Jak přistoupit z náboženského hlediska k potratům? Kdoví proč se teologové k tomuto tématu vyjadřují velmi často. Při svém studentském putování teologickými fakultami jsem se setkávala s tématem potratu velmi pravidelně. O počátcích života vyprávěl bývalý katolický kněz obrovské posluchárně plné mladých žen, které se zrovna nacházely na vrcholu plodnosti. Používal slova jako „poteniconalita“ — podle jeho teorie bylo právě toto slůvko zásadní pro to, abychom pochopily, že když otěhotníme, vznikne v nás budoucí člověk.

Na evangelické fakultě jsme byly na semináři o počátcích života zaplaveni místo filosofických pojmů lékařskými. Pod naším intelektuálským mikroskopem jsme sledovali pohyby buněk. Snažili jsme se rozhodnout, kdy už přestat tyto pohyby ovlivňovat.

Mezi všemi těmi doktory teologie, filosofie a medicíny jsem během všech těch hodin o potratech zoufale hledala hlas ženy. Jako každá mladá žena, která žije v partnerském životě, jsem často úzkostlivě sledovala svůj cyklus. Jako každá mladá žena jsem věděla, že početí může můj život obrátit vzhůru nohama.

Chtěla jsem ve chvílích úzkosti slyšet hlas někoho, kdo rozumí tomu, co je to vyměnit své profesní sny za úlohu rodiče. Nebyla jsem schopná přijmout morální imperativ „poroď!“ od někoho, kdo neztratil uprostřed let kojení schopnost tvrdého spánku.

Právě proto mi byly vždy tak blízké radikální feministické výroky na způsob „moje tělo, moje volba“ — ne protože bych někdy považovala početí za věc nesouvisející s novým životem, ale protože jsem tušila, že té skupině rozjívených žen v černé dochází, že mystérium těhotenství spočívá v nejtěsnějším spojení dvou bytostí.

Žena není jen nádobou, která má být v období těhotenství především poslušná. Těhotná žena je mystériem uskutečňujícím nekonečnost lidského těla. Je otevřenou možností, bytostí, která opakuje stvořitelský akt. Je na vrcholu kreativity i na vrcholu sebepřekročení. Je obdařená obrovskou mocí a zároveň vystavena vrcholu bezmoci.