Jednou jedinou větou by se jádro věci mohlo vystihnout konstatováním, že veškerá bída současného pojetí svobody a emancipace spočívá v tom, že dnes se už vůbec nečte, ba je prakticky zcela neznámý Marxův spis "Zur Judenfrage". Čili tzv. "Židovská otázka".

A přitom se jedná právě ohledně otázky občanskosti, občanské emancipace o dílo naprosto klíčové; podle mého soudu (přinejmenším dnes) mnohem významnější nežli proslulý Marxův Kapitál. Zatímco Kapitál spočívá na specifických ekonomických, a to sice krajně problematických premisách, Marxovy vývody o občanské a lidské emancipaci si dodnes uchovávají svou trvalou, nadčasovou, a přitom naprosto průlomovou platnost.

Marxova "Židovská otázka" se tedy dnes už vůbec nečte; ale je nutno uznat, že není vůbec nijak snadné dokázat sledovat argumentaci jejího autora. Totiž: když už se čtenáři jednou ozřejmily jeho intence, je celá záležitost vlastně naprosto jasná a přesvědčivá; ale přinejmenším při prvním čtení textu čtenář vlastně nevyhnutelně s rozpaky krčí rameny nad tím, o co se Marxovi vlastně jedná, a proč se natolik rozčiluje nad přece tak naprosto samozřejmými postuláty občanské emancipace.

Připomeňme si tedy, o co se v "Židovské otázce" vlastně jedná. V 19. století probíhala v evropských zemích řada občanských revolucí, s cílem politické emancipace občana, tedy instalování jeho občanské rovnosti. Každý jednotlivec, každý občan má mít napříště stejná práva jako každý jiný, a nikdo se nemá nijakým způsobem odlišovat, to jest nemá mít žádné zvláštní postavení.

V této situaci se na Marxe obrátilo několik vedoucích židovských náboženských představitelů s otázkou: mají se i Židé účastnit této občansko-politické emancipace? Nehrozí jim nebezpečí, že přitom ztratí svou vlastní, židovskou (náboženskou) identitu?

Ze sta politických teoretiků, kterým by byla položena takováto otázka, by zřejmě přinejmenším 99 odpovědělo: "Ale proboha, vždyť vám vaše občanská emancipace nijak nebrání v tom, abyste si nadále mohli pěstovat svou vlastní židovskou identitu, své vlastní náboženství! Uchovejte si s klidem a pokojem svou víru, a přijměte novou občanskou emancipaci, svobodu a rovnost jako dar navíc!"

Takto by tedy odpověděl každý "mainstreamový" teoretik. Jenže - Marx byl někým naprosto jiným, nežli jedním z oné masy 99 ze sta. A jak uvidíme v následujícím, právě tady se plně projevila jeho genialita, s kterou dokázal spatřovat a odhalovat souvislosti, které si běžný mainstreamový mozek vůbec nedokáže uvědomit.

Marx tedy, místo aby svým religiózním soukmenovcům blahovolně doporučil bez překážek přijmout dary liberální občanské emancipace, se do nich pustil hlava nehlava. - Právě to je ten výše zmíněný bod, kde je pro čtenáře krajně obtížné pochopit o co se Marxovi jedná, a nutně ho (čtenáře) napadne otázka, jaký čert Marxe popíchl k takovému běsnění. Ale - jak uvidíme dále, Marx měl pro tento svůj postoj velice závažné důvody.

Ti židovští náboženští vůdcové totiž otázku emancipace stavěli jenom čistě religiózně; zatímco Marx hleděl důsledně na celý horizont všeobecné l i d s k é emancipace. A to je skutečně naprosto kardinální rozdíl.

Marx svým židovským soukmenovcům říká v podstatě tohle: vy si lámete hlavu nad tím, jestli se máte emancipovat politicky, a přitom riskovat že ztratíte svého - exkluzivního židovského - Boha; ale ve skutečnosti vaším bohem není bůh Jahve, nýbrž - bůh č a c h r u, bůh mamonu, bůh honby za úroky! Vy se strachujete o svou religiózní, ideální, fiktivní představu boha, ale přitom vás vůbec nezajímá, že svým r e á l n ý m, to jest svým materiálním životem jste plně v moci fetiše peněz!

O co se tedy Marxovi jedná, je tento poznatek, toto klíčové sdělení: JE NAPROSTO ILUZORNÍ UPÍNAT SE K POUZE OBČANSKÉ, POLITICKÉ EMANCIPACI, TAM KDE NEBYLA PROVEDENA EMANCIPACE V REÁLNÉM, MATERIÁLNÍM ŽIVOTĚ, TEDY EMANCIPACE SKUTEČNĚ LIDSKÁ!

Ještě jednou, v čem spočívá Marxova jedinečnost, Marxova výjimečnost: na rozdíl od tuctových teoretiků, kteří se spokojí s emancipací pouze politicko-občanskou, a domnívají se že už jenom tou dosáhli maxima "svobody" pro člověka, Marx sám důsledně hledí na c e l ý horizont lidského žití, a především na jeho rozhodující, to jest materiální sféru.

