Níže publikovanou řeč pronesl Marek Orko Vácha letos 12. září při kázání na bohoslužbě za Šumavu a ochranu celé naší krajiny v kostele svaté Magdalény u Zbytin na Šumavě. Bohoslužba se uskutečnila z iniciativy evangelického kazatele a ekologického aktivisty Pavla Světlíka v rámci VIII. národní konference organizace A Rocha. Světlíkem vedenou bohoslužbu doprovázel písněmi Pavel Helan. V nedalekých Volarech jí ten samý den předcházela bohoslužba kardinála Miloslava Vlka za oběti železné opony — připomenutí a odpuštění minulosti. Symbolika neplánované souhry byla těžko náhodná — obě bohoslužby spojovala žádost po svobodě. Dříve se na Šumavě odehrával boj o naši svobodu politickou či lidskou, nyní je Šumava symbolem úsilí o ochranu divočiny. Ta žádá nejen svobodu pro člověka, ale i pro ostatní bytosti, kterým nebudeme určovat jak, kde a jak dlouho mají žít.

Milí bratři a sestry, milí přátelé, chtěl jsem vám říct, že jsem opravdu velmi rád, že tu s vámi na Bublavě mohu být. Připravil jsem na dnešek pět krátkých odstavců, ať už se hlásíme, nebo nehlásíme k jakémukoli náboženskému kontextu.

První moment je myšlenka, kterou 25. května 2015 explicitně vyjádřil papež František v encyklice Laudato Si‘, a to, že člověk má na zemi čtyři odpovědnosti. První tři jsou typické odpovědnosti, které jsme měli od počátku dějin, za prvé: odpovědnost vůči mně samotnému, jak využívám čas, jak na sobě pracuji, jak se vzdělávám; za druhé: odpovědnost vůči druhému člověku; za třetí, moje odpovědnost vůči Bohu. Ale najednou zhruba od šedesátých let minulého století přicházíme na to, že máme ještě další, čtvrtou odpovědnost, odpovědnost za přírodu. Zjistili jsme v té době, že už jsme mnohem silnější než ona, a přichází myšlenka, že se mohu provinit nejenom špatným chováním na Zemi, ale také vůči Zemi.

Za druhé chci říct, to, že Zemi potřebujeme ze dvou důvodů: za prvé nám dává obživu, stavební materiál, a potřebujeme ji, abychom přežili. Za druhé ji ale potřebujeme ještě z jiného důvodu: abychom skrze ni kontemplovali Boha.

Dívat se na nebeské ptactvo

Na prvním důvodu, že Zemi potřebujeme pro svoji obživu, není nic špatného. Nejsme andělé, pocházíme z této Země, musíme něco jíst a někde bydlet. Problém nastává ve chvíli, když bychom si řekli, že od Země už nic dalšího čekat nemůžeme, kdy Zemi chápeme jako skladiště věcí, jako inventarizovatelnou fakticitu. Kdy ji chápeme tak utilitaristicky, že na každého motýla, na každý strom nebo na každou pampelišku přilepíme cenovku.

Lesy pak vnímáme jako nic než továrny na dřevo, hodnota Země se stává hodnotou minerálů v ní obsažených a cílem je všechno zpeněžit, vytěžit a prodat. Ale Země v sobě nese ještě cosi mnohem a mnohem hlubšího, Země pro nás má být cestou k Bohu. Má být jako ta pravoslavná ikona, okno do absolutna, skrze kterou vidíme cosi z druhého světa, skrze kterou kontemplujeme Boha samotného.

Zakladatel křesťanství sám v horském kázání říká: „dívejte se na nebeské ptactvo, pozorujte polní lilie“. Chci připomenout, že v řeckém originálu to říká gramaticky nikoli jako prosbu nebo žádost, nýbrž jako imperativ. To znamená — Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, říká: „Dělejte to!“ a říká to v té imperativní podobě. Pokud se tedy já, katolický křesťan, budu připravovat ke svátosti smíření a začnu zpytovat svědomí, měl bych se ptát, zda jsem dostatečně nazíral polní lilie, zda jsem se dostatečně díval na havrany, a pokud ne, měl bych to ve zpovědi vyznat jako hřích. Protože tohle mi říká Kristus: „Dělejte to, dívejte se na přírodu, kontemplujte přírodu, pozorujte polní lilie!“ A vracíme se k staré známé myšlence, kterou říká Órigenés, pak svatý Augustin a pak Tomáš Akvinský.