Když to se striktním omezováním emisí vypadá bledě, na pomoc přispěchají vynálezy... Druhé číslo letošní Sedmé generace představuje novou technologickou spásu jménem geoinženýrství.
Všichni to známe a znovu a znovu čteme: planeta se otepluje rapidněji, než jsme čekali. Rok 2014 byl znovu rekordním od počátků měření. Přestože „klimaskeptikové“ povykují, že oteplování se zpomalilo, každý solidní klimatolog vám vysvětlí, kterak přebytečnou energii „vysávají“ oceány a dávají tak atmosféře dočasně vydechnout. Na Sibiři sílí známky počínajícího roztávání permafrostu, z nějž hrozí uniknout za tisíciletí nashromážděný metan, jež by atmosférické teploty zavlekl do smrtící vzestupné spirály.
Pokud jde o řešení, většina vědců má jasno: je třeba rapidně snížit emise skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého. Sílí ale i hlasy těch, kteří si z klimatického selhání průmyslové společnosti zřejmě vzali jen malé ponaučení, a říkají: proč si odpírat sladká fosilní paliva? Pojďme ještě jednou zkusit přírodu přehrát velkolepou technologií. Co by se mohlo pokazit?
Navrhují tudíž více či méně drastické technické zásahy do klimatického systému — takzvané geoinženýrství. Jak se s každým dalším rokem nečinnosti a každým zbytečným klimatickým summitem OSN snižují naše šance vyhnout se pádu do propasti kladných zpětných vazeb, dále umocňujících oteplování mimo naši kontrolu, roste naopak relativní přijatelnost zmíněných „plánů B“. Jinými slovy: stav pacienta je stále kritičtější a lékaři začínají vážně zvažovat extrémně ostrou experimentální medicínu.
Od bílých střech po planetární kulečník
Spektrum geoinženýrských nápadů je široké a různorodé. Některá řešení působí dosti snadně, ta ovšem bývají nedostatečná. Příkladem budiž natření střech a silnic nabílo, aby lépe odrážely a nepohlcovaly tolik sluneční záření. Ve větším měřítku pak můžeme rozšíření bílých ploch dosáhnout třeba pokácením lesů na Sibiři a Aljašce, čímž by se odkrylo zasněžené lesní patro. Pokud jsou už na vás tyto nápady příliš, pak byste raději neměli číst dál.
Mezi geoinženýrské návrhy doslova kosmických rozměrů patří rozprostření oblaku měsíčního prachu mezi Zemi a Slunce či rozmisťování masivních kosmických zrcadel. Ještě dále jde studie indického fyzika P. C. Jaina, který navrhuje „vyšoupnout“ naši planetu z její oběžné dráhy, aby se tak dostala o trochu dále od Slunce a jeho záření. Docílil by toho jakýmsi planetárním kulečníkem — místo koule by mu posloužil rozpadlý asteroid a „šťouch“ by zajistila dostatečně vyzbrojená raketa.
„Kosmické vychytávky“ pak spojuje nepředvídatelnost jejich důsledků i extrémní náklady. Proveditelnější geoinženýrská řešení jsou obecně dvojího druhu: odstranění oxidu uhličitého z atmosféry a ochlazení Země pomocí regulace slunečního záření.
Prostě ho vypumpujeme
Podle australského etika Clivea Hamiltona, autora knihy Earthmasters (Vládci Země), absorbovala zemská biosféra a oceány již plnou polovinu lidstvem vyprodukovaných emisí oxidu uhličitého. Zvláště oceány umějí pojmout obrovské množství uhlíku a geoinženýrství sází na to, že nějaké další přidané tuny se v nich ztratí. Mořský život — zejména drobný plankton — totiž požírá oxid uhličitý a jako biologická pumpa jej saje z atmosféry. Stačí tedy moře patřičně „pohnojit“, aby dostalo na uhlík větší chuť.
Sama změna klimatu přitom tuto schopnost podrývá — oceány se oteplují a okyselují a „pumpa“ se zadírá. Geoinženýrské mozky však neotálejí a vymyslely hned dva způsoby, jak ji nakopnout. Za prvé: zklidnit překyselený žaludek oceánů zásaditým vápnem. Problém? Nevyčíslitelné množství energie, které by se spotřebovalo během jeho výroby, dopravy a aplikace.
