Potraty, pochody a tělesná autonomie
Otakar BurešSobotní blokáda pochodu za omezení práva na potrat přinesla konfrontaci dvou zcela odlišných pojetí světa a lidských práv. Protipotratáři i čeští policisté zatím odmítají uznat mezinárodními úmluvami garantované právo na tělesnou autonomii.
Princip tělesné autonomie spočívá v přesvědčení, že každá lidská bytost má právo určovat, co se děje s jejím tělem. V lidských dějinách se dost možná nejedná o nic zcela výjimečného, ale moderní právní systémy začaly hodnotu tělesné autonomie uznávat docela nedávno. V povelikonoční sobotu jsme se mohli přesvědčit, že dosud není vlastní konzervativním fundamentalistům a ultrapravici, ale bohužel ani policii.
Zatímco venkovní teplota stoupala ke třiceti stupňům Celsia, chladnou Svatovítskou katedrálou zněla mše svatá „za nenarozené děti“, kterou sloužil arcibiskup Jan Graubner. Muži v celibátu dělala vrásky na čele tak intimní věc, jako jsou vajíčka v dělohách žen.
Po skončení bohoslužby se její účastníci vydali z Hradčanského náměstí na „Pochod pro život“. Organizovalo jej „Hnutí pro život“, lobbistická ultrakonzervativní skupina, která se nyní prezentuje v růžových barvách s ústředním heslem: „Hnutí pro život usiluje o podporu lepších podmínek pro ženy, které nečekaně otěhotněly.“ V parlamentu přitom její zástupci čile lobbují proti Istanbulské úmluvě, jejímž skutečným smyslem je právě situaci žen a dětí reálně zlepšit.
Snaha ohrožovat životy žen a celých rodin zákazem potratů za všech okolností — včetně ohrožení života matky, neživotaschopnosti plodu, znásilnění nebo nezletilosti — je hanebná a vypovídá hodně o pokrytectví církve a ultrakonzervativců. Jen nedávno jsme toho byli svědky v Polsku.
Je přitom doloženo, že omezí-li stát legální přístup k potratům, lidé se uchylují k nebezpečným postupům a počet interrupcí zpravidla neklesá. Nejtíživěji takový stav dopadá na bedra chudších — všech, kdo si nemohou dovolit zaplatit soukromou péči nebo vycestovat kvůli zákroku za hranice.
Jak to, že „zcela odlišných pojetí světa a lidských práv“?
Vždyť jde přece o pojetí zcela stejné! Oběma stranám konfliktu jde přece zejména o princip tělesné autonomie a o to, aby každá lidská bytost měla právo určovat, co se děje s jejím tělem. (V tom se protipotratáři s potratáři naprosto shodují.)
Protipotratáři a potratáři se rovněž shodují, že rozhodnutí týkající se vlastního těla náleží pouze dané osobě.
Protipotratáři ovšem z nějakého nesmyslného důvodu předpokládají, že nenarozené dítě se ani v tomto šíleném světě pro potrat nerozhodne. (Zřejmě je to proto, že dítě si matčině břiše nepouští televizi a nesleduje sociální sítě.)
V přátelích má totiž zatím jenom svoji mámu (a někdy i tátu).
Pan Nushart zde názorně demonstruje, jak je diskuse vedená v tomto duchu zacyklená a tedy marná a zbytečná.
Těžko říct, jestli si pan Nushart uvědomuje, jaké důsledky pro právní systém by znamenalo, pokud by se právo na tělesnou autonomii a na zachování života mělo přiznat zárodku v těle ženy snad už od okamžiku početí, stejnou měrou jako dotyčné ženě samotné.
Možná, že mu to prostě jen nedochází, anebo je s tím naopak srozuměn, ale nechce to říkat nahlas, protože "doba k tomu ještě nedozrála"...
Kdybychom člověku přiznali lidská práva o vteřinu dřív, než se dostane z z těla matky, ztratila by žena právo na rozhodování o vlastním těle? Museli bychom se pak zamyslet nad důsledky sexu a přijmout odpovědnost? Byli bychom překvapeni, že následkem pohlavního styku někdy vznikne člověk?
Jsou to samé hrozné věci, pane Václavů.