Nesoudíme, pomáháme. Pod pozitivními hesly se skrývá manipulace
Claire KlingenbergHnutí pro život u nás zatím není tak silnou organizací jako například v USA, přesto jeho kampaň získává podporu měst i obcí po celé ČR. Claire Klingenberg poukazuje na její manipulativnost a šíření zavádějících informací.
Před časem jsem na svém facebookovém profilu sdílela své rozhořčení nad kampaní Hnutí pro život „Nesoudíme, pomáháme“. Proč se rozhořčuji nad fotkou sympatické blondýny? Protože za sebou skrývá českou pobočku mezinárodního radikálního křesťanského hnutí, které staví hypote-tický život plodu nad práva skutečného života těhotné ženy nebo dívky.
Představte si následující hypotetický scénář. Jste na klinice asistované reprodukce. Uvnitř hoří a vy stojíte na chodbě mezi dvěma východy. U jednoho východu je plačící, zmatené, k smrti vyděšené pětileté dítě, u druhého je box se stovkou oplodněných vajíček. Můžete zachránit buď dítě, nebo oplodněná vajíčka. Obojí nelze. Kterou možnost zvolíte?
Pro mě je volba jasná — zachránila bych dítě. To je ovšem rozhodnutí, které by hnutí Pro-life (hnutí pro život) připadalo naprosto nepřípustné. Podle jejich vlastních slov život začíná po početí, moje rozhodnutí by tedy bylo z jejich pohledu naprosto nemorální. Proto když tuto hypotetickou situaci předložíte zastánci takzvaného Hnutí pro život, začne se vykrucovat. Ví, jaká je „správná odpověď“ — zachránit oplodněná vajíčka, což znamená z jejich pohledu záchranu stovky životů — ale najednou to není tak jednoduché.
Že je tento scénář manipulativní a použité výrazy jako „plačící“ a „k smrti vyděšené“ navádějící? Přesně tak, je. Zvolená slova slouží k tomu, aby si čtenář uvědomil, že je obrovský rozdíl mezi shlukem buněk a člověkem, který vnímá, cítí, prožívá.
Těší mě, jmenuji se Claire, jsem skeptička, ateistka, humanistka a zastánkyně práva žen a dívek mít svobodnou volbu se rozhodnout, zda chtějí být těhotné a mít dítě, či zda chtějí těhotenství bezpečně ukončit. Lidem, jako jsem já, říká takzvané Hnutí pro život láskyplně „abortionist“ — potratář. Preferuji postoj „pro-choice“ — pro výběr — nebo, když mám rozvernou náladu, „pro-life of the mother“ — pro život matky.
Proč tolik anglických pojmů? Hnutí pro život neboli The Pro-life movement vzniklo na konci 60. let v USA a posledních pět až šest let začíná agresivněji vystupovat i u nás. I když místo slova „agresivněji“ bych měla spíše použít „dezinformačně“.
Zlomový bod pro toto hnutí nastal v roce 1973 po rozsudku nejvyššího soudu v kauze Roe vs. Wade. Tento rozsudek stanovil, že žena má právo ukončit těhotenství do té doby, než je plod životaschopný mimo dělohu, a i poté, pokud těhotenství ohrožuje její život. Hnutí, které se tehdy ještě nazývalo protipotratové, adoptovalo nový název — Pro život, aby zdůraznilo, že podle víry jeho zastánců je potrat záležitostí ukončení života, nikoliv reprodukčních práv ženy.
Toto nábožensko-politicko-společenské hnutí časem začalo bojovat i proti antikoncepci (a za práva lékárníků ji neprodávat) a prosazovat sexuální výuku založenou na abstinenci — tedy že jediné, co se o sexu učí, je, že se s ním má počkat do svatby. Světe, div se, ve státech, kde se jim toto podařilo prosadit — tedy že se nezletilí neučí o sexu, o tom, že sex vede k těhotenství, o sexuálně přenosných chorobách, o antikoncepci, je mnohem vyšší počet těhotných teenagerů a počet lidí se sexuálně přenosnými chorobami.
Zástupci hnutí z řad politiků také omezují financování klinik plánovaného rodičovství, přestože tyto kliniky poskytují i prenatální péči těhotným ženám, které si ji nemohou dovolit jinde. V Ohiu navrhují zákon, v rámci něhož lze ženě, která šla na potrat, udělit trest smrti. Protože jsou pro život, chápete.
Mimochodem, v USA teď funguje nová organizace Shout your abortion, která se snaží zmenšit monopol těchto radikálních křesťanů na téma potratu.
A co má tohle vše společného s námi?
