Volby v Británii budou 7. května, kampaň se rozbíhá
Petr JedličkaNejvíce hlasů by měly dostat opět konzervativci a labouristé, obě uskupení však budou nejspíše potřebovat partnery. O tuto pozici se uchází dalších pět stran. Lídři všech sedmi se střetli ve čtvrtek ve velké televizní debatě.
Britové zvolí své poslance tentokrát 7. května — za necelých čtyřicet dní. S konečnou platností to potvrdil formální akt královny Alžběty II., která na žádost premiéra Camerona rozpustila v pondělí současný parlament.
Většina mandátů by měla být podle všech dosavadních prognóz připadnout opět dvěma největším stranám. Ani premiérova Conservative Party, ani opoziční Labour Party, jíž vede od září 2010 Ed Milliband, by ale neměla získat nadpoloviční zastoupení.
„Klasický většinový (volební) systém, tedy volba z jednomandátových obvodů podle zásady vítěz bere vše, nahrává velkým stranám. Malé až střední strany však v Británii v posledních letech tak zesílili, že má dnes zjevnou alternativu volič konzervativců i ten, kdo volívá labouristy (...) Všechny agentury zatím počítají s tím, že tento fenomén znemožní velkým stranám získat více než 280 290 křesel z 650 celkových,“ hlásil do středečního vysílání BBC Nick Robinson, politický redaktor a expert stanice.
V průzkumech z prvního dubnového týdne mají konzervativci a labouristé přibližně stejnou podporu — 35 procent. Nejsilnější střední stranou je protiimigrační a silně euroskeptická Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) vedená výmluvným Nigelem Faragem s přibližně třinácti procenty. Následují Liberální demokraté Nicka Clegga (osm procent) a Strana zelených, jíž vede do voleb Natalie Bennettová (šest procent).
UKIP ubírá tradiční voliče především konzervativcům. Labouristy pak oslabují zejména zelení a pokrokářské regionální strany: Skotská národní strana, která výrazně zesílila v souvislosti s loňským referendem, či velšská Plaid Cymru.
Liberální demokraté získali nezvyklou podporu v posledních volbách, krátce po vstupu do koalice s konzervativci ale opět ztratili. Od ledna 2011 se drží pod hranicí deseti procent, přičemž v posledních měsících dále ztrácejí. Nejvíce jejich někdejších stoupenců přechází nyní k zeleným.
Programová východiska
Z hlediska programu zdůrazňují konzervativci důležitost hospodářského oživení, které připisují vlastním reformám. Tvrdí, že je Británie na dobré cestě, jen je zapotřebí vytrvat. Důležitým tématem toryů je rovněž referendum o setrvání Británie v EU, které slíbil premiér vypsat, pokud svůj mandát obhájí.
Labouristé naopak poukazují na sociálně destruktivní účinky vládní politiky a slibují jejich kompenzaci, ne však úplný konec úspor. Millibandovo vedení dále poukazuje na třídní nespravedlnost přijatých reforem a slibuje vládnout ku prospěchu všem.
Liberální demokraté se v těchto volbách staví do středu. Uvádějí, že díky nim byla politika vlády férovější, avšak kalkulují zjevně i s tím, že se po volbách mohou stát koaličními partnery labouristů.
UKIP zakládá volební kampaň na zdůrazňování, co všechno Británii znemožňuje EU dělat, na poukazování na důsledky neregulované migrace z východní Evropy a na sociálních slibech, na jejichž realizaci má být po omezení přistěhovalectví dost peněz.
Zelení, velšští a skotští nacionalisté tvoří v britském prostředí důslednou levici. Všechny tři strany horují pro vznik takzvané pokrokářské koalice, kterou povedou labouristé, a v níž budou právě jejich uskupení tlačit na Labour Party zleva.
V celé kampani byl mezi stranami dohodnut jediný přímý střet lídrů v televizní debatě. Tato debata proběhla za účasti všech sedmi politiků ve čtvrtek 2. dubna. Podle bleskových průzkumů se v ní dařilo Davidu Cameronovi a Edu Millibandovi podobně.
Další informace:
BBC News Election 2015
CNN UK election campaign begins
The Guardian Election 2015 LIVE
Před rizikem nacionalismu varoval již před 20 lety Francois Mitterrand. Věřím, že levicová vláda labouristů a liberálních demokratů může posunou více doleva celé Spojené království. Nesázejme pouze na samostatné Skotsko, které by mohlo rovněž způsobit posun doprava v okleštěné Británii.
Mitterand byl francouzský prezident, prezident tradičně centralistického státu. Dnes Francie pochopila, že je třeba decentralizovat. Sice to dělá francouzsky, tedy od stolu, ale reformují regiony a dávají jim více pravomocí. Federalizace federací do budoucna musí znamenat, že nové celky se stanou stavebními kameny nové integrace. Jinak EU skončí, už nemůže být postavena na národních státech z 19.-20. století. Nejde o růst nacionalismu, ale decentralizaci zezdola posílením autonomie tradičních regionů a zemí. Je to záležitost na delší vývoj, ale směr je jasný, pokud má být nějaký optimistický.
