Emoce spojené s migrační krizí překryly i taková témata, jako je aktuální politický vývoj v Řecku. Přitom zdejší vývoj může být velice poučné zejména pro politickou levici. Pod tlakem dluhové a migrační krize se totiž mění politická mapa. V posledních čtyřech letech se uskutečnily už čtyři parlamentní volby, které otestovaly schopnosti jednotlivých hráčů. A obnažily reálné, nikoliv jen slovní rozdíly mezi tradičními stranami a těmi, které vynesla současná krize.

Jedním z projevů těchto změn je úpadek vládního hnutí Panellinio Sosialististiko Kinima (PASOK), který započal už ve volbách v květnu 2012. Voliči potrestali vládnoucí panhelénské socialistické hnutí za nezvládání dluhové krize. Kdysi suverénní PASOK tehdy klesl s 12,3 % (33 mandátů) na třetí místo. Propad PASOK pokračoval i v lednových volnách, v nichž kdysi slavné hnutí skončilo s pouhými pěti procenty. V posledních volbách nyní dosáhlo na 6 % hlasů, což znamená pouhých sedmnáct poslanců.

V roce 2012 ještě vyhrála pravicově konzervativní Nea demokratia (ND), v květnu se nedokázala dohodnout s žádnou ze stran a tak se volby další měsíc opakovaly. V červnu 2012 pak ND ještě zesílila — získala 29,7 % a celkem 129 mandátů v třísetčlenném parlamentu. Její vládnutí ale úspěšné nebylo a skončilo dalšími mimořádnými volbami. ND tvoří staré elity, hnutí je prolezlé nepotismem a stigmatizované ústupností věřitelům.

Na levici mezitím vyrostl nový subjekt, koalice radikální levice Synaspimsos Rizospastika Aristeras (SYRIZA), založená roku 2004. V roce 2012 se s výsledkem 26,9 % a jednasedmdesát mandátů posunula na druhé místo za vládní ND. Při vzestupu Syrizy coby člena European Left Party současně klesala podpora ortodoxních komunistů z Kommounistiko Komma Elladas (KKE) na pouhých 4,5 % (dvanáct mandátů). Rostli přitom ale fašisté z Chrysi Avgi (Zlatý úsvit), kteří před třemi lety dosáhli 6,9 % (jednadvacet mandátů) a poprvé tehdy vstoupili do parlamentu.

V lednu 2015 odsunuly volby vládní ND na druhé místo. Syriza přitáhla levicové i protestní voliče, dosáhla neuvěřitelných 36,34 % a 149 mandátů (ND skončila s 27,81 % a šestasedmdesáti mandáty). Levice se ale se Syrizou nedokázala domluvit — PASOK, ale ani komunisté Syrizu nepodpořili. Do Tsiprasovy vlády tak v lednu nakonec vstoupil nacionálně orientovaný ANEL (4,75 % a třináct mandátů). Nyní si tuto sestavu Tsipras zopakuje.

Charismatický Tsipras loni sliboval velký nový začátek. Ve vládní roli se však Syriza dostala doslova do kleští. Tlak věřitelů a ekonomické problémy odhalily skutečný poměr sil a skutečnou realizovatelnost předvolební agitace. Z jedné strany byl premiér Tsipras obviňován z nevěcného populismu, z druhé strany ze zrady předvolebních slibů. Tsipras sice vyhlásil a vyhrál referendum o podmínkách jednání o oddlužení, přes jasné „Ochi“ byl ale dotlačen k tvrdému, až ponižujícímu kompromisu v podobě třetího záchranného programu.

Nakonec se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a ověřit si svůj mandát v dalších mimořádných volbách. A vyhrál. Už nesliboval úplnou diskontinuitu s předchozím vývojem, ale zaměřil se na sociální únosnost změn a na boj s oligarchií, krácením daní a klientelismem. Volič našel pochopení pro Tsiprasovu pozici — že taktizovat musí a že pouhá naštvanost není program.

Nespokojenost s jeho taktizováním vedla k odštěpení kritiků jeho kursu do nového subjektu Laiki enotita (Lidová jednota). Odštěpenci, v jejichž řadách stanul i legendární veterán Manolis Glezos, ale ve volbách nepřekročili ani 3 % a do parlamentu se neprobojovali. Ukázalo se také, že bývalý ministr financí Jannis Varufakis, který do jejich tábora přestoupit odmítl, měl dobrý odhad.

Dalším rysem současného řeckého vývoje je prozatímní stagnace okrajových politických subjektů. Tsipras obstál v roli odhodlaného a integrujícího nositele změny a realisty v jedné osobě. V lednu 2015 dosáhl fašizující obskurní Zlatý úsvit jen 6,28 % (sedmnáct mandátů), nyní dosáhl 6,96 % (osmnáct mandátů). Jejich třetí místo ovšem zůstává varováním pro budoucnost. Dole zůstala i ortodoxní KKE, která — podobně jako Zlatý úsvit — ve volbách zvolila apokalyptickou dikci a akcentovala okamžité vystoupení z EU i z NATO a návrat k drachmě. V lednu ale dosáhla pouhých 5,47 %, nyní 5,57 % (zůstává tedy na pouhých patnácti mandátech).

GREXIT jako východisko proklamovali jak někteří akademičtí keynesiánci, tak i skalní liberálové. Jedni však nedoceňovali důsledky ničivé tržní devalvace „zrezivělé“ drachmy, druzí se zas zlomyslně těšili na rozklad EU jako regulační unie. GREXIT by se tak mohl stát nikoliv příležitostí k národní revoluci, ale krokem k návratu černých plukovníků a k zavirování projektu evropské integrace vůbec (sen globálních konkurentů sjednocující Evropy).

Takový scénář by znamenal především obnovu nacionální klece pro plebs a volné mezinárodní hřiště pro velké korporace a velmoci. A izolace malé země od kapitálu i vnějších trhů by byla smrtící.

Je jasné, že i když má nyní Tsipras opět pevný mandát, v malém manévrovacím prostoru to nebude mít lehké. Bude to nyní opravdový test rozvahy a vůle, boj o každý coul. Nekonkrétní gesta různých radilů nejsou alternativou. Ani izolacionismus a útěk z mezinárodních struktur nejsou řešením. Jde prostě o vládní odpovědnost v mimořádné situaci. Až budoucnost ukáže, zda na něco podobného radikální levice má nebo je odsouzena k návratu do opozičních lavic.

Řešení tkví v oživení produktivnosti řecké ekonomiky, která v krizi spadla o třetinu. Řecká bublina byla sice restrukturalizací dluhu již pokrácena o bezmála dvě třetiny, ale bez dalšího odpisu bude nakopnutí řecké ekonomiky stále těžké.

Otázkou bude, jak se Tsiprasova vláda postaví k navrženým privatizacím a zda se jí podaří narušit pozice oligarchických struktur, jimiž je řecká politika i ekonomika prolezlá. Část břemene by měly nést i místní elity, které pomáhaly dostat Řecko do stavu, ve kterém je.

V tom držme Tsirpasovi palce. V tom může být příkladem nejen pro řeckou levici. Jinak se politická mapa bude měnit dál — a nemuselo by to být k lepšímu…