Za prvé, mnoho lidí u nás o Hnutí pro život naprosto nic netuší. Název se jim líbí, připadá jim pozitivní a na první pohled v něm není vidět skupina, která stojí před klinikami plánovaného rodičovství a nadává ženám a dívkám, které si jdou dovnitř třeba jen pro antikoncepci či na první ultrazvuk chtěného těhotenství, do kurev, které se budou smažit v pekle. Tedy, alespoň doufám, že česká veřejnost toto netuší, jinak tento seznam měst a obcí, která podporují Hnutí pro život, nabývá nového významu.
Zde je namístě výtka, že české hnutí přece nemusí být stejné jako to v Americe. Přestože používají stejný název a rétoriku a na svém webu hlásají stejné dezinformace, které propagují jejich zámořští kolegové (existenci smyšleného post-abortivního syndromu, jehož českou stránku na wikipedii naprosto opanovali, informace o změně legislativy, která dává ženám právo na bezpečný potrat, jako o údajném ohrožení nenarozených dětí), je třeba uznat, že české Hnutí pro život se alespoň tváří, že se snaží ženám pomoci i po porodu a neztrácí o ně okamžitě zájem.
Prozatím je také v České republice mnohem slabší organizací než v USA. Bylo by dobře, aby to tak zůstalo, abychom tu za chvíli nemuseli jako sousedé v Polsku řešit návrh legislativy na úplné zrušení potratů za všech okolností (včetně ohrožení života matky, neživotaschopnosti plodu, znásilnění, nezletilosti).
Za druhé, reklamní kampaň, kterou vidíme už pár měsíců po ulicích, je naprosto zavádějící. Působí podobně jako reklamy Člověka v tísni, který opravdu nabízí pomoc bez vedlejší agendy. Plakáty „Nesoudíme, pomáháme“ vytvářejí pocit bezpečné podpory v náročné chvíli a není přitom jasné, že za ní stojí nábožensky motivovaná organizace, pro kterou existuje jen jedno správné řešení. Stejně jako „Crisis Pregnancy Centers“, která předstírají odbornost a manipulují se svými klientkami či jim vyloženě lžou.
Bohužel jsem se k dopsání článku dostala až pozdě a Hnutí pro život mezitím změnilo svůj web, takže vás už nepřivítá slovy „Potrat na žádost je symbolem opuštění ženy a selhání muže. Pomozte nám to změnit.“ — fráze, která pod nadpisem „Nesoudíme, pomáháme“ působila přinejmenším úsměvně. Alespoň je stále dohledatelná ve vyhledávači.
Plod není totéž co životaschopné dítě. Život ženy nemůže být podružný hypotetickému životu nedotvořeného plodu. Nemůžeme nechávat nábožensky orientované organizace s dlouhou a prokazatelnou historií fanatismu, aby pomocí ukazování milé tváře a pozitivního názvu získávali záštitu sekulárních orgánů, které jim dodávají legitimitu.
Těhotné, které nevědí, jak se rozhodnout, by měly využívat odborné pomoci. Jsou psychologové a terapeuti, kteří klientce dokážou pomoci rozebrat její pocity a aktuální situaci bez toho, aby ji tlačili předem daným směrem.
Příklad s pětiletým dítětem a zygotami je opravdu zavádějící. Účelem zmíněné kampaně je skutečně to, co slibuje: pomoci ženám, které jsou k potratu tlačené okolím, zpravidla rodinou nebo partnerem. Tedy jsou opět pod tlakem, tentokrát „liberálních“ zákonů, které v tomto případě na jejich straně opravdu nejsou. Bylo by velmi žádoucí, kdyby vznikaly i necírkevní, třeba i – a proč vlastně ne – feministické organizace na pomoc ženám, které se k potratu „rozhodly“ pod tlakem partnera. Jenže takových se opravdu nedostává. A je otázkou, jak by s partnerem nechtěně těhotné ženy pracovaly, aniž by se jako nesvéprávný tvor, kterému nutí, nebo v opačném případě upírají právo na jeho počaté dítě, cítil zase on.
I proto jserm rád, že jsem si mohl ověřit, jaký přesně význam má těchto několik vět uvedených v platném občanském zákoníku:
"Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé."
Podle mne názor, že člověk se rodičem stává až okamžikem porodu neodpovídá ani etickým normám, které jsou mi sympatické, ale ani současnému stavu vědeckého poznání.
Samozřejmě ale souzním s myšlenkou, že znásilnění není početí.
Ten obstarají úplně jiné okolnosti.
Ale samozřejmě je otázka, zda nejsou jiné okolnosti, které mají vliv silnější.
Jasný zákaz by pro ně byl ulehčením.
Ale na druhé straně tu je fakt, že liberální zákon o interrupcích je u nás doprovázen klesajícím počtem těchto zákroků. Uvádí se, že v dnešní době jich je zhruba 5x méně než před třiceti lety.
To je možné a nijak to nezpochybňuji.
