Když to se striktním omezováním emisí vypadá bledě, na pomoc přispěchají vynálezy... Druhé číslo letošní Sedmé generace představuje novou technologickou spásu jménem geoinženýrství.
Všichni to známe a znovu a znovu čteme: planeta se otepluje rapidněji, než jsme čekali. Rok 2014 byl znovu rekordním od počátků měření. Přestože „klimaskeptikové“ povykují, že oteplování se zpomalilo, každý solidní klimatolog vám vysvětlí, kterak přebytečnou energii „vysávají“ oceány a dávají tak atmosféře dočasně vydechnout. Na Sibiři sílí známky počínajícího roztávání permafrostu, z nějž hrozí uniknout za tisíciletí nashromážděný metan, jež by atmosférické teploty zavlekl do smrtící vzestupné spirály.
Pokud jde o řešení, většina vědců má jasno: je třeba rapidně snížit emise skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého. Sílí ale i hlasy těch, kteří si z klimatického selhání průmyslové společnosti zřejmě vzali jen malé ponaučení, a říkají: proč si odpírat sladká fosilní paliva? Pojďme ještě jednou zkusit přírodu přehrát velkolepou technologií. Co by se mohlo pokazit?
Navrhují tudíž více či méně drastické technické zásahy do klimatického systému — takzvané geoinženýrství. Jak se s každým dalším rokem nečinnosti a každým zbytečným klimatickým summitem OSN snižují naše šance vyhnout se pádu do propasti kladných zpětných vazeb, dále umocňujících oteplování mimo naši kontrolu, roste naopak relativní přijatelnost zmíněných „plánů B“. Jinými slovy: stav pacienta je stále kritičtější a lékaři začínají vážně zvažovat extrémně ostrou experimentální medicínu.
Od bílých střech po planetární kulečník
Spektrum geoinženýrských nápadů je široké a různorodé. Některá řešení působí dosti snadně, ta ovšem bývají nedostatečná. Příkladem budiž natření střech a silnic nabílo, aby lépe odrážely a nepohlcovaly tolik sluneční záření. Ve větším měřítku pak můžeme rozšíření bílých ploch dosáhnout třeba pokácením lesů na Sibiři a Aljašce, čímž by se odkrylo zasněžené lesní patro. Pokud jsou už na vás tyto nápady příliš, pak byste raději neměli číst dál.
Mezi geoinženýrské návrhy doslova kosmických rozměrů patří rozprostření oblaku měsíčního prachu mezi Zemi a Slunce či rozmisťování masivních kosmických zrcadel. Ještě dále jde studie indického fyzika P. C. Jaina, který navrhuje „vyšoupnout“ naši planetu z její oběžné dráhy, aby se tak dostala o trochu dále od Slunce a jeho záření. Docílil by toho jakýmsi planetárním kulečníkem — místo koule by mu posloužil rozpadlý asteroid a „šťouch“ by zajistila dostatečně vyzbrojená raketa.
„Kosmické vychytávky“ pak spojuje nepředvídatelnost jejich důsledků i extrémní náklady. Proveditelnější geoinženýrská řešení jsou obecně dvojího druhu: odstranění oxidu uhličitého z atmosféry a ochlazení Země pomocí regulace slunečního záření.
Prostě ho vypumpujeme
Podle australského etika Clivea Hamiltona, autora knihy Earthmasters (Vládci Země), absorbovala zemská biosféra a oceány již plnou polovinu lidstvem vyprodukovaných emisí oxidu uhličitého. Zvláště oceány umějí pojmout obrovské množství uhlíku a geoinženýrství sází na to, že nějaké další přidané tuny se v nich ztratí. Mořský život — zejména drobný plankton — totiž požírá oxid uhličitý a jako biologická pumpa jej saje z atmosféry. Stačí tedy moře patřičně „pohnojit“, aby dostalo na uhlík větší chuť.
Sama změna klimatu přitom tuto schopnost podrývá — oceány se oteplují a okyselují a „pumpa“ se zadírá. Geoinženýrské mozky však neotálejí a vymyslely hned dva způsoby, jak ji nakopnout. Za prvé: zklidnit překyselený žaludek oceánů zásaditým vápnem. Problém? Nevyčíslitelné množství energie, které by se spotřebovalo během jeho výroby, dopravy a aplikace.
Druhou možností je podpořit růst fytoplanktonu správnými živinami, například železitým práškem. Po smrti pak fytoplankton „dopraví“ uhlík do nižších pater oceánů a nechá horní patra volná pro příjem dalších tun. Tak se příroda zbavovala CO2 tradičně a ropa je vedlejším produktem tohoto procesu. Problém spočívá v tom, že stimulujeme-li růst na jednom místě, dojde k přečerpání stopových živin (například draslíku), okolní plankton pak naopak zchudne a jeho příjem oxidu uhličitého se sníží. Navíc tam, kde se bude mořským mikroorganismům dařit, oceán zezelená, pohltí tím pádem více slunečního světla, čímž se oteplí. A to přece nechceme.
Nevýhodou — typickou pro všechna geoinženýrská řešení — je nepředvídatelnost nezamýšlených důsledků dalekosáhlých technických zásahů do komplexních systémů, jakým je globální uhlíkový cyklus. Naše znalosti jsou železnou pilinkou, naše nevědomost oceánem.
Roztáhněte slunečník
Druhý proud snah o technologický boj se změnami klimatu nazývají geoinženýři „managementem slunečního záření“ (solar radiation management, SRM). Jedná se o pokusy vytvořit umělý štít, který by zastínil část slunečního záření.