpodobností využijí takto získaného času k tomu, aby si ve vlastním bytě či ve vlastní garáži zřídili svou vlastní soukromou firmu v oblasti informačních technologií, ve které budou moci prožívat skutečný pocit uspokojení z toho, jak se jim daří jejich v l a s t n í - soukromé - dílo.
Pokud by daná reforma (či revoluce?) v odměňování byla doprovázena povinností alespoň se dostavit na pracoviště, pak lze vycházet z toho, že takto od všech tlaků a závislostí osvobození zaměstnanci nějakých 20-30 procent pracovní doby stráví v družné zábavě a příjemném flirtování; dalších 20-30 procent pak stráví sice před svým počítačem, ale procházením stránek facebooku, vyřizováním soukromé korespondence a hraním počítačových her. Ten zbytkový čas pak už snad přece jenom vyplní jakousi pracovní činností, "když už to teda musí bejt".
Poskytněte celému národu naprosto stejný, rovnostářský plat. S tím, že ať bude jejich pracovní výkon jakýkoli, oni za to nedostanou ani více, ani méně. A že mají tedy pracovat jenom čistě pro "radost z práce".
Výsledek takovéto "reformy" je asi možno docela živě si představit: s výjimkou několika málo výzkumníků kteří jsou skutečně natolik "zažraní" do své činnosti, že ji jsou ochotni vykonávat za každých okolností, se za daných okolností - zaručeného konstantního příjmu - s největší pravděpodobností většina pracovníků vůbec ani nebude namáhat dostavit se do zaměstnání.
A především ti příslušníci - informačně-technického - kognitariátu s největší pravděpodobností využijí takto získaného času k tomu, aby si ve vlastním bytě či ve vlastní garáži zřídili svou vlastní soukromou firmu v oblasti informačních technologií, ve které budou moci prožívat skutečný pocit uspokojení z toho, jak se jim daří jejich v l a s t n í - soukromé - dílo.
Pokud by daná reforma (či revoluce?) v odměňování byla doprovázena povinností alespoň se dostavit na pracoviště, pak lze vycházet z toho, že takto od všech tlaků a závislostí osvobození zaměstnanci nějakých 20-30 procent pracovní doby stráví v družné zábavě a příjemném flirtování; dalších 20-30 procent pak stráví sice před svým počítačem, ale procházením stránek facebooku, vyřizováním soukromé korespondence a hraním počítačových her. Ten zbytkový čas pak už snad přece jenom vyplní jakousi pracovní činností, "když už to teda musí bejt".
JP
Pane Profante, domnívám se že jste v posledním odstavci Vašeho posledního příspěvku naprosto bezezbytku postihl celý - vypůjčme si výrok klasika - lesk a bídu marxismu.
Síla - a nepopiratelný přínos - marxismu spočívá skutečně v tom, když za nepřehlednou clonou nekonečného množství empirických faktů a fenoménů dokáže poukázat na hlubší vývojové, sociálně-ekonomicko podmíněné struktury a dynamismy.
Ale velice zle je, když se tento - krajně složitý a mnohotvárný - svět začne "upravovat" tak, aby se vešel právě jenom do těch předem nalinkovaných kategorií doktríny proklamované za nedotknutelné dogma.
Síla - a nepopiratelný přínos - marxismu spočívá skutečně v tom, když za nepřehlednou clonou nekonečného množství empirických faktů a fenoménů dokáže poukázat na hlubší vývojové, sociálně-ekonomicko podmíněné struktury a dynamismy.
Ale velice zle je, když se tento - krajně složitý a mnohotvárný - svět začne "upravovat" tak, aby se vešel právě jenom do těch předem nalinkovaných kategorií doktríny proklamované za nedotknutelné dogma.
August 14, 2014 v 14.15
Jenže, pane Poláčku. Jedinec, který je soukromníkem, se musí především starat o to, aby měl odbyt. Tedy musí být zároveň i kšeftmanem. A to každý nedělá rád. Když ajťák pracuje v nějaké velké firmě, nemusí se o odbyt starat vůbec a může se věnovat jenom práci, které rozumí a která ho baví.
Ale zdá se mi čím dál tím víc, že diskuse s vámi je čas vyhozený oknem.
Ale zdá se mi čím dál tím víc, že diskuse s vámi je čas vyhozený oknem.
PM
Síla - a nepopiratelný přínos - marxismu spočívá skutečně v tom, když za nepřehlednou clonou nekonečného množství empirických faktů a fenoménů dokáže poukázat na hlubší vývojové, sociálně-ekonomicko podmíněné struktury a dynamismy ..................... pokud neopustí dogma hegelovské filosofie.
JP
Mimochodem, pane Profante, právě na to téma "vykořisťování" se chystám napsat někdy v dohledné době příslušný text.
Vedle "materialistického světového názoru", který byl diskutován v nedávných dnech, je pojem vykořisťování jeden ze základních stavebních kamenů celé budovy marxismu; a je tedy nezbytné i s ním se kriticky vypořádat.
Vedle "materialistického světového názoru", který byl diskutován v nedávných dnech, je pojem vykořisťování jeden ze základních stavebních kamenů celé budovy marxismu; a je tedy nezbytné i s ním se kriticky vypořádat.
JP
To je velice problematická výpověď, pane Petrasku; Marx totiž to "dogma hegelovské filosofie" na jedné straně opustil a výslovně zavrhl; ale na straně druhé, jeho základní metodologii plně převzal, jenom ji "zmaterializoval".
Marx plně těžil právě z toho metodologického aparátu, který mu připravil "idealista" Hegel; ale zároveň převzal v podstatě i všechny problematické body které jsou s touto - Hegelovou - metodou spojeny.
Jedná se především právě o tu tendenci, veškeré empirické danosti nekonečně mnohotvárné skutečnosti víceméně mechanicky podřazovat pod prefabrikované modely a struktury vlastní metateorie.
Marx plně těžil právě z toho metodologického aparátu, který mu připravil "idealista" Hegel; ale zároveň převzal v podstatě i všechny problematické body které jsou s touto - Hegelovou - metodou spojeny.
Jedná se především právě o tu tendenci, veškeré empirické danosti nekonečně mnohotvárné skutečnosti víceméně mechanicky podřazovat pod prefabrikované modely a struktury vlastní metateorie.
+ Další komentáře