Můj komentář spíš výzvou k tomu, abychom důsledky těch zákonů poměřovali i s jinými vlivy. I při vědomí toho, co je možné změnit téměř okamžitě (třeba zákon) a co skoro nikdy.
Každopádně myslím, že nejsme ve sporu.
Vyšetření může být pro rodiče stresující, falešně pozitivní výsledky mohou vést ke zbytečně podstoupenému umělému potratu a všechny druhy vývojových vad plodu nakonec stejně nelze se stoprocentní spolehlivostí nikdy dopředu vyloučit.
Varuje před tím, že si necháváme zaplevelit veřejný prostor reklamami s líbivými hesly, za kterými se skrývá skupina nesnášenlivých náboženských fanatiků.
Nutit těhotnou ženu k potratu je trestný čin. Důsledné stíhání tohoto činu požaduje od všech evropských států Istanbulská úmluva — proti níž vedou titíž náboženští fanatici štvavou pomlouvačnou kampaň.
https://hnutiprozivot.cz/nesoudime-pomahame/2585-podpora-ceskych-osobnosti
Nemám přitom nic proti skutečné pomoci ženám v těžké životní situaci, která jim dodá odvahu přivést dítě na svět a překonat tíži okolností, ať už jde o osamělost anebo naopak o agresivitu partnera.
Uvítám proto, pokud Vaše reakce bude méně emotivní.
Co například soudíte o nesporných vazbách hnutí na polský spolek ORDO IURIS? Ten kromě produkce tezí o ohrožení tradiční rodiny a útoků na liberální pojetí mezilidských vztahů tvrdě prosazuje naprostý zákaz interrupcí, včetně zmíněných důvodů, jako je genetické či jiné poškození plodu.
By o tom, že pokud přistoupíme na myšlenku, že počaté dítě je do porodu pouhým "zdravotním stavem matky", jak občas mají tendenci tvrdit zase nějací "pro choice" radikálové, velmi (skoro bych řekl podstatně) to maruší vztahy té tradiční podoby biologické rodiny, tedy dítěte matky a otce.
Příkladně ve 4. stol. ideolog katolického celibátu svatý Augustinus sděluje:
"Pouze ten, který je schopen sexualitě odolat, je natolik svobodný aby byl schopen pravdu pravdivě hájit."
To jakým způsobem se církev a společnost s těmito maximy brzy dvě tisíciletí nevyrovnává, je známo z denního tisku.
Hnutí "Nesoudíme, pomáháme" je dobovým hnutím pro hnutí, proto nabízí chatrný ba zavádějící pokus o řešení konfuzní situace, způsobené věky neřešenou problematikou generativního pudu .....bych proto mínil.
Když jsem se totiž pídil po tom, kdy a kde se narodí naše dítě, dostalo se mi od státu odpovědi, že na informace o zdravotním stavu matky nemám nárok (a to byla zároveň i moje manželka!!) a musím vyčkat, až se dítě narodí.
Pak už tu informaci získat mohu.
Můžeme se taky odpoutat od domácích poměrů a podívat se, jak jsou vrozené vady vnímány jinde. Například v Indii, kde neexistuje plošný screening, je narození dětí s velkými malformacemi pro rodiče překvapením. Tradice jim jejich úděl ulehčuje tím, že tělesnou zvláštnost dítěte prohlásí za dar od bohů. To není špatný postoj.
Právě proto do této diskuse přispívám... očividně je mnoho různých situací, které si nedovedeme představit.
Ale to, že si je vzájemně představíme, by snad mohlo pomáhat, trochu lépe poznat podmínky a okolnosti, ve kterých žijeme.
A třeba se pak zamýšlet nad ttím, zda nás zákony ale i jiné okolnosti "tlačí" směrem, který je nám sympatický nebo ne.
Já měl třeba poměrně silný pocit, že mne tlačí směrem od našeho dítěte (které navíc do porodu není dítětem).
Což mne ve státě, o kterém se tvrdí, že je patriarchální a zároveň, že by otcové měli být mnohem více zapojení do péče o rodinu a děti sympatické rozhodně nebylo..
Navíc mi to přišlo dost překvapivé.
Ale mne překvapilo, i když mi půl hodiny po porodu v nemocnici řekli, že pokud chci, mohu si dceru odnést domů.
Na druhou stranu se domnívám, že skutečně pomáhat ženám v nouzi není nic, proti čemu se dá něco namítat. Ať to dělají všichni lidé dobré vůle, tj. i ti, kteří zastávají postoj pro-choice.
Autorka chce podle mne pouze varovat, že možnost volby, kterou v současnosti chrání naše legislativa, může skončit podobně jako třeba v Polsku.
Vy ji nazývate tvrdým potratářem. To je ovšem rétorika, od které Hnutí pro život šikovně ustoupilo.
