Zakladatel hnutí DiEM25 Janis Varufakis představil v Budapešti plán přípravného výboru: vypracovat pětibodovou ústavu pro demokratickou Evropu, se kterou bude hnutí v prosinci konfrontovat kandidáty a kandidátky na francouzské prezidentství. Varufakisova (a nejen jeho) levice bude chtít konfrontovat globalizaci „třetí cestou“.

Já se budu ve své eseji věnovat otázkám, které v Budapešti zněly v pozadí všech debat, a které tvoří stále častěji i kostru politických diskusí u nás:

Proč nám chybí alternativa k jedinému politickému konfliktu dneška mezi elitářským liberalismem a konzervativní kontrarevolucí? Kdo si dnes přisvojuje tradičně levicové ideje? Jak se stalo, že jsou rovnostáři označováni za elitáře? A jaká je budoucnost sociálního státu v kapitalismu 21. století?

Brexit jako jediná alternativa

Politický konflikt uvnitř západního světa se dnes zužuje na střet dvou sil. Jak přesvědčivě popsali Anna Pospěch Durnová s Lukášem Likavčanem, není to konflikt elit proti lidu, ale konflikt dvou elit. Na jedné straně stojí liberálové — jejich jádrem jsou vzdělaní měšťané hájící skrze své politické přesvědčení práva jednotlivých kulturních identit (sexuálních, rasových, náboženských menšin, žen, důchodců, imigrantů). Pokud se dnes hovoří o tom, že „konflikt levice a pravice je překonaný“, není řeč o celém politickém spektru, ale jen o této jeho straně: rozdíl mezi liberální levicí a liberální pravicí se skutečně vytrácí.

Veliká část levice se dnes sbližuje s liberální pravicí prostě proto, že ta je kulturním hegemonem — přibývá tak antirasistických, ekologických, lidskoprávních a konečně i sociálních manifestací s liberálním rámováním.

Někdejší neoliberální pravičáci dnes své hegemonie využívají nikoli k tomu, aby jako elitní intelektuální třída potichu opustili samotnou potápějící se loď liberální demokracie, ale aby se pustili trouchnivějícího kormidla neoliberalismu bez přívlastků, kterým tuto loď dosud naváděli, a přechytli na kormidlo ekologicky, sociálně a kulturně spravedlivější liberální demokracie.

Probíhá tak jakási pozvolná kulturní revoluce bez výměny elit: aniž by museli opouštět své mocenské pozice, bez skrupulí si liberálové osvojují kulturně progresivní agendu, kterou dosud hájila především levice, zatímco oni veškerou sociální podmíněnost této agendy vesměs bohorovně ignorovali ve jménu „there is no alternative“ politiky uvnitř ekonomické základny. „Muselo se“ škrtat v  kultuře, vzdělání i v sociální oblasti. A dnes mají být na vině kulturního, vzdělanostního a sociálního úpadku společnosti jeho první oběti.

Neoliberálové jako žokejové globalizace pomáhali v letech před krizí a po ní plodit svého nového politického nepřítele, proti kterému jim dnes přestávají stačit jejich osvědčené zbraně. Liberální pravice dnes připomíná mumifikovanou formu někdejší levice. Její prázdný, němý pohled na současné krize a její moralistický apel na schematicky poskládanou sadu klišé najednou připomínají mlácení prázdné slámy. Jejich nový soupeř, iracionální a frustrovaná třída, vedená ideology konzervativní kontrarevoluce (Orbánem, Le Penovou, Kaczinským, Zemanem, Johnsonem nebo Faragem), na jejich vzduchoprázdná hesla o demokracii neslyší.

Liberální demokracie ztrácí důvěru většiny a její dosavadní lodivodi se dožadují demokratické aliance progresivních sil, aniž by nabízeli vlastní sebereflexi a aniž by byli ochotni upustit od základních paradigmat ekonomického liberalismu, v jejichž mantinelech je přitom závod ke dnu nevyhnutelný.

Program frustrovaných naproti tomu neexistuje. Je jen vášní divergence, touhou opustit rychlý vlak globalizace. Jak v Budapešti připomněl maďarský politický ekonom Zoltán Pogátsa, třída frustrovaných nemluví jazykem politické reprezentace. Její frustrace vychází ze strachu z budoucnosti, kterou nejsou současné režimy schopny garantovat. „Pocit všeobecné nespravedlnosti“, jak jej nazval ve svém příspěvku Jakub Patočka, ve své komplexnosti přesahuje sociální otázku.

