Britové zvolí ve čtvrtek 650 poslanců své Dolní — významnější — komory parlamentu čistým většinovým způsobem. V praxi to znamená, že z každého z volebních obvodů, na něž je země rozdělena, vzejde jeden (a právě jen jeden) poslanec. Hlasy pro druhého nejúspěšnějšího kandidáta v daném obvodě propadnou bez ohledu na to, jak blízko či daleko k vítězi měl. Stejně pak propadnou hlasy i pro třetího v pořadí a další uchazeče.

Britský volební systém prospívá velkým stranám a má napomáhat vzniku stabilních jednobarevných vlád. V posledních volbách v roce 2010 však žádná ze stran většinu nezískala — Británii vládne doposud koalice konzervativců a liberálních demokratů — a vše nasvědčuje tomu, že ani po letošních volbách nebude mít nikdo převahu.

Spojenému království tak bude v dalších letech vládnout buď opět koalice jedné velké a jedné či několika menších stran, nebo velká koalice, anebo menšinová vláda jedné velké strany podporovaná částí ostatních.

Výsledek letošních voleb přitom stanoví nejenom sílu, ale i povahu nové vlády. Odhalí, zda budou v zemi zaváděny i nadále pravicové, anebo labouristicky zjemněné reformy, určí, jak se promění přístup země k přistěhovalcům, či rozhodne, zda bude vypsáno referendum o vystoupení Británie z EU.

↗

Rozložení mandátů v posledním parlamentu. Vládu tvořili modří konzervativci a žlutí liberální demokraté. Repro DR/WmC

Zatímco v roce 2010 dala krom konzervativců a labouristů masmédia důstojný prostor jen jedné další straně — liberálním demokratům —, letos sledovala ještě čtyři další: Skotskou národní stranu (SNP), jež v roce 2011 vyhrála volby do Skotského parlamentu a loni se zviditelnila referendem o obnovení nezávislosti Skotska, Stranu nezávislosti Spojeného království (UKIP), která volá po striktním omezení přistěhovalectví a vystoupení Británie z EU, velšskou pokrokářskou Plaid Cymru a koalici Strany zelených.

Konzervativci a labouristé mají dle předvolebních průzkumů získat podobný podíl hlasů (cca 33 procent) a bez podpory ostatních se při vládnutí téměř jistě neobejdou. Zde tedy profily všech významných soutěžících uskupení, jejich cíle a předvolební deklarace.

↗

Konzervativní strana (na snímku předseda David Cameron)

Conservative Party je tradiční stranou britské pravice se vším všudy: penězi, zkušenostmi, zájmy i cíli. Do voleb ji vede opět současný předseda a premiér David Cameron, jenž ji v minulé dekádě pomohl z dlouholeté krize, přiměl modernizovat tvář a po osvojení nejnovějších PR postupů učinil schopnou porazit po patnácti letech Labour Party řízenou blairisty.

Konzervativci hájí v současných volbách především práci dosluhujícího kabinetu: zdůrazňují přínosy výdajové střídmosti, obnovu hospodářského růstu, jež loni činil 2,8 procenta, a nárůst příjmu průměrné rodiny, který je dnes o 2,3 procenta vyšší než před vypuknutím hospodářské krize.

Toryové žádají o podporu k dokončení svých reforem a naplnění všech růstových možností ekonomiky. Zaštiťují se podpůrným dopisem, který podepsalo 117 kapitánů britského průmyslu, a „silná ekonomika“ bylo i heslo, které používal premiér Cameron v předvolebních debatách a rozhovorech nejčastěji.

Z konkrétních slibů konzervativců vyzvedávají analytikové nejvíce triádu bytová výstavba — nezvyšování hlavních daní — více peněz do zdravotnictví, kterou v letošních volbách sdílí většina stran. V podání toryů má jít o 200 tisíc nových obytných domků či bytů, jež mají být prodány Britům ve věku do 40 let za 80 procent tržní ceny (jedná se o starý thatcheristický koncept), zvýšení prahu pro placení daně z příjmu v nejnižší, to jest 20porcentní sazbě z 10 600 na 12 500 liber ročně a prahu druhého (tedy 40procentního) pásma z 31 786 na 50 000, postupné zvyšování penzí a příspěvků do zdravotnického rozpočtu každý rok a konečně garanci práva na přednostní lékařské vyšetření pro osoby ve věku nad 75 let.