Claire Klingenberg nikoho nevyzývá, ať si nechá dítě vzít, jenom se opovážila varovat těhotné ženy, aby se nenechaly napálit lživou reklamou — jak už tak reklama obvykle bývá — a nehledaly pomoc u bandy náboženských fanatiků. To si podle pana Kolaříka dovolila příliš, hned je to pro něj „tvrdá potratářka‟. A s jakou pomocí a jakou měrou pochopení se asi setkají ty, které reklamě uvěřily? Pokud nejde o „výjimečné případy indikovaných rizikových těhotenství‟, vidí pan Kolařík — a stejně tak Hnutí pro život — jedinou přípustnou možnost, dítě odnosit a porodit, devět měsíců je nosit v těle a živit vlastní krví, ať k němu matka přišla jakkoliv, ať k němu má jakýkoliv vztah, ať je v jakékoliv životní situaci a ať má její těhotenství na tuto situaci jakýkoliv dopad. Kdyby se snad nebohá zbloudilá duše odmítala těch devět měsíců celým svým tělem věnovat tvorbě nového života — po porodu už by asi mohla dítě předat do láskyplné péče ochotných pomocníků, kteří je řádně vychovají v jediné pravé víře — ta banda ochotných pomahačů ji šmahem odsoudí.
Co že to tedy vlastně nesoudí? Nu přece ten strašný hřích, že otěhotněla! Určitě mimo řádné, Bohem posvěcené manželství, protože to by nepotřebovala hledat pomoc, že? Je sice hříšná a těžce se provinila, ale oni jsou velkorysí a nesoudí ji. Vůbec.
Odpusťte dívce provinilé, jestli vám o to bude stát.
Volbu umělého potratu považuji za morálně špatnou (nikoliv samozřejmě bez výjimek - jako je třeba záchrana života ženy, která má přednost před záchranou života nenarozeného dítěte) v žádném případě však nechci, aby volba interrupce byla kriminalizována - chci naopak, aby v legislativě zůstala zachována, přičemž ve svědomí se domnívám, že by měla být opouštěna.
-----------------------------
Možnost volby ale může být ohrožena i uplatňováním reprodukčních práv. Mám teď na mysli volbu nikoliv těhotné ženy, ale volbu gynekologa, který v souladu se svým svědomím trvale odmítne provádět interrupce. Snaha o kriminalizaci takovéto volby svědomí už se bohužel vyskytla také.
tak na životní prostředí - viz zde:
http://wiki.ekoporadna.cz/index.php?title=Jak_moc_ekologické_jsou_různé_antikoncepční_prostředky%3F
Správně tam píšou (a nezdá se, že jde o křesťany), že nejlepší je sexuální abstinence.
Jako dialektický materialista musím říci, že pravdu mají obě. Claire Klingenberg varuje před tím, co za spolek za kampaní „Nesoudíme, pomáháme,‟ stojí, a já jí rozhodně dávám za pravdu, že bych nikomu nedoporučil hledat u toho spolku pomoc. Výstupy pánů Kolaříka a Nusharta dokazují, že od Hnutí pro život je skutečně vhodné držet se co nejdál.
Saša Uhlová nicméně upozorňue na to, že v naší současné společnosti není pro těhotné osoby v tíživé situaci dostupná prakticky žádná podpora a pomoc. Gynekologové dokocne často pokládají za samozřejmé, že pacientka, které diagnostikovali těhotenství, se z něj nechá rychle vyléčit. Jakkoliv pochybné a nebezpečné tedy je jít si pro pomoc zrovna k fanatikům z Hnutí pro život, zdá se, že není kam jinam si pro ni jít. To je závažný problém, který bychom měli nějak řešit — pravděpodobně společně s tím problémem, že do babyboxů často odkládají děti matky, které by si je rády nechaly, ale obávají se, že ve své sociální situaci se o ně nedokážou postarat, a že Odbor sociální a právní chrany dětí (OSPOD), místo aby pomáhal rodinám, spíše děti bere jako polednice.
Co schází oběma článkům, jak Claire Klingenberg, tak Saši Uhlové, jsou informace o tom, jak skutečně pomoc Hnutí pro život těhotným osobám vypadá. (Schválně píšu osobám, protože mě napadá, že takový transsexuál, který otěhotněl zrovna někdy ve fázy přechodu od ženské totožnosti k mužské, těsně předtím, než ho naše skvělé zdravotnictví stačilo nuceně sterilizovat, by byl zároveň ukázkovým příkladem člověka, který se svým těhotenstvím čelí opravdu vážným problémům, a přitom pro náboženské fanatiky asi ne zrovna vítaným zájemcem o pomoc.) Scházejí zkušenosti žen, které pomoc Hnutí pro život vyhledaly, případně investigativní reportáž, v níž by reportérka šla inkognito o takovou pomoc žádat, anebo pronikla mezi ty, kteří onu pomoc
poskytují.
