Volební výsledky v Británii ještě nejsou úplně sečteny, ale dávno je jasné, že všechny předpovědi o tom, jak letošní volby přinesou jeden z nejvyrovnanějších výsledků za celá desetiletí, vzaly za své. V Británii sotva udeřilo poledne prvního dne po volbách a tři předsedové kandidujících politických stran již stihli rezignovat. Vládnout budou Cameronovi konzervativci, a to s mnohem silnějším mandátem než dosud a než se osmělovali doufat v nejrůžovějších snech.

Výsledky britských voleb jsou šokem, jehož interpretace bude po týdny zaměstnávat analytiky a komentátory tamějších médií. A je jasné, že nastolují spoustu otázek podstatných i pro nás. Zastavme se u některých z nich.

1.Jak se mohly tak hluboce mýlit předvolební průzkumy mínění?

V okamžiku zveřejnění „Exit polls“, které předvídaly šokující vítězství konzervativců, nikdo nevěřil svým očím. Buď se musely mýlit desítky průzkumů předvolebních preferencí, které předvídaly těsný výsledek, v němž obě hlavní strany měly na potřebnou většinu ztrácet několik desítek mandátů, anebo musel být špatně tento jeden jediný průzkum...

Po té, co se během první hodiny objevily první tři výsledky z tradičně expresního Sunderlandu, které potvrzovaly výhry labouristů, nadto s mírným nárůstem hlasů, množily se hlasy, že tentokrát prostě Exit Polls nevyšly. Jenomže už o dvě hodiny později bylo jasné, že ve skutečnosti překvapivost výsledku — masivní úspěch konzervativců, úplné ovládnutí Skotska Skotskou národní stranou, historický debakl liberálů a hrubý nezdar labouristů — ještě podcenily.

↗

Výsledky odporují úplně všemu, co kdokoli předem předvídal. Jih Británie s Výjimkou Londýna a Walesu zůstal konzervativní. Grafika Guardian

Jak se to mohlo stát? Pokusů o vysvětlení se objevuje mnoho, od specifik archaického britského volebního systému, přes disproporční neochotu konzervativních voličů sdělovat své preference, až po čím dál horší předvídatelnost volebních výsledků v čím dál komplexnější a atomizované společnosti. Základní vada těchto snah o vysvětlení spočívá v tom, že mohou vyložit nedostatky jednotlivých průzkumů, ale nikoli jejich celku sestávajícího z desítek ba stovek šetření prováděných agenturami s vycizelovanou metodikou. Odvětví není tak nanicovaté, jak nyní vypadá.

Přijatelné vysvětlení je tudíž jediné: správně vycházely jak průzkumy předvolebních preferencí, tak — očividně — i exit polls. Přestože průzkumy naznačovaly tendenci povlovného přesunu voličské přízně k labouristům, ve skutečnosti se úplně na poslední chvíli poměrně velká část — a to nejen nerozhodnutých — voličů přelila ke konzervativcům.

O tom, jaký to přesně mělo důvod, se bude dlouze debatovat. Bez detailnější analýzy lze jako nejpravděpodobnější vysvětlení nyní nabídnout možnost, že v Anglii nakonec zaúčinkovalo strašení hrozbou, že případná vláda labouristů bude závislá na hlasech dalších malých stran, a zejména Skotské národní strany. Takovému výkladu navíc nahrává skutečnost, že pro Skotsko se předvolební průzkumy v podstatě potvrdily.

Skotskou národní stranu většina anglických — a tudíž i českých — médií líčila jako zarytě nacionalistickou a extrémně levicovou. Strašení skotskými nacionalisty, kteří budou držet předsedu labouristů Milibanda v hrsti, bylo obdobou strašení „řeckou hrozbou“ české ekonomice v roce 2010: a také u nás tehdy přineslo obdobné důsledky. Lidé se na poslední chvíli v masivních počtech zmobilizovali, aby rudou — u nás řeckou, v Británii skotskou — hrozbu zastavili.

Obě situace navíc mají společné i to, že předáci demokratické levice na pravicovou kampaň iracionálního strašení nedokázali adekvátně reagovat. Miliband koalici se Skoty vyloučil, čímž ovšem zcela zatemnil, s kým a jak by vůbec chtěl vládnout. Vzhledem k výsledku krajně pravicové UKIP, rovněž nad očekávání špatnému, je vysoce pravděpodobné, že spousta jejích voličů na poslední chvíli taktickým hlasováním zachraňovala konzervativce — a s nimi ve svých očích i Anglii před Skoty.

Ve volbách čím dál více hraje roli schopnost mobilizace na poslední chvíli. A zdá se, že britští konzervativci prostě dokázali vyprávět apelativnější příběh nežli labouristé.

2.Proč Labour Party prohrála?

Na tuto otázku se nyní bude dávat velká spousta odpovědí, jednu z nejstřízlivějších a nejpřemítavějších patrně vydal politický komentátor Guardianu Rafael Behr. Ed Miliband vsadil na plán, který se zdál rozumný, ale nevyšel.

Miliband se pokusil stranu bolestně rozdělenou Blairovým dědictvím spojit, a to se mu podařilo. Nepostavil se na pozice tradiční předblairovské levice, jak po něm požadovala Blairova opozice, ale s podporou odborů se přitom s Blairovým „narudlým konzervatismem“ zřetelně rozešel. Posunul stranu doleva, ale ne moc.