Volební výsledky v Británii ještě nejsou úplně sečteny, ale dávno je jasné, že všechny předpovědi o tom, jak letošní volby přinesou jeden z nejvyrovnanějších výsledků za celá desetiletí, vzaly za své. V Británii sotva udeřilo poledne prvního dne po volbách a tři předsedové kandidujících politických stran již stihli rezignovat. Vládnout budou Cameronovi konzervativci, a to s mnohem silnějším mandátem než dosud a než se osmělovali doufat v nejrůžovějších snech.

Výsledky britských voleb jsou šokem, jehož interpretace bude po týdny zaměstnávat analytiky a komentátory tamějších médií. A je jasné, že nastolují spoustu otázek podstatných i pro nás. Zastavme se u některých z nich.

1.Jak se mohly tak hluboce mýlit předvolební průzkumy mínění?

V okamžiku zveřejnění „Exit polls“, které předvídaly šokující vítězství konzervativců, nikdo nevěřil svým očím. Buď se musely mýlit desítky průzkumů předvolebních preferencí, které předvídaly těsný výsledek, v němž obě hlavní strany měly na potřebnou většinu ztrácet několik desítek mandátů, anebo musel být špatně tento jeden jediný průzkum...

Po té, co se během první hodiny objevily první tři výsledky z tradičně expresního Sunderlandu, které potvrzovaly výhry labouristů, nadto s mírným nárůstem hlasů, množily se hlasy, že tentokrát prostě Exit Polls nevyšly. Jenomže už o dvě hodiny později bylo jasné, že ve skutečnosti překvapivost výsledku — masivní úspěch konzervativců, úplné ovládnutí Skotska Skotskou národní stranou, historický debakl liberálů a hrubý nezdar labouristů — ještě podcenily.

↗

Výsledky odporují úplně všemu, co kdokoli předem předvídal. Jih Británie s Výjimkou Londýna a Walesu zůstal konzervativní. Grafika Guardian

Jak se to mohlo stát? Pokusů o vysvětlení se objevuje mnoho, od specifik archaického britského volebního systému, přes disproporční neochotu konzervativních voličů sdělovat své preference, až po čím dál horší předvídatelnost volebních výsledků v čím dál komplexnější a atomizované společnosti. Základní vada těchto snah o vysvětlení spočívá v tom, že mohou vyložit nedostatky jednotlivých průzkumů, ale nikoli jejich celku sestávajícího z desítek ba stovek šetření prováděných agenturami s vycizelovanou metodikou. Odvětví není tak nanicovaté, jak nyní vypadá.

Přijatelné vysvětlení je tudíž jediné: správně vycházely jak průzkumy předvolebních preferencí, tak — očividně — i exit polls. Přestože průzkumy naznačovaly tendenci povlovného přesunu voličské přízně k labouristům, ve skutečnosti se úplně na poslední chvíli poměrně velká část — a to nejen nerozhodnutých — voličů přelila ke konzervativcům.

O tom, jaký to přesně mělo důvod, se bude dlouze debatovat. Bez detailnější analýzy lze jako nejpravděpodobnější vysvětlení nyní nabídnout možnost, že v Anglii nakonec zaúčinkovalo strašení hrozbou, že případná vláda labouristů bude závislá na hlasech dalších malých stran, a zejména Skotské národní strany. Takovému výkladu navíc nahrává skutečnost, že pro Skotsko se předvolební průzkumy v podstatě potvrdily.

Skotskou národní stranu většina anglických — a tudíž i českých — médií líčila jako zarytě nacionalistickou a extrémně levicovou. Strašení skotskými nacionalisty, kteří budou držet předsedu labouristů Milibanda v hrsti, bylo obdobou strašení „řeckou hrozbou“ české ekonomice v roce 2010: a také u nás tehdy přineslo obdobné důsledky. Lidé se na poslední chvíli v masivních počtech zmobilizovali, aby rudou — u nás řeckou, v Británii skotskou — hrozbu zastavili.

Obě situace navíc mají společné i to, že předáci demokratické levice na pravicovou kampaň iracionálního strašení nedokázali adekvátně reagovat. Miliband koalici se Skoty vyloučil, čímž ovšem zcela zatemnil, s kým a jak by vůbec chtěl vládnout. Vzhledem k výsledku krajně pravicové UKIP, rovněž nad očekávání špatnému, je vysoce pravděpodobné, že spousta jejích voličů na poslední chvíli taktickým hlasováním zachraňovala konzervativce — a s nimi ve svých očích i Anglii před Skoty.