Když znám projevy Hnutí pro život, mám velmi temná podezření, jak může jeho pomoc vypadat, ba dokonce pochybnosti, zda je taková pomoc aspoň lepší než žádná, nicméně doopravdy o tom, jak skutečně vypadá, nevím nic.
1) https://a2larm.cz/2019/03/kdyz-se-zbavite-shluku-bunek-a-mate-trauma/
Děkuji za případnou odpověď.
Jinak je od ní hezké, že píše takto smířlivě, ve stylu "kdo není proti nám, je s námi".
V článku jde, jak jsem napsala několikrát, o ne zcela upřímné ovlivňování veřejnosti proti postoji pro-choice. Pro-choice neznamená pro potrat, jak by to mnozí, vás nevyjímaje, rádi vykládali.
Jak je to s postabortivním syndromem, nevím, respektive nevím, jak s tím pojmem operovalo Hnutí pro život. Přečetla jsem si, že to může být stav, který se u některých žen může vyvinout do podoby posttraumatického stresu a v tom případě to vyžaduje účast psychologa.
Druhým příkladem, který si tu dovolím, je pokus o sebevraždu. Dnes již společnost lidi, kteří zkusí ukončit vlastní život, nekriminalizuje. Mimochodem, měli bychom jim jejich rozhodnutí také zpětně uznat a nemlžit o něm (Jan Masaryk, B. Hrabal aj.). Rovněž termín sebevražda, byť zažitý, není vhodný a moc se o tom nemluví.) Nicméně, když stojí nějaký člověk na zábradlí mostu, krizový intervent nebo třeba policista své úsilí směřuje k tomu, aby k dokonání činu pokud možno nedošlo. Rozhodně k němu nepovzbuzuje. Děje se tak, přestože dotyčný člověk si třeba vše "dobře" rozmyslel a jeho důvody mohou být závažné (třeba nevyléčitelná nemoc). Stoupenec euthanasie může argumentovat, že od sebevraždy zrazený jedinec se k naplnění své vůle možná již nedostane a že veliké odhodlávání přijde v důsledku intervence vniveč. Přesto je praktikovaný postup správný, neboť mnoho lidí žije dál a je tomu rádo.
Domnívám se, sociální indikace není v principu dobrým důvodem pro umělý potrat.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt_Jana_Masaryka
Varování před hormonální antikoncepcí ze sekulárních zdrojů však nemá nic společného s nulovou tolerancí církve vůči jakékoli antikoncepci.
Nicméně buďme objektivní, bývalý papež Ratzinger nezastával tak tvrdě negativní stanovisko ke kondomům, jako jeho předchůdci poté, co v nejpostiženějších oblastech Afriky virem HIV zemřelo velké množství dětí nakažených matkami při porodu a kojení.
V časopise Hnutí pro život ČR je množství citlivých článků, které se k sekulárnímu čtenáři nikdy nedostanou. Autentické příběhy matek, které se rozhodly donosit postižené dítě, strávit s ním v kruhu podporující rodiny těch několik hodin života, které mu byly vyměřeny. Tyto příběhy jsou nesmírně lidské, jsou to velmi silná svědectví o pozapomenutých hodnotách. Které jsou přesto živé i u nevěřících lidí.
Lidskost je přesně to, co bylo pozapomenuto v "boji" za rovnost pohlaví. A přitom právě o ni by mělo v tomto úsilí jít! Právě nedostatek lidskosti je tak zarážející na stránkách českých feministek. Jak velký rozdíl je to oproti slovenským feministkám, které jsou paradoxně pod mnohem větším tlakem církví, než v sekulárnějším Česku.
Podobně lze nahlížet i na nežádoucí těhotenství.
Jenomže tento přístup člověka odlidšťuje.
Lidé s omezeným (černobílým) chápáním trvají na tom, aby zákon buď zakazoval nebo přikazoval a nikdo aby nebyl obtěžován názory druhých. A zkritizují člověka, který se do tohoto jednoduchého pohledu nechce vejít.
Na plakátech, které by propagovaly tuto bohabojnou kampaň, by pak pochopitelně místo něžné blondýny figurovaly oduševnělé mužské tváře.
Na jednu bojujeme za právo na informace a kritizujeme církev, že upírá lidem přístup k nim ("závadná" a "nezávadná" literatura, autoři "na indexu" církve, včetně např. Teilharda de Chardina). Na druhou stranu se jej příliš snadno vzdáváme, když je to pohodlnější.
