Novinové titulky zaujaly v uplynulých týdnech hned čtyřmi zprávami, které se týkají žen: volebním vítězstvím Giorgie Meloniové v Itálii, smrtí a pohřbem královny Alžběty II., premiérou snímku The Woman King a obrovskými protesty v Íránu, reagujícími na zabití Mahsy Aminiové rukou režimní „mravnostní policie“. Všechny čtyři zprávy společně vytyčují zásadní vlastnosti současného politického terénu.

Vzestup nových pravicových vlád v Evropě není vzhledem k neschopnosti levice nabídnout adekvátní odpověď na krizi liberální demokracie nijak zvlášť překvapivý. Ústřední role žen v těchto hnutích by však měla přitáhnout větší pozornost, než jaké se jí zatím dostalo.

Představitelky pravice, jako jsou právě Meloniová či Marine Le Penová ve Francii, se prezentují jako silnější alternativa k tradičním mainstreamovým mužským technokratům. Ztělesňují jak pravicovou tvrdost, tak vlastnosti obvykle spojováné s ženskostí, jako je důraz na péči a rodinu: předvádějí nám fašismus s lidskou tváří.

Útlak nezmizí, když jej budeme skrývat

Všimněme si televizního spektáklu pohřbu královny Alžběty II., který ukázal zajímavý paradox: zatímco se britský stát dál vzdaluje svému někdejšímu velmocenskému postavení, schopnost britské královské rodiny dráždit imperiální snění oproti tomu roste. Neměli bychom však tento fakt mávnutím ruky smést ze stolu jako ideologii, která pouze maskuje reálné mocenské vztahy. Samy monarchistické fantazie jsou daleko spíše součástí procesu, v rámci něhož se mocenské vztahy dále reprodukují.

Smrt Alžběty II. nám připomněla moderní rozdíl mezi panováním a vládnutím, kdy se první omezilo de facto pouze na ceremoniální povinnosti. Od panovníka se očekává, že bude vyzařovat soucit, laskavost a vlastenectví a že se bude držet stranou politických konfliktů. Panovníci jako takoví nereprezentují transcendenci ideologie, ale spíše ideologii v její nejčistší podobě.

Po sedm desetiletí sloužila Alžběta II. jako tvář státní moci. Souběh jejího odchodu s nástupem premiérky Liz Trussové k moci byl sice jen náhodnou shodou událostí, ale zároveň symbolicky vystihl přelom epochy: od královny k „ženskému králi“. Trussová ve své nové roli částečně předběhla levici, když spojila dotace na energie se snížením daní pro bohaté.

Politickou logikou monarchie se zabývá film Giny Prince-Bythewoodové. V historickém eposu o Agojie, ženské vojenské jednotce, která od sedmnáctého do devatenáctého století chránila západoafrické království Dahomey, hraje v hlavní roli Viola Davisová fiktivní generálku Naniscu. Ta je podřízená pouze králi Ghezovi, skutečné postavě, který vládl Dahomey v letech 1818 až 1859 a až do konce své vlády se podílel na transatlantickém obchodu s otroky.

Nepřáteli ženské jednotky Agojie jsou ve filmu obchodníci s otroky v čele se Santo Ferreirou, fiktivní postavou volně inspirovanou Franciscem Félixem de Sousou. Ten byl ve skutečnosti brazilským obchodníkem s otroky, který králi Ghezovi pomohl získat moc — a Dahomey bylo království, které si podmanilo jiné africké státy a prodávalo jejich obyvatele do otroctví. Zatímco ve filmu je generálka Nanisca zobrazena, jak protestuje u krále proti obchodu s otroky, skutečná velitelka jednotky Agojie mu sloužila.

Snímek The Woman King propaguje formu feminismu oblíbenou západní liberální střední třídou. Stejně jako dnešní feministické hnutí #MeToo budou i amazonské bojovnice z Dahomey nemilosrdně odsuzovat všechny formy binární logiky, patriarchátu a stopy rasismu v jazyce, ale budou velmi opatrné, aby nezpochybnily hlubší formy vykořisťování, které jsou základem moderního globálního kapitalismu a přetrvávajícího rasismu.

Jejich postoj zahrnuje zlehčování dvou základních faktů o otroctví. Za prvé, bílí otrokáři nemuseli na africkou půdu téměř vkročit, protože privilegovaní Afričané — jimiž byli i elity království Dahomey — jim poskytovali dostatek čerstvých otroků. A za druhé, obchod s otroky byl rozšířen nejen v západní Africe, ale také v jejích východní části, kde Arabové zotročili miliony lidí a kde instituce otroctví přežila ještě déle než na Západě — Saúdská Arábie formálně zrušila otroctví až v roce 1962.

Muhammad Qutb, bratr egyptského muslimského intelektuála Sajjida Qutba, ostatně islámské otroctví před západní kritikou energicky bránil. Tvrdil, že „islám dal otrokům duchovní osvobození“, a stavěl do protikladu západní cizoložství, prostituci a nezávazný sex — „nejodpornější formu živočišnosti“ — s „čistým a duchovním poutem, které spojuje v islámu služebnou — tedy otrokyni — s jejím pánem“.

Podobné řeči můžeme stále slýchat od některých konzervativních salafíjských učenců, jako je kupříkladu člen nejvyššího náboženského úřadu Saúdské Arábie, šejk Saleh Al-Fawzan. Kdybychom však poslouchali jen západní liberály ze střední třídy, nikdy bychom to nezjistili.

Ženy a svoboda