„Brexit si neodhlasovali staří. Odhlasovali si ho všichni, kdo si nejistou budoucnost spojují s projektem Evropské unie,“ tvrdí Pogátsa. Hlasovat pro setrvání Británie v EU se podle něj těmto lidem jevilo jako setrvání ve stávajícím marasmu bez budoucnosti. Nehlasovalo se pro složitou otázku společného trhu ani pro míru integrace — pouze se ozvala větší část britské společnosti, která by odpověděla „ne“ na jakoukoli otázku po budoucnosti země vůbec. Otázka Brexitu byla zkrátka pouze tou, která jim zrovna byla položena.

Ve světě absolutní svobody, který nemá alternativu, byl Brexit jedinou alternativou.

Ukřivděná levice

Takzvaná nová levice je novou především svou pozicí v novém politickém klimatu vytvořeném globalizací. „Novou“ nazýváme tu levici, která kritizuje na jedné straně dnešní „liberální revolucionáře“ za servilnost vůči ekonomickým nerovnostem, na druhé straně však kritizuje i „konzervativní kontrarevolucionáře“ za jejich antidemokratickou, anti-lidskoprávní, rasistickou, nacionalistickou, kulturně nespravedlivou a zpátečnickou agendu, jíž všichni tito „národní socialisté“ podmiňují sociální reformu.

Novou nazýváme tu levici, která se chce stát třetím pohybem v pasti současného konfliktu, alternativou k liberálně-konzervativnímu závodu k ekonomickému, kulturnímu a civilizačnímu dnu postmoderního fašismu.

Novou levici však štěpí několikerá nevyhnutelnost rozpadu všeho, co byla jakákoli levice dosud zvyklá považovat za oporu svého programu. Nová levice nemá hnutí, které by vybojovalo novou sociální spravedlnost, a zároveň nezná vítězný příběh, který by mohla byť jen sama sobě vyprávět:

Radikální sociální agenda, která spojuje pocit bezprostřední nespravedlnosti s globálním trhem, dnes patří konzervativním kontrarevolucionářům; kulturní příběh nové levice po nocích vykrádá, kuchá a ve statické, irelevantní a vyprázdněné formě mumifikuje liberální pravice. V levicovém vetešnictví probíhá totální výprodej.

↗

Velkou říjnovou socialistickou revoluci vyobrazoval i avantgardní obraz Nová planeta Konstantina Yuona. Zachycuje hlavní vášeň revoluce: touhu po kolektivní modernitě. Ilustrace Konstantin Yuon

V letech, kdy čeští liberálové odmítali progresivní sociální politiku, strašili „řeckou cestou“, poučovali o nutnosti na okamžik pozastavit některé prvky demokracie a oprašovali pro české měšťáky zaprášenou sošku thatcherismu, byla to nová levice, kdo odmítal oddělovat kulturní svědomí národa s jeho sociálním zázemím. Tomáš Sedláček, který ještě loni častoval řecký národ obviněními z lenosti za použití povrchních biblických alegorií, dnes svému publiku přednáší o důsledcích automatizace práce a nepodmíněném základním příjmu, což ještě nedávno byly komunistické utopie lenivých salónních levičáků.

Dominantní vášní levice je tak dnes křivda. Možná oprávněná, ale určitě zbytečná a politicky impotentní.

Zrod nového nepřítele

Respekt, kulturní vlajková loď stejného miliardáře, který kromě píárkového havlismu sponzoroval také kampaň všech tří partají Nečasovy asociální vlády, teď s velkou pompou publikuje rozhovory se zástupci Platformy pro sociální bydlení. Prezentuje vyvrcholení jejich snah jako „takový malý brněnský zázrak“. To všechno se dočítáme v médiu, které místo aby brojilo proti ostudným praktikám na trhu s bydlením, soustavně varovalo před lidmi typu Martina Freunda jako před komunisty.

Nakladatelství Economia pomáhalo svou rétorikou vytvářet prostředí sociálního strádání a frustrace — Zdeněk Bakala se stal symbolem transferu manuální dřiny v ukradenou nadhodnotu, transferu budoucnosti celého regionu na účty několika manažerů. Budoucnost desetitisíců lidí se transformovala v abstraktní dividendu miliardáře, který pomalu opouští český trh. Podruhé s ním odchází i Václav Havel, který tak dokončil svůj posmrtný úkol: dělat branding třídní válce shora.

