Níže publikovanou řeč pronesl Marek Orko Vácha letos 12. září při kázání na bohoslužbě za Šumavu a ochranu celé naší krajiny v kostele svaté Magdalény u Zbytin na Šumavě. Bohoslužba se uskutečnila z iniciativy evangelického kazatele a ekologického aktivisty Pavla Světlíka v rámci VIII. národní konference organizace A Rocha. Světlíkem vedenou bohoslužbu doprovázel písněmi Pavel Helan. V nedalekých Volarech jí ten samý den předcházela bohoslužba kardinála Miloslava Vlka za oběti železné opony — připomenutí a odpuštění minulosti. Symbolika neplánované souhry byla těžko náhodná — obě bohoslužby spojovala žádost po svobodě. Dříve se na Šumavě odehrával boj o naši svobodu politickou či lidskou, nyní je Šumava symbolem úsilí o ochranu divočiny. Ta žádá nejen svobodu pro člověka, ale i pro ostatní bytosti, kterým nebudeme určovat jak, kde a jak dlouho mají žít.

Milí bratři a sestry, milí přátelé, chtěl jsem vám říct, že jsem opravdu velmi rád, že tu s vámi na Bublavě mohu být. Připravil jsem na dnešek pět krátkých odstavců, ať už se hlásíme, nebo nehlásíme k jakémukoli náboženskému kontextu.

První moment je myšlenka, kterou 25. května 2015 explicitně vyjádřil papež František v encyklice Laudato Si‘, a to, že člověk má na zemi čtyři odpovědnosti. První tři jsou typické odpovědnosti, které jsme měli od počátku dějin, za prvé: odpovědnost vůči mně samotnému, jak využívám čas, jak na sobě pracuji, jak se vzdělávám; za druhé: odpovědnost vůči druhému člověku; za třetí, moje odpovědnost vůči Bohu. Ale najednou zhruba od šedesátých let minulého století přicházíme na to, že máme ještě další, čtvrtou odpovědnost, odpovědnost za přírodu. Zjistili jsme v té době, že už jsme mnohem silnější než ona, a přichází myšlenka, že se mohu provinit nejenom špatným chováním na Zemi, ale také vůči Zemi.

Za druhé chci říct, to, že Zemi potřebujeme ze dvou důvodů: za prvé nám dává obživu, stavební materiál, a potřebujeme ji, abychom přežili. Za druhé ji ale potřebujeme ještě z jiného důvodu: abychom skrze ni kontemplovali Boha.

Dívat se na nebeské ptactvo

Na prvním důvodu, že Zemi potřebujeme pro svoji obživu, není nic špatného. Nejsme andělé, pocházíme z této Země, musíme něco jíst a někde bydlet. Problém nastává ve chvíli, když bychom si řekli, že od Země už nic dalšího čekat nemůžeme, kdy Zemi chápeme jako skladiště věcí, jako inventarizovatelnou fakticitu. Kdy ji chápeme tak utilitaristicky, že na každého motýla, na každý strom nebo na každou pampelišku přilepíme cenovku.

Lesy pak vnímáme jako nic než továrny na dřevo, hodnota Země se stává hodnotou minerálů v ní obsažených a cílem je všechno zpeněžit, vytěžit a prodat. Ale Země v sobě nese ještě cosi mnohem a mnohem hlubšího, Země pro nás má být cestou k Bohu. Má být jako ta pravoslavná ikona, okno do absolutna, skrze kterou vidíme cosi z druhého světa, skrze kterou kontemplujeme Boha samotného.

Zakladatel křesťanství sám v horském kázání říká: „dívejte se na nebeské ptactvo, pozorujte polní lilie“. Chci připomenout, že v řeckém originálu to říká gramaticky nikoli jako prosbu nebo žádost, nýbrž jako imperativ. To znamená — Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, říká: „Dělejte to!“ a říká to v té imperativní podobě. Pokud se tedy já, katolický křesťan, budu připravovat ke svátosti smíření a začnu zpytovat svědomí, měl bych se ptát, zda jsem dostatečně nazíral polní lilie, zda jsem se dostatečně díval na havrany, a pokud ne, měl bych to ve zpovědi vyznat jako hřích. Protože tohle mi říká Kristus: „Dělejte to, dívejte se na přírodu, kontemplujte přírodu, pozorujte polní lilie!“ A vracíme se k staré známé myšlence, kterou říká Órigenés, pak svatý Augustin a pak Tomáš Akvinský.

