Vedle migrační krize se má stát hlavním tématem aktuálního summitu evropských premiérů a prezidentů v Bruselu úprava vztahů s Británií — přijetí, odmítnutí nebo přepracování dohody o změně podmínek britského členství, jejíž návrh si prosadil současný konzervativní premiér Spojeného království David Cameron.

Jednání to budou jistě napínavá. Podle přehledu BBC se má začít už dnes před večeří v 16:45 a po jídle v 19:00 se bude rokovat až do noci. Pokud nebude dosaženo kompromisu, proběhne v pátek ráno v osm „Anglická snídaně“ a po ní se bude jednat zase. Stálý předseda Evropské rady, tedy onoho sboru prezidentů a premiérů EU, Donald Tusk se již nechal slyšet, že „uzavření dohody je nezbytné“. Jinak prý totiž „existuje zcela reálné riziko, že Británie EU opustí“.

Ve skutečnosti ovšem britská otázka zase tak příliš nehoří. S ohledem na programové prohlášení současné britské vlády musí být vyřešena přibližně do podzimu 2017 — na rozdíl třeba od sporů kolem uprchlíků, jejichž vyjasnění bude odloženo nejpozději na mimořádný summit na konci února nebo na řádný summit 17. března.

Jelikož ale průlom v otázce zvládání migrační krize z aktuálního summitu téměř jistě nevzejde (byť třeba už jen proto, že s Tureckem se ještě stále jedná), snaží se Tusk a další postavy z dnešního vedení EU tlačit, aby měl summit alespoň jiný hmatatelný výsledek — právě dohodu s Británii.

Tlak na spěch se přitom hodí i Cameronovi, protože chce za A) vypsat referendum, které slíbil k otázce setrvání v EU, ještě před tím, než britští evroskeptikové vybřednou ze současných třenic; za B) zvládnout celou věc co nejrychleji, neboť se bojí, že EU bude za rok ještě méně oblíbená než dnes; a za C) využít téma referenda v kampani před květnovými místními volbami, v nichž konzervativcům kromě jiného hrozí, že ztratí křeslo londýnského starosty.

Z analytického nadhledu má ovšem rychlá dohoda také svoje rizika. A o nich se v dnešní atmosféře všeobecného boje za záchranu Evropy proti Bruselu mluví daleko méně, než by se mluvit mělo.

Důvody a obsah dohody

Nutnost uzavřít novou dohodu o podmínkách britského členství v EU vychází z potřeby Davida Camerona vyjít vstříc části svých voličů, z tlaku evroskeptického křídla ve vlastní straně a z pastí, do nichž se chytili toryové i Cameron osobně vlastními sliby. Právě s pomocí slibu referenda o setrvání v EU totiž britští konzervativci porazili nejprve v roce 2010 labouristy, které před tím osm let kritizovali z opozice za eurohujerismus, a poté minulý rok odsáli část hlasů tvrdým evroskeptikům ze strany UKIP, neboť ramenatě slíbili, že dokážou EU změnit.

V letech 2010-2014 se mohl Cameron ještě vymlouvat na koalici s liberálními demokraty, od loňska ale už vede jen vládu své strany, a tak musí konat, přestože sám si zjevně uvědomuje, že s britskou ekonomikou (i zahraniční politikou) by odchod z EU řádně otřásl.

Britský premiér tedy koná a je třeba uznat, že na to jde politicky chytře. Oficiálně dělí svoje požadavky do bloků „ekonomika“, „konkurenceschopnost“, „suverenita“ a „volný pohyb osob“; ke skutečným jednáním si ale vybral jiná čtyři témata — taková, na něž nedávají dnes v souvislosti s EU nejvíce nejen Britové, ale i jiní Evropané. Řečeno jazykem evroskeptiků jde o hrozbu evropského superstátu, přebyrokratizovanost EU, zásahy do národní suverenity a imigraci Poláků, Čechů a dalších vyžírků ze střední Evropy do západních zemí.

V každé z těchto oblastí vyjednal Cameron v minulých týdnech úpravy, které nevyžadují žádné velké přepisování základních smluv a jejichž bezprostřední dopad bude (s jednou výjimkou) malý, avšak symbolicky významný. A v každé oblasti zní britské požadavky na první poslech rozumně.

V otázce superstátu žádá Británie konkrétně garanci, že nebude nucena pokračovat v prohlubování integrace, a zvláště že nebude nucena k přijetí eura a k pomoci ostatním státům eurozóny ohroženým krizí. V otázce přebyrokratizovanosti jde zase o příslib, že se bude pracovat na jejím snížení.