Druhou možností je podpořit růst fytoplanktonu správnými živinami, například železitým práškem. Po smrti pak fytoplankton „dopraví“ uhlík do nižších pater oceánů a nechá horní patra volná pro příjem dalších tun. Tak se příroda zbavovala CO2 tradičně a ropa je vedlejším produktem tohoto procesu. Problém spočívá v tom, že stimulujeme-li růst na jednom místě, dojde k přečerpání stopových živin (například draslíku), okolní plankton pak naopak zchudne a jeho příjem oxidu uhličitého se sníží. Navíc tam, kde se bude mořským mikroorganismům dařit, oceán zezelená, pohltí tím pádem více slunečního světla, čímž se oteplí. A to přece nechceme.
Nevýhodou — typickou pro všechna geoinženýrská řešení — je nepředvídatelnost nezamýšlených důsledků dalekosáhlých technických zásahů do komplexních systémů, jakým je globální uhlíkový cyklus. Naše znalosti jsou železnou pilinkou, naše nevědomost oceánem.
Roztáhněte slunečník
Druhý proud snah o technologický boj se změnami klimatu nazývají geoinženýři „managementem slunečního záření“ (solar radiation management, SRM). Jedná se o pokusy vytvořit umělý štít, který by zastínil část slunečního záření.
Největšímu geoinženýrskému zájmu se v tomto ohledu těší rozprašování síry do stratosféry. Touto metodou se seriózně zabývají vědci, jako například nositel Nobelovy ceny za chemii Paul Crutzen, atmosférický vědec Ken Caldeira či geofyzik Lowell Wood. Nechali se inspirovat u sopek, jejichž výbuchy vychrlí do nebe obrovské množství síranů, které tam vytvoří aerosol blokující sluneční záření. Jenže sopky nevybuchují tak často, jak by naše oteplující se planeta potřebovala, proto musíme sírany (například oxid siřičitý) dopravit do stratosféry sami.
Trvalý „umělý sopečný mrak“ dle geoinženýrů zprostředkují upravená letadla, lodě s hadicemi, jež budou ve vzduchu udržovány například pomocí balonů s heliem (budou-li pestrobarevné, je to vcelku vtipná představa), či zbraně (což je méně humorné). Pro rozprášení síry do patřičné výšky tak nepotřebujeme žádné vědeckofantastické inovace.
Vedle ochlazení Země však tato metoda bude mít i další předpokládané důsledky. Pokud bychom žili pod podobným slunečníkem ze síry, nebe by mělo nepříjemně mléčnou barvu a hvězdy by se zdály ještě zastřenější (nebo rovnou neviditelné), i když na druhou stranu západy slunce by zazářily sytější červenou. S tím by se ještě žít dalo, ač opět o něco smutněji.
Problém znovu vězí v nepředvídatelnosti dopadů tak velkého zásahu. Vstřikování síry navíc nemůžeme dost dobře vyzkoušet bez dlouhodobého zavedení. Zde narážíme na zřejmě největší překážku: když s tím jednou začneme, už nemůžeme přestat. Kdybychom se po pár letech rozhodli přívod síry do stratosféry zastavit, bylo by to jako „vykročit z hlubokého stínu do ostrého slunečního světla“, shrnuje americký spisovatel Jeff Goodell ve své knize How to Cool the Planet (Jak ochladit planetu). Namísto pomalého přechodu by nastal teplotní šok. Tyto nevýhody si geoinženýři plně připouštějí, bohužel nejsou zdaleka jediné.
Jak známo, ať už si v naší kultuře pořizujeme slunečník zahradní či planetární, ptáme se především: za kolik? Z tohoto hlediska suverénně nejlépe vychází právě sulfátový management slunečního záření, kterému se dnes skutečně dostává nejvíce seriózní pozornosti. Může jít potenciálně o dobrý byznys: snadno aplikovatelná, okamžitě působící a především levná metoda. Ptejme se tedy zejména, co by nám takové řešení mimo šokového ochlazení přineslo.
Co by inženýři raději neviděli
Již bylo zmíněno permanentně šedivé nebe (které by — jaká ironie! — znamenalo rovněž snížený potenciál solární energetiky) a nutnost doplňovat síru do stratosféry neustále. Z osmdesátých let pak pochází druhá, velmi vážná obava: rozprašování sulfátových aerosolů by mohlo vést k dalšímu ztenčení ozonové vrstvy. Ovšem nezoufejte, malověrní, již tehdy — v době, kdy byl ozonový problém ještě považován za vážnější než uhlíkový — navrhovali vědci tuto potíž řešit analogickým způsobem: doplňovat do stratosféry (zřejmě další letkou balonů) ozon umělý. Naštěstí produkce freonů nebyla natolik klíčovou součástí globalizovaného kapitalismu, aby se zdálo politicky nemožné ji téměř zcela zlikvidovat.