Ti všichni nám nabízejí k poznání Boha dvě knihy — Písmo Svaté, to by nás nemuselo překvapit, a knihu přírody. A to, co by nás mohlo překvapit, je, že zejména Augustin svým posluchačům doporučuje především knihu přírody, a ne už tolik Bibli. Proč? No, za prvé proto, že málokdo si mohl dovolit mít text doma — bylo to drahé, protože se text musel ručně opisovat, a za druhé málokdo uměl číst a psát. A Augustin říká, když se teď podíváme ven před kostel a projdeme se, je to zdarma a můžeme si v této knize číst, i pokud jsme negramotní. Augustin říká: „Když se podíváme na přírodu, musíme zjistit, že Bůh je dokonalý, protože ona je dokonalá, Bůh musí být krásný, protože ona je krásná, a především Bůh musí být, protože ona je.“

Chránit veškerý život

Za třetí se podíváme na myšlenku, kterou velmi zdůrazňuje papež František v nové encyklice Laudato Si‘, kde říká, že pokud chceme chránit život, tak nechť chráníme život skutečně veškerý — život zvířat, ptáků, rostlin i náš lidský život. Toto je na první pohled myšlenka, se kterou by zejména křesťané mohli mít velké problémy, protože katolické křesťanství vždycky vnímá velkou propast mezi člověkem a ostatní přírodou, kvalitativní skok mezi člověkem a zvířaty. Jenomže ono jde o to, jestli, tak jak se to dneska často dělá, stáhneme člověka dolů, na úroveň zvířete a řekneme: „No, člověk vlastně není nic jiného než zvíře a je to vlastně jenom shluk buněk a nemá žádnou důstojnost, žádnou hodnotu a tak dále.“ A úplně jiný pohyb je, pokud v tom zvířeti nebo v té rostlině vidíme jiskru božského a vytáhneme je nahoru směrem k člověku. To je úplně, úplně jiný pohyb.

Ve vydání této encykliky, teď se obracím především ke křesťanům, se explicite říká, že ochrana přírody již více není volnočasová, zájmová aktivita nadšenců z Hnutí DUHA nebo Brontosaurů, skautů a všech těch zelených uskupení, ale je to od nynějška imperativ pro každého křesťana.

Tedy ta ochrana chudých, ochrana utečenců, ochrana lidí, kteří jsou v nouzi, všechno to, co jsme tak často slýchali v mládí — nemocné navštěvovat, hladové sytit, žíznivé napájet, oblékat nahé, přijímat ty, kdo jsou na cestách. Jestli má něco katolická církev ve své DNA, pak je to právě ta ochrana marginalizovaných, těch, kteří ještě nejsou nebo už nejsou schopni artikulovat svá práva, odtud i tradiční odpor vůči potratům a eutanazii. Jenomže papež velmi důsledně říká, že když chceme chránit život, tak pak opravdu život jako takový, život rostlin, zvířat a všech organismů. Což má obousměrný dopad. Katolíci mají ve své agendě ochranu nějak diskvalifikovaných lidí, demonstrace proti potratům — a přírodu velkoryse necháváme být.

A naopak, nejen ochrana přírody, jak to známe z mnoha environmentálních hnutí, demonstrace za záchranu velryb nebo za vyhlášení nějaké rezervace, s velkoryse přehlíženými potraty u našeho vlastního druhu. Pokud ochrana života, pak života jako takového, veškerého života.

Příroda není jen síto

Za čtvrté. Moc se omlouvám, že ten čtvrtý bod bude pravděpodobně nejkomplikovanější. Moderní biologie je zajímavá v tom, že přináší myšlenky, které jsou velmi a velmi podnětné pro environmentální etiku, a troufám si říci, i pro teologii. Co nám říká? Kdybych to měl říci jednou větou, tak nám řekne, že všechno je spojeno, ale všechno je spojeno v mnohem silnějším slova smyslu, než jsme si kdy mysleli. To, co už se dávno vědělo a co učíme na středních školách, je, že celá planeta je skutečně Oikos, jedna jediná propojená síť života, no a na to nemusí být člověk biolog, aby tohle věděl. Každý atom kyslíku, který jsem teď právě vdechl, někde nafotosyntetizovala nějaká sinice nebo rostlina, a každý atom uhlíku, ze kterého je tvořeno moje tělo, byl někdy součástí nějaké rostliny.

Jistě, protože buď jsem vegetarián, nebo se živím zvířaty, která se před tím živila rostlinami. Od roku 1700 víme, že rostlina je zakořeněna ve vzduchu úplně stejně jako v půdě a že stromy a květiny, které vidíme, v podstatě nejsou nic jiného než zkamenělý vzduch. Neříkám nic objevného. Ano, listy jsou duté, ze vzduchu do sebe natahují oxid uhličitý, ze kterého Calvinovým cyklem vyrábí glyceraldehyd-3-fosfát, z něj glukózu a z něj celulózu. Rostlina je tedy zkamenělý vzduch. Ovšem nejen ona, i my jsme zkamenělý vzduch. Člověk pochází z tohoto vzduchu a z vody a ze sluneční energie a z trochy stopových prvků, z ničeho dalšího.

Jednou z posledních smělých biologických myšlenek je epigenetika, epigenetická dědičnost, a ukazuje se, řeknu to velmi krátce, že doposud jsme vždycky mysleli, že v darwinovské evoluci prostředí funguje jako selekční faktor: organismy nabízí, příroda vybírá. Dneska jsme zjistili, že příroda má mnohem silnější roli, že příroda nejenom vybírá, ale také sama tvoří. Jinými slovy, za to, jaký jsem, mohou nejenom moje geny, ale jsem rovněž tvarován prostředím a aspoň někdy, u někoho a v některých případech jsem tyto změny schopen předat svým potomkům. Příroda tedy není jen to síto přirozeného výběru, ale také cosi, co nás všechny tvoří a modeluje a s čím jsme spojeni mnohem víc, než bychom si kdy mysleli.