Na začátku stál David Cameron, pro kterého byl slib referenda populárním výtahem k druhému volebnímu období. To bylo naposledy, co se zcela v souladu s průzkumy veřejného mínění tvářil, jak nesnáší ty evropské regulace.

Brexit ale Cameron nikdy nechtěl a věděl proč. Věděl, co Británii čeká v tom reálném světě mimo národovecké a latentně rasistické pohádky. Věděl, kolik to bude Brity stát, věděl, že to posílí zbývající evropská finanční centra v Paříži a Frankfurtu na úkor londýnského City.

Jenže se mu to vymklo z rukou a teď rezignuje a nechává britskou kořist napospas falešně solidární politické pseudoreprezentaci nekňubů typu Borise Johnsona nebo Nigela Farage, kteří si nevidí na špičku nosu.

Nacionalistické skandování zcela vytlačilo z veřejné debaty skutečné zájmy nejslabších částí britské společnosti. Co bude Brexit znamenat pro pracující, matky samoživitelky nebo rodiny migrantů?

Levice rezignovala na své pozice a nechala si vnutit takovou debatu, která připomíná spíš opileckou hádku v hospodě. Na konci zůstala Britům volba mezi Davidem Cameronem a Borisem Johnsonem. Středolevě a levicově orientovanému voliči pak slovy Bernarda Blacka ze seriálu Black Books nezbylo, než hodit si mincí a doufat, že ve vzduchu exploduje a zabije ho.

Nigel Farage, lídr rasismem prošpikovaného UKIPu a jedna z tváří kampaně za Brexit, hned ráno prozrazuje svým voličům, že jeho slib o tom, že 350 milionů liber, které Britové „týdně posílají do evropského rozpočtu“, půjde na zdravotnictví, byl od začátku hybridem mezi lží a blbostí. Ani to mu však nezabránilo brázdit ulice na autobusech jako tradiční, pojízdná, turisticky atraktivní a autentická dvoupatrová lež.

↗

Britská levice rezignovala na své pozice a nechala si vnutit takovou debatu, která připomínala spíš opileckou hádku v hospodě. Na konci zůstala Britům volba mezi Davidem Cameronem a Borisem Johnsonem. Foto hl.co.uk

Libra se šokově zřítila. Její strmý propad stál Brity víc, než kolik odevzdali do evropského rozpočtu za poslední čtvrtstoletí. Objem britského obchodu se jenom tímhle infarktem libry natolik smrsknul, že britská ekonomika přestala být pátou největší na světě. Přeskočila ji Francie. Jak to asi slaví ti nejhrdější z Britů? Jejich životy se možná budou zhoršovat tak plynule, že až to nebude k vydržení, nebudou si ani pamatovat, že si za to tentokrát můžou úplně sami. Už to nepůjde svádět na Evropskou unii ani na migranty.

Britové jsou nyní zcela nezávislí. Tedy až na finanční trhy, korporátní zájmy, patřičně prekarizovaný pracovní trh a všechny ty bilaterální smlouvy, které ovládají jejich životy v daleko horších směrech než ta nejhloupější evropská regulace. A kterých bude jen přibývat, jen mluvit do nich bude pro běžného Brita daleko obtížnější.

Snad to budou bedlivě sledovat i čeští nacionalisté, na jejichž naivní hlasy si teď vijí ohlávky všichni ti Konvičkové, Machové a Okamurové i s jejich exkluzivní nabídkou Czexitu.

Krize reprezentace

Jakkoli nám referendum znovu ukazuje, že jsou tu zástupy lidí, které současný systém v čele se stále neoliberální Unií opomíjí, jsem přesvědčený, že vyhlásit plebiscit o tak závažné a současně nesrozumitelné otázce v tak turbulentní době je chybou, která nejvíc uškodí právě těm, kteří si ji s největší vervou odhlasují. Daleko větší relevanci totiž dnes ve veřejné debatě nabývají všemožní obchodníčci s úpadkovými instinkty, kteří čekají na každou příležitost, kdy si můžou zašmelit s xenofobií, rasismem a sentimentem po starých časech, které ve skutečnosti nikdy nebyly, natož aby nastaly nyní.

Marginální euroskeptici se sjednotili a prodali lidem falešnou nezávislost jako ty falešné hodinky visící z náprsních kapes jejich vexláckých kabátů. Lhali, že jsou zlaté, lhali, že jsou vodotěsné. A až se ty hodinky začnou opožďovat, než se úplně zastaví, vexláci už tu nebudou. Nebude u koho svůj nákup reklamovat.

Brexit je podle všeho jedním z dalších symptomů generačního sporu. Pro setrvání Británie v EU hlasovalo 75 procent voličů do 24 let, zatímco v generaci nad 65 let věku si členství v EU přálo jen 39 procent voličů. Kromě věku kopíruje rozložení voličské podpory ještě míru vzdělání a zásadní rozdělení je patrné i v rámci města a venkova.

Vzhledem k úrovni předvolební debaty a vzhledem k tématům a pojmům, které v ní dominovaly, nejde o vysvědčení Evropské unii samé, jako spíš o výkřik vzdoru těch, kteří mají v současném západním uspořádání jen pramalý vliv na veřejné dění. Referendum se pro ně stalo prostředkem, jak svůj osud zviditelnit. A všechny nacionalistické argumenty o hrdosti a nezávislosti jsou jenom racionalizací téhle prvotní vášně.

Evropská unie tedy nedostává ani tak vysvědčení, jako spíš důtku. Chtějí-li evropské elity uhájit svou vizi jednotné, ekologické a sociálně spravedlivé Evropy jako dominantní příběh naší éry, musí ji takovou v první řadě učinit. Musí tedy odtrhnout svou plnou pozornost od hypnotizujících spirál finančních trhů a obrátit ji k lidem. Protože když to včas neudělají Juncker, Shultz, Merkelová, Cameron, Schäuble nebo Hollande, docela jistě a snadno se toho chopí Orbán, Kaczinsky, Le Penová, Wilders, Hofer a Farage.

Evropa učinila malý krok zpátky. A je jenom na ní, zda je takový úkrok začátkem jejího smutného couvání do katastrofických hlubin dvacátého století, nebo zda to bude spíš úkrok tolik potřebný k odrazu do lepší budoucnosti. Chceme-li, aby zvítězila druhá možnost, musíme současnou Unii proměnit.

Jakkoli byla kampaň za Brexit vylhaná, odcizení EU každodennímu pachtění většiny Evropanů je totiž skutečné, stejně jako upřímná lhostejnost, kterou k evropským institucím chová stále větší část společnosti.