Zrušením mocenských mezičlánků (Paříže, Londýna, Říma, Berlína, Prahy, Madridu atd.) nedojde k problémům v EU, ale k pokračování a prohlubování integrace. Bude obecní agenda, okresní agenda, zemská agenda a unijní agenda. Systém Mnichov - Brusel, Marseilles-Brusel, Edinburgh-Brusel, Brno (Olomouc)-Brusel, Barcelona-Brusel bez zbytečných mezičlánků.
a) Nedávno se tu někdo v diskusi rozohňoval, že identita je identitou právě tehdy, když je prožívána. Fajn - cítí se obyvatel Varšavy být spíše Mazovjanem, nebo je spíš Polákem?
b) Zákony platné pro celé Burgundsko se schvalují spíše v Dijonu, nebo spíše v Paříži? Právo v Evropě je mj. také souborem právních systémů národních států. Právní systém má jistou kontinuitu.
c) podobně se dá argumentovat fiskálními argumenty - chod veřejného sektoru jednotlivých francouzských regionů se platí z rozpočtu Francouské Republiky? Nebo jednotlivé regiony vybírají své vlastní daně? (Ale to vlastně souvisí s bodem b) - ty daňové zákony se někde schvalují.)
d) Jakým způsobem jsme se stali občany Evropské unie? Otázka v referendu přece zněla "Souhlasíte s tím, aby se Česká Republika.... ?" Právě ty národní státy jsou dnes základními kameny Evropské unie - a nic nenaznačuje, že by se na tom mělo cokoli měnit. A přijetí nového člena musejí ratifikovat parlamenty všech stávajících členských zemí. Takže čistě právně - cesta odtržení Skotska od Británie je mj.cestou ven z EU ; a o dalším přijetí samostatného Skotska do EU by se hlasovalo i v parlamentu v Londýně.
Řekl bych, že Skotsko žádný dlouhodobý trend regionalizace a rozpadů národních států nenastoluje. Je spíše takovým výjimečným případem. Základním kamenem EU zůstává národní stát.
Německé země nemají problém v tom mít svoje daně a Skotsko bude mít svých daní více. Náš třeba Zlínský kraj, kdyby měl své daně, tak by to bylo k smíchu, protože je vytvořený zcela uměle, nesmyslně, nepřirozeně a je příliš malý.
Chtěl jsem jen naznačit, že Francie pochopila, že jako velká centralistická Francie je proti Německu trochu anomální a čím více se bude (doufám) EU integrovat, tím větší bude potřeba regionalizace a decentralizace. Pokud se tedy nebude rozpadat, to je také možné.
Ano, formálně to tak je, nový stát bude muset znovu žádat o přijetí a projít procedurou schvalování. Ale kdo tuto praxi udržuje? Je to pojistka proti Katalánsku, Benátsku, Vlámsku a dalším, aby to měli těžší. Ale podle ducha Unie by vnitřní rozšíření mělo být uzákoněno a já doufám, že se to časem podaří. To víte, kapři si neradi sami rybník vypouštějí a jsou v tom peníze.
Souhlasím s Vámi, že základním kamenem EU zůstává národní stát. Ale pozor, Skotsko už je taky národním státem nebo začátkem národního státu. Je otázkou, zda státy v tomto složení, řekněme v podobě jak vznikly v roce 1918, 1945 a 1990-2 přežijí v této podobě i následující století. Dovolím si zapochybovat. Vývoj plyne dál.
Je pro vás Evropa regionu nějak ohrožující? Pro mne ne. Je to naděje. Vždyť Evropa je rozmanitá a její základní stavební články nemusí být nalajnovány na mírových dohodách. Není to pro Evropu potupné?
Na tom, že stavební články jsou nalajnovány mírovými dohodami z minulé a předminulé války, nic potupného pro Evropu neshledávám. Nikdy v historii to nebylo jinak.
Opakuji znovu svou trochu hlubinnou otázku, je pro vás tato vize do budoucna nějak nebezpečná, ohrožující? Z formy vašeho vyjádření mám pocit, že ano, ale možná se mýlím.
Bavorsko, Flandry, Skotsko, Benátsko, (u nás a poblíž nás) Morava, Slezsko, Tirolsko a další regiony v minulosti vznikly taky mocensky, k nějakému účelu a mají svou významnou část identity dodnes. Vznikly i národní státy, které historické kořeny téměř nemají (Slovensko, Slovinsko) a přece jsou dnes svébytnými články EU a NATO.
Netvrdím, že Evropa regionů tu bude příští rok, netvrdím taky, že tu bude jednou určitě. Je to vize, cesta, která může Evropu posílit, pokud národní státy selhávají. Pokud se Velká Británie nedohodne, zda je proevropská nebo protievropská, pokud se rozdíly mezi severní, střední a jižní Itálií ukážou jako neudržitelnými. je to alternativa v delší budoucnosti. Strach z ní nebo apriorní odmítání této koncepce mi přijde nějak symptomatické.
Myslíte, že po dobrém? Co vám říkají Parkinsonovy zákony? Konkrétně: velikost soukromé firmy se řídí velikostí zisku ; naproti tomu veřejná instituce zisky nevykazuje, a tak se velikost veřejné instituce měří velikostí rozpočtu.
Myslíte (ve světle tohoto), že vlády států předají regionům moc a rozpočtové zdroje ochotně a dobrovolně? Proč by to dělaly?
Takže dokud věci budou jakžtakž fungovat, není důvod pro nějaké významnější předávání legislativních pravomocí a finančních (daňových) zdrojů do regionů.
A když věci fungovat nebudou? Sám jste zmínil, že ty dnešní státy v tomto složení vznikly v letech 1918, 1945 a 1992. Ani nechci domýšlet, jak by ty regiony mohly vznikat po zlém.
Radši stávající státy a stabilitu.
Myslíte si, pane Ungere, že stávající státy nemohou přetrvat dalších 100 let? Podívejte se na státy v rámci USA. Jednotlivé státy existují dodnes v tom tvaru, v jakém vznikly před (třeba) 200 lety. Dokonce v ústavě USA je stanoveno, že nový stát nebude vyhlášen na území stávajícího státu. (Jistě, i tady byly výjimky - Maine, Západní Virginie - za specifických podmínek. Ale většina států dodnes zaujímá tu plochu, na které kdysi byly vyhlášeny.)