Pravicová média podporovala politiku, která šikanovala neúspěšné. Někteří novináři dnes svlékají svou kůži ekonomického liberalismu a přisvojují si postupně témata, s kterými tu levice bojovala proti fašizaci společnosti od samého začátku, v časech, kdy byli její intelektuálové zesměšňováni liberální elitou z antikomunistických pozic. Liberální kázání dnes ale nikdo neposlouchá, protože kulturní nenávist vůči lidskoprávními frázemi obehnaným mecenášům z Prahy trvá, stejně jako trvá i inherentní sociokulturní nespravedlnost, jíž jsou tito její vítězové nepotrestanými strůjci.

V obavách z fašizace mas dnes nedávní „škrtači“ stojí po boku levičáků, kteří tu stáli od začátku, mluví o potřebě spojit se proti společnému nepříteli, ale současně bez sebereflexe neváhají poučovat angažované radikály o tom, jaké symboly můžou používat.

Liberální pravice se podílela na tvorbě nového, obřího a nebezpečného tábora kulturního konfliktu, který se poprvé naplno manifestoval přímou volbou prezidenta. Právě při ní vyvrcholila i neschopnost „kulturně vyspělejších“ pochopit motivy a vášně rodícího se nepřítele.

Zemanovská epocha začala hrozit takovým obratem v kulturní hegemonii, který chce obrátit plavidlo dějin i v otázkách, na kterých se i ta nejradikálnější levice s městskými liberály shodne. Namísto fukuyamovského konce dějin ve smyslu nezastavitelného rozpínání liberální demokracie tak hrozí konec dějin úplný: ekologie, která je dnes hlavní globální výzvou, je stále sebevědomějším hnutím frustrovaných vnímána jako součást jednoho velikého nespravedlivého projektu liberálních elit.

Progresivní levici tedy hrozí, že její témata zvítězí v souboji o kulturní hegemonii, aniž by došlo k jakékoli výměně u kormidla, a tedy aniž by došlo k nutné reformě systému. Příběh liberalismu o individuální protestantské píli, formálních svobodách a zásluhovém blahobytu zůstává jedinou alternativou vůči hybridnímu konzervativnímu hnutí jakéhosi národního socialismu.

Západní demokratický svět se tak ocitá ve fatálním nebezpečí, neboť liberalismus, zůstane-li liberalismem hodnot na plášti stroje s názvem „business as usual“, vyčerpal svou důvěryhodnost nejpozději roku 2008.

Elitářské rovnostářství

Podle maďarského filozofa Gáspára Miklóse Tamáse nedokáže dnes levice být sama o sobě alternativou i proto, že dosud nedokázala zaznamenat a poctivě reflektovat 21. století, v němž nenávratně ztrácí něco, co bylo vždy její páteří, díky čemu mohla být opozičním příběhem: dělnickou třídu. Dělnické hnutí sice korodovalo v různé totalitní režimy, ale aspoň představovalo alternativu ke kapitalismu minulého století. Tváří v tvář kapitalismu platforem, uberizaci práce a všemu tříštění posledních zbytků tradičního vztahu mezi prací a kapitálem musí levice změnit některá ze svých nejstarších paradigmat. Dokud to neudělá, budou její živoucí poselství volně k rozebrání pro jednu či druhou stranu dominantního konfliktu.

Právě proto dochází dnes k paradoxu, v němž „egalitářské je elitářské“: tak jak si liberální elity přisvojují formálně egalitářskou rétoriku, stávají se i největší rovnostáři v očích konzervativní opozice de facto „elitáři“. Elitářský má být feminismus, boj za práva rasových, náboženských či sexuálních menšin, elitářská má být podpora uprchlíků, zkrátka jakákoli politika, která se explicitně nezastává „lidu“.

A co že je tím „lidem“? Bílý dělník, hlava tradiční rodiny, jehož století skončilo, přičemž v novém jako by ho čekala jen prohlubující se chudoba, nezaměstnanost a ztráta výsadního postavení v dělbě uznání. A už tu není ani ta levice 20. století, která by si dala jeho ostré rysy do erbu. Bílý dělník (a s ním každý, kdo sdílí resentiment po světě vyprávěném jeho optikou) tak zůstal osamocen. Hledá proto dnes takovou levici, která s ním vytáhne do boje proti všem, ve kterých vidí nové soky v boji o uznání: menšinám, uprchlíkům nebo vysokoškolákům, ze kterých „bůhvíco bude“.

