Řecký stát ztratil v roce 2010 schopnost zajišťovat dluhovou službu. Jinými slovy, stal se nesolventním a byl zbaven přístupu ke kapitálovým trhům.

Evropa chtěla předejít škodám, které by postihly už tak dost ohrožené německé a francouzské banky. Ty půjčily řeckým vládám, stejně tak neodpovědným jako EU, miliardy eur. Proto se EU rozhodla poskytnout Athénám největší finanční pomoc ve své historii. Za jedné podmínky, a to že země přistoupí k rozpočtové stabilizaci (tedy k „úsporným opatřením“ neboli ke „škrtům“) v dosud nikdy neznámém rozsahu. Nebylo divu, že to způsobilo pokles národního důchodu, největší od dob velké krize v roce 1929. Otevřel se tak bludný kruh: Deflace, tedy všeobecný pokles hospodářské činnosti, cen, mezd a investic, která je přímým důsledkem úsporných opatření, přeměnila dluhovou zátěž v ještě větší břemeno, z naděje na vyrovnání dluhu se stala pouhá chiméra a otevřela se tak cesta k velké humanitární krizi.

Věřitelská „trojka“ (tohoto ruského resp. slovanského termínu se běžně užívá ve všech evropských jazycích — pozn. překl.), tedy Mezinárodní měnový fond (MMF), Evropská centrální banka (ECB) a Evropská komise, která zastupuje ty členské státy, jež Athénám půjčily peníze, se po pět let tvrdohlavě držela této slepé uličky, pro niž mají finanční odborníci výraz extend and pretend. Je to strategie „jako kdyby“. Spočívá v tom, že se insolventnímu dlužníkovi znovu a znovu půjčují další peníze, jako kdyby nebyl insolventním, a to proto, aby se dlužní úpisy neznehodnocovaly ztrátami. A čím více se věřitelé tohoto postupu drželi, tím více se Řecko potápělo do hospodářské a společenské krize, a tím bylo stále méně reformovatelné. A potenciální ztráty věřitelů mezitím rostly a rostly.

A to byl také důvod proč naše strana Syriza vyhrála letos v lednu parlamentní volby. Kdyby bylo obyvatelstvo přesvědčeno, že se Řecko dokáže vzchopit, nebyli bychom zvoleni.

Dostali jsme jasný mandát — skoncovat se strategií „jako kdyby“ a se škrty, které ji provázejí, tedy onou směsicí opatření, která už odrovnala soukromý sektor, a zároveň prokázat, že lze uskutečňovat hluboké reformy, které země potřebuje, se souhlasem lidí.

Dne 11. února jsem na první schůzi euroskupiny, tedy na schůzi ministrů financí 19 států EU, které platí eurem, na níž jsem byl přítomen, dal účastníkům jednání jednoduchý návrh: Naše vláda bude vaším důvěryhodným partnerem. Uděláme vše pro to, abychom našli s euroskupinou shodu při řešení hospodářských potíží Řecka na základě strategie vyjádřené třemi body: 1. soubor hlubokých reforem, směřujících ke zlepšení činnosti našich institucí a k potlačování korupce, daňových úniků, oligarchie a bezpracných zisků, 2. ozdravení státních financí díky primárnímu přebytku, tedy díky pozitivní bilanci státního rozpočtu před placením dluhové služby, přebytku sice slabému, ale spolehlivému, aby příliš nezatížil soukromý sektor, 3. racionalizace nebo jiná změna struktury řeckého dluhu, aby bylo možno dosáhnout onoho primárního přebytku a zároveň takové míry hospodářského růstu, jež by zaručila splácení našim věřitelům.

Několik dnů předtím, dne 5. února, jsem poprvé navštívil Wolfganga Schäubleho, německého ministra financí. Snažil jsem se ho ubezpečit, že může počítat s naší podporou při předkládání návrhů, jež by vycházely vstříc ne pouze řeckému obyvatelstvu, nýbrž i obyvatelstvu všech států — německému, francouzskému, slovenskému, finskému, španělskému, italskému atd.