V otázce suverenity chce dostat Británie právo být u jednání zemí eurozóny, na nichž se bude rozhodovat něco, co se jí týká, a moci do jednání mluvit. A v otázce ekonomických migrantů z Polska, České republiky apod. jí má být zaručeno, že přídavky na děti, které nechají tito migranti doma, bude těmto migrantům moci vyplácet jenom ve výši odpovídající životní úrovni jejich domovské země.

Vedle toho Cameron požaduje ještě právo takzvané záchranné sociální brzy, to značí právo Británie omezit možnost výplaty určitých sociálních dávek pro občany jiných zemí EU, pokud tito vystaví britský sociální systém „mimořádnému a neudržitelnému tlaku“.

A pak je zde ještě ona výjimka v otázce bezprostředního dopadu — právo dosud nejasného počtu národních parlamentů blokovat společně unijní legislativu.

Rizika a perspektivy

Jak už naznačeno výše, David Cameron se trefil dokonale do aktuálně převládajících nálad ve většině zemí EU. Otázka indexace přídavků na děti sice budí trochu rozpaky u států Visegrádské čtyřky, faktickým rozsahem jde ale o opatření tak mělké, že by hraničilo se zázrakem, kdyby někdo kvůli němu dohodu nakonec vetoval. Přebyrokratizovanost a odpor k unijní legislativě jsou vděčná témata vždycky a pokud jde o euro či další pomoc Řecku, kdo by dnes do nich Británii nutil...

Problém však nastává ve výhledu do budoucna. Za prvé, je tu problém nebezpečného precedentu. Nová rámcová smlouva o vztazích s Británií je svého druhu výjimkou. Každý stát bude nyní moci požadovat něco podobného. Už dnes vyhlížejí k výsledkům jednání s Británii Dánsko, Finsko či Nizozemskou a v ostatních zemích všichni evroskeptikové. Pokud dostane Cameron svoje, bude se o to tíž jednou vyjednávat s francouzskou Národní frontou a jí podobnými.

Za druhé, schválení britských požadavků neznamená už dvourychlostní Unii, znamená Unii trvale rozdělenou. Až dosud formálně platilo, že členské státy sdílejí společný integrační cíl, jen k němu směřují různým tempem. Přijetí britské dohody ve znění stávajícího návrhu by znamenalo oficiální přiznání, že jeden z významných států o integraci nestojí, že mu jde jen o trh s trochou šlehačky nahoře, tedy s co nejtenčím nadnárodním regulačním rámcem a kompenzacemi těm, na které dopadá fungování společného trhu nejvíce.... a že je s takovýmto stavem zbytek EU smířený.

Za třetí, i když se to tak zdát nemusí, popsaný mechanismus záchranné sociální brzdy narušuje zásadně koncept evropského občanství. Pokud bude schválen tak, jak je navrhován, přestanou si být občané EU ve státech společenství rovni. Zatím sice jenom s platností pro Británii a pouze v jednom dílčím ohledu, k jedné výjimce ale může přibýt druhá a potom další a tak dále.

A konečně za čtvrté, právo národních parlamentů blokovat (byť v koalicích) unijní normy výrazně zpomalí, prodlouží a ještě více zkomplikuje unijní zákonodárný proces. A bude-li navíc schválena tato podmínka, půjde jen velice těžko vzít zpět.

Jindy by to neprošlo

V jiných dobách a za jiné situace by se proti britským požadavkům zdvihl jistě velký odpor. Není to ostatně tak dávno, co se hned z několika členských zemí současně ozývalo „To nikdy nedovolíme“ a „Pokud se Britům v EU nelíbí, mohou jít“. Dnes je však skalních obhájců evropské integrace v premiérských a prezidentských funkcích pomálu a není vyloučeno, že účastníci čtvrtečního a pátečního summitu moc do budoucna hledět nebudou.

Nějaká dohoda s Británii nakonec bude. David Cameron se bez ní neobejde a každý to ví. Otázkou je ale jaká a kdy. Svoje aktuální návrhy se Cameron snaží prosadit s tím, že prospějí celé Unii, respektive všem státům v ní. Člověk cítící se být Evropanem, přející si mít z EU více než jen jednotný trh a toužící po rovných podmínkách pro všechny však musí s ohledem na popsané pochybovat, že tomu skutečně tak je.

Uvidíme už dnes večer a zítra, jak se kdo k navrhovanému kroku zpět britských konzervativců ve skutečnosti postaví.