Sulfátový management záření navíc není vůbec schopen přispět k řešení dalšího, často po výtce opomíjeného problému, který zvýšená koncentrace CO2 v atmosféře způsobuje. Jedná se o rapidní okyselování oceánů, způsobené rozpouštěním CO2 ve vodě. Oceánské ekosystémy kyselé nerady — mnohé klíčové druhy mořského života, včetně podstatné části krillu (drobných korýšů), existenčně závisejí na vápnitých schránkách. Stále silnější roztok kyseliny uhličité, kterým se naše moře stávají, je doslova rozpouští zaživa. Sulfáty ve stratosféře a umělý ozon bychom tak v nejlepším případě museli ještě doplnit „regulátory kyselosti“ oceánů — zmiňovaným vápněním.
Ani to ovšem není nejhorší průvodní jev sulfátové možnosti. Ten ve své nejnovější knize This Changes Everything (Tohle mění všechno) zevrubně popisuje kanadská autorka Naomi Kleinová (viz 7.G 1/2015) a spočívá v dramatických změnách ve vzorcích srážek. Vypracované modely tak například ukazují zásadní pokles monzunových srážek v Africe a Indii. Právě Indie získává z monzunů až devadesát procent všech svých ročních srážek. Kdokoliv by tedy chtěl sulfátový management záření uvést do praxe, musel by — obrazně řečeno — přesvědčit necelou miliardu hinduistů vyzbrojených jadernými hlavicemi, že se mají dobrovolně vzdát své posvátné řeky. V oblasti afrického Sahelu by pak dle dosavadních studií mohly srážky poklesnout až o osmdesát procent, což by znamenalo úplný kolaps zemědělství, v Amazonii pak o dvacet procent. Již dnes těžce zkoušené ekosystémy a lidská společenství by tak dostaly ránu z milosti.
Přízraky minulé a budoucí
Počítačové modely jsou ale nespolehlivé a geoinženýrství — podobně jako samu změnu klimatu — z principu nelze testovat jinak než jeho úplnou realizací. Kleinová se tak obrací k jiné možnosti: historické analýze důsledků velkých sopečných výbuchů, jejichž účinek vlastně technologie napodobuje. A ta bohužel jen potvrzuje, že výbuchy nám nepřinesly jen malebné západy slunce; naopak jasně ukazuje spojitost mezi erupcemi a rozsáhlými suchy, jaká předvídají počítačové modely.
Prakticky každá větší vulkanická erupce totiž nevyhnutelně vede k razantnímu poklesu průměrných srážek, k suchům, povodním a hladomorům. Po výbuchu filipínské sopky Pinatubo v roce 1991 došlo k nejhoršímu suchu dvacátého století, které zasáhlo sto dvacet milionů lidí v Africe a Jižní Asii. Srážky poklesly až o pětinu a například polovina obyvatel Zimbabwe se stala závislá na potravinové pomoci.
Chudší části obyvatelstva planety tak tato geoinženýrská možnost nenabízí nic — pro mnohé by naopak znamenala spíše příslovečný přesun z bláta do louže. Již dnes projevují státy vyspělého globálního Severu málo pochopení pro starosti chudých států, které k oteplení planety nejméně přispěly, přitom ale nejhůře nesou důsledky — mezinárodní klimatická jednání se pravidelně zaseknou právě na této „otázce spravedlnosti“. Realizaci geoinženýrských plánů si ovšem lze představit pouze za situace natolik zoufalé, že by vyspělé státy (jež mají pro jejich uskutečnění nejlepší předpoklady) již na obavy států chudých nehleděly vůbec. Uvedení této technologie do praxe by tak pravděpodobně znamenalo obětovat podstatnou část světové populace na oltář relativního zlepšení v situaci privilegované menšiny.