----------------------------
Sexuální asistenci pro lidi s handicapem nebo pro seniory si tedy zatím - myslím - hradí klienti sami, ale časem se to třeba může změnit (nepopisuji zde svůj postoj).
https://www.youtube.com/watch?v=aBf44J29eDg
(jinýmy slovy, to hnutí upozorňuje na to, že často ti mužové jsou právě těmi táty... jen je potřeba i jim v tom pomoci).
Ukazují, že Hnutí pro život je součástí konzervativní internacionály, kterou před časem popsala Zora Hesová[3]. Ústředním tématem, které tuto internacionálu mobilizuje nejsilněji, je odpor proti manželství pro všechny, což mě přivádí na zajímavou myšlenku:
Víte, proč kulturní marxisté nutí těhotné ženy k potratu?
Přece proto, aby mohli jejich shluky buněk dát k adopci homosexuálním párům.
1) http://www.ceskamedia.cz/clanek/146802/hana-dohnalkova-je-podle-vedeni-v-poradku-ze-je-jakub-ort-ktery-se-podili-na-trestne-cinnosti-spjat-s-ceskym-rozhlasem
2) https://a2larm.cz/2019/03/hnuti-pro-zivot-rodicovske-poradenstvi-a-boj-za-cisty-narod/
3) https://a2larm.cz/2018/10/konzervativni-internacionala-bojuje-proti-snatkum-homosexualu/
Přisvojili si levicová a feministická témata ze dvou důvodů:
1) Jde o styčnou plochu obou problematik
2) Protože mají svobodu slova, kterou naše společnost garantuje všem, nejde-li o trestnou činnost
Petici za kriminalizaci potratů přece nemusí nikdo podepisovat, nejde přece o terorismus, pouze o využití petičního práva v rámci demokratických metod.
Zkusme oddělovat zrno od plev, aniž bychom sklouzli k černobílému vidění, pojmenujme přesto černé jako černé (jak to správně děláte) a bílé jako bílé - neprezentujme bílé jako to nejčernější, jen proto, že známe pravou motivaci hnutí. To by například ani komunisté nemohli kandidovat ve volbách. Není důvod stavět Hnutí pro život mimo zákon, propagace odlišného názoru ještě není fašismem či jinou nezákonnou ideologií.
A v zájmu objektivity - proč v odkazu nebyla zmínka o motivačních článcích z oběžníku Hnutí pro život, které nemají s násilím na svobodné vůli žen pranic společného??
Což vede k populistickému zneužívání jakéhokoliv postoje....bych dodal.
Víme z jejich četných veřejných vystoupení a akcí, že jde o uskupení agresivních náboženských fanatiků a radikálních konzervativních aktivistů. A víme z jejich plakátů, že nabízejí pomoc. Ale co doopravdy víme o té jejich nabízené pomoci? Zná tady někdo někoho, kdo si za nimi pro tu pomoc přišel?
Je možné, že pomáhají doopravdy, ale nikoliv jisté. V tom lepším případě poskytují těhotným ženám v tísni skutečně účinnou pomoc, nijak jejich těžké situace nezneužívají, nijak jimi nemanipulují a všechny jejich postranní úmysly spočívají ve snaze získat si pověst těch hodných lidí, kteří nezištně pomáhají maminkám, aby veřejnost polevila v ostražitosti vůči jejich nenávistné propagandě. Kampaň „Nesoudíme, pomáháme,‟ by skutečně mohla takto být něčím podobným, jako když Petr Kellner nabízí zahraniční stipendia pro nadané studenty nebo když nacističtí fotbaloví chuligáni vyrazí někam do nemocnice rozdávat pacientům pomeranče. V takových případech je sice potřeba varovat, co jsou ti „ušlechtilí‟ pomocníci doopravdy zač, nezapomínat na to a být stále ve střehu vůči jejich jiným činnostem, ale aspoň to málo dobrého, co dělají, je možné jako aspoň trochu dobra od padouchů přijmout.
Je tu ale i mnohem nebezpečnější možnost, že i přímo ta nabízená pomoc je nějak otrávená, že má nějaké skryté háčky — to se nedozvíme, dokud si někdo nedá práci se skutečnu investigativní reportáží. A tady jsou známé informace o tom, co je zač Hnutí pro život, jednak důvodem, proč by stálo zato, aby se nějaký investigativní novinář skutečně podíval jejich pomoci na zoubek, a za druhé varováním, aby si každý, kdo by mohl tuto pomoc potřebovat, dával velký pozor. Kdo má možnost obrátit se pro pomoc na někoho důvěryhodnějšího, měl by se Hnutí pro život raději vyhnout velkým obloukem, ať už se jeho reklamy tváří sebelépe. Kdo žádnou lepší pomoc nikde v dosahu nevidí, musí si pak aspoň neustále hlídat, aby ho takoví podivní dobrodinci náhodou nepřivedli z bláta do louže.
