Británie v pohybu: co předcházelo vzniku nové vlády

Následující analýza uvádí čtenáře do všech podstatných jemností povolebních vyjednávání v Británii. Vysvětluje všechny tři zvraty, které během jednání nastaly, a popisuje, proč je britský příklad tak důležitý i pro nás.

Jakub_cb

Jakub Patočka

11.05.2010 15:11

374716326_2a5fc7fd0b_o

Mnozí Britové soudí, že teprve svou rezignací se Brown stal skutečným státníkem. Foto World Economic Forum, flickr.com

Britská vyjednávání o nové vládě prodělala od zveřejnění volebních výsledků už tři zvraty. Hned po volbách se zdálo, že vše v rukou mají liberální demokraté Nicka Clegga, kteří se stali jazýčkem na vahách. Během víkendu se ale takřka všem jevilo, že liberálové nemají jinou možnost než se domluvit s konzervativci. V pondělí odpoledne nastal druhý zvrat: Brown ohlásil svou rezignaci a Clegg začal vyjednávat s labouristy. A dnes dopoledne se kyvadlo začalo opět vracet ke konzervativcům.

Vzhledem k tomu, že jakákoli dohoda labouristů a konzervativců by zřejmě začala připadat v úvahu, leda kdyby Británii znovu přepadli Normani, obě velké strany potřebují k většině získat podporu menších stran. Hybatelem dějů jsou tak největší z malých, liberální demokraté Nicka Clegga.

Současná britská situace více než jakýkoli příběh velkých demokracií z nedávné minulosti dává za pravdu jedné z méně známých Masarykových definic demokracie: je to otázka vůdců. Ti se opravdu nyní v Británii sešli ve štědré úrodě: talentovaný Clegg, inspirativní Cameron, statečný a svým způsobem tragický Brown. A k nim skutečně patří i první osobnost, která dokázala (ve většinovém systému, považte!) dovést do parlamentu Stranu zelených, Caroline Lucasová.

David Cameron: vítěz, který nevyhrál
Psychologie britské veřejnosti je předurčena volebním systémem, v němž se v mnoha, ba ve většině volebních obvodů stává poslancem člověk, který nezískal více než padesát procent hlasů. Z toho důvodu Britové instinktivně cítí, že jakkoli žádná strana nezískala více než padesát procent poslaneckých mandátů, měla by vládnou ta, jež jich má zjevně nejvíce.

Timothy Garton Ash, jeden z mála britských politických analytiků, který je důvěrně obeznámen s kontinentálními poměry, měsíc před volbami napsal, že se marně snažil ze svých německých přátel vymámit překlad britského termínu „hung parliament“, doslova „oběšený parlament“, čímž Britové označují sněmovnu, v níž žádná strana nemá prostou většinu. Ash s typickým britským suchým humorem poznamenává, že jediný termín, který byli Němci nakonec s to nabídnout, zněl prostě „parlament“, neboť Němci kromě Bavorů nezažili od války parlamentní situaci, v níž by jedna strana měla prostou většinu.

Vzhledem k tomu, že poslanci severoirských separatistů ze Sinn Fein londýnský parlament bojkotují, stačí k ovládnutí dolní komory 323 hlasů; Cameronovi tak nyní chybí méně než dvacet křesel. Analýzy ukazují, že právě o takový počet křesel zřejmě připravili konzervativce protievropští radikálové z United Kingdom Independence Party (UKIP), kteří přitom sami nezískali ani jeden mandát.

To ale nyní není důležité. Ty hlasy chybí, a jakkoli si podstatná část Britů myslí, že by Cameron měl prostě vládnout, k moci nevede jiná cesta než přes dohodu s Cleggovými liberálními demokraty. Clegg si navzdory britské tradici, která v případě nejasné většiny dává první šanci sestavit vládu úřadujícímu předsedovi vlády, na Brownovi vymínil, že liberálové budou nejprve jednat právě s konzervativci. A celý víkend se zdálo, že dohoda je na spadnutí.