Jak Kleinová poznamenává, tento obrázek není pranic pěkný. Pokud připustíme, že dosavadní vývoj průmyslové civilizace charakterizují stále agresivnější zásahy do přirozeného světa, pak by rozprašování síry bylo jeho tragickým vyvrcholením. Nebe pokryté šedivým, umělým povlakem by shlíželo na umírající, žíravé oceány a zemi sužovanou stále nevyzpytatelnějším počasím. Americký přírodovědec Bill McKibben v knize Konec přírody (1989) vysvětluje, že každý jednotlivý meteorologický jev, každý biologický proces, se dnes s postupující klimatickou změnou stává částečně výsledkem lidské činnosti. Geoinženýrství by tuto proměnu přirozeného světa přivedlo na zcela novou, takřka definitivní úroveň. S nadsázkou lze říci, že by se celý náš svět s konečnou platností stal nemrtvým světem. Tak jako Nazgûlové z Tolkienových knih by mohl teoreticky žít věčně, ovšem už jen jako přízrak světa původního.
Opravdu jen záložní plán?
Umírnění geoinženýři jako kanadský fyzik David Keith zdůrazňují, že geoinženýrské metody jsou pouze záložním plánem. Hlavní prý musí být boj s příčinami klimatické změny, tedy omezení spalování fosilních paliv. Až když se tato snaha ukáže jako marná nebo budou dopady změn nepředvídatelně fatální, má přijít na řadu geoinženýrství.
Kromě této „šerifské“ varianty nabízí Clive Hamilton dva strategické scénáře, za kterých bychom mohli začít řešit změnu klimatu pomocí geoinženýrství. První z nich by zavedl geoinženýrské metody preventivně, abychom si „koupili čas“. Mezitím bychom měli omezit emise z fosilních paliv — chtělo by se však ropným firmám utahovat opasky se soukromým slunečníkem nad hlavou? Nehrozí spíše, že bychom dospěli do stavu „trvalého provizoria“, který by mocné lobbistické zájmy fosilních korporací toužily udržet co nejdéle?
Druhá strategie pak proměňuje „geoinženýrskou zálohu“ v plán A, a to bez jakýchkoli skrupulí. Podíváme-li se totiž na boj se změnou klimatu z čistě ekonomického pohledu, jak to udělal Bjørn Lomborg ve sborníku Smart Solutions to Climate Change — Comparing Costs and Benefits (Chytrá řešení pro změnu klimatu — porovnání nákladů a zisků), jeví se geoinženýrství jako nejlepší řešení. Napumpovat do atmosféry nový druh znečištění zkrátka vyjde finančně zajímavěji než nějaké pošetilé snahy o omezování znečištění prvního.
Klima v rukou „geokliky“
Ano, přes všechny zmiňované vážné obavy uvažují mnozí o sulfátové technologii nikoli jako o krizové variantě, nýbrž ji vítají s potleskem a neskrývaným nadšením. Například americký ekonom Steven Levitt a novinář Stephen Dubner ji v knize SuperFreakonomics (SuperMonstronomika) opěvují jako to nejlepší pro všechny milovníky jednoduchých a levných řešení. A Newt Gingrich, bývalý republikánský předseda americké Sněmovny reprezentantů, si zase pochvaluje, že „geoinženýrství slibuje vyřešit problém globálního oteplování za pouhých pár miliard dolarů ročně“.
Za samotným geoinženýrským výzkumem pak stojí úzká skupina lidí, které novinář Eli Kintisch příznačně nazývá „geoklika“. Ve všech debatách zaznívají jména vědců Davida Keitha, Kena Caldeiry, Lowella Wooda či Paula Crutzena, který v roce 2006 jako první prolomil svým článkem Posílení albeda stratosférickým vstřikováním síry: příspěvek k vyřešení politického dilematu? geoinženýrské ledy. Kromě vědeckých kapacit se o technologická řešení změny klimatu zajímají i investoři nejrůznějšího typu, od Billa Gatese po ropné společnosti.
Průřez podporovateli a investory rovněž napoví, komu by svět pod šedivým deštníkem vyhovoval — bohatým milovníkům inovací pro inovace, klimaskeptikům (Lomborg), některým neoliberálním ekonomům (Eric Bickel, Lee Lane, Steven Levitt), Putinovu vědeckému poradci Juriji Izraelovi (podle Hamiltona nejagresivnějšímu propagátorovi geoinženýrství) a společnostem jako Exxon, Shell či BP. Z tohoto seznamu vyplývá několik zásadních věcí.