V mnoha organizacích a hnutích, jimž o nějaké myšlenky jde, jsou činní jak lidé vyrovnaní, kteří chtějí pomoci, tak fanatici. Protože fanatiků se v praxi jen tak snadno nezbavíte. Navíc to nemusí být hned poznat a nelze to zcela kontrolovat. Když budete pořádat nějakou demonstraci, tak se vám také někdy nemusí podařit, aby se.k vám nepřidali nějací fanatici, kteří akci zdiskreditují .
Aktivismus má totiž k fanatismu nebezpečně blízko.
Se všemi těmi fanatickými výplody. Lpěním na středověkých zákonech, absolutním nedostatkem kritického myšlení. Měli bychom se z nich co učit. Přinejmenším jak tyto mechanismy fungují, protože fanatismus nespí nikde, jak zmínila paní Hájková.
Ale taky se svědectvími a slovy poděkování (nevěřícímu) personálu porodnic, kde "fanatičky" porodily děti s vadou neslučitelnou se životem. Věřím tomu, že tehdy se i ti zaměstnanci něco naučili. Ačkoli nikdo z nich by dobrovolně příklad oněch matek nenásledoval.
Mě osobně u těch rodin překvapila převládající vděčnost. Nejen Bohu za dítě zemřelé krátce po porodu. Nejen zdravotníkům, kteří jim po počátečním odporu nakonec vyšli maximálně vstříc. Ale i svému širokému okolí, dokonce i ateistům (sic!) za modlitby.
Zapomněli jsme dávat šance i tam, kde to omezuje. Citlivost se vytrácí ze společnosti. Jsme zaplavení racionalitou. Škála fanatismu je bohužel pestrá. Na jednom konci stojí "oni", na druhém se v jejich nastaveném zrcadle máme šanci poznat i my.
Rozum nemusí být vždy tím nejlepším rádcem. Apoštol Pavel byl zajisté těžkým fanatikem, když pro víru pronásledoval a zabíjel jinověrce. To bylo těžko omluvitelné. Co ho však napravilo, nebyl rozum, nýbrž láska. Nevěřící člověk, který trvá na zásadě, že nikdo nesmí být obtěžován vírou druhých, by si samozřejmě mohl myslet, že hlásání evangelia je také fanatismus. A že Pavel, který řekl: "Nyní jdu do Jeruzaléma, protože Duch mne nutí, a nevím, co mě tam čeká", byl přinejmenším blázen.
Chápeme vůbec, co to je, když někoho "nutí Duch"?
Ale to už je naštěstí dost dávno. Tak dávno, že pro lidi mimo křesťanské kruhy může být použití slova "nesoudíme" nadbytečné.
Když už je tady možné napsat: "potratářská nána Klingenbergová", tak snad by také bylo možné vyjádřit se v tom smyslu, že pan Kolařík je
KORUNOVANEJ VŮL,
což dotyčný dokládá v každé svém příspěvku...
Je o nich taky (dnešní) kritický článek na
Fakt asi hodně obskurní spolek...
Příčinou těch zde probíraných morálních problémů je cílemé oddělení lidského sexu od lidského vztahu, osvobození prožitku života od odpovědnosti za život (chcete-li, tak třeba odpovědnosti za život na planetě). Z tohoto osvobození [oddělení jednotlivce ze všech vztahů] plyne i oddělení rekreační a reprodukční funkce sexu od sebe navzájem.
----------------------------
Nemýlím-li se, Vy pane, Václavů, nemůžete být těhotný. Principiálně ovšem své těhotenství můžete celkem snadno realizovat prostřednictvím obchodní smlouvy o surogátním mateřství s nějakou Ukrajinkou. Bude ale pak tato Ukrajinka mít právo volby - právo rozhodnout se o „vlastním“ těle (podstoupit interrupci), když to tělo v jejím těle bude Vaše a Vy jste jí za pronájem jejího těla (pro dočasný pobyt Vašeho těla) přece zaplatil nezanedbatelnou částku peněz? A co teprve, kdyby si ona to Vaše tělo chtěla ponechat i po porodu - nedalo by se to pak vlastně klasifikovat jako zcizení Vašeho patentu?
Už chápete, co je to oddělení reprodukční a rekreační funkce sexu?
Pokud by se však, pane Václavů, (třeba na základě genetických testů Vašeho těla v těle Ukrajinky) ukázalo, že toto tělo svojí kvalitou neodpovídá Vašim požadavkům, mohl byste se (na základě „práva rozhodovat o svém těle“) rozhodnout pro interrupci, i když by s ní těhotná Ukrajinka (třeba ze zdravotních důvodů) nesouhlasila?
(Liberál by snad mohl pochopit, co je „jeho“ tělo, když se ten problém vyobrazí jako peněžní vztah.)
