S blížícím se referendem o vystoupení Velké Británie z Evropské unie se i v českých médiích množí analýzy a odhady možných následků jak pro Evropu, tak pro Británii jako takovou. Často se mluví o prokazatelně vyšší skotské podpoře společného evropského projektu a o možném vyhlášení nezávislosti Skotska v případě, že by se britští voliči většinově rozhodli pro odtržení.

O čem se zatím nemluví, je Irsko. A to především Severní Irsko, nejmenší, nejchudší a historicky nejkonfliktnější součást Spojeného království.

Tento často opomíjený region navštívil minulou sobotu premiér David Cameron, aby se nechal vyfotit, jak popíjí místní whisky v Bushmills, a při té příležitosti loboval za setrvání v EU ze severoirského pohledu: „Víte, myslím, že především když dojde na zemědělství, na naše dnešní možnosti a přístup k jednotnému trhu, tak ty všechny výhody bychom ohrozili, a to by opravdu velmi poškodilo britské a severoirské zemědělce.“ Cameron kromě toho varoval před možným obnovením „tvrdé“ hranice mezi Severním Irskem a jeho sousedem.

Boris Johnson, dosluhující londýnský starosta a nyní hlavní tvář zastánců „Brexitu“, se v Severním Irsku zastavil hned v pondělí, aby Cameronova slova relativizoval. Poškození farmářů spoléhajících na evropské dotace by se prý vykompenzovalo tím, že by Británie přestala platit příspěvky proudící „do Bruselu a bůhví na co.“ Ani znovuzavedení hraničních kontrol podle něj nehrozí, jedná se jen o obyčejné strašení.

Podnikání a mír

Přestřelka dvou předních konzervativních politiků kopíruje debatu, která se v posledních týdnech plně rozproudila přímo na severoirské politické a mediální scéně. Otázka evropských dotací je obvyklým tématem, podobně jako otázka přeshraničního styku s Irskou republikou.

Nikdo v tuto chvíli nedokáže říct, jestli by skutečně došlo k zavedení plnohodnotné hranice s celními poplatky a pasovými kontrolami. Takový krok by ale měl i v krátkodobém horizontu tragické dopady na mnoho příhraničních měst a obchodníků. A ostatně také na obě ekonomiky, které spolu od společného vstupu do Unie v roce 1973 pevně prorostly a navzájem si pomáhaly v dobách krizí i růstu.

Na obou stranách hranice dnes pracují desetitisíce, možná statisíce lidí z druhého státu, a nikdo neví, co by je čekalo. Stali by se z nich nelegální imigranti? Museli by žádat o pracovní víza a plnit stále přísnější pravidla pro zahraniční pracovníky? A co by se stalo s mnoha společnými přeshraničními projekty, obvykle financovanými právě z evropských zdrojů a spoléhající na volný pohyb osob, zboží a služeb?

To všechno jsou nepříjemné a nejasné ekonomické otázky, na něž se rád zaměřuje „pragmatik“ Cameron ve své vlastní kampani. Je tu však jedna ještě mnohem důležitější věc, na kterou upozornil irský ministerský předseda Enda Kenny: „Zbraně utichly. To si během let vyžádalo neuvěřitelné úsilí mnoha lidí.“

Kenny varoval před „vážnými obtížemi“ pro Severní Irsko plynoucími z vystoupení Británie a z jeho poznámek bylo jasné, že má na mysli osud mírového procesu. Hlavní obavou je osud stále křehké a napjaté spolupráce mezi dvěma bývalými stranami konfliktu, unionisty a nacionalisty, která se ostatně čas od času otřásá v základech i bez výbušné debaty o Brexitu, jak se ukázalo při podzimní krizi.

Irští nacionalisté a probritští unionisté vykazují diametrálně odlišný vztah k Evropské unii. V celkových číslech je Severní Irsko o něco proevropštější než zbytek Spojeného království, bližší pohled však odhalí obrovskou disproporci: zatímco nacionalisté v drtivé většině (asi 90 procent) podporují členství v EU, mezi unionisty je to jen něco kolem čtvrtiny.

Důvody pro toto rozdělení jsou jednoduché — pro nacionalisty Evropská unie zajišťuje spojení s Irskem a zároveň hraje klíčovou roli nezávislého garanta mírového procesu. Bylo to právě prostředí EU, kde se dojednávaly nejdůležitější dohody mezi znepřátelenými tábory a kde se podařilo překlenout bariéry mezi irskou a britskou pozicí. EU de facto symbolizuje spojení se starou vlastí, návrat domů, kvůli němuž byla Irská republika ochotná vzdát se svých nároků a spokojit se s klidným soužitím.

Obvykle konzervativní unionisté oproti tomu převážně přebírají anglickou skepsi vůči Evropě a diskurs o její byrokratičnosti a nepotřebnosti, přičemž hrozba zpřetrhání vztahů se sousedním Irskem jim přirozeně nevadí. Pokud podporují členství v Unii, bývá to z čistě ekonomických důvodů, protože i část unionistů se přirozeně účastní přeshraničního podnikání.

Další důsledky

Názory populace nepřekvapivě kopírují hlavní politické síly. Severoirská premiérka Arlene Fosterová z největší Demokratické unionistické strany (DUP) 20. února ohlásila, že podporuje vystoupení a že se DUP zapojí do kampaně pro Brexit. Nepřesvědčila ji ani Cameronem vyjednaná dohoda: „Demokratická unionistická strana byla vždy v jádru euroskeptická,“ prohlásila premiérka. „Z našeho pohledu není v dohodnutém kompromisu nic, co by změnilo naše postoje. Proto podpoříme vystoupení.“

Naopak Sinn Féin (SF) a Sociálně demokratická a labouristická strana (SDLP) budou bojovat za setrvání, a to přesto, že zrovna SF není k evropskému integračnímu projektu nekriticky nakloněná. „Evropská unie podporovala klíčové projekty rozvoje infrastruktury v naší zemi a prostřednictvím míru a strukturálních fondů přispěla k růstu naší ekonomiky,“ shrnul vicepremiér Martin McGuinness pozici nejsilnější nacionalistické strany. „Budoucnost Irska, severního i jižního, je uvnitř EU. A Sinn Féin bude usilovně bojovat za naše setrvání.“

Jak vidno, už samotná debata o možném Brexitu obnovuje napětí uvnitř těžce skládané koalice a těžko se domýšlet, jak by nacionalistický tábor reagoval na případné odtržení. V první fázi by to zřejmě znamenalo rozpad společného kabinetu, návrat přímé vlády Londýna a tím pádem i návrat o dvacet let nazpět v devolučním procesu. V dlouhodobém období panují obavy z možné obnovy touhy po připojení k samostatnému Irsku.

V severoirském kontextu by to mohlo také znamenat návrat ozbrojených střetů a starých polovojenských organizací, jejichž násilné aktivity dnes připomínají jen slavné graffiti na ulicích Belfastu.