Nebývá zvykem, aby se v případě britských volebních debat nepovažoval za nejdůležitější ani tak vítěz, jako spíš zda bude tento vítěz moci vládnout sám, s většinou či bez ní, nebo zda bude nucen tvořit koalici. O možnosti koalice tvořené druhou nejsilnější stranou ani nemluvě. Debaty ve Spojeném království však byly plné právě těchto otázek. Tématem se stala především možná povolební kooperace Labour Party se skotskými nacionalisty. A to nikoli jen proto, že strašení touto spoluprací se stalo jedním z hlavních motivů kampaně Konzervativní strany.

Od druhé světové války až do roku 2010 (s výjimkou kalamitní poloviny sedmdesátých let) se totiž o Velké Británii někdy mluvilo, jako o „zvolené diktatuře“. Vítěz byl vždy jasný a vládl sám. Nutno však dodat, že v období meziválečném (ale i před první světovou válkou) nebyly výjimkou koalice, menšinové vlády vítězů a dokonce ani menšinová vláda druhého na pásce. Přesto historický obraz britské politiky, a to nejenom u instinktivních anglofilů, vycházel z poválečné bipartijní Británie s takzvaně „jasnou vládou a jasnou opozicí“.

V posledních letech tato perspektiva oslabovala. Ustavení koaličního kabinetu po volbách v roce 2010, anketami detekovaný vzestup UKIPu a jeho úspěchy v doplňovacích volbách, posílení skotské SNP či obliba Zelených a deklarovaná koaliční promiskuita Liberálních demokratů se jevily jako počátek radikální transformace stranického systému a stylu vládnutí. Přiblížení se španělskému modelu viselo ve vzduchu.

Vítězství konzervativců a jejich většina mohou působit jako vyvrácení tezí o zásadní proměně a o návratu Británie do „normálu“, do onoho zlatého bipartijního období. To by však bylo špatné čtení výsledků daného klání. Ony tendence ke „španělizaci“ britské politiky, tedy k rostoucímu vlivu regionálních stran v celostátní politice naopak posílily, mj. i díky ústavnímu systému Spojeného království. Zkusme se nyní podívat ve čtyřech tematických celcích na to, co nového volby přinesly.

Proč vyhráli Konzervativci?

Cameronovo vítězství vyvrací některé (kupříkladu české) letité mediální mýty o politice. Například že vláda, jež škrtá a dělá tzv. „odvážné reformy“, se vlastně „obětuje“ a prohraje volby. Konzervativní rozpočtová politika sice nedosáhla té ráznosti, již toryové slibovali, jejich fiskální politika byla přesto celkem tvrdá. Konzervativci se dokonce ekonomicky stylizovali do pozice snad ještě tvrdší strany, než jakou jsou.

V jisté fázi to však jejich možný příští vůdce, ministr financí George Osborne, přehnal a straně se až na poslední chvíli povedlo zastavit šířící se paniku, že chce srazit ekonomický rozsah britského státu na úroveň třicátých let. Jinak ale obraz britské ekonomiky není vnímán jako katastrofální. Často právě naopak, především na jihu Anglie, na rozdíl od posledních let labouristických vlád.

A to stratégové Konzervativní strany věděli. Nízká nezaměstnanost a hospodářský růst učinily z Anglie svého druhu magnet pro evropské přistěhovalce. A v případě státního zdravotnictví, které je v Británii nejblíže náboženství, se vítězná strana zavázala navýšit veřejné výdaje.

Stejně tak fakt, že se Cameron vyhýbal televizním debatám a lidem vůbec, ho nijak neoslabil. Britové nevzali mediální performance zas tak vážně. A ti, kteří tak učinili, nebyli nijak přesvědčeni Milibandem, jehož strana je stále viněna nejenom za krizi, ale též za řadu chyb New Labour. Po léta zesměšňovaný vůdce opozice také svým kritikům dodával mediálně vděčné argumenty: k opominutí části projevu na stranické konferenci (zrovna té, kde měl mluvit o deficitu) či ke komické debatě o dvou kuchyních v jeho domě se přidávala upozorňování na Milibandův intelektuálský a „bookish“ background.

