Finanční a migrační krize zhoršila pověst Evropské unie jako praktikovaného integračního modelu. Rozšíření EU vedlo k prohloubení rozdílů mezi členskými státy a její fungování negarantuje ochranu slabších zemí a občanů před prosazováním zájmů velkého kapitálu. S rozšířením EU se rozšiřuje i většinové rozhodování, na to mnozí nejsou připraveni a malé země, ačkoli je jich většina se neumí prosadit.

Po časech návratu do Evropy přichází deziluze a zejména v zemích Visegrádu klesá důvěra v evropské instituce. Vždyť úplná konvergence těchto států k nejvyspělejším zemím Unie by při současném tempu byla reálná až v příštím století.

Na pošlapání snů o lepší Evropě již reaguje nacionální a uktrakonzervativní pravice. Nejde jen o výron otevřeně extrémních a xenofobních přístupů, ale k moci se dostávají i legitimní (byť silně rigidní) euroskeptická uskupení jako maďarský FIDESZ či polské PiS. Pokud nebude reagovat i levice, budou jejich neintegrační řešení získávat náskok.

Je nutné si uvědomit, že za této situace nestačí hořekovat, že současný prezident Zeman, svého času přesvědčený eurofederalista, se v postojích k EU přibližuje k svému předchůdci Václavu Klausovi.

Levice vždy podporovala evropskou integraci jako objektivní potřebu rozvoje. Chápala potřebu reagovat na zmezinárodnění našeho života a překonání rozporů a řevnivostí mezi národními elitami společnými pravidly.

KSČM byla po roce 1993 kritická k byrokratické a kapitalistické podobě evropské integrace EU. Když byla odeslána přihláška České republiky, byli jsme kritičtí k přípravě hromadného rozšiřování a k vyjednaným přístupovým podmínkám. Cílem ovšem nebylo integraci zablokovat, nýbrž změnit její charakter. Podporujeme Evropu míru a sociálních jistot: naší dlouhodobou vizí je především Evropa socializující.

Odmítáme kritiku konzervativní pravice, které vadila možnost nadnárodní regulace volného trhu. Konzervativci chtějí zařadit v evropské integraci zpátečku, kdy by pro velkokapitál byl nabízen volný trh, a pro ostatní jen hra na národní suverenitu. Kardinální otázkou pro malou členskou zemi je výkon takzvané „sdílené suverenity“ v evropských orgánech. Problém je že novodobé české reprezentace neuměly dosud zřetelně zformulovat náš zájem ve vztahu k Unii, ani naši představu o našem podílu na její konstrukci a rozvoji.

Prohlásili jsme, že respektujeme výsledek referenda o vstupu do EU z roku 2003. Za třináct let našeho členství v EU se ale potvrdilo, že další vývoj společné Evropy potřebuje změnu. Vadí nám její podřízenost Spojeným státům, která se nejlépe manifestuje na příkladech smlouvy TTIP či fungování NATO). KSČM proto tvrdí, že Evropa musí být demokraticky přebudována na základě solidarity a suverenity lidu.

Panevropské hnutí Janise Varufakise

V těchto dnech připravuje Janis Varufakis vznik nového panevropského hnutí. Jeho cílem má být nalezení jiné alternativy než odcizené nadvlády evropské byrokracie na jedné, respektive konzervativního národního státu na druhé straně.

Německá radikálně levicová Die Linke nyní vyzývá německé socialisty a zelené k spolupráci na projektu strategické změny Evropy (takzvaném Linkswende). Lepší Evropa je možná, na levici však musí být společně nalezena a formulována cesta, jak k ní společně dospět na mezinárodní úrovni.

Objektivně stojíme před otázkou přeměny smluvního základu Evropské unie. Pokus o Evropskou ústavu skončil nedohodou, ale prošla takzvaná Lisabonská smlouva. Praxe ale ukazuje, že z EU se stává „neřiditelný moloch“ odtržený od zájmů členských států a občanů.

Premiér Velké Británie David Cameron nastolil otázky změn v rámci EU, které se týkají nové podoby vztahů mezi Unií a členskými zeměmi. Velká Británie, ačkoli možná pryč z Unie zas tak netouží, využívá k nátlaku na její změnu připravovaného referenda o svém setrvání, které má proběhnout v roce 2017. To je za současné situace nakažlivý příklad.

Evropská unie se postupně proměňuje. Jde o jinou instituci, než jakou byla ta v roce 1993 nebo 2003. Velkými tématy je bankovní a energetická unie. Prohloubení integrace se dotýká společné obrany a společné bezpečnosti. Řada států se bouří vůči direktivnímu řízení a nařizování vůči členským státům, například v oblasti migrace.

Krize a referendum

Pro nás je dnes výzvou měnové unie. Přijetí eura je vstupem do VIP klubu, u něhož ale nevíme, jak se bude dál vyvíjet. Některé země eurozóny se stále vzpamatovávají z nedemokratických a nesociálních zásahů Troiky, které ochromily jejich ekonomiky. Loni se ještě Miloš Zeman nechal slyšet, že Slovensku euro závidí, za podmínku našeho vstupu do eurozóny však označil odchod Řecka.

Členství v EU ani v eurozóně není povinností a každá země by měla být možnost z evropských struktur odejít. V českém parlamentu se po vzoru Británie objevují návrhy na referendum o vystoupení (hlavně z dílny poslanců zvolených za Úsvit). Institut obecného referenda je potřebný a nevidím důvod, proč jej případně nepoužít i pro odchod z Evropské unie. Když jsme referendem do EU vstupovali, je možné to změnit pouze tou samou cestou.

Stejně tak by mělo být referendem vyřešeno rozhodnutí o vzdání se další části naší suverenity, tedy o termínu přijetí společné měny eura (jakkoli to zjevně není reálné v tomto volebním období).

Takové rozhodnutí má ovšem dlouhodobý vliv. Otázka vývoje evropského integračního projektu by tak měla být komplexně posouzena. Odchodem z EU kapitalismu neubude, ztratí se však šance poutat ho společnými pravidly. Evropský sociální model přeci jenom činí kapitalismus měkčím, než jakým se jeví na druhém břehu Atlantiku či ve vlivové sféře Ruska.

Konkurence dnes neprobíhá jen mezi státy, ale také globálně. A globální konkurenti Evropy by to měli rozpadem její integrace snazší. Její dopady by proto mohly být ničivé. Neuškodí zpracovat krizový scénář pro podobné situace, ale je zřejmé že krach projektu společného evropského domu by byl geopolitickou katastrofou.

Hledání lepší rovnováhy moci v EU, jako je systém brzd a protivah, nepřímá demokratická kontrola skrze národní vlády či růst pravomocí Evropského parlamentu, je bez koncepce a bez legitimity budované zdola. Byrokratizace evropských institucí značně omezuje možnosti demokratické kontroly. Vrátit smysl evropské integraci znamená demokratizaci evropských institucí, vyrovnání šancí členských zemí EU, uchovat a postupně posilovat evropské sociální a ekologické standardy včetně vymahatelnosti Charty sociálních práv.

To vše je možné pouze revizí smluvního základu EU a se zapojením evropské veřejnosti do takové změny. Levice má nyní obrovskou odpovědnost. Nebude-li motorem změn, ztratí šanci na Evropu míru, demokracie a sociální spravedlnosti.