Cameron si počínal obratně, ale přesto mu vláda nakonec může proklouznout mezi prsty. Vzhledem k tomu, že volby neskončily jasnou většinou konzervativců, ocitl se pod narůstající kritikou z vlastní strany. A přestože byl ochoten, pokud jde o ústupky liberálům, zajít překvapivě daleko, nemůže nabídnout tak velkorysou volební reformu, jakou přislíbil Brown.

Konzervativci se obávají, že v případě změny britského volebního systému na poměrný, což je základní strategický plán liberálních demokratů, by se vzhledem k dlouhodobé progresivní většině britské společnosti do vlády nemuseli hned tak podívat.

Když liberálové v pondělí zareagovali na nabídku labouristů, korunovanou Brownovou nabídkou rezignace, a zahájili oficiální jednání i s nimi, nemohl David Cameron zajít dál než k nabídce referenda o dílčí reformě stávajícího systému, kterou ovšem Brown labouristům nabízel i bez referenda. A referendum Brown nabídl o komplexní změně volebního systému v poměrný, o čemž Cameron nemůže ani uvažovat.

Ačkoli tedy dnešní Právo ještě informuje, že liberálové jsou blízko dohodě s konzervativci, informuje o stavu z včerejšího poledne. Ve skutečnosti bylo v pondělní večer blíže k dohodě liberálů s labouristy. Jenže dopoledne se věci začaly dále komplikovat manévrováním potenciálních Brownových nástupců, kteří zdaleka nejsou ochotni liberálním demokratům ustupovat tak jako on.

Otázka volební reformy
Pro liberální demokraty žádné téma není dlouhodobě tak důležité jako otázka volební reformy. Celkově získali přes dvacet procent všech odevzdaných hlasů, jen o pět procent méně než labouristé, ale poslanců mají méně než deset procent, o dvě stovky méně než labouristé. Zatímco labouristé a konzervativci potřebovali na jeden mandát přes třicet tisíc hlasů, liberálové potřebovali na jeden mandát přes sto tisíc hlasů.

Liberální demokraté mají samozřejmě i jiné programové priority: vzdělávání, svůj plán řešení ekonomické krize, snížení výdajů na zbrojení, ale třeba i slušnější zacházení s imigranty. Britští liberálové nemají takřka nic společného s neoliberály a v českém politickém kontextu bychom jim těžko hledali zřejmý protějšek – poslední českou liberální stranou obdobného střihu byli Svobodní demokraté Jiřího Dienstbiera. Jsou tedy programově labouristům mnohem bližší nežli konzervativcům.

Jenomže také Cameron je konzervativcem, který by zřejmě v českých pravicových stranách působil jako levicový revizionista. Nečinilo mu proto velké potíže vyjít liberálním demokratům prakticky ve všech bodech vstříc – to už těžší pro něj bylo získat pro nabízené ústupky souhlas své vlastní strany. V závěru víkendových jednání zůstávaly mezi oběma stranami pouze dva principiální rozdíly; kromě volební reformy to byl vztah k Evropě, neboť liberální demokraté staví mimo jiné na tom, že jsou vůči Evropské unii nejvstřícnější ze všech tří velkých britských stran.

I v tomto ohledu byl ale Cameron podle všeho připraven ke koncesím. Posun v Cleggově postoji tak způsobily až tři faktory, které během víkendu nabývaly na síle. Masivní občanské hnutí Fialová revoluce za reformu volebního systému, tlak členské základny liberálních demokratů, kterou motivuje jednak šance, která se „naskýtá jednou za generaci“ volební systém změnit, jednak zakořeněná zdrženlivost ke konzervativcům, a konečně obratné manévrování Gordona Browna: právě jeho nabídka osobní rezignace v případě dohody s liberály se stala momentem, od nějž se těžiště jednání začalo sunout k alianci levého středu.

Hlavní Cleggovou pohnutkou ale zůstává vidina principiální reformy volebního systému v poměrný. Konzervativci trvají na systému jednomandátových obvodů a nabízejí pouze referendum o změně, spočívající v tom, že by volič místo volby jediného kandidáta seřadil všechny kandidáty, o nichž by vůbec byl ochoten uvažovat, do pořadí. Touto úpravou by se odboural nynější strach z volby kandidátů, kteří se jeví bez šancí na celkové vítězství. Reforma by liberálům i dalším menším stranám sice prospěla, ale ne tak jako komplexní proměna britského volebního systému v proporční.