Sprosté útoky na jeho otce, známého marxistického intelektuála, se naštěstí obracely proti jejich tvůrcům, stejně jako narážky na migrantský původ Ralpha Milibanda. Další mobilizační prvek toryů představovalo strašení Skoty.

Systematicky Konzervativní stranu zvýhodňuje fakt, že k volbám zatím chodí primárně starší a bílí voliči. Volební účast sice dosáhla 66 %, což je na Británii relativně hodně. I tak si však vedou labouristé lépe u mladších lidí a nenativních Britů. A ti se voleb v tak hojném počtu neúčastní. Systém volební registrace nijak neláká ani studenty. Navíc konzervativci ani v době škrtů primárně nesáhli na sociální výhody starších lidí a seniorů. Krátkodobé úvazky, špatně placená práce, rapidně se zvyšující ceny nájmů, to vše dopadá hlavně na mladší, jejichž životní úroveň za Camerona nedosáhla předkrizové výše.

Starší pak mají nejenom větší nechuť k Evropě, k imigraci, ke skotskému separatismu, ale také k dani z nemovitosti, navrhované Labouristy: ta by zasáhla domy nad dva miliony liber. Řada starších voličů, byť jinak nebohatých, takový dům i díky rostoucím cenám vlastní. A vystrašil je možný „chaos“, který by nepříliš suverénní Miliband prý přinesl. Je-li svět líčen jako stále nebezpečnější místo, je třeba mít v čele alespoň někoho vyzkoušeného. Labouristé, kteří by byli pod tlakem menších stran v otázce jaderných zbraní a systému TRIDENT, voliče podobně jako v osmdesátých letech v tomto smyslu moc neuklidňovali.

Cameron vytvořil svým postupným posunem do středu v otázce společenských hodnot (kompenzovaným slibem referenda o členství v EU a tezemi o omezování migrace) vyvážený program pro široké spektrum voličů. Z jedné strany sice čelil kritice za legalizaci homosexuálních sňatků či navýšení rozvojové pomoci, ale z druhé strany nechal prostor ministryni vnitra, aby navrhovala odstoupení Británie od evropských paktů o lidských právech. Nevyvolal tudíž masivní odliv hlasů ve prospěch UKIPu, jak se varovalo. Současně pak dokázal přitáhnout pravicovou část voličů Liberálních demokratů.

Nástup UKIPu tak konzervativce neohrozil: řada jeho voličů se nakonec z obav před „rudým Edem“ vrátila k toryům. A byť řada dat ještě není k dispozici, můžeme již nyní konstatovat, že UKIP je problémem také pro Labour Party. Funguje totiž jako lákadlo pro její bílý dělnický elektorát na severu (něco podobného zažívají Demokraté v USA s Tea Party).

Cameronovo vítězství však bude znamenat bolehlav i pro samotného premiéra. Relativně těsná většina posílí vyděračský potenciál euroskeptických poslanců, kterým ke členství v UKIPu chybí již jenom průkazka a odvaha být členem „populistické“ formace. Lepší se jim zdá propašovat její program do „důstojného“ mainstreamu. Sám Cameron by možná preferoval pokračování koalice s Liberály, jež mu umožňovala eliminovat vliv těch toryů, kteří v kampani v roce 2005 posunuli stranu fakticky ke krajní „populistické“ pravici.

Démonizace SNP pak jenom ztíží hledání modu vivendi mezi oběma částmi země. Konzervativci mají za Skotsko už zase pouze jediného poslance a pro tamní obyvatele mohou být vlastně regionální anglickou stranou, jež jim z nepochopitelného důvodu vládne.

Dilema labouristické sebeidentifikace

Sociálnědemokratické formace to nemají v posledních letech v Evropě lehké. Po léta je jim levicovými kritiky vyčítán posun do středu. Pravice s levicí se tak v tomto od sebe nijak nelišila: i levice akceptovala jádro neoliberálních přístupů a nenabízela žádnou vlastní širší vizi. Britská New Labour byla jedním z průkopníků přesunu do centra. Díky jistým hlasům ze Skotska a severní Anglie, jež nemohly utíkat k neoblíbeným toryům, a díky konzervativnímu posunu na pozice spíše radikální pravice, získala Blairova strana i jih a jihovýchod Anglie, jindy toryovský. Ale dlouhá léta vládnutí, válka v Iráku a ekonomická krize vedly k porážce strany v roce 2010.