U lidí, kteří vládnou Evropskou unií, nevyvolal však žádný náš ušlechtilý záměr bohužel sebemenší zájem. Tuto trpkou zkušenost jsme učinili v průběhu vyjednávání, které pak následovalo po dobu dalších pěti měsíců.

Dne 30. ledna, několik dnů po mém jmenování do funkce ministra financí, mě navštívil předseda euroskupiny Jeroen Dijsellbloem, nizozemský ministr financí (nizozemská Strana práce, která je stejně jako ČSSD členkou Socialistické internacionály — pozn.překl.). Už po několika minutách se mě ptal, co míním dělat s memorandem, tedy s dohodou, k níž s „trojkou“ dospěla předchozí řecká vláda. Odpověděl jsem mu, že naše vláda byla zvolena, aby tuto dohodu znovu projednala, a že, stručně řečeno, budeme usilovat o revizi hlavních rysů rozpočtové politiky a těch opatření, která za posledních pět let způsobila značné škody, tedy zejména snížení národního důchodu o celou třetinu a mobilizaci celé řecké společnosti proti samotné myšlence reforem.

Reakce pana Dijsllbloema byla okamžitá a kategorická: To nepůjde. Buď bude memorandum, nebo záchranný program pro Řecko ztroskotá. Jinými slovy: buď přijmeme politiku, která byla vnucena předchozím řeckým vládám, i když jsme byli zvoleni, abychom tu to politiku, která žalostně selhala, zpochybnili, nebo se zavřou naše banky. To je totiž konkrétně ono „ztroskotání programu“ pro členský stát EU, jenž je zbaven přístup ke kapitálovým trhům — ECB zastaví veškeré financování bank, a ty pak nemají jinou možnost než zavřít přepážky a zastavit vyplácení peněz.

Tato těžko skrývaná snaha vydírat čerstvě a demokraticky zvolenou vládu nezůstala ojedinělá. Na schůzi euroskupiny o jedenáct dní později potvrdil pan Dijsellbloem své pohrdání základními demokratickými zásadami. Ale panu Schäublemu se ho povedlo ještě překonat. Francouzský ministr financí Michel Sapin si vzal slovo a vyzval všechny účastníky jednání, aby se pokusili uvést v soulad dřívější dohodu z memoranda s právem řeckého lidu dát své vládě mandát k přehodnocení významných stránek této dohody. Hned po něm si vzal slovo pan Schäuble a pana Sapina uzemnil: To přece nejde, aby volby mohly cokoliv měnit!, odsekl, i když velká většina přítomných panu Sapinovi přitakávala.

Měl jsem téměř slzy v očích, když jsem slyšel, že „Francie už holt není taková jako dříve“

Koncem téže schůze jsem při přípravě společné komuniké, jež mělo být zveřejněno, požadoval, aby se k výrazu „memorandum“, na něž se prohlášení mělo dovolávat, připojilo slovo „upravené“. Šlo o formulaci, na které naše vláda trvala. Pan Schäuble vetoval můj návrh s tím, že nelze připustit, aby se znovu vyjednávalo o dohodě jen proto, že v Řecku byla zvolena nová vláda. Po několika hodinách pokusů dostat se z této slepé uličky mě pan Dijsslbloem varoval před bezprostředním ztroskotáním záchranného programu, a to uzavřením bank 28. února, pokud budu trvat na přídavném jménu „upravené“ u slova „memorandum“. Předseda vlády Alexis Tsipras mě vyzval, abych opustil schůzi, aniž bude podepsáno komuniké. Rozhodl se tak ignorovat hrozbu pana Dijsslbloema. Ta se sice tehdy neuskutečnila, ale to byla jen otázkou času.

Už jsem ztratil přehled, kolikrát nám vyhrožovali uzavřením bank, když odmítneme přijmout program, jenž už prokázal svou neúčinnost. K našim ekonomickým argumentům byli věřitelé euroskupiny hluší. Požadovali naši kapitulaci. A dokonce mi vyčítali, že jim „udílím lekce“.

Taková byla ve stručnosti atmosféra, v niž se konala vyjednávání s věřiteli — byla to atmosféra pohrůžek. A nebyla to slova do větru, což jsme rychle pochopili. Nebyli jsme však ochotni sklopit hlavu nebo vzdát se naděje, že Evropa své postoje změní.

