Velká Británie nervózně přešlapuje před referendem o vystoupení z Evropské unie. Situace skoro svádí k parafrázi jednoho starého sportovního vtipu: Angličtí fotbaloví reprezentanti navštívili sirotčinec ve Francii. „Je to krásný pocit vykouzlit úsměv na tvářích plných beznaděje,“ komentoval návštěvu pětiletý Pierre.

Šance na výsledek referenda jsou takřka vyrovnané. Hořce litovat ale mohou v případě svého úspěchu i sami „brexitéři“…

Stejně jako Češi při každém splněném požadavku odborářů „přichází o svou svobodu vybojovanou v roce 1989“, Britové při každé nové směrnici z bruselského pekla „ztrácí své britství ve prospěch bratwurstu a bagety“.

Suverénně v háji

Získejme zpět svou suverenitu! — zní z úst zastánců Brexitu. O jaké suverenitě je tu ale řeč? Britové by odchodem z EU ztratili podstatnou část své síly tolik potřebné k regulování nadnárodních korporací a kapitálu. Tváří v tvář globálním ekonomickým silám by se tak octli leda suverénně v háji.

Britové se chtějí zbavit nákladů na členství v evropském klubu, zároveň by si ale rádi udrželi přednostní přístup na evropský trh. Zase jsme svědky argumentu, že volný obchod je to jediné, co by mělo běžného Brita zajímat. Brexitéři jej také slibují, přestože i sám neformální ministr financí Evropské unie Wolfgang Schäuble naznačuje opak.

I kdyby se taková dohoda dala předvídat, je třeba mít na paměti, že intenzivní ekonomické vztahy se stávají skutečně prospěšnými pouze za doprovodu určité politické integrace. V opačném případě totiž negativní externality z obchodu dopadnou tvrdě na ty nejchudší.

Posilování hospodářských pravomocí národních států má své pádné důvody. Idea volného trhu má totiž limity (těch si jsou obzvlášť vědomi třeba právě Češi, pokorně zvyklí pracovat za pakatel pro zahraniční majitele). Odchod Velké Británie je nicméně takovým zvláštním posílením národního státu, které prakticky zamezuje efektivní spolupráci a tváří v tvář destruktivním projevům globalizace zemi spíš oslabuje.

Stejně jako další země čelí i Velká Británie problémům, na které národní stát zkrátka nemá šanci vyzrát. Ať už jde o rostoucí nerovnosti všech odstínů, chudobu a sociální exkluzi, růst dlouhodobé nezaměstnanosti a nezaměstnanosti mladých či pustošení životního prostředí. Referendum takové výzvy docela určitě nevyřeší. Ba naopak.

Hrozících komplikací si je vědom i premiér David Cameron, který se nechal slyšet, že při vystoupení mohou chybět peníze na důchody a ve zdravotnictví (ty peníze mu chybí už teď, ale to možná Cameron nerad přiznává).

Bez Bruselu a bez práv

Jako správný labourista se projevil předseda strany práce Jeremy Corbyn. Volba odchodu podle něho nepřináší žádná řešení bojů, které dnes svádí pracující. Pro Brexit by přesto v tuto chvíli hlasovalo až 40 procent labouristů.

Takový postoj je přinejmenším v rozporu s tím, co zastávají odbory. Britští odboráři vědí, že budoucnost práce vyžaduje mezinárodní koordinaci regulačních politik. Vnímají Evropskou unii i jako jakousi ruční brzdu, která zabraňuje ještě většímu rozkladu pracovní ochrany.

Britský pracovní trh je tím nejméně regulovaným v celé Unii. A pokud Britové v referendu nakonec „uniknou“ vlivu kontinentu, mohlo by pro ně být i podstatně hůř. Po Brexitu by se tak Britové mohli úspěšně připravit o zbývající ochranné mechanismy práv zaměstnanců — ty dnes považují za „škodlivé“ především tací, kteří si nejsou schopni nebo ochotni vzpomenout na drastické důsledky thatcherismu osmdesátých let.

„Uvolněnost“ britské regulace pracovního trhu a platonická láska k privatizaci bývají obhájci Brexitu přisuzováni britskému kulturnímu odkazu či odlišnému hodnotovému základu. Opravdu chce ale být pravý Brit prekarizovaný, zavalený studentským dluhem na zádech a strhaný osobní zdravotnickou koulí na noze?

Ale nejde jen o pracující. Většina britských podniků si může jen těžko přát jakékoli odchýlení od kontinentálního odbytiště jejich zboží, které je co by kamenem dohodili.

Evropská unie umožňuje Britům koordinovat politiku v rámci jednotného trhu v Evropě. Britští pracovníci by bez EU byli vystaveni starému známému tlaku na uskromnění pracovních požadavků.

Z české historie si až moc dobře pamatujeme, že jeden z nástrojů opětovného získání konkurenční výhody může být takzvaný „transformační polštář“ — mzdová devalvace, která umožňuje konkurovat cenou na úkor pracovní síly.

Případný Brexit se nemusí projevit negativně ani v České republice, ani v Evropské unii jako celku. Na koho by ale ty největší škody dopadly především a zcela jistě, to jsou britští pracující.

Jakkoli Britové sami to tak cítit nemusí, problémy britských zaměstnanců zůstávají problémy Evropy jako celku. S Brity v Evropě sdílíme rostoucí nejistoty na trhu práce, raketový růst prekérních pracovních úvazků i obavy z vlivu technologických změn na podobu práce v blízké budoucnosti.

A právě jako evropští pracující bychom museli s Brity sdílet i tlak vyvolaný Brexitem. Dokud čelí stejným hrozbám, zůstává pro mě Brit Evropanem.