Dále konzervativci slibují důslednější omezení přistěhovalectví (ze současných 300 tisíc ročně na desetitisíce), což činili i v minulých volbách, a referendum o eventuálním vystoupení z EU. To však chce předseda Cameron vypsat až za dva roky a čas před ním využít k tlaku na zbytek Unie, kteroužto chce přimět k desintegrační reformě.

Budou-li Spojenému království vládnout i nadále konzervativci, nemá stav armády klesnout pod 82 tisíc mužů a britské námořnictvo mají posílit čtyři nové ponorky Successor, z nichž lze odpalovat rakety s jadernými hlavicemi.

↗

Labouristická strana (na snímku předseda Ed Miliband)

Labour Party je v britských podmínkách uskupením sociálnědemokratického typu a hlavním konkurentem konzervativců, a to bezmála už sto let. Strana se několikrát proměnila. Naposledy se tak stalo po volbách v roce 2010, kdy se do jejího vedení dostal díky odborářským hlasům Ed Miliband. Mnozí labouristé si od Milibanda slibovali konečný rozchod s blairismem, ten se však nakonec podařil jen z menší části. Labouristé si dosud udržují úzké vazby na bankéře a finančníky z City i četné velké zaměstnavatele.

Zvláště rétorikou se strana pokouší více než dříve oslovovat nižší vrstvy, Edu Milibandovi však chybí značný díl charismatu, přirozenosti a řečnické pohotovosti jeho předchůdců. Navíc ho — v ostrém kontrastu například s Tonym Blairem — soustavně napadá britský bulvár, což mu volební taktiku dále komplikuje.

Labouristé slibují letos voličům klasicky vyšší investice do ekonomiky, nově však celobritskou investiční banku a podporu sítím regionálních investičních bank. Tvrdí, že zajistí růst poctivější, trvalejší a s přínosy pro všechny. Konzervativce kritizují za selhání v přistěhovalecké politice, nedůsledný výběr daní a natírání hospodářských čísel na růžovo. Dokazují například, že navzdory Cameronově sebechvále je HDP na hlavu stále o 1,2 procenta nižší než před krizí.

Labour Party sama se zavazuje uchránit rozpočty škol pro mládež do šestnácti let jakýchkoliv škrtů, zvýšit do roku 2019 minimální mzdu na osm liber za hodinu, snížit maximální výši školného na univerzitách na 6000 liber ročně, zavést a podpořit bakalářské studium technických oborů pro věkovou skupinu 16-18 let a zmrazit ceny energií do roku 2017. V rámci triády byty — daně — zdravotnictví slibují labouristé totéž co konzervativci a ještě o trochu více.

I přes vše zmíněné garantuje Labour Party nezvyšování současného schodku, ba úsilí o vyrovnaný rozpočet. Vyšší sociální výdaje má případné labouristické vládě zaplatit zvýšená daň z nemovitostí v hodnotě nad dva miliony liber, další zdanění tabákových firem a velkých bank a vyšší inkaso z daně z příjmu těch, kdo vydělávají nejvíce, přičemž zatížení příslušného — třetího — pásma (dnes výdělek nad 150 tisíc liber ročně) má být zvednuto z 45 na 50 procent.

Zvyšovat naopak nechtějí labouristé ostatní příjmové daně (a to ani firmám) a pochopitelně ani DPH.

Pokrokářským voličům slibuje Miliband zrušení takzvaných bezhodinových smluv, na něž je dnes možné v Británii zaměstnat člověka bez garance minima odpracovaných hodin, „frontální útok“ na vyhýbání se placení daní, zastropování zisků pro firmy, jež mají smlouvy se státně-zdravotnickými institucemi, úplné zastavení privatizací ve zdravotnictví a maximální podporu cíli mít ve druhé polovině století ekonomiku bez emisí skleníkových plynů.

Dále lze v labouristickém programu nalézt zákaz poslancům vykonávat placenou konzultační a manažerskou činnost, příkaz největším podnikům zveřejňovat údaje o rozdílech v příjmech jejich zaměstnanců a zaměstnankyň, volební právo pro šestnáctileté, přeměnu Sněmovny lordů na volenou komoru zástupců regionů i velkou mediální reformu zaměřenou proti koncentraci vlivu v rukou několika baronů.

Referendum o vystoupení z EU labouristé odmítají s argumentem, že přinese akorát zmatek, nejistotu, a v důsledku škody britským podnikatelům. Slibují ovšem nepředat žádnou další pravomoc evropským institucím a zaručit, že žádný přistěhovalec nebude moci využívat dávek z britského sociálního systému, pokud nebude v zemi žít alespoň dva roky.

↗

Liberální demokraté (na snímku předseda Nick Clegg)

Ani liberální demokraté, zkráceně LibDem, nejsou v britské politice nováčky, v zahraničí je jim však větší pozornost věnována až od minulé dekády. Stále výřečnému a v PR mimořádně zdatnému předsedovi Nicku Cleggovi se letech 2009 a 2010 podařilo stranu představit jako pokrokářskou levici nové generace. Ve volbách 2010 získal slušných 23 procent hlasů (labouristé tehdy 29 procent, konzervativci 36 procent) a jen kvůli většinovému systému se LidDem nestali rovnými partnery tradičním stranám — zatímco konzervativci obdrželi 306 mandátů a labouristé 258, liberální demokraté jen 57.

Po volbách 2010 ovšem nastalo ohromné překvapení — Nick Clegg přiměl stranu ke vstupu do vládní koalice s konzervativci a místo vlastního programu začal prosazovat toryovské sliby. I otrlé pozorovatele vyděsilo, s jakou lehkostí se měnily pokrokářské předvolební taháky jako odbourání školného na vysokých školách, bezjaderná energetika či jaderné odzbrojení v pravý opak. Ještě větším překvapením se ale stalo, že pokles preferencí liberálních demokratů se v roce 2011 zastavil. Dnešní předvolení průzkumy straně přisuzují sice jen osm procent hlasů, ale zisk 18 až 26 mandátů. To je zastoupení, které měli LibDem v polovině 90. let za prvních vlád blairistů.

V letošních volbách se liberální demokraté profilují jako středová, respektive vyvažující, a přitom stále inovativní strana. Slibují „škrtat méně než konzervativci“ a „šetřit více než labouristé“. Pravičákům nabízejí závazek vyrovnání rozpočtu do roku 2018 a následné snižování dluhu o tolik procent ročně, kolik bude hospodářský růst. Levičáky pak oslovují vším ostatním.

Konkrétně LibDem slibují například každoroční zvyšování penzí buď o procento růstu HDP nebo růstu cen, bude-li vyšší, vždy však nejméně o 2,5 procenta (takzvaný princip triple lock), dále obědy zdarma pro všechny žáky základních škol, měsíc otcovské dovolené navíc čerpatelný dle zásady use it or lose it či elektrifikaci všech britských železnic.

V rámci triády byty — daně — zdravotnictví se pak zavazují k výstavbě o třetinu většího počtu bytů a domků než labouristé a podpoře programu postupného odkupu nemovitostí splátkami v nájmech. Zvýšit daně chtějí bankám i velkým korporacím. Ochranu před škrty slibují jak rozpočtům základních a středních škol, tak i dotovaným vysokým školám nižšího typu (colleges). Ve zdravotnictví chtějí vytvořit přes třicet tisíc pracovních míst podobně jako konzervativci a labouristé, navíc však slibují ještě další peníze.

Ve shodě s labouristy plánují liberální demokraté dát volební právo i šestnáctiletým a reformovat Sněmovnu lordů, na rozdíl od nich pak chtějí omezit maximální výšit daru politické straně na deset tisíc liber na člověka a rozšířit právo na informace i na soukromé firmy, které poskytují veřejné služby.

