Podle irského komika Dylana Morana je americký způsob kolonizace celkem rafinovaný. Nejprve obsadíte cizí území, a když místní začnou reptat, zkrátka je pomalu a trpělivě obklíčíte pobočkami Starbucksu. Pak jen počkáte, až se z nich stanou „Američané“.

Příští rok se kolonizace dostane opět do módy — a taky do vesmíru. Miliardář Elon Musk chystá vyslat svou kosmickou loď na Mars. Jedná se o zásadní krok v jeho ambiciózním plánu na osídlení rudé planety. Budoucí zájemci zaplatí za letenku přibližně sto tisíc dolarů.

Publicista Keith Spencer sarkasticky poznamenal, že by taková mise mohla potěšit úplně všechny. Nejbohatší vrstva zažije dobrodružství a konečně si zahraje golf na „rudých dunách“, zatímco levice se elegantně zbaví třídního nepřítele. V manažerském pajazyce se tomu říká „win-win“. Jenže tahle vesmírná čurina by se lidstvu nemusela vyplatit.

Svaté planety

Poznávání kosmu je samozřejmě vzrušující úkol. Existuje ale více důvodů, proč si dělat starosti s vesmírným pionýrem Muskem. Jeho soukromé výletničení posiluje domněnku, že zajímavé věci se na světě dějí teprve tehdy, když ten svět zprivatizujete. NASA se s tím mrcasí, zdržuje se sdílením poznatků a informováním veřejnosti. Musk je ovšem sekáč, co se nezakecá — už nyní se chystá kupčení s poznatky, které na své výpravě posbírá.

Nedůvěra v demokratickou podporu vědy, kterou proto musí suplovat soukromí kolonizátoři, souvisí s dalším zádrhelem. Jak bude „marťanská osada“ fungovat? Bohatí poutníci si budou muset přibalit také dostatek techniků a služebnictvo, aby ta jejich kolonie vůbec přežila. Kdo zaručí, že bude tato terra incognita řízena demokraticky? Že se zaměstnanci nezmění v podřízenou kastu? Vždyť bude i morálně problematické, připomíná Spencer, pokud budou „marťanští dělníci“ stávkovat — taková demonstrativní pauza může ohrozit životy všech osadníků.

A vůbec — skutečně musíme proměnit každý kout sluneční soustavy podle obrazu svého, jak navrhuje Musk? Generace budoucích vědců by nejspíš ocenily spíše zachování specifického prostředí jiných planet nežli jejich infikování technokratickým inženýrstvím. Celkově mi nepřipadá jako geniální nápad vyvážet na další planetu takovou společnost, která velice efektivně devastuje svůj vlastní domov. U současného lidstva je totiž na místě otázka, kde končí expedice a kde začíná nákaza.

Možná by nebylo na škodu přiznat planetám a hvězdám specifickou právní subjektivitu — stejně jako se to podařilo u posvátných řek, pralesů a ledovců. Dostaly by svá práva a u soudu by je případně hájil jejich zástupce. Vždyť nebeská tělesa hrála významnou roli v mnoha náboženských tradicích a dosud patří k posvátným aktérům v různých typech spirituality.

Jistě, na takový návrh se ozve brblání militantních ateistů. Ti si nikdy nenechají zkazit chuť podmaňovat, a už vůbec ne nějakým zatuchlým haraburdím náboženského citu. Člověk je přece vrcholem vývoje, je majitelem Rozumu, který jej odděluje od mlčící přírody — materiálu k pokoření. Jenže odkud se v člověku vzal tenhle nadřazený Rozum, který ho opravňuje dobývat dle libosti?

Buď do něj byl inkarnován božskou silou, nebo je to „pouze“ jedna z variant vývoje prvků, které existují napříč přírodou. A pokud vyloučíme zásahy Boha, musíme se smířit s tím, že jsme prostá součást přírody. Nejsme všemocní páni tvorstva. Nad přírodu nejsme nadřazeni, jsme do ní zařazeni. Z přírody jsme vzešli a s její smrtí končí i mejdan lidí.

Vždyť co je to za rozum, když kácí stromy, které dýchají společně s lidmi, mezi lidská obydlí a sluneční paprsky vpouští dým a chce stavět továrny na planetách, kde by se snad v budoucnu mohl zrodit život?

Samozřejmě, takové úvahy nezastaví dobývání. Ale zpochybní jeho propagandu. Už se nejedná o spanilou jízdu nezpochybnitelného Rozumu, ale o zásahy do vesmírného životního prostředí.

Musk se svým kapitálem příliš zbrkle odpovídá na „kosmické“ otázky, které jsme ještě nevyřešili ani na našich vlastních kontinentech. Komu vlastně patří příroda? Jaké je naše místo v ní? Kdo vlastní planety a kdo hvězdy? A lze si koupit Slunce? Tohle dilema se týká travnatého pruhu mezi paneláky i monstrózního pásma kosmické mlhoviny. Jak nahoře, tak dole.

Odvážil bych si ale tipnout, že planety nejsou parcely na prodej, ale spíše úctyhodná součást kosmické přírody, z níž jsme se kdysi zrodili.