Nebývá zvykem, aby se v případě britských volebních debat nepovažoval za nejdůležitější ani tak vítěz, jako spíš zda bude tento vítěz moci vládnout sám, s většinou či bez ní, nebo zda bude nucen tvořit koalici. O možnosti koalice tvořené druhou nejsilnější stranou ani nemluvě. Debaty ve Spojeném království však byly plné právě těchto otázek. Tématem se stala především možná povolební kooperace Labour Party se skotskými nacionalisty. A to nikoli jen proto, že strašení touto spoluprací se stalo jedním z hlavních motivů kampaně Konzervativní strany.

Od druhé světové války až do roku 2010 (s výjimkou kalamitní poloviny sedmdesátých let) se totiž o Velké Británii někdy mluvilo, jako o „zvolené diktatuře“. Vítěz byl vždy jasný a vládl sám. Nutno však dodat, že v období meziválečném (ale i před první světovou válkou) nebyly výjimkou koalice, menšinové vlády vítězů a dokonce ani menšinová vláda druhého na pásce. Přesto historický obraz britské politiky, a to nejenom u instinktivních anglofilů, vycházel z poválečné bipartijní Británie s takzvaně „jasnou vládou a jasnou opozicí“.

V posledních letech tato perspektiva oslabovala. Ustavení koaličního kabinetu po volbách v roce 2010, anketami detekovaný vzestup UKIPu a jeho úspěchy v doplňovacích volbách, posílení skotské SNP či obliba Zelených a deklarovaná koaliční promiskuita Liberálních demokratů se jevily jako počátek radikální transformace stranického systému a stylu vládnutí. Přiblížení se španělskému modelu viselo ve vzduchu.

Vítězství konzervativců a jejich většina mohou působit jako vyvrácení tezí o zásadní proměně a o návratu Británie do „normálu“, do onoho zlatého bipartijního období. To by však bylo špatné čtení výsledků daného klání. Ony tendence ke „španělizaci“ britské politiky, tedy k rostoucímu vlivu regionálních stran v celostátní politice naopak posílily, mj. i díky ústavnímu systému Spojeného království. Zkusme se nyní podívat ve čtyřech tematických celcích na to, co nového volby přinesly.

Proč vyhráli Konzervativci?

Cameronovo vítězství vyvrací některé (kupříkladu české) letité mediální mýty o politice. Například že vláda, jež škrtá a dělá tzv. „odvážné reformy“, se vlastně „obětuje“ a prohraje volby. Konzervativní rozpočtová politika sice nedosáhla té ráznosti, již toryové slibovali, jejich fiskální politika byla přesto celkem tvrdá. Konzervativci se dokonce ekonomicky stylizovali do pozice snad ještě tvrdší strany, než jakou jsou.

V jisté fázi to však jejich možný příští vůdce, ministr financí George Osborne, přehnal a straně se až na poslední chvíli povedlo zastavit šířící se paniku, že chce srazit ekonomický rozsah britského státu na úroveň třicátých let. Jinak ale obraz britské ekonomiky není vnímán jako katastrofální. Často právě naopak, především na jihu Anglie, na rozdíl od posledních let labouristických vlád.

A to stratégové Konzervativní strany věděli. Nízká nezaměstnanost a hospodářský růst učinily z Anglie svého druhu magnet pro evropské přistěhovalce. A v případě státního zdravotnictví, které je v Británii nejblíže náboženství, se vítězná strana zavázala navýšit veřejné výdaje.

Stejně tak fakt, že se Cameron vyhýbal televizním debatám a lidem vůbec, ho nijak neoslabil. Britové nevzali mediální performance zas tak vážně. A ti, kteří tak učinili, nebyli nijak přesvědčeni Milibandem, jehož strana je stále viněna nejenom za krizi, ale též za řadu chyb New Labour. Po léta zesměšňovaný vůdce opozice také svým kritikům dodával mediálně vděčné argumenty: k opominutí části projevu na stranické konferenci (zrovna té, kde měl mluvit o deficitu) či ke komické debatě o dvou kuchyních v jeho domě se přidávala upozorňování na Milibandův intelektuálský a „bookish“ background.

Sprosté útoky na jeho otce, známého marxistického intelektuála, se naštěstí obracely proti jejich tvůrcům, stejně jako narážky na migrantský původ Ralpha Milibanda. Další mobilizační prvek toryů představovalo strašení Skoty.

Systematicky Konzervativní stranu zvýhodňuje fakt, že k volbám zatím chodí primárně starší a bílí voliči. Volební účast sice dosáhla 66 %, což je na Británii relativně hodně. I tak si však vedou labouristé lépe u mladších lidí a nenativních Britů. A ti se voleb v tak hojném počtu neúčastní. Systém volební registrace nijak neláká ani studenty. Navíc konzervativci ani v době škrtů primárně nesáhli na sociální výhody starších lidí a seniorů. Krátkodobé úvazky, špatně placená práce, rapidně se zvyšující ceny nájmů, to vše dopadá hlavně na mladší, jejichž životní úroveň za Camerona nedosáhla předkrizové výše.

Starší pak mají nejenom větší nechuť k Evropě, k imigraci, ke skotskému separatismu, ale také k dani z nemovitosti, navrhované Labouristy: ta by zasáhla domy nad dva miliony liber. Řada starších voličů, byť jinak nebohatých, takový dům i díky rostoucím cenám vlastní. A vystrašil je možný „chaos“, který by nepříliš suverénní Miliband prý přinesl. Je-li svět líčen jako stále nebezpečnější místo, je třeba mít v čele alespoň někoho vyzkoušeného. Labouristé, kteří by byli pod tlakem menších stran v otázce jaderných zbraní a systému TRIDENT, voliče podobně jako v osmdesátých letech v tomto smyslu moc neuklidňovali.

Cameron vytvořil svým postupným posunem do středu v otázce společenských hodnot (kompenzovaným slibem referenda o členství v EU a tezemi o omezování migrace) vyvážený program pro široké spektrum voličů. Z jedné strany sice čelil kritice za legalizaci homosexuálních sňatků či navýšení rozvojové pomoci, ale z druhé strany nechal prostor ministryni vnitra, aby navrhovala odstoupení Británie od evropských paktů o lidských právech. Nevyvolal tudíž masivní odliv hlasů ve prospěch UKIPu, jak se varovalo. Současně pak dokázal přitáhnout pravicovou část voličů Liberálních demokratů.

Nástup UKIPu tak konzervativce neohrozil: řada jeho voličů se nakonec z obav před „rudým Edem“ vrátila k toryům. A byť řada dat ještě není k dispozici, můžeme již nyní konstatovat, že UKIP je problémem také pro Labour Party. Funguje totiž jako lákadlo pro její bílý dělnický elektorát na severu (něco podobného zažívají Demokraté v USA s Tea Party).