Důslednější než labouristé jsou liberální demokraté také v politice zmírňování změn klimatu — závazek snížit produkci skleníkových plynů na nulu slibují prosadit do zákona, jenž bude závazný i pro budoucí vlády tak, aby se Británie stala do roku 2050 ekonomikou bez uhlíkatých emisí.

↗

Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP, na snímku předseda Nigel Farage)

Většina britských stran je tradičně euroskeptických, žádná z významných však nešla v posledních desetiletích tak daleko jako UKIP. Strana propagující britské vystoupení z Evropské unie je i masmédii bedlivě sledována od loňského roku, kdy se jí podařilo vyhrát britskou část voleb do Evropského parlamentu — ovšem při 35procentní účasti.

V posledních volbách do britského parlamentu, to jest v roce 2010, získal UKIP jen 3,1 procenta hlasů a žádný mandát (později se k němu dva poslanci přidali). Dnes přisuzují průzkumy UKIPu přibližně 14procentní podporu a mandáty dva až čtyři. Vzhledem k vyrovnané podpoře velkých stran a převládající náladě ve společnosti ale může mít po volbách i UKIP velký vliv.

Z hlediska programu sází strana na jednoduchou trojkombinaci kritiky EU, slibu snížení daní a protipřistěhovaleckou rétoriku. Z hlediska další propagace pak využívá obecného pocitu rozhořčení, tabuizace určitých témat v hlavním mediálním proudu a řečnického až bavičského nadání lídra Farage, který se nebojí doplňovat věcné argumenty vtípky a  vlastním pitvořením.

Konkrétně slibuje Faragův UKIP především referendum o vystoupení z EU, a to co nejdříve, ne až za dva roky, jak chtějí konzervativci. V otázce přistěhovalectví chce pak zavést australský model kontroly migrace a padesátitisícovou kvótu na přijímaní „kvalifikovaných přistěhovalců“ (to jest řemeslníků a osob s dovednostmi, jež britské hospodářství potřebuje). „Nekvalifikovaným“, to jest všem ostatním, chce přistěhovaní do Británie na pět let zakázat.

Mimo to slibuje UKIP uzákonit zásadu, že každý přistěhovalec musí v Británii nejprve pět let platit pojištění a daně, než získá nárok na jakékoliv sociální zajištění. Strana chce také umožnit podnikatelům zvýhodňovat při hledání zaměstnanců britské občany a úřadům deportovat jakéhokoliv cizince, který v Británii spáchá nějaký trestný čin.

Ani UKIP se letos nevyhýbá triádě byty — daně — zdravotnictví, naopak. Slibuje doslova „bytovou revoluci“, to jest výstavbu celého milionu bytových jednotek na brownfieldech do roku 2020, a „daňovou revoluci“, tedy zvýšení prahu pro platbu daně příjmu z 10 600 na 13 000 liber ročně, úplné zrušení dědické daně, zvýšení prahu pro placení 40procentní daně z příjmu na 55 000 liber ročně a zavedení nového (tedy čtvrtého) zdaňovacího pásma pro příjmy mezi 43 000 a 55 000 za rok ve výši 30 procent.

Ve zdravotnictví UKIP slibuje vytvořit na 32 tisíc nových pracovních míst, miliardové investice a vybudování zvláštních nemocnic pro veterány a aktivní vojáky. Ve školství zase odpuštění školného na vysokých školách studentům medicíny, přírodovědných, technických a matematických oborů, kteří se zavážou, že po absolutoriu budou pracovat a danit nejméně pět let ve Spojeném království.

Peníze na zvýšené výdaje chce UKIP získat úsporou díky tomu, že Británii zmizí po vystoupení z EU povinnost přispívat do společného rozpočtu a zvýhodňovat studenty a občany ostatních zemí EU. Plánuje také snížit pomoc posílanou do rozvojových zemí o devět miliard liber a snížit britské dotace skotské ekonomice.