A Brown ve své vstřícnosti vůči liberálům zašel mnohem dál. Nabídku konzervativců si osvojil a přislíbil její zavedení dokonce bez referenda, které není nezbytné, neboť se jedná pouze o úpravu stávajícího systému. Ale uspořádání referenda Brown nabídl liberálním demokratům rovněž: o komplexní proměně britského volebního systému v poměrný.

To je odvěký ústřední motiv politiky liberálních demokratů, podporovaný nyní masivním hnutí britské občanské společnosti, a Clegg by si těžko zodpovídal, proč, když měl tu možnost, jí nevyužil.

Cleggovo dilema
V tomto světle se jeví s podivem, jak to že se Nick Clegg vůbec pokoušel s konzervativci dohodnout. Liberálním demokratům se nepodařilo zužitkovat příznivou atmosféru, která v posledních týdnech před volbami kolem jejich strany panovala, vyjádřit v podstatném nárůstu mandátů, dokonce naopak mírně ztráceli. Jejich sen o tom, že by mohli nahradit labouristy v pozici progresivní alternativy vůči konzervativcům, vzal krutě za své.

Výsledkem byli otřeseni a během víkendu se skutečně zdálo, že ve světle volebního výsledku vlastně neúspěšný Clegg ani jinou možnost než se pokusit dohodnout s konzervativci nemá. Většina britských médií vedla proti Brownovi jedovatou kampaň, nikoli nepodobnou kampani českých médií proti Jiřímu Paroubkovi. V podobném duchu se hned po volbách eventuální aliance liberálních demokratů s labouristy a dalšími menšími stranami začala pohotově označovat za „alianci poražených“.

Hrozí tak, že případné referendum o změně volebního systému by se odehrávalo ve velmi nepříznivé atmosféře, v níž by mnohá britská média návrh na změnu volebního systému líčila jako účelový manévr, jímž „poraženci“ Clegg a Brown hodlají nadobro znemožnit vládu konzervativcům, kteří na ni mají v očích podstatné části britské veřejnosti legitimní nárok.

Přitom požadavek na zavedení poměrného volebního systému nemá v britské společnosti jasnou většinu. Výsledek případného referenda bude v každém případě otevřený až do konce. A právě obava, že by stěžejní cíl liberálních demokratů mohly ohrozit zástupné argumenty, byl zřejmě hlavním důvodem pro Cleggovu zdrženlivost a ochotu s konzervativci jednat. Pokud by referendum o změně volebního systému skončilo nezdarem, byla by to rána, z níž by se liberální demokraté už nemuseli vzpamatovat.

Během víkendových jednání s konzervativci se ale začaly v plné své monumentálnosti vyjevovat i hrozby pro budoucnost liberálních demokratů spjaté s uzavřením jakékoli dohody s cameronovci. Liberální demokraté váhali mezi variantou tolerance menšinové vlády konzervativců, která by si výměnou za toleranci osvojila řadu politických priorit Cleggovy strany, a otevřenou koalicí. V pondělí večer prý konzervativcům ale řekli, že o nic jiného než o koalici zájem nemají.

Buď jak buď, dle britského systému vláda může kdykoli vyvolat předčasné volby. A David Cameron by to nepochybně učinil v první chvíli, kdy by cítil, že se mu podaří získat prostou většinu. Záminka, proč porušuje případný příslib fixního období vlády liberálním demokratům, se vždy najde. Konzervativci disponují ze všech stran největším množstvím financí, zatímco liberální demokraty by případné nové volby konané ještě letos mohly zásadně oslabit.

Nedosti na tom, vládu by měli po celou dobu v hrsti i labouristé. Britská vláda musí automaticky rezignovat a vyhlásit předčasné volby, pokud nepřežije hlasování o důvěře spojené s některým zákonem. Někteří labouristé dali najevo, že by v příhodném okamžiku mohli takové hlasování vyvolat právě ve spojení se zákonem o referendu ke změně volebního systému. Liberální demokraté by proti takovému návrhu hlasovat nemohli a byli by nuceni potopit vládu, kterou držela při životě jen jejich tolerance.

V následné volební kampani by pak konzervativci označovali liberální demokraty za ty, kdo jim znemožnili vládnout, zatímco labouristé by cleggovce drtili jako ty, kdo zmařili šanci na principiální volební reformu a progresivní parlamentní většinu, i když ji měli na dosah.

Nedělní Timesy tudíž popsaly liberální demokraty jako stranu, která je v bezvýchodné situaci – „ať už si Nick Clegg vytáhne jakoukoli kartu, prohraje.“ Rovněž editor komentářů v Guardianu Tom Clark situaci popisoval obdobně: „Když to všechno sečteme, výsledek se jeví jasně: liberální demokraté budou tolerovat menšinovou vládu toryů a výměnou za to dostanou pár kostí.“

Právě tomu osudu se podle všeho Nick Clegg zřejmě chtěl vzepřít a tenký led, na nějž ho svým hlasováním britští voliči postavili, se odhodlával co nejrychleji přeběhnout. Pokud by se mu podařilo s labouristy sestavit přechodnou vládu levého středu, která by Británii dovedla k referendu o změně volebního systému, mohl by být jeho pokus dohodnout se nejprve s konzervativci právě tím mistrovským kouskem, který by nakonec vůli Britů v osudovém hlasování převážil jeho směrem.

Clegg si dal velmi záležet na tom, aby jeho jednání s konzervativci působila jako upřímně míněná, a zřejmě tak míněná i byla. Když byl včera večer dotázán šéf vyjednavačů konzervativní strany William Hague, zda se cítí liberálními demokraty zrazen, odpověděl: „Nerad bych se tak vyjadřoval o lidech, s nimiž bych se rád podílel na vládě.“

Jenže v tu chvíli ještě nemohl tušit, že labouristé se namísto pevné země, na niž se chystal vstoupit, ukáží být tekutým pískem, který se mu začne hýbat pod nohama, sotva na něj vkročí.

Brown: veliký v porážce, leč přesto především poražený
Teprve když Gordon Brown ohlásil svou rezignaci, začínají mnozí z britských komentátorů doceňovat jeho velikost. Včerejší řeč, která bezprostředně předcházela změně směru povolebních vyjednávání, byla mistrovsky koncipovaná a – jak se zdálo – i brilantně načasovaná.

Brown řekl, že respektuje výsledek voleb jako verdikt o své osobě a nesetrvá ve svém úřadě déle, než volební vyjednávání dospějí k uzavření většinové shody. Upozornil, že Británie nemá prezidentský, ale parlamentní systém, takže o vládě rozhoduje většina poslanců. Zdůraznil, že z voleb vzešla progresivní většina, která se může shodnout na referendu o volebním systému, ale i v řadě dalších politických priorit. Dal najevo, že na podzim už labouristy nepovede, a řekl, že do procesu volby svého zástupce nemá v úmyslu jakkoli zasahovat.

Komentátor Guardianu Jonathan Freedland ještě v pondělí ráno napsal portrét Gordona Browna: několik shakespearovských tragických hrdinů od nerozhodného Hamleta, přes – na Blaira – žárlivého Othela až po Macbetha, který čeká na naplnění svého osudu v obklíčení svých nepřátel. V pondělí večer se na chvíli zdálo, že Brown je úplně jiným typem dramatického hrdiny: ten, který svou sebeobětí umožní pokračování svého životního úmyslu a díla. Jenomže hned v úterý dopoledne už to bylo jinak. Do motivů jednání labouristů se začaly promítat zájmy potenciálních Brownových nástupců.

Právě ohlášení rezignace a důstojnost, s jakou osobně obtížný krok Brown provedl, byly motivem, který Cleggovi umožnil vyjít vstříc všem narůstajícím tlakům a otevřít i formální jednání o společné vládě s labouristy. Ačkoli není jasné, pro kterou variantu se nakonec liberální demokraté rozhodnou, labouristé s největší pravděpodobností vyjdou ze současné křižovatky nejvíce posíleni. A nejméně tolik zůstane Brownovou zásluhou. Pokud si labouristé svými vnitřními spory nyní naopak situaci zkomplikují, nebude to už Brownova chyba.