Sorry, pane Nusharte, ale vaši představu "Vašeho těla v těle Ukrajinky" považuji za nesmyslnou, takže z ní nedokážu nic vyvozovat.
Nic nesmyslného na té představě není, pane Václavů.
„Vaše tělo v těle Ukrajinky“ je prostě většinou zčásti geneticky vaše tělo [tělo lidského plodu, které s tou Ukrajinkou nemá geneticky nic společného], jehož devítiměsíční vývoj prostřednictvím tzv. náhradního mateřství v těle Ukrajinky si zaplatíte. V těle Ukrajinky to vyjde mnohem levněji než v těle Američanky nebo Britky. Problémem ovšem je, že některé hloupé tradiční zákony považují za matku dítěte (tedy za „rodiče 1“) tu ženu, která jej porodila, zatímco vlastníkem dítěte je podle té smlouvy ten, kdo si to náhradní mateřství (tedy pronájem té ukrajinské dělohy) zaplatil.
Dobrá, pane Nusharte, asi trochu rozumím, jak to myslíte. Já na to mám poněkud jiný názor, ale to tady asi není podstatné. Jde tu asi především o to, jakou známku + - by si zmíněné hnutí za svou činnost zasloužilo. Já jsem si o něm zatím přečetl dva články a viděl pár jeho plakátů a nemám z toho dobrý dojem. Manipulativnost, možná až citové vydírání... V dané chvíli se mi nechce tomu věnovat více pozornosti...
Tady je, pane Václavů, přesně to, o čem jsme zde v dubnu před dvěma měsíci mluvili – tedy ten „humanistický“ obchod s dětmi:
„Výroba“ dětí za peníze na zakázku je amorální – je to ukázkové porušení přirozené důstojnosti takového člověka, zakoupeného „v akci“ supermarketu za 60 tisíc €. Takzvaná „liberální svoboda“ člověka tedy například spočívá v jeho „právu“ být zakoupen, být skartován a podle „nejvlivnějšího filozofa dneška“ Petera Singera dokonce i v právu být usmrcen „krátce“ po porodu, jak říká (bojovník za práva zvířat) Peter Singer:
„Řekl bych, že [dítě] nemá niterné právo na život, a že závažnost spojená s ukončením života novorozence není stejná, jako závažnost ukončení života někoho, kdo si je vědom sám sebe a má zájem, aby jeho život pokračoval... Z teoretického hlediska není velký rozdíl mezi potratem na straně jedné, a infanticidou krátce po narození na straně druhé.“
--------------------------------
Jestli tyhle zrůdnosti budou s odkazem na něčí „lidská práva“ společně s prosazováním „vlády filozofů [vědců a odborníků]“ (jakožto ochrany proti populismu) časem opravdu uskutečněny (ano, podle filozofa Bělohradského jsou „volby dírou v plotě, kudy do demokracie vniká škodná“), pak očekávám, že „krátce po narození“ bude časem „časem až do smrti“. O termínu vlastní smrti bude samozřejmě každý včas vyrozuměn úředním dopisem s vysvětlením, že jde o naplnění základního lidského práva na život, tedy že toto Vaše právo na život bude ve stanovené době konečně naplněno.
Říkávalo se, že volby jsou svátkem demokracie, ale Václav Bělohradský teď zase říká, že „volby demokracii zohavují“.
Přeje si tedy Bělohradský demokracii bez voleb? Jak by ale taková „demokracie bez voleb“ vlastně vypadala? Vypadala by snad nějak podobně jako ta „demokracie lidová“, kterou jsme zde od roku 1948 čtyřicet let měli a volby v ní byly jen formální ozdobou, takže „nelegitimní vliv korporací“ určitě neumožňovaly?
Nebo by taková „demokracie bez voleb“ vypadala jako ta Lukašenkova, Putinova, či snad dokonce jako onen „komunistický kapitalismus“ - tedy jako ta „demokracie“ čínská? Tohle by filozofové měli ještě promyslet, než konečně ony volby, které demokracii tak zohavují, úplně zruší a začne věčná vláda nikým nevolených moudrých, kde nelegitimní vliv korporací bude jednou provždy odstraněn, žádný populista si už nikdy neškrtne a volby nebudou tou odpornou dírou v plotě, kudy do demokracie vniká škodná, protože volby už prostě nebudou, když jimi do demokracie vnikají populisté. Volby jim zrušíme, čímž s těmi zrádnými a prolhanými populisty zatočíme a pak jim jako ti Gottwaldovi karlínští kluci řádně zakroutíme krkem! A jestli jsme už zapomněli, jak se to dělá, tak se to nejspíš opět budeme muset jezdit učit do Moskvy!
Ach, pane filozofe, takže opět „demokracie“ bez voleb? Kam nás to zase posíláte?