Ed Miliband posunul labouristy opět nalevo. Díky jeho vedení se o volbách v Británii nedalo říct, že obě strany nabízí to samé a že jsou stejné. Ani náhodou. Britská politika patrně nebyla tak polarizovaná od kampaně z roku 1983. V každé zásadní otázce měly strany opačné názory či odlišné návrhy.

Miliband neváhal používat ostrý antiestablishmentový slovník a vyvolal proti sobě otevřené dopisy byznysmenů do novin. Teoreticky tedy nelze říct, že by problémem Labour Party byl její centrismus a nízká odlišnost od pravice. Avšak celý Milibandův přesun působí po letech New Labour, v níž byl Miliband činný (byť na Brownově křídle), nedůvěryhodně, a část strany ho za něj vždy kritizovala. Toto samozřejmě veřejnost vnímá.

Současně došlo k transformaci skotské SNP ve stranu, již voliči, a to nejenom ve Skotsku, začali identifikovat jako subjekt nalevo od labouristů, navíc nezkompromitovaný léty spíše neoliberálního vládnutí. Byť analýzy ekonomického programu ukazují, že tomu tak úplně není, byla to Nicola Sturgeon, a nikoli Ed Miliband, kdo zaujal pozici radikálního vyzyvatele establishmentu. SNP hrála tutéž roli jako Podemos ve vztahu k PSOE (a částečně Syriza ve vztahu k PASOK).

Labouristé tak v pro ně klíčovém Skotsku čelili straně, jež se stylizovala do levicovější pozice. Současně museli v Anglii bojovat s Konzervativní stranou v napjatých obvodech, v nichž mohli rozhodnout i bývalí voliči Liberálů, tedy voliči spíše středoví. Dodejme, že jedním z nedobrých efektů většinového volebního systému je to, že střet se vede v jednotlivých obvodech, a v těch tzv. jistých se strana příliš snažit nemusí, stejně jako v těch, jež jsou jisté pro jinou stranu. Obojí je zbytečné.

Hlasy navíc (ani hlasy propadlé) nijak nezužitkujete. Je jedno uděláte-li z většiny 60% většinu 80%, či prohrajete-li poměrem 30 : 70, nebo 40 : 60. Boj se tedy vede hlavně o vybrané „těsné“ distrikty, na které se koncentruje energie, a kde se oslovují tzv. přelétaví voliči. Rozhoduje tak menšina v rámci menšiny.

Tvrdá kritika SNP, kterou od labouristů čekala část anglických voličů, byla riskantní z hlediska skotské části strany. Miliband chtěl navíc kritizovat vládu a nikoli opozici, nehledě na fakt, že šlo o téma obsazené Cameronem a posílilo by to skotskou tezi o anglickém spiknutí. Konzervativci mohou Skotsko snadno ignorovat, labouristé nikoli. A současně se neustále ozývaly (i zevnitř strany) pochybnosti o Milibandově schopnosti vést.

Toryové pak dobře rámovali kampaň jako boj mezi nimi, jako jednotnou a silnou vládou, a chaosem, jenž v případě menšinového Milibandova kabinetu s podporou SNP vydá zemi napospas formaci, která chce rozpad státu. V situaci, kdy ekonomická situace není vyhodnocována jako výrazně špatná a kdy trvá nedobrá vzpomínka na druhou půli Blairova vládnutí, bylo v zásadě rozhodnuto.

Debata o pozici strany se nyní v Labour Party oživí. Stoupenci centristického blairistického postupu budou mít výhodu v tom, že konzervativní kabinet chystá na rok 2017 referendum o setrvání země v EU, proti kterému se staví i zástupci byznysu a řada ustavených zájmů. Snaha oživit vazbu na ně a tlačit torye doprava, doplněná o kritiku postupu v právě skončených volbách, bude jádrem pokusů o revitalizaci New Labour, byť bez užívání oné zdiskreditované denominace. Odpůrci těchto iniciativ pak patrně budou argumentovat tím, že rok 2015 byl stále primárně porážkou New Labour a jejích politik, jež vyústily v krizi. A proti posunu doprava použijí varování před tlakem SNP zleva. Další vývoj labouristů (nyní komplikovaný skotským vývojem) bude každopádně bouřlivý.

Britský bipartismus žije. Ale jenom v Anglii

Tématem voleb byl též osud britského (potažmo anglického) stranického systému. Britský systém dvou stran čelil již od osmdesátých let nástupu třetí strany, Liberálních demokratů. Ty však systematicky znevýhodňoval volební systém. V roce 1983 dostali jejich předchůdci zhruba 26 % hlasů, což vyústilo v pouhých třiadvacet křesel, zatímco Labouristé měli s 28 % křesel 209.

I v epoše Blairových masových vítězství však Liberálové (využívající později též odporu k irácké válce) zůstávali potenciálně významným hráčem. Mnozí autoři ostatně mluvili o Británii jako o zemi nikoli s bipartismem, ale s tzv. „systémem dvou a půl strany“. Vstup Liberálů do vlády s Konzervativci však tuto „poloviční“ stranu těžce poškodil: i proto nyní dostala jenom 7,9 % hlasů (v roce 2010 to bylo 23 %) a ze sedmapadesáti křesel spadla na pouhých osm.

Jasným viníkem situace je již bývalý lídr strany Nick Clegg, svého času nadějná hvězda britské politiky a záhy poté nejkratší anglický vtip, osoba, jejíž politický osud je srovnatelný s Martinem Bursíkem. Také Clegg vtáhl po léta antitoryovskou stranu se spíše levicovou identitou (za Blaira stála i nalevo od labouristů) při první příležitosti do vlády s konzervativci.

Nevyužil přitom šanci kontrolovat menšinový kabinet zvnějšku. Všechny úspěchy společného vládnutí nakonec připadly toryům, a neúspěchy a nesplněné sliby (třeba o školném) si naopak připsali Liberálové. Jako čeští pravicoví Zelení nakonec volili TOP 09, pravicovější stoupenci Liberálních demokratů dali své hlasy koaličnímu partnerovi.

Výpadek Liberálů by tak měl vlastně znamenat posílení bipartismu, oslabeného v roce 2010. Tehdy dostali labouristé a konzervativci dohromady 65,1 % hlasů (564 křesel z 657), což byl nevalný výsledek. V roce 1979 to bylo pro srovnání 80,8 % (608 křesel z 635). V osmdesátých letech sice došlo k úpadku bipartismu z hlediska odevzdaných hlasů (hodně ztráceli labouristé), ale do míst v parlamentu se to i vlivem volebního systému tolik nepromítlo. V letech 1992-2005 činil průměr společných hlasů 72,6 %m a třetí strana (vždy LD) držela průměrně pouhých pětatřicet křesel (vždy z více než 640 celkových míst).

Z hlediska bipartismu není výsledek letošních voleb jednoznačný. V lidovém hlasování v celém Spojeném království obě strany příliš neposílily a dohromady dosáhly 67,3 %. Na území samotné Anglie však znamenalo oslabení LD a absence výraznějšího nástupu UKIPu určitou regeneraci dvoustranického formátu. Totéž však rozhodně nelze říct o celém území Velké Británie, jelikož nástup skotské tsunami, který vymazal labouristy z tamní volební mapy, je zlomem v dějinách ostrovní politiky a možná i „zlomem“ ostrova, jako takového.

Skotský „singapurský“ výsledek. Země jedné strany

Skotská národní strana dokázala přesně to, co je v jednokolovém většinovém volebním systému možné. A také to, co je na něm negativní. Z devětapadesáti křesel, jež Skotsko ve westminsterském parlamentu obsazuje, získala plných šestapadesát. Prakticky nikdo, kdo ji nevolil, nemá svého zástupce (Babišův sen?). Stačila na to polovina skotských hlasů, polovina Skotů je tak bez zastoupení. Dosud měla přitom strana v Londýně šest poslanců.

Oblast, letitý zdroj jistých labouristických obvodů, navíc systematicky nadreprezentovaná (devětapadesát obvodů je na tamní počet obyvatel hodně), je nyní zastoupena vlastně jednou stranou. SNP získala 95 % skotských křesel, což je výsledek hodný stran v trochu jiných politických režimech, třeba v Singapuru, byť pro Skotsko není Westminster tím hlavním parlamentem. Symbolem vítězství budiž porážka hlavního volebního stratéga Labour Party, Douglase Alexandera, jehož místo obsadí dvacetiletá kandidátka nacionalistů.

Nicola Sturgeon se zkrátka stala symbolem kritiky establishmentu, a to nejenom mezi Skoty. Častá otázka anglických voličů zněla „Mohu volit SNP?“. Po velké podpoře v referendu o nezávislosti a několikanásobnému nárůstu členské základny je to další krok ve skotském tažení. Otázka je kam. Zatím se dá říct, že kampaň SNP usnadnila nástup Konzervativní strany a její úspěchy v Anglii. SNP to však rozhodně nevadí. Proti Londýnu, který je v rukou toryů, se vede lepší kampaň než proti labouristické vládě, která by navíc mohla stát na hlasech SNP.

Kam kráčíš, (ne)Spojené království?

Ve Velké Británii se otevírá zcela nová politická dynamika. Třetí stranou zde již není umírněná a unionistická Liberální demokracie, ale SNP, jež před necelým rokem málem uspěla v referendu o nezávislosti. Ve Westminsteru se tak formuje opozice dvojího typu, jedna celostátní a druhá regionalistická (separatistická): Labour Party a SNP.

Možná se k nim přidá opozice zevnitř Konzervativní strany, jež bude na Camerona tlačit, aby v evropském referendu vedl aktivní kampaň za vystoupení z EU a celkově se přiblížil agendě UKIP. Ale co je nejdůležitější, oživí se skotská otázka. Nejenom z hlediska možného vystoupení Skotska ze Spojeného království. To se patrně stane znovu aktuálním tématem mj. díky evropskému referendu, kde SNP pléduje pro setrvání v EU.

I bez vyhrocenějšího separatismu však opět nastane debata o ústavním vývoji Británie a jejím letitém paradoxu. Anglie, jež nemá svůj autonomní parlament, je spravována parlamentem britským. Skotsko svůj parlament a autonomii má. Skotští poslanci však sedí i ve Westminsteru a hlasují o zákonech, jež platí často pouze pro Anglii. Britský parlament totéž ve skotském případě dělat nesmí. Nyní může o Anglii hlasovat šestapadesát poslanců ze strany, která se nedávno vyslovila pro vystoupení z unie. Řešení paradoxu se hledá léta.

Debaty o federalizaci Spojeného království vždy končí na přílišné velikosti Anglie ve srovnání s třemi dalšími regiony. Její rozdělení na menší části bylo zatím odmítáno. Řešením tak může být autonomní status i pro Anglii. Vyvstává však otázka, jaká by byla jeho míra ve srovnání s ostatními, nemluvě o tom, co by vlastně zbylo pro unii. Jiná zvažovaná možnost je dvojí většina ve Westminsteru: o anglických zákonech by ještě museli speciálně rozhodnout za Anglii zvolení poslanci.

Oba návrhy po léta vadily labouristům, tedy v dobách, kdy ještě kontrolovali skotské mandáty. Mohlo by totiž dojít k situaci, kdy bude labouristická britská vláda v Londýně, ale autonomní Anglii ovládnou konzervativci. V případě dvojí většiny by pak labouristé mohli mít většinu celobritskou, ale v případě anglických zákonů by se stávali menšinovou vládou, jelikož více anglických mandátů by měli toryové.

Vítězství SNP toto labouristické dilema minimálně na pár let odstranilo, vytvořilo však řadu dilemat jiných. Pomohl jim svou ostrou kampaní i David Cameron. Budoucnost Velké Británie tak zůstává otevřená a sledovat její vývoj bude více než zajímavé.