Ve volbách čím dál více hraje roli schopnost mobilizace na poslední chvíli. A zdá se, že britští konzervativci prostě dokázali vyprávět apelativnější příběh nežli labouristé.

2.Proč Labour Party prohrála?

Na tuto otázku se nyní bude dávat velká spousta odpovědí, jednu z nejstřízlivějších a nejpřemítavějších patrně vydal politický komentátor Guardianu Rafael Behr. Ed Miliband vsadil na plán, který se zdál rozumný, ale nevyšel.

Miliband se pokusil stranu bolestně rozdělenou Blairovým dědictvím spojit, a to se mu podařilo. Nepostavil se na pozice tradiční předblairovské levice, jak po něm požadovala Blairova opozice, ale s podporou odborů se přitom s Blairovým „narudlým konzervatismem“ zřetelně rozešel. Posunul stranu doleva, ale ne moc.

Spoléhal se na to, že přebere liberálním demokratům voliče, znechucené jejich vládnutím v koalici s Cameronem, a vsázel rovněž na to, že euroskeptický krajně pravicový UKIP v mnoha místech oslabí konzervativce natolik, že v systému, kde v jednomandátových obvodech vítěz bere vše, nezamýšleně přihraje výhru Labour Party. Zarytost voličů UKIP evidentně přecenil.

↗

Přestože stáli proti vládě, kterou jejich voliči opovrhovali, labouristé nedokázali svou základnu nadchnout. Foto Ondřej Mazura, DR

Mluvil o zodpovědném kapitalismu, kontrole imigrace, ochraně veřejného vzdělávacího a zdravotnického systému. Vlastně se svou rétorikou i uměřeným stylem dosti podobal našemu Bohuslavu Sobotkovi. Ostatně i v tom, že oba ve volbách dosáhli horšího výsledku, než doufali.

Možná by Milibandův přístup mohl být účinný nebýt zásadního zvratu ve skotské politice, která se celá zásadně posunula doleva. Je totiž hlubokým omylem vydávat Skotskou národní stranu především za populistické nacionalisty.

Se svým současným profilem má Skotská národní strana mnohem více společného s novými evropskými levicovými stranami, které reagují na politiku škrtů a demontáž sociálního státu a které kritizují tradiční evropské sociální demokracie za to, že vyklidily své tradiční pozice. Předsedkyně SNP Nicola Sturgeonová a všichni kandidáti soustavně opakovali, že hlas pro jejich stranu je také hlasem proti škrtům.

Britská Labour Party přitom měla právě v tradičně chudším Skotsku mimořádně silné kořeny, i Milibandův předchůdce Gordon Brown byl Skot. Fakt, že tu nyní skončila s jedním jediným mandátem, že její tamější nejvýraznější postavu a šéfa celostátní kampaně Douglase Alexandra porazila radikálně levicová dvacetiletá studentka Mhairi Blacková, není obrázkem vítězství nacionalismu nad demokratickým socialismem, ale obrazem vítězství nové principiální levice nad starou kompromisnickou levicí. Je to obrázek ze stejné kategorie jako vítězství Syrizy nad PASOKem v Řecku.

Právě zřetelná přítomnost alternativy principiálně levicové politiky, kterou v celostátních debatách reprezentovala předsedkyně Skotské národní strany Nicola Sturgeonová, ale částečně i předsedkyně waleských Plaid Cymru a britských zelených (a nebylo bez symbolické váhy zvýrazňující střet nového se starým, že se rovněž jednalo o ženy), představovala pro labouristy takřka neřešitelný problém. Už nepůsobili jako konzervativci s lidskou tváří, tak jako za Blaira, ani jako principiální socialistická alternativa, tak jako za Kinnocka.

Předseda konzervativců tudíž o labouristech mohl vyprávět, že budou muset provádět radikálně levicovou politiku podle představ Skotské národní strany, zatímco Skotové ve Skotsku a zelení v Anglii — právem — labouristy líčili jako příliš umírněnou stranu levého středu, která de facto obsadila místo vyklizené liberálními demokraty.