Jejich novým předákem se stane s největší pravděpodobností některý z mladé generace politiků: nejspíše jeden z bratrů Milibandů anebo Brownův přítel Ed Balls. Střet o nástupnictví už započal. Hned dnes dopoledne se objevily zprávy, že jednotliví potenciální uchazeči začali najímat experty pro své volební kampaně. Brown patrně plně nedocenil, že už ohlášením jeho odchodu strana začne svou pozornost upírat k éře po něm.

Do situace tak vstupují ryze pragmatické ohledy. Potenciálním novým vůdcům labouristů se jeví situace vůdce opoziční strany proti spojeným konzervativcům a liberálům jako výhodnější platforma pro nástup k moci než křehká koalice levého středu, k níž by bylo zapotřebí nevyzpytatelných malých stran. A samozřejmě ani jim není cizí oceňovat hlavní příjemnou stránku většinového volebního systému: že vítěz vládne nerušeně sám. Labouristé v této úloze byli po třináct let a zdaleka ne všichni dobře chápou, proč by se najednou měli o vládu dělit s liberály, zelenými a další politickou „drobotinou“.

David Blunkett, bývalý Blairův ministr, zformuloval pocit řady labouristů, k němuž lnou patrně i všichni z uchazečů o vedení strany: „Jakákoli dohoda s liberály je horší než nic.“ Logika takového postoje je zřejmá: liberální demokraté se budou společnou vládou s konzervativci kompromitovat a labouristé na tom vydělají.

Jenže současně z tohoto postoje čiší takový pragmatismus, že by se nakonec mohl obrátit proti labouristům. Levicová média již ostatně s demaskováním perfidnosti tohoto postoje započala. Jedna z legend britské levicové žurnalistiky Polly Toynbeeová dnes po poledni v Guardianu píše, že potenciální kandidáti na předsednictví labouristů, kteří jsou ve vyjednávacím týmu s liberály, „Harriet Harmanová, Ed Miliband a Ed Balls jednání brzdí, seč jim síly stačí. Jejich postoj, říkají mí informátoři, má k vstřícnosti daleko. Je tu podezření, že by raději usedli do opozičních lavic a s potěšením sledovali, jak liberály zničí spojenectví s konzervativci.“

Zvítězí nakonec Fialová revoluce?
A tedy: i pokud by nynější vývoj nakonec nedospěl k mnoha vzývané „koalici Semafor“ – hle, jak se k takové metafoře může hodit jedna jediná zelená poslankyně! – hlavním vítězem se přese všechno stále ještě může stát britská občanská společnost.

Hnutí Fialové revoluce za poměrný volební systém, které sestává z tuctu organizací dlouhodobě usilujících o takovou změnu, k nimž se připojila řada největších britských občanských organizací včetně například všech hlavních organizací ekologických, snad nikdy neměla svůj cíl tak blízko.

Věří, že v novým způsobem voleném britském parlamentu by se pravidelně ocitala v silném zastoupení Strana zelených (která má s tou českou společný skutečně pouze název, neboť politicky stojí nalevo od labouristů, chce znárodnit železnice, zavést radikálně progresivní daně a o jádru by věru s nikým nedebatovala), levicové regionální strany z Walesu, Skotska i Severního Irska.

Pohyb v Británii je zajímavý i pro nás. Jednak precedens britské reformy volebního systému by krajně znesnadnil pozici českým zpátečníkům, kteří se pokoušejí změnou českého volebního systému na většinový izolovat politiky od voličů ještě neprodyšněji, než jsou izolováni dnes. Jednak by se sama Británie mohla stát zemí, která bude v Evropě i ve světě dlouhodobě působit obdobným směrem jako země skandinávské, s nimiž ji spojuje síla i politická vyspělost občanské společnosti; navíc s odpovídajícím způsobem vyšší vahou.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.