Místo aby levice přetavila hnutí proti politice škrtů v alternativu pro všechny neprivilegované, stala se v očích dříve privilegovaných levicí nově privilegovaných.

↗

Příběh nové levice může zvítězit, potřebuje však svou Stranu. Varufakisovo hnutí DiEM25 může být symbolem tohoto uvědomění. Foto mmaa.hu

Nejistá budoucnost sociálního státu

Levice se v novém století potřebuje etablovat skrze konkrétní politický projekt, který zahrnuje všechny bez rozdílu a zároveň reaguje na poslední proměny kapitalismu. Nepodmíněný základní příjem se — navzdory některým kritikám — podle mnohých může stát tímto spojovacím článkem.

Podle Janise Varufakise je však třeba zvítězit v boji o interpretaci nových vztahů mezi prací, státem a kapitálem. Je třeba změnit paradigma minulého století, ve kterém uvízly i evropské sociální demokracie — paradigma, ve kterém je hodnota soukromá a stát si její část přisvojuje pro sociální účely: „Rozdělejte si svůj iPhone,“ říká Varufakis, „žádná z jeho částí by nevznikla, nebýt státního grantu. Soukromá sféra by bez státu neexistovala, stejně jako by neexistoval stát bez soukromého podnikání. Jejich rozdělení je falešné. Pokud se zbavíme tohoto paradigmatu, můžeme začít uvažovat o hodnotě jako o produktu kolektivní práce. Nepodmíněný základní příjem se pak může stát dividendou z této práce.“

Změna tohoto paradigmatu je dost možná podmínkou pro to, aby se nová levice mohla stát strůjcem svébytného demokratického projektu pro 21. století. Staré paradigma totiž nemůže úspěšně konfrontovat dynamický vývoj v oblastech klíčových pro levici minulého století, způsobený automatizací práce a digitalizací služeb.

Jedna z nejzásadnějších otázek, kterou si progresivní, demokratické, levicové hnutí musí položit, tedy zní: Lze v 21. století stavět levicovou politiku na sociálním státu, nebo jde o neudržitelný projekt 20. století úzce spjatý s předchozími formami práce? Jinými slovy, „uberizuje-li se práce“, měla by se uberizovat i levicová teorie?

Unavená mise proti většímu zlu

Hnutí nové levice existuje a bude existovat, dokud bude schopné formulovat společnou sadu kategorických hodnot, která nebude upřednostňovat politiku identit před radikální sociální reformou demokratických ekonomik. Zároveň ale zoufale potřebuje napnout víc sil k celoevropské koordinaci progresivních iniciativ a společně pak stavět hmatatelnější kontury hnutí, které by mělo dost sil a sebevědomí na to, aby se těmto partikulárním hnutím stalo platformou.

Příběh nové levice může být vítězným příběhem naší epochy, příběhem snoubícím modernitu s udržitelností, rozvoj se spravedlností, pokrok s konzervací vzácného. Potřebuje však svou Stranu. DiEM25 může být symbolem tohoto uvědomění.

Čas, kdy jsme mohli všechny tyto otázky brát na lehkou váhu, se nachýlil ke konci. Nová levice může být jedinou alternativou k závodu ke dnu. Aby se tou alternativou stala, musí v první řadě zdola odmítnout vynucenou volbu současného dominantního politického konfliktu a začít poctivě stavět hnutí, které bude umět vyhrávat volby. Až pak se mohou jeho elity stát tvářemi reformy současného nespravedlivého politicko-ekonomického systému, který nás ve jménu svobody pro některé připravuje o udržitelnou budoucnost pro všechny, a slibuje jen neudržitelnou budoucnost nerovného boje o zlaté bunkry pro nevyhnutelné případy cyklických konců.

Bernie Sandersové nebudou donekonečna podporovat Hillary Clintonové v jejich stále unavenější misi proti většímu zlu. Protože to neznamená ukončit nesmyslný závod ke dnu, ale jen zpomalit nepřítele, který bude beztak lépe finišovat. Je to koneckonců jeho trať.