Princip tělesné autonomie spočívá v přesvědčení, že každá lidská bytost má právo určovat, co se děje s jejím tělem. V lidských dějinách se dost možná nejedná o nic zcela výjimečného, ale moderní právní systémy začaly hodnotu tělesné autonomie uznávat docela nedávno. V povelikonoční sobotu jsme se mohli přesvědčit, že dosud není vlastní konzervativním fundamentalistům a ultrapravici, ale bohužel ani policii.

Zatímco venkovní teplota stoupala ke třiceti stupňům Celsia, chladnou Svatovítskou katedrálou zněla mše svatá „za nenarozené děti“, kterou sloužil arcibiskup Jan Graubner. Muži v celibátu dělala vrásky na čele tak intimní věc, jako jsou vajíčka v dělohách žen.

Po skončení bohoslužby se její účastníci vydali z Hradčanského náměstí na „Pochod pro život“. Organizovalo jej „Hnutí pro život“, lobbistická ultrakonzervativní skupina, která se nyní prezentuje v růžových barvách s ústředním heslem: „Hnutí pro život usiluje o podporu lepších podmínek pro ženy, které nečekaně otěhotněly.“ V parlamentu přitom její zástupci čile lobbují proti Istanbulské úmluvě, jejímž skutečným smyslem je právě situaci žen a dětí reálně zlepšit.

Snaha ohrožovat životy žen a celých rodin zákazem potratů za všech okolností — včetně ohrožení života matky, neživotaschopnosti plodu, znásilnění nebo nezletilosti — je hanebná a vypovídá hodně o pokrytectví církve a ultrakonzervativců. Jen nedávno jsme toho byli svědky v Polsku.

Je přitom doloženo, že omezí-li stát legální přístup k potratům, lidé se uchylují k nebezpečným postupům a počet interrupcí zpravidla neklesá. Nejtíživěji takový stav dopadá na bedra chudších — všech, kdo si nemohou dovolit zaplatit soukromou péči nebo vycestovat kvůli zákroku za hranice.

Agenda ultrakonzervativců bojem proti potratům nekončí. „Zastánci tradiční rodiny“ se vyznačují tu méně tu více otevřenou homofobií, národovectvím a agresivitou. Čest výjimkám. V pozadí stojí ideologie konzervativní revoluce, která se u nás stýká s touhou po korporativistickém klerofašistickém státě na způsob druhé republiky.

Protest široce rozkročené občanské společnosti

Sobotní blokáda pochodu protipotratářů, který směřoval na Václavské náměstí, přilákala stovky převážně mladých lidí. Byli mezi nimi feministky, queer skupiny, anarchisté, socialisté, mladí sociální demokraté, zelení, pirátská europoslankyně Markéta Gregorová anebo třeba i katolická rodina s dětmi. Na místě vyslovili rodiče obavu, že by se moci mohli chopit nepokrytí fašisté, a rozhodli se proto lobbistickému „Hnutí pro život“, které jim dláždí cestu, postavit. Dva lidé se v rámci protestu zavěsili na protilehlých stranách mostu na spojeném laně.

Část shromážděných lidí si sedla do vozovky, aby protipotratářům znemožnila projít. Pojistkou měla být právě natažená lana lezců, u nichž se zastavily kordony těžkooděnců. Kvůli lezcům se objevila na chvíli i říční policie, než zase zmizela ve zdymadle. Policie i demonstrující nechávali místní a turisty přes most procházet.

Později zazněla výzva k opuštění prostoru. Výzva se ovšem ozývala jen na jedné straně mostu — směrem od Újezdu.

Na opačné straně byla druhá velká skupina protestujících naopak policií vyzvána, aby na most vstoupila a následně jí byla — bez náležité výzvy — zablokována cesta pryč. Policejní strategie byla jasná — zadržet protestující lidi stůj co stůj na mostě. Zákonný postup má tvrdost obušku, ohýbat se dá ale jako guma.

Minuty ubíhaly a slunce žhnulo. Lahve s vodou se vyprazdňovaly a na začátku dubna hrozil úžeh. „Pochod pro život“ se zastavil u pomníku obětem komunismu a zdálky vlály sériově vyrobené vlajky. V nejlepším se ozvaly požární sirény a k lidem na vozovce přispěchaly dvě hasičské cisterny. Sedící se zvedli, ale auta nemohla s ohledem na bezpečnost lidí zavěšených na lanech projet.

Hasiči v autě to vědět nemuseli, ale pak je otázkou, jak tu funguje Integrovaný záchranný systém. Nejenže hasiči měli být informování na začátku výjezdu a volit logickou trasu přes Jiráskův most. Pokud už ale dojeli k Národnímu divadlu, nedávalo žádný dobrý smysl, proč je policie na most Legií nechala vjet.

Je jistě třeba zajistit maximální průjezd složek záchranného systému. V tomto případě je ovšem selhání policie, která blokovala most na obou stranách, očividné. A nedá se vysvětlit jinak než úmyslem vrhnout špatné světlo na demonstrující.

Protestující na mostě se začali dožadovat vody a toalety. Různé policejní šarže jim však podávaly protichůdná tvrzení. Během postupující doby strávené na mostě začalo několik mladých žen kolabovat. Psychické vypětí a překvapivě horký dubnový den si vybíraly na rozpáleném mostě svou daň. Vodu v lahvích po určité době policie přivezla. Na most ani z mostu se už ale nikdo nedostal.

Jedna zahraniční turistka si sedla do trochy stínu na chodníku. Četla si předtím na Střeleckém ostrově knížku, a když se chtěla vrátit do hotelu, přes hráz těžkooděnců neprošla. Pas u sebe neměla, a tak musela čekat až na úplný závěr s dalšími lidmi, kteří neměli české doklady. Žádné slitování.

Podobná shromáždění a protesty skýtají poutavou příležitost setkat se s lidmi, jejichž angažovanost, odvaha a snaha o lepší svět zasluhují obdiv. Mezinárodní komunitou uznaná lidská práva garantují každému i právo na život, zdraví, svobodu a ochranu před diskriminací, násilím, mučením nebo krutým, nelidským či potupným zacházením. Jasně rovněž určují, že rozhodnutí týkající se vlastního těla náleží pouze dané osobě.

V tom tkví zřejmě největší rozdíl mezi lidmi, kteří protestovali na mostě, a protipotratáři i policisty. Zatímco první mají k tělesné autonomii vypěstovanou hlubokou citlivost nebo se o ni alespoň snaží, protipotratáři i policisté ji zpravidla nechápou anebo odmítají uznat.