Moje dětství se odehrávalo v těchto kulisách předměstské krajiny, spojujících dohromady kusy venkova, města a něčeho, co by s trochou fantazie obstálo v katastrofických filmech o konci civilizace. A ačkoli byla podobná městská divočina, jak jsou tato místa někdy označována, bezpochyby rejdištěm mnoha z nás, jeví se na první pohled jako pustina, místa nikoho, místa, z nichž člověk odešel a na která se vrací příroda v jakési podivné podobě. Neodpovídá zkrátka kategoriím, do nichž jsme zvyklí přírodu zařazovat: není ani nedotčenou divočinou, ani oku lahodící kulturní krajinou, ani funkční a krotkou městskou zelení. Je tak trochu děsivá a tak trochu provokativní. Proč se o ni tedy vlastně zajímat?

Nepředvídatelná sukcese

Městská divočina není vlastně tak docela divočinou. Tou obyčejně myslíme přírodu, jíž se lidská ruka nedotkla, původní a panenskou. Podle antropologa Tima Ingolda hraje v moderním západním myšlení představa divočiny důležitou roli v příběhu, který se vypráví o vzniku civilizace. V příběhu, v němž člověk povstal z přírody a podmanil si ji, přizpůsobil a ochočil. Na základě tohoto vyprávění představovala divočina v západní kultuře cosi děsivého a nebezpečného.

S rozvojem vědy a techniky, provázeným postupující urbanizací, příroda přestala být tím, co je třeba ovládnout, a stala se tím, co člověk svou činností ničí. Divočina tak získala druhý význam: stala se panenským rájem, který člověk dobrovolně opustil a zničil a jehož zbytky by se měl za každou cenu snažit zachovat.

Jak ale v globálním ekosystému hledat místa, která člověk nijak neovlivňuje, když už lidstvo zasahuje i do celoplanetárních procesů? V určitém smyslu je „městská“ nebo „nová divočina“, jak ji obecněji nazývají biologové Jiří Sádlo a Petr Pokorný, příznakem, nikoli anomálií středoevropské, vysoce urbanizované krajiny. Co z ní vlastně dělá divočinu, není nedotčenost, ale neregulovanost a nekontrolovanost člověkem. Tento dojem ještě umocňuje fakt, že na plochách městské divočiny původní lidské stopy a díla potichu mizí pod vrstvou zeleně.

Na otázku, zda jsou ale tyto plochy hodné ochrany, jednoznačnou odpověď nenajdeme. A to přesto, že některé urbánní ekosystémy, například nákladové nádraží Žižkov v Praze, oplývají druhovým bohatstvím a hostí i řadu chráněných druhů. Na větší části těchto ploch ale žádné chráněné druhy nenajdeme a mnoho druhů, kterým se ve městě podaří uchytit, jsou druhy nepůvodní nebo invazní.

Má však kvůli nepůvodním a invazním druhům městská divočina unikat naší pozornosti? Podle Sádla a Pokorného je snaha chránit pouze původní druhy iluzorní. „Celá naše kulturní krajina vznikla expanzemi apofytů (původních druhů rostlin, vyskytujících se na člověkem pozměněných stanovištích — pozn. red.) — louka, mez a rybník jsou biotopy stejně umělé (a stejně přírodní) jako lom, vojenská střelnice či výsypka, jen jsme si na ně lépe zvykli,“ uvádí autoři ve svém článku pro časopis Vesmír Neolit skončil, zapomeňte (Vesmír 7/2004).

Zoolog Mojmír Vlašín by například uvítal, kdyby se některé z těchto ploch dočkaly ochrany. Chráněné druhy obratlovců sice na zarostlých plochách ve městě najdeme zřídka, ale jen proto, že na jejich rozšíření je třeba mnohem delšího času, než je ostrůvkům městské divočiny obvykle dáno. Plochy, kde by mohli vědci po desetiletí pozorovat proces samovolné sukcese včetně příchodu zajímavých obratlovců, by podle něj byly pro přírodní vědy nesmírně cenné. Právě proto řada botaniků pozorně sleduje třeba zarůstající stadion za brněnskými Lužánkami.