Britská vláda řízená UKIPem by konečně vyvázala zemi z jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva, zrušila stávající politiku ochrany klimatu a obnovila těžbu energetických surovin uplatnitelných v běžných elektrárnách. Britští restauratéři by znovu získali právo rozhodnout, zda budou mít ve svém podniku místnost pro kuřáky, a všichni britští občané by mohli peticí s 20procentní podporou v daném obvodě vyvolat předčasné poslanecké volby, respektive vyvolat jednou za dva roky celonárodní referendum, pokud by sesbírali alespoň dva miliony podpisů. Příslušné referendum by se dle Nigele Faraga mohlo týkat i znovuzavedení trestu smrti.

↗

Skotská národní strana (SNP) a Plaid Cymru (na snímku současné předsedkyně stran Nicola Sturgeonová (SNP, vpravo) a  Leanne Woodová).

Skotští a velšští nacionalisté nejsou v Británii obvyklí národovci, ale proevropští pokrokáři. Obě jejich strany by rády získaly co největší zastoupení, aby mohly následně podporovat labouristickou vládu a tlačit ji více doleva.

SNP si již od vyhraných voleb do skotského parlamentu v roce 2011 užívá historicky vysokou oblibu. Referendum o odtržení v loňském roce jí přitom ještě pomohlo, třebaže většina Skotů hlasovala pro setrvání země v rámci Británie. V posledním britském parlamentu držela SNP šest míst, nyní by jich mohla získat až 56.

Plaid Cymru měla v poslední Dolní sněmovně tři mandáty ze čtyřiceti velšských a zřejmě je obhájí, případně získá jeden navíc. S SNP ji letos pojí nejen společný cíl a dohoda o vzájemné podpoře, ale do velké míry i program.

Obecně obě strany usilují o větší decentralizaci Spojeného království a širší samosprávu pro své země. Konkrétně jim jde o možnost vést co nejsamostatnější hospodářskou, zaměstnaneckou a sociální politiku, včetně práva stanovovat si vlastní daňový mix, regulovat systém pojištění a spravovat vlastní veřejnoprávní média.

Jak SNP, tak Plaid Cymru horují pro zvýšení minimální mzdy, jaderné odzbrojení a posilování prvků přímé demokracie. U celobritských referend ovšem žádají dvojí většinu — jak všech hlasujících dohromady, tak většiny v Anglii, Skotsku, Walesu a Severním Irsku odděleně.

Ani pokrokářští nacionalisté se přitom letos nevyhýbají obligátní triádě. Bytů a domků slibují postavit 100 tisíc každý rok, nově zdanit chtějí nejvyšší příjmy, luxusní nemovitosti a bankéřské odměny a do zdravotnictví slibují nalít 24 miliard liber celkově.

↗

Koalice Strany zelených (na snímku předsedkyně Strany zelených Anglie a Walesu Natalie Bennettová)

Strany zelených jsou v Británii celkem tři a kandidují v tradiční koalici. Nejsilnější a nejvýznamnější z nich je Strana zelených Anglie a Walesu, které předsedá Natalie Bennettová. Ta je zároveň letos i volební lídryní bloku.

Podpora Strany zelených vyšplhala od minulých voleb z 0,9 procenta na šestinásobek, a to zejména díky úpadku obliby liberálních demokratů a dobře medializované práci jejich expředsedkyně Caroline Lucasové v parlamentu. Zelení vedou též jako jediní plnohodnotnou kontaktní kampaň mezi lidmi — zástupci ostatních stran letos jezdili zpravidla jen z místa na místo autobusy.

Britský systém nedává zeleným příliš šancí, aby získali více než jeden dosavadní mandát. Vyšší podpora ovšem zajišťuje straně pozornost médií, zájem nových členů a především možnost propagovat svoje postoje. Ty se v posledních letech vyvinuly tak, že Strana zelených jde do letošních voleb jako uskupení s jedním z nejradikálnějších a také nejnákladnějších programů. V případě teoretického vítězství si chce na splnění slibů půjčit do roku 2020 celkem 338 miliard liber, což odpovídá ohromné sumě přibližně deseti bilionů korun.