Měsíc před naším zvolením vydala předchozí vláda v součinnosti s guvernérem Řecké banky, který byl dříve ministrem financí v téže vládě, varování a rozpoutala tím malou bankovní paniku. Několik týdnů poté, kdy jsme se ujali vládních funkcí, vypouštěla ECB balónky naznačující, že by mohla řeckým bankám uzavřít kohoutek penězovodu. A v okamžiku, kdy to bylo pro euroskupinu nejvýhodnější, prohloubila únik kapitálu ze země, čímž „ospravedlnila“ uzavření bankovních přepážek, jak nás varoval pan Dijsselbloem.

Vstup technokratů do jednání potvrdil naše nejhorší obavy. Věřitelé se veřejně tvářili, že chtějí jen získat své peníze a že si přejí, aby se v Řecku uskutečnily reformy. Ve skutečnosti měli ale jediný cíl — ponížit naši vládu a přinutit nás ke kapitulaci, a to i kdyby to pro věřitelské státy definitivně znamenalo ztrátu jejich peněz nebo kdyby to vyústilo v neúspěch reformního programu, o jehož oprávněnosti jsme jako jediní ještě mohli Řeky přesvědčit.

Mnohokrát jsme navrhovali, že své legislativní úsilí budeme spolu s „trojkovými“ institucemi soustředit na tři nebo čtyři oblasti: na opatření omezující daňové úniky, na ochranu daňového systému před politickou a hospodářskou mocí, na boj proti korupci při zadávání veřejných zakázek, na reformu justičního systému atd. A pokaždé jsme slyšeli stejnou odpověď: To rozhodně ne! Před důkladnou analýzou naší situace nemůže přece být přijat žádný nový zákon.

Při jednáních „bruselské skupiny“ skládající se ze zástupce řecké vlády, Evropské komise, ECB, MMF a Evropského stabilizačního mechanismu („eurovalu“ — ESM) po nás například chtěli, abychom předložili plán reformování systému daní z přidané hodnoty (DPH). Ale ještě dříve, než jsme se stačili sami mezi sebou dohodnout, rozhodli se představitelé „trojky“ nastolit otázku důchodové reformy. A sotva vyslechli naše návrhy, které házeli do koše, už přešli třeba k právu na práci. A když zamítli naši nabídku v této oblasti, rychle přešli k privatizaci. A tak pořád dokola. A tak témata naší diskuse skákala z jednoho na druhé, aniž jsme dosáhli jakékoliv shody a aniž by se zahájila jakákoliv seriózní rozprava. Po dlouhé měsíce se představitelé „trojky“ uchylovali k obstrukci řádného chodu jednání trvajíce na tom, abychom vše řešili najednou, což vedlo k tomu, že se neřešilo nic. Připomínalo to psa, který se do kolečka honí za vlastím ocasem.

Po toto dobu, aniž sami formulovali sebemenší návrh, nám hrozili, že přeruší jednání, pokud se odvážíme zveřejňovat své vlastní dokumenty. Sami organizovali únik svých důvěrných informací médiím a předstírali přitom, že naše návrhy jsou „slabé“, „nekoncepční“ a „nedůvěryhodné“. Doufali jsme však, že jednoho krásného dne přijmou pravidla hry a že se tak ocitneme někde napůl cesty, souhlasili jsme s účastí na této maškarádě.

Podmínkou úspěšnosti našeho vyjednávání bylo ovšem i to, aby naši partneři byli do určité míry jednotní. Přitom postoj MMF se shodoval s naším názorem na potřebu restrukturalizace dluhu, ale zároveň Fond trval na tom, že musíme zničit zbytky sociálních práv v oblasti pracovního práva tím, že odstraníme ochranu osob ve svobodných povoláních. Evropská komise se naopak ukazovala přístupnější v sociálních otázkách, ale nechtěla nic slyšet o možnostech restrukturalizace dluhu. Také ECB měla vlastní představy, jak situaci řešit. Prostě každá instituce vytyčovala své červené čáry, jež vytvářely pavoučí síť, do níž jsme byli lapeni.