Milibandovi se v dané situaci nabízela zřejmě jediná možnost: chytit býka za rohy a říct, že chce a bude vládnout se Skotskou národní stranou, jejíž program je de facto radikálnější verzí programu sociálně-demokratického. Hůř nežli prohrál by po takovém rozhodnutí jistě prohrát nemohl, zvlášť pokud by ho dokázal podat jako státnický manévr směřující k udržení britské jednoty.

Anebo mohl zkusit druhou vyhraněnou cestu: zakormidlovat s Labour Party po Blairově vzoru ještě víc doprava. Je ovšem vysoce pravděpodobné, že takové řešení by nemohlo trvat dlouhodobě. Volání po principiální levicové politice, která bude řešit dramaticky narůstající nerovnost a stupňující se tlak na střední třídu, narůstá a dříve či později se prosadí v celém západním světě, čili i v různých koutech Evropy včetně britských ostrovů.

3.Zůstane Velká Británie v Evropské unii?

Otázka, kterou výsledek britských voleb klade se zvláštní naléhavostí, ovšem zní, zda sama Británie vůbec členskou zemí Evropské unie zůstane. Cameron slíbil referendum o setrvání Británie v EU, a to se s největší pravděpodobností opravdu uskuteční.

↗

Ač se to vůbec nehodí, Evropskou unii nyní čekají roky tvrdých jednání s Cameronovými sobci. Foto zerohedges.com

Na Evropskou unii to bude mít mimořádně nepříjemné dopady, protože bude pod tlakem, aby vycházela britským konzervativcům vstříc rozmanitými ústupky. Ač je málo pravděpodobné, že k tomu Brusel bude dvakrát svolný, na atmosféru v Evropě to patrně dolehne velmi nepříznivě: namísto posilování sounáležitosti, hledání společných zájmů a spolupráci na zvládání civilizačních hrozeb, Evropskou unii čekají roky tvrdých jednání s Cameronovými sobci.

Jakkoli to není úplně pravděpodobné, nelze vyloučit, že Německo, Francie i další evropské země, znechucené vydíráním britských konzervativců, dají nakonec jasně najevo, že žádné velké ústupky nepřijdou. A Britové pak v referendu odhlasují odchod z Evropské unie. Paradoxně by to ovšem znamenalo prakticky jistý konec Velké Británie: Skotové z Evropské unie vystupovat nechtějí a vzali by to jako vhodnou záminku se s Angličany definitivně rozejít.

4.Osamostatní se Skotsko?

Cameron ihned po volbách vyhlásil, že chce vést sjednocující politiku, v kampani ale dělal všechno proti tomu. A také nyní je to jen málo představitelné. Konzervativci jsou obhájci privilegovaných, korporací, finančníků a tradiční elity. Skotská národní strana naproti tomu je dnes, jak již řečeno, čímsi jako skotskou Syrizou.

↗

Mezi lety 2005 a 2010 se nezměnila ve Skotsku barva ani jednoho obvodu. Letos se píše rok 2015. Grafika Scotsmen

Ačkoli se začne debatovat o vzniku federace a přesunu dalších pravomocí do Skotska, fakt je ten, že celá řada celkových politických záměrů konzervativců bude pro skotskou veřejnost i Skotskou národní stranu zhola nepřijatelných. Navíc Cameron zosobňuje prakticky vše, co Skotům na Angličanech vadí. Je tudíž mimořádně špatně vybaven k tomu vést s nimi smířlivá jednání.

Rozpad Velké Británie je blíž než kdy dřív dokonce i v případě, pokud by se v referendu rozhodla v Evropské unii zůstat, což lze mít za pravděpodobné. Unii Anglie a Skotska dnes evidentně chybí silná jednotící idea. Britská pravice na snahu nabízet ji rezignovala a levice se o to nepokusila.

5.Jak se mohou labouristé z nečekaného a krutého debaklu vzpamatovat?

Problém výsledku labouristů spočívá v tom, že jej bylo dosaženo kompromisnickou a polovičatou politikou. Neúspěšná strategie tak bude stejným právem kritizována příznivci mnohem razantnějšího posunu vlevo, tak i těmi, kteří Milibandovi vyčítají, že se příliš vlevo vydal.

