V návaznosti na protesty proti fundamentalistickým snahám úřadující polské vlády zpřísnit už tak přísné (proti)potratové zákonodárství se ve veřejném prostoru znovu — a jistě ne naposledy — otevřela otázka potratů, přesněji řečeno práva na potrat jako součásti ženských reprodukčních práv. Z debat, které jsem útržkovitě sledoval, mi utkvěl moment, kdy redaktor Českého rozhlasu Dušan Radovanovič označil ve svém facebookovém statusu heslo „Moje tělo, moje volba“ za ne zrovna šťastně zvolené. Dostalo se mu rozhořčených reakcí, z nichž některé dokonce operovaly s argumentem, že muž tohle prostě nemůže pochopit. Přitom Radovanovič právo na potrat nijak nezpochybnil, jen upozornil, že použité heslo (respektive jeho první část) může být zavádějící.

Zmíněná mikrokauza mne zaujala z důvodů, které jsou vedle nebezpečí hrozícího polským ženám poněkud abstraktní a intelektuálské. Pro mne ale mají význam, protože potřebuju vidět konzistenci mezi politickým stanoviskem, které intuitivně zaujímám, a jeho filozofickým zdůvodněním, ke kterému samozřejmě dochází spíše zpětně, reflexí.

A právě z hlediska oné konzistence je pro mne heslo „Moje tělo, moje volba“ výzvou k zamyšlení: politicky s ním (přesněji, s tou stranou sporu, kterou symbolizuje) totiž souzním, filozoficky mi ale skřípe. Důvod je ten, že pokud se citované heslo pokusím domyslet, docházím k přísně individualistickému libertariánskému principu „vlastnictví sebe sama“ (self-ownership). Toto východisko nemohu přijmout, tak jako nemohu přijmout jeho přímý protiklad, nazvěme ho třeba kolektivismus. Vztah mezi jednotlivcem a společností chci jakožto levičák chápat dialekticky…

Potrat jako právo a povinnost

Heslo „Moje tělo, moje volba“ ukazuje pouze jednu stranu rovnice. Připomeňme tu druhou, zdánlivě banální: právo ženy na potrat nutně implikuje něčí povinnost potrat realizovat. V obecné rovině to vyžaduje existenci zdravotnického systému (předpokládejme, že financovaného z veřejných peněz), v konkrétní situaci pak konkrétní osobu, která musí fyzicky provést (a nevyhnutelně i nějak prožít) samotné „ukončení“ plodu.

Představme si, že nějaká křesťanská iniciativa zorganizuje protest spočívající v tom, že lidé s odvoláním na své svědomí odmítnou finančně přispívat na zdravotnictví, v němž se provádí potraty (ponechávám stranou technickou proveditelnost takové iniciativy v systému, kdy zdravotní pojištění platí za řadu lidí automaticky zaměstnavatel). Dále si představme lékaře, který z náboženských důvodů dojde k závěru, že potrat je eticky nepřijatelný a odmítne službu poskytnout.

Jak bychom na podobné akty občanské neposlušnosti měli reagovat? Mohli bychom odpůrcům potratů udělit nějakou výjimku? Pokud jde o onoho lékaře, asi by to nebyl problém, pokud může potrat místo něj provést někdo jiný. Pokud však jde o financování veřejného zdravotnictví, obávám se, že podobná výjimka by byla příliš nebezpečným precedentem, ohrožujícím celý systém. Pokud by se je nepodařilo přesvědčit argumenty, muselo by se tedy proti odpůrcům legálních potratů zasáhnout represivně.

↗

Heslo „Moje tělo, moje volba“ je výzvou k zamyšlení: politicky s ním lze souznit, filozoficky ale skřípe. Foto Martin Dokupil Škabraha

Legální potrat zkrátka musí být institucionalizován, což si vyžaduje nějakou míru celospolečenského konsensu a vynucenou solidaritu těch, kdo se ke konsensu odmítají připojit. A toto platí dokonce i v případě, že by potraty byly legální jen na ryze soukromé bázi (tedy mimo veřejné zdravotnictví) — transakce, které by mezi nabízející a poptávající stranou probíhaly, by musely požívat státní (veřejně financované) ochrany jako každá jiná tržní transakce. (Nemusím snad ale dodávat, že jakmile se shodneme na legálnosti potratu, je třeba trvat na tom, aby byl součástí veřejného zdravotnictví, poskytujícího služby všem bez ohledu na ekonomický status).