Snad ještě zřejmější se stane tento klíčový rozdíl, když si uvedeme i Marxovu terminologii: tam kde mainstreamová teorie vidí prostě jenom "občana", tam Marx zcela zásadně rozlišuje mezi občanem v politickém smyslu (citoyen) na straně jedné, a mezi občanem v materiálním smyslu (bourgeois) na straně druhé. Přitom tento materiální bourgeois vždy zvítězí nad oním politickým citoyenem - neboť onen politicky a právně emancipovaný občan-citoyen je pouze politicko-právním (tedy pouze ideálním) konstruktem; zatímco onen bourgeois je naprosto reálný člověk, který je - jakožto soukromník - plně polapen v mechanismech kapitalistické produkce, kapitalistického přivlastňování, a tedy i kapitalistické nerovnosti.

Marx tedy naprosto jasně říká: napřed je nutno emancipovat tohoto občana v materiálním smyslu, tohoto buržuu - je tedy nutno ho emancipovat od ryze soukromovlastnického, omezeného způsobu jeho existence - a teprve poté vůbec může mít smysl uvažovat o jeho emancipaci v rovině politické a právní!

Budiž to řečeno ještě jednou: není vůbec nijak snadné hned napoprvé pochopit logiku a strukturu Marxova způsobu argumentace. Přirozená lidská mysl bude vždy v pokušení s lehkostí prohlásit: "Ale vždyť je přece naprosto možné n a p ř e d poskytnout emancipaci občansko-politickou (citoyen), a teprve poté se případně zabývat i emancipací dále jdoucí, tedy emancipací materiálně-existenční (bourgeois)!"

Ale - opakuji znovu - právě v tom spočívala genialita Marxe, že se na celou záležitost dokázal podívat zcela jiným pohledem nežli tato obvyklá, standardní, konvenční lidská mysl; že rozpoznal že kauzální řetězec je ve skutečnosti zcela opačný, a že bez emancipace materiálně-existenční, tedy skutečně lidské i veškerá emancipace (pouze) politicky občanská zůstává pouze fikcí, zakrývající přetrvávající skutečné, materiální nerovnosti a závislosti.

Po obecném úvodu v předcházejícím vstupu věnujme se teď konkrétnímu tématu tak, jak ho nastolil autor úvodního textu J. Pehe.

Nebude bez zajímavosti připomenout, že o "krizi demokracie" hovořil už Masaryk. - Ovšem, i Masaryk popíral, že se jedná o krizi skutečnou, o krizi systémovou, o krizi vyplývající zákonitě a nevyhnutelně ze samé vůdčí ideje modelu liberální demokracie. Masaryk sice otevřeně přiznával těžké problémy (tehdejších) demokracií; přiznal že skutečné demokracie ještě nebylo dosaženo nikde, a že se dokonce doposud nejedná o nic více nežli o pouhé pokusy (!) o demokracii; nicméně i Masaryk - stejně jako J. Pehe - věřil v zásadě přímý, lineární vývoj směrem k "pravé" demokracii. Ovšem, oněch "padesát let" vývoje které Masaryk požadoval už dávno uplynulo; a my tu dnes máme stále ty stejné problémy demokracie, a tu samou krizi demokracie jako tehdy. V každém případě bude tedy asi zapotřebí se na tento model liberální demokracie podívat poněkud blíže a hlouběji.

J. Pehe celou záležitost staví tak, že ve skutečnosti prý žádná skutečná "krize demokracie" neexistuje, že současné krizové momenty jsou pouze jakýmisi temporálními "potížemi růstu" demokracie.

Mimochodem, na tomto místě možná nebude na škodu připomenout si jeden starý, byť i poněkud cynicky znějící vtip z dob socialismu: "Víte jaké jsou dvě hlavní fáze vývoje socialismu? - První fáze jsou potíže růstu; zatímco druhá fáze je růst potíží!"

Ideologové a apologeti socialismu se totiž také tvrdošíjně bránili uznat, že chronické problémy socialismu jsou systémově podmíněné, systémově zapříčiněné; a jejich "definitivní" odstranění odsouvali vždy dále a dále do budoucnosti. Už jenom tato paralela by pro nás měla být varováním, abychom se v případě systémových problémů liberální demokracie neuchylovali ke stejně laciným výmluvám.

J. Pehe tedy argumentuje tím způsobem, že současná reakcionářská, antiliberální a antidemokratická hnutí (jak je můžeme pozorovat například v současném Polsku, Maďarsku, samozřejmě Rusku, ale i trumpovské části americké společnosti) jsou prý jenom jakousi přirozenou, ale pouze přechodnou reakcí částí populace na "příliš rychlou demokracii". (Čili tedy že liberální demokracie prochází fází "potíží růstu".)

Zčásti, v bezprostřední kauzální rovině takovéto vysvětlení skutečně může mít určitou relevanci. Jenže - pro tyto bezprostřední faktory a vlivy nelze zůstat slepým pro příčiny ležící mnohem hlouběji, příčiny systémově podmíněné.

Připomeňme si tedy aktuální stav: v současné sobě velké - a přinejmenším v určitých regionech narůstající - části populace rozvolňují svou identifikaci s principy liberální demokracie, a přiklánějí se k "tradičním", tj. konzervativním hodnotám, a k autoritativním formám řízení státu a společnosti.

Není pochyb o tom, že tato hnutí jsou v bezprostřední rovině reakční, jsou ústupem z už dosažené úrovně lidské/občanské emancipace a svobody. O tom není sporu. Ovšem je nutno mít na paměti: krize - ať už jakéhokoli druhu - se sotva kdy ventilují nějakým esteticky či jinak kultivovaným způsobem. Nemoc se projevuje vředy, nikoli čistou kůží. Ale právě proto je nutno hledat skutečné, hluboké příčiny této krize.

Velké části současné populace se tedy nedokáží či nechtějí identifikovat s principy liberální demokracie; jenže - a přinejmenším toto by politolog J. Pehe měl a musel vědět - ono je už dávno známým poznatkem, že je to právě model liberální demokracie, který ve své ideové konstrukci neobsahuje nic, čím by mohl emocionálně oslovit, přitáhnout člověka!

Jak už bylo vysvětleno v prvním vstupu, systém liberální demokracie zahrnuje pouze občana v politicko-právní, tedy víceméně abstraktní rovině jeho existence; ale nijak se netýká člověka v jeho vlastní, totiž v jeho humánní existenci! Liberální demokracie tedy celý horizont lidského žití zkracuje jenom na tento ryze právně-politický konstrukt, zatímco k celému v l a s t n í m u životu člověka nemá vůbec co říci, nemá čím by k němu přispěla; a toto své odhlížení, abstrahování od reálného života člověka ještě vynáší jako svou exkluzivní přednost!

Tato liberální demokracie, která prý má být konečným vrcholem dějinného procesu lidské emancipace, se tedy ukazuje ve vztahu k reálnému lidskému životu být naprosto chladnou a prázdnou; je jenom vnější politickou formou, která ale sama nevytváří žádné pozitivní humánní obsahy.

Je tedy naprosto logické, přirozené a zákonité, že přinejmenším určité části populace tuto vnitřní prázdnotu liberální demokracie vnímají, cítí ji jako její deficit, a hledají úchyt svého života někde jinde. A když jim nikdo nenabídne formy pokročilejší, vyspělejší - pak není divu že sahají po formách vývojově nižších, primitivnějších, obhroublejších; které jim nicméně jsou schopny nabídnout pocit vlastní identity, vlastní příslušnosti k nějakému vyššímu celku, k vlastní (národní) pospolitosti.

Jiří Pehe tyto identitární tendence prezentuje jako pouhou temporální deformaci na jinak lineárním vývoji ke "stále demokratičtější" demokracii. Ovšem - není tomu spíše přesně naopak? Není tomu spíše tak, že v poválečném období i tyto o sobě chladné a lidsky prázdné liberální demokracie k sobě dokázaly většinu populace poutat především poválečným boomem, jinak řečeno stále narůstajícím konzumismem? Kdy si tedy většinový lid tuto demokracii dával do souvislosti s jeho vzrůstající materiální životní úrovní? A že když se tento poválečný lineární vzestup životní úrovně přetrhl, když naopak nastala éra finančních, klimatických, migračních a jiných krizí, že je naprosto přirozeným efektem, že se přinejmenším části populace od této formy demokracie odvracejí, protože mimo ryze materiálního konzumu v ní nenalézají nic, čím by je mohla přitáhnout, získat?...

Ať tak či onak: nikdy nelze akceptovat ideologickou rétoriku apologetů modelu liberální demokracie, že by se v ní mělo jednat o nějaký "definitivní" a "absolutní" svět maximální možné lidské svobody a emancipace. Přinejmenším jedno by z předešlých výkladů mělo být zřejmé: otázka lidské emancipace je záležitostí mnohem komplexnější, mnohovrstevnatější a hlubší, nežli aby ji bylo možno definitivně vyřešit natolik laciným a povrchním způsobem, jako je pouhé zavedení občanské rovnosti a určitých forem institucionalizované politické demokracie.

o přihlížení společenské většiny rozpadu ochranných represivních demokratických institucí vystavených privátním zájmům antidemokratických seskupení.

Kapitál se napasuje vždy a jakkoliv patologické situaci. Pod diktátem jak nekrofilních, tak i biofilních autorit. Trvalá obtížnost trvalé možnosti všeobecné emancipace spíš spočívá v iracionálním/pudovém propojení materiální sféry se strukturalizací společenské moci.....bych si pomyslel.