Novinové titulky zaujaly v uplynulých týdnech hned čtyřmi zprávami, které se týkají žen: volebním vítězstvím Giorgie Meloniové v Itálii, smrtí a pohřbem královny Alžběty II., premiérou snímku The Woman King a obrovskými protesty v Íránu, reagujícími na zabití Mahsy Aminiové rukou režimní „mravnostní policie“. Všechny čtyři zprávy společně vytyčují zásadní vlastnosti současného politického terénu.

Vzestup nových pravicových vlád v Evropě není vzhledem k neschopnosti levice nabídnout adekvátní odpověď na krizi liberální demokracie nijak zvlášť překvapivý. Ústřední role žen v těchto hnutích by však měla přitáhnout větší pozornost, než jaké se jí zatím dostalo.

Představitelky pravice, jako jsou právě Meloniová či Marine Le Penová ve Francii, se prezentují jako silnější alternativa k tradičním mainstreamovým mužským technokratům. Ztělesňují jak pravicovou tvrdost, tak vlastnosti obvykle spojováné s ženskostí, jako je důraz na péči a rodinu: předvádějí nám fašismus s lidskou tváří.

Útlak nezmizí, když jej budeme skrývat

Všimněme si televizního spektáklu pohřbu královny Alžběty II., který ukázal zajímavý paradox: zatímco se britský stát dál vzdaluje svému někdejšímu velmocenskému postavení, schopnost britské královské rodiny dráždit imperiální snění oproti tomu roste. Neměli bychom však tento fakt mávnutím ruky smést ze stolu jako ideologii, která pouze maskuje reálné mocenské vztahy. Samy monarchistické fantazie jsou daleko spíše součástí procesu, v rámci něhož se mocenské vztahy dále reprodukují.

Smrt Alžběty II. nám připomněla moderní rozdíl mezi panováním a vládnutím, kdy se první omezilo de facto pouze na ceremoniální povinnosti. Od panovníka se očekává, že bude vyzařovat soucit, laskavost a vlastenectví a že se bude držet stranou politických konfliktů. Panovníci jako takoví nereprezentují transcendenci ideologie, ale spíše ideologii v její nejčistší podobě.