↗

Konzervativci vedli proti labouristům negativní kampaň: Ed Miliband v kapse nenáviděného předáka Skotů Alexe Salmonda. Labour Party na to nedokázala adekvátně reagovat. Grafika Conservative Party

V danou chvíli ještě nelze říct, kam diskuse o dalším směřování vedené mezi labouristy povedou. Jasné ale je, že se jedná o další z řetězu nepříznivých výsledků tradiční evropské sociálnědemokratické levice. Podobně prohráli umírnění sociální demokraté v Německu či před pár týdny ve Finsku a ze stejných důvodů se jim předpovídá nezdar ve Francii.

Zdá se, že evropští voliči prostě přestávají na nabídku zodpovědného kapitalismu či různé umírněné verze politiky konformní vůči hegemonii nadnárodních korporací  slyšet. Cameronova vláda nebyla úspěšná, páchala v Británii podobnou paseku jako u nás vlády ODS, samozřejmě bez všech strašlivých korupčních skandálů. A přesto ji labouristé neporazili.

Miliband se pokusil nabídnout lidem lepší, kompetentnější verzi téhož. A neuspěl. Možná nebyl osobně věrohodný, byl pod surovým tlakem propagandy pravicových, ekonomickými zájmy s vládou konzervativců svázaných, médií, ale faktem je, že spousta přirozeně levicového elektorátu se jak v Británii, tak i jinde v Evropě přestává cítit typem politiky, který nabízel, reprezentována.

Čas, kdy evropští sociální demokraté mohli vítězit pouze obratnější taktikou, neoliberalismem s lidskou tváří, a dobrým marketingem, se zřejmě naplňuje. V pohybu jsou monumentálnější sociálně-kulturní děje, které ve skutečnosti otevírají prostor pro principiální levicovou politiku, jež vzbouzí nadšení lidí zdůrazňováním ideálů solidarity, sounáležitosti a samosprávy.

Za povšimnutí stojí, že Skotská národní strana — opět podobně jako Syriza — hovoří o ožehavých tématech přistěhovalectví, bezpečností či ekologické politiky mnohem smělejším, nekonformnějším jazykem než labouristé, aniž by to na její volební vyhlídky mělo zásadní vliv. Naopak solidarita s uprchlíky, ústup od militarismu, pečovatelský soucitný vztah k přírodě, to vše zapadá do jednoho příběhu, který se se sytí z nejlepších tradic evropského humanistického univerzalismu.

Skotská národní strana uspěla, protože dokázala vyprávět příběh, v němž se obsadila do role ochránce lidí před zájmy kapitálu, technokratické a byrokratické moci, s níž kromě konzervativců, ne zcela neprávem ztotožnila i britské labouristy. Uspěla tedy právě s politikou, s níž dříve vyhrávali demokratičtí socialisté. Buď se to znova naučí, anebo si nová levice najde jiné politické platformy, které budou takovou politiku provádět.

6.Jaká si můžeme odnést z britských voleb poučení pro českou politiku?

Základní poučení se zdá být dvojí. Za prvé za nic na světě si od nikoho nedejme nikdy nabulíkovat, že většinový volební systém je lepší nežli systém poměrný. Je až brutálně nespravedlivé, kolik hlasů, jak v procentech, tak v absolutních počtech, dostaly strany, které skončily s jedním, dvěma či osmi poslanci. Je takřka jisté, že debata o volební reformě se i v Británii nyní rozhoří s novou intenzitou.

↗

Za druhé, výsledek britských voleb, a to nejen nezdar labouristů, ale také všechny další dílčí pozoruhodné pohyby — úspěch konzervativců, jasné vítězství nové idealistické levice ve Skotsku, vzestup pravicových nacionalistů v Anglii, debakl liberálů a relativní posílení zelených — se zdá být součástí celoevropských trendů.

Technokratické levici, která prováděla neoliberální politiku s lidskou tváří, se zužuje manévrovací prostor. Lidé jsou čím dál ochotnější volit radikální idealistickou levici, dokáže-li je přesvědčit, že je bude skutečně reprezentovat. Pokud českou sociální demokracii přivede její současná milibandovská obojaká politika k volební prohře se zdejší politickou reprezentací mocných, silných, bohatých a privilegovaných, nemůže říct, že nebyla varována.