Něco takového je v době celoevropského tlaku na úspory nevídané. Britští zelení však mají náklady svých reforem podrobně vyčísleny, všechny peníze slibují rychle investovat a do pěti let chtějí hospodařit už s přebytkovým rozpočtem.

Konkrétně by tedy využila Green Party prostředky na sanaci veškerých studentských dluhů za školné na vysokých školách, jehož placení by zároveň úplně zrušila, státem řízené a plně dotované zaizolování všech energeticky náročných budov, zavedení občanské penze ve výši 180 liber na týden, zvýšení podílu recyklace odpadů na 70 procent, úplné znárodnění železnic a investice do výzkumu, zvláště v nízkoenergetickém průmyslu.

Britští zelení slibují dále snížit počet žáků ve třídách na maximálně dvacet a toto opatření školám finančně kompenzovat, nalít do zdravotnictví každý rok o dvanáct miliard více než dnes a zaplatit další energeticko-úsporná opatření, v jejichž důsledku klesne energetická poptávka do roku 2020 o třetinu, do roku 2030 o polovinu a do roku 2050 o 66 procent.

Strana zelených se přitom v Británii nebojí ani nových regulací a daní. Zavést chce konečně daň z finančních transakcí a zároveň posílit regulaci poskytování půjček, uzákonit dvouprocentní daň z bohatství pro procento nejmovitějších, zvýšit zdanění výdělků nejvíce příjmových skupin z dnešních 45 na 60 procent a navýšit také korporátní daň z 20 na 30 procent.

Přísněji regulovat chtějí zelení dále nájmy, hypotéky, pravidla přepravy zvířat i platy ve firmách (zásada, že žádný zaměstnanec nemůže mít větší plat, než odpovídá desetinásobku platu zaměstnance s nejnižší mzdou v dané společnosti). Uzákonit chtějí volební právo pro šestnáctileté, 35hodinový pracovní týden, 40procentní kvótu na zastoupení žen ve správních radách společností se státním podílem, právo na eutanazii, zásadu, že výsledky jakéhokoliv výzkumu podporovaného státem musí být veřejné, proměnu Sněmovny lordů na proporčně volenou komoru i v Británii nezvyklé financování politických stran státem.

Úplný zákaz by měl konečně za teoretické vlády zelených dopadnout na klecové chovy slepic a zajíců, zabíjení jezevců, prodej husích (respektive ptačích) jatýrek, dovoz exotických zvířat, kožešin a kožešinového zboří, vystupování zvířat v cirkusech, používání bičíku na dostizích a všechny nemedicínské pokusy na primátech, kočkách a psech.

↗

Severoirské strany, nezávislí a další subjekty (na snímku koláč podpory severoirských stran)

Vedle zmíněných uskupení zasedá v britské Dolní komoře vždy ještě i několik zástupců severoirských stran, přičemž v Ulsteru vyhrávají úplně jiné subjekty než ve zbytku Británie. V posledním parlamentu měla osmimandátové zastoupení Demokratická unionistická strana (DUP) reprezentující protestantskou pravici, pětimandátové katolická proirská Sinn Féin, třímandátové Sociálnědemokratická a labouristická strana (SDLP) a jednomandátové liberální Aliance.

Podle předvolebních průzkumů si severoirské strany udrží letos reprezentaci v téměř stejném poměru. Platí přitom, že SDLP těsně spolupracuje s labouristy a Aliance s liberálními demokraty.

V britské sněmovně zasedal doposud ještě známý socialistický antimilitarista George Galloway, který si v minulé dekádě založil vlastní Respect Party, a celkem pět poslanců bez stranické příslušnosti. Jen jeden z nich byl ovšem jako nestraník zvolen — zbylí čtyři se dostali do parlamentu na kandidátkách uskupení, které následně opustili.

Podle posledních průzkumů bude Galloway zvolen zřejmě znovu a mandát získá nejspíše i jedna severoirská nezávislá — poslankyně Sylvia Hermonová.