Geoinženýrská řešení v sobě skrývají ekonomický potenciál, poskytují prostor pro nové patenty, výrobu a následné sklízení dolarové úrody. Měla by však také podstatně širší využití než pouhou „záchranu světa před klimatickými změnami“, třeba jako politický trumf či zbraň v rukou vyděračů. Ostatně, tak byly technické úpravy počasí původně — během studené války — zamýšleny. Přičteme-li k dodávce síry železo a vápenec pro oceány, nebo snad i umělý ozon a zasévání umělých dešťů v oblastech postižených suchem, jde o celou paletu obchodních příležitostí. V oblastech, které kdysi zcela neproduktivně obsluhovala příroda. A přidejme k tomu, že „pod pokličkou“ můžeme nerušeně pálit fosilní paliva dál.
Polovičatá „planetární chemoterapie“ by prostě vyhovovala jen té části světa, která ke změnám klimatu přispěla podstatně větší měrou. Sluneční management by se samozřejmě mohl upravit tak, aby neohrožoval zvláště Afriku a Indii. Došlo by však k tomu, budou-li klíčové patenty v rukou západních vědců a jejich (fosilních) investorů? Není těžké uhodnout, kdo by rozhodoval o nastavení globálního termostatu.
Post-technologická imaginace a jiné zdroje naděje
Geoinženýrská idea je nakonec nejzajímavější nikoli ve svých různých technických a správních aspektech, ale právě po stránce konceptuálně-filosofické. Je třeba ji vnímat jako logické vyústění několikasetleté tradice uvažování, která v konečném důsledku vnímá svět v jasné hierarchii, v níž lidstvo stojí nad přírodou a je schopno ji řídit jako stroj k vlastnímu hmotnému prospěchu. Je příkladem přehnaného inženýrského sebevědomí, toho, které nás učí řešit problémy způsobené megatechnologií technologií ještě monstróznější. A není rovněž náhodou, že argumenty jeho podporovatelů se točí nejčastěji okolo zdánlivě objektivních analýz ekonomických přínosů a nákladů.
To by nás mělo oprávněně znepokojovat, neboť není tajemstvím, že tato mentalita dosud naši civilizaci kormidluje. Idea managementu slunečního záření je uskutečnitelná a — jak nás upozorňuje Jerry Mander ve svém klasickém díle V nepřítomnosti posvátného — má-li naše kultura motto, pak zní: „Je-li to uskutečnitelné, proveď to“.
Na druhou stranu však můžeme debatu, již geoinženýrské vize vyvolaly, vnímat i jako podstatný zdroj naděje. Podle výzkumu Brookings Institution z roku 2012 si totiž sedm z deseti Američanů myslí, že pokus o management slunce by napáchal víc škod než užitku. A nejkomplexnější dosud provedený výzkum veřejného mínění o geoinženýrství — provedený loni na Novém Zélandě — ukazuje drtivě odmítavý postoj k této technologii, nejvíce pak u nejmladší generace. Pozitivní je pak i to, že za drastická technologická řešení se dosud vážně nepřimlouvá žádná z vlivných vlád či mezinárodních organizací. Ve svých důsledcích tak může geoinženýrská debata působit příznivě coby jasná ilustrace toho, k jak absurdním a současně děsivě proveditelným návrhům nás technologické paradigma přivádí.
Vizi světa, který by jejich uskutečnění stvořilo, bychom nyní měli mít na mysli coby vztyčený varovný prst. Bude nás upomínat, že jako kultura musíme vážně, odpovědně a co nejdříve promyslet náš vztah k přírodě a adekvátně závěrům takové úvahy přehodnotit uspořádání naší společnosti a její ekonomiky. Má-li taková „změna vnitřního klimatu“ nastat, musí nastat právě v tomto pořadí — geoinženýrství je totiž dosud nejambicióznějším projevem naší snahy dál řešit problémy v rámci myšlenkových schémat, které je způsobily.
V tomto smyslu vypadají nápady geoinženýrů fantasticky a obrazotvorně jen na první pohled. Ve skutečnosti jsou tak nudné, jak jen to jde — popadesáté ty samé recepty, tentokrát v bledě šedé. Jednorozměrné vidiny těch, kteří na každou otázku odpovídají „víc“ a chtějí raději ovládat slunce, než by přiznali lidem schopnost změnit se adekvátně okolnostem, což byla nakonec vždy jejich hlavní evoluční deviza. Skutečná fantazie a imaginace leží mimo tyto hranice. Dovede si představit nejen konec světa, ale i konec jeho současného uspořádání.
RENATA SVOBODOVÁ, JOSEF PATOČKA Vyšlo ve druhém čísle Sedmé generace roku 2015.