A k tomu všemu jsme musili čelit „vertikálnímu zlomu“. Podobně jako vedoucí představitelé MMF a ECB zastávali postoje odlišné od stanovisek pochopů těchto institucí, tak také ministři financí Německa a Rakouska obhajovali postupy, které byly v rozporu s postoji jejich vlád a předsedů vlád (kancléřů).

Snad nejvíce skličující bylo, když jsme byli svědky ponížení Evropské komise a těch vzácně se vyskytujících ministrů, kteří se k nám chovali laskavě. Téměř mi vyhrkly slzy, když jsem slyšel od vrcholných představitelů komise a také francouzské vlády, že se Evropská komise přece musí spolehnout na závěry předsedy euroskupiny nebo že Francie už holt není taková jako dříve. A to nemluvím o svém zklamání z toho, že mi německý ministr financí dne 8 června ve své kanceláři vysvětlil, že nemíní mrhat svými silami a radit mi, jak se vyhnout „nehodě“ — tedy odchodu Řecka ze společné měny euro, a to ani přesto, že by tento odchod byl pro Evropu extrémně nákladný.

Koncem června jsme se vzdali a přijali jsme většinu požadavků „trojky“. S jedinou výjimkou: trvali jsme na nutnosti dosáhnout lehké restrukturalizace našeho dluhu, bez daňových úlev, pomocí výměny dluhopisů. Dne 25. června jsem se zúčastnil své předposlední schůze euroskupiny. Předložili mi tam poslední nabídku „trojky“, a to se slovy berte, nebo běžte od toho. Ustoupili jsme v případě devíti z deseti požadavků vyjednávajících partnerů a očekávali jsme od nich snahu o něco, co by se ještě dalo nazvat čestným kompromisem. Oni však naopak přiostřili tón, například ve věci DPH. To už neumožňovalo žádné pochybnosti. Pokud bychom to podepsali, zničil by onen text poslední zbytky řeckého sociálního státu. Požadovala se po nás kapitulace na otevřené divadelní scéně, kde by bylo dobře vidět, jak klečíme na kolenou.

Euroskupina má jen omezenou pravomoc, protože podle práva vlastně neexistuje

Nazítří oznámil předseda řecké vlády, že ultimátum „trojky“ předloží v Řecku referendu. A 24 hodin poté, v sobotu 27. června, jsem se účastnil své poslední schůze euroskupiny, tedy té schůze, která vyvolala zavírání řeckých bank. Byl to trest za to, že jsme měli odvahu věc projednat s obyvatelstvem naší země.

Během této schůze oznámil předseda Dijsselbloem, že chce svolat další schůzku, a to týž večer, ale beze mne. Tedy aniž by bylo Řecko zastoupeno. Protestoval jsem s tím, že nikdo nemá právo vylučovat z jednání ministra financí jednoho členského státu eurozóny a požadoval jsem právní objasnění situace.

Po krátké pauze nám sekretariát euroskupiny dal tuto odpověď: Euroskupina nespočívá na žádném právním základě. Je to neformální skupina, a proto žádný předpis neomezuje postup jejího předsedy. Připadalo mi to jako nápis na náhrobním kamenu Evropy, kterou se pokoušeli vytvořit Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Willy Brandt, Valéry Giscard d´Estaing, Helmut Schmidt, Helmut Kohl, François Mitterrand a tolik dalších… Té Evropy, kterou jsem vždy považoval, již od svého dospívání, za kompas svého života.

Po několika dnech, přes uzavření bank a přes dobře sehranou mediální kampaň založenou na strašení, k níž se v Řecku uchýlily zkorumpované sdělovací prostředky, řekl řecký lid své silné a hlasité ne. Na schůzi předsedů vlád zemí eurozóny, která pak následovala, byl předseda řecké vlády Tsipras donucen přijmout dohodu, kterou nelze nazvat jinak než kapitulací. A co bylo tou zbraní, jež ho k tomu přinutila? Byla to perspektiva, byť protiprávní, že Řecko bude vypuzeno z eurozóny.

Nezávisle na tom, co si kdo myslí o řecké vládě, zůstane tato epizoda dějin okamžikem, kdy oficiální představitelé Evropy použili institucí (euroskupiny, schůