Jak přistoupit z náboženského hlediska k potratům? Kdoví proč se teologové k tomuto tématu vyjadřují velmi často. Při svém studentském putování teologickými fakultami jsem se setkávala s tématem potratu velmi pravidelně. O počátcích života vyprávěl bývalý katolický kněz obrovské posluchárně plné mladých žen, které se zrovna nacházely na vrcholu plodnosti. Používal slova jako „poteniconalita“ — podle jeho teorie bylo právě toto slůvko zásadní pro to, abychom pochopily, že když otěhotníme, vznikne v nás budoucí člověk.

Na evangelické fakultě jsme byly na semináři o počátcích života zaplaveni místo filosofických pojmů lékařskými. Pod naším intelektuálským mikroskopem jsme sledovali pohyby buněk. Snažili jsme se rozhodnout, kdy už přestat tyto pohyby ovlivňovat.

Mezi všemi těmi doktory teologie, filosofie a medicíny jsem během všech těch hodin o potratech zoufale hledala hlas ženy. Jako každá mladá žena, která žije v partnerském životě, jsem často úzkostlivě sledovala svůj cyklus. Jako každá mladá žena jsem věděla, že početí může můj život obrátit vzhůru nohama.

Chtěla jsem ve chvílích úzkosti slyšet hlas někoho, kdo rozumí tomu, co je to vyměnit své profesní sny za úlohu rodiče. Nebyla jsem schopná přijmout morální imperativ „poroď!“ od někoho, kdo neztratil uprostřed let kojení schopnost tvrdého spánku.

Právě proto mi byly vždy tak blízké radikální feministické výroky na způsob „moje tělo, moje volba“ — ne protože bych někdy považovala početí za věc nesouvisející s novým životem, ale protože jsem tušila, že té skupině rozjívených žen v černé dochází, že mystérium těhotenství spočívá v nejtěsnějším spojení dvou bytostí.

Žena není jen nádobou, která má být v období těhotenství především poslušná. Těhotná žena je mystériem uskutečňujícím nekonečnost lidského těla. Je otevřenou možností, bytostí, která opakuje stvořitelský akt. Je na vrcholu kreativity i na vrcholu sebepřekročení. Je obdařená obrovskou mocí a zároveň vystavena vrcholu bezmoci.

Žena, která svému těhotenství z vlastního rozhodnutí vnitřně nepřitaká, nebude mít nikdy snadnou cestu k tomu stát se dobru matkou. Žena by nikdy neměla být jen otrokem své schopnosti stát se matkou.

Cítila jsem víc lásky a něhy ze strany těch, kteří rozumí tomu, že určité procento žen bude potraty vždy podstupovat — a nechtějí postavením tohoto úkonu mimo zákon ohrožovat jejich životy.

Naše víra nám může tisíckrát zapovídat, abychom potrat samy podstoupily. Ale pokud se nechceme stát diktátory, vždy bychom měli počítat s tím, že jsou takové, které tuto víru nesdílejí.

Nepíšu ale tento článek jen jako povzdech, ale také jako radostnou zprávu o tom, že se mi podařilo nalézt v horách „fundovaných“ názorů na potrat také názor matky, ženy a spirituální autority…

Pinkola Estéz začíná debatu o potratu ze zcela jiného konce — jako debatu o schopnosti pomoci zraněnému. Potrat vnímá jako duševní skutečnost, ke které v lidském životě dochází. Nezkoumá hned zprvu, zda jde o potrat, na který žena nakonec přistoupila, či k němu došlo bez její vůle. Žijeme ve světě, který občas zavede rodiče do situací, kdy přijdou o své děti. Může jít o důvody medicínské i sociální. V cestě může stát nepřítomnost pevných rodinných vazeb, na které by se budoucí rodiče (či sama rodička) mohli spolehnout.

↗

Žena není jen nádobou, která má být v období těhotenství především poslušná. Těhotná žena je mystériem uskutečňujícím nekonečnost lidského těla. Repro pinterest.com

Stejně tak může ženě v donošení budoucího potomka bránit příliš prudérní morálka. Může vnímat dítě jako zcela neomluvitelnou viditelnou známku vlastního „morálního přestupku“. Může jej také vnímat jako bytost, která ji ještě pevněji přiková k vazbám, které jsou pro ni už dnes příliš tíživé a bolestné.

Pinkola Estéz už ve své první knize Ženy, které běhaly s vlky často opakuje princip koloběhu života, smrti a života. Cit pro cykličnost chápe jako výrazný ženský dar. Děti se podle ní rodí právě na základě tohoto mystéria. Smrt, ale vždy stojí blízko vzniku života. Dříve i nyní rodičky při porodu riskují vlastní život. I pokud projdou vším bez zdravotních nesnází, projdou zásadní proměnou: „umírá“ jejich dřívější já, „rodí“ se matka. Odkládají z části starý způsob života a přetvářejí se k novým úkolům.

Hlavní lží, kterou cítím za intenzivní protipotratovou rétorikou, je představa, že mezi tím mít a nemít dítě volíme pouze v gynekologických klinikách, v čekárnách u ženských lékařů. S tak hlubokou tradicí mnišských řádů a celibátníků přeci nemůžeme z náboženských pozic tak jednostranně zavrhovat rozhodnutí nemít děti.

Samozřejmě, že rozhodnutí pro celibát v sobě nese také rozhodnutí pro vysoce duchovní a ctnostný život, který by měl být pro společnost stejným dobrem jako nové dítě.

Nerozhodují se však nechtěně těhotné žačky a studentky právě pro větší vědění, duchovní dimenzi? Nemohou starší ženy, velmi zběhlé ve svém povolání, dále dělat práci, které rozumí? Nemají i ony právo cítit se potřebné i jinak než jako matky?

Rozhodnutí pro potrat však zůstává pro každou citlivou ženu rozhodnutím velmi křehkým, bolestným, často i po mnoho let zraňujícím. Spiritualita potratu je spiritualitou zmaru, negativního pohybu, temné noci. Tato temná, negativní stránka však nutně vystupuje jako nutná součást stvoření. Vystupuje jako utrpení, se kterým si často nevíme rady. Krutost a fatalita světa, která na nás chvílemi dopadá. Konec konců starozákonní mistr víry a utrpení Job si přeje „být jako zahrabaný potrat“.

Citlivost k lidem, kteří přišli o své dítě dříve, než se narodilo, nás otevírá také citlivosti k Bohu jako společníku všech trpících. Nelíčíme ho už jako neomylného programátora a soudce v jednom, který za námi na nemocniční přispěchá, aby nám řekl, že jsem právě propadly peklu. Naopak přístup, který si je vědom smrti i života a nejednoznačnosti lidských situací, dbá více na Boží schopnost držet s trpícími. Líčí ho jako toho, který se může dotknout jakéhokoli utrpení. Jehož jedinou zárukou je, že ať nás potká jakékoli utrpení, bude stát vedle nás.

Nepřeji si, aby přibývalo potratů. Žádná žena si nepřeje smrt svého dítěte. Avšak přeji si, aby byla tato oblast zbavena mnoha ultimát a přibylo v ní citlivosti k jedinečným situacím.

Hrdinou boje o život nechtěných dětí pro mě ale není žádný celibátník, který se vášnivě opře do zábradlí svého paláce, aby světu vzkázal, že ženy, které odmítají svou mateřskou roli, jsou větší hrozbou než terorismus. Hrdinkou tohoto boje pro mě zůstává filmová Juno. Náctiletá, která se odváží chodit do školy z břichem jako balón, aby po porodu věnovala své dítě jiné, vhodnější matce. I to vše se může odehrát z lásky k životu.