Finanční a migrační krize zhoršila pověst Evropské unie jako praktikovaného integračního modelu. Rozšíření EU vedlo k prohloubení rozdílů mezi členskými státy a její fungování negarantuje ochranu slabších zemí a občanů před prosazováním zájmů velkého kapitálu. S rozšířením EU se rozšiřuje i většinové rozhodování, na to mnozí nejsou připraveni a malé země, ačkoli je jich většina se neumí prosadit.

Po časech návratu do Evropy přichází deziluze a zejména v zemích Visegrádu klesá důvěra v evropské instituce. Vždyť úplná konvergence těchto států k nejvyspělejším zemím Unie by při současném tempu byla reálná až v příštím století.

Na pošlapání snů o lepší Evropě již reaguje nacionální a uktrakonzervativní pravice. Nejde jen o výron otevřeně extrémních a xenofobních přístupů, ale k moci se dostávají i legitimní (byť silně rigidní) euroskeptická uskupení jako maďarský FIDESZ či polské PiS. Pokud nebude reagovat i levice, budou jejich neintegrační řešení získávat náskok.

Je nutné si uvědomit, že za této situace nestačí hořekovat, že současný prezident Zeman, svého času přesvědčený eurofederalista, se v postojích k EU přibližuje k svému předchůdci Václavu Klausovi.

Levice vždy podporovala evropskou integraci jako objektivní potřebu rozvoje. Chápala potřebu reagovat na zmezinárodnění našeho života a překonání rozporů a řevnivostí mezi národními elitami společnými pravidly.

KSČM byla po roce 1993 kritická k byrokratické a kapitalistické podobě evropské integrace EU. Když byla odeslána přihláška České republiky, byli jsme kritičtí k přípravě hromadného rozšiřování a k vyjednaným přístupovým podmínkám. Cílem ovšem nebylo integraci zablokovat, nýbrž změnit její charakter. Podporujeme Evropu míru a sociálních jistot: naší dlouhodobou vizí je především Evropa socializující.

Odmítáme kritiku konzervativní pravice, které vadila možnost nadnárodní regulace volného trhu. Konzervativci chtějí zařadit v evropské integraci zpátečku, kdy by pro velkokapitál byl nabízen volný trh, a pro ostatní jen hra na národní suverenitu. Kardinální otázkou pro malou členskou zemi je výkon takzvané „sdílené suverenity“ v evropských orgánech. Problém je že novodobé české reprezentace neuměly dosud zřetelně zformulovat náš zájem ve vztahu k Unii, ani naši představu o našem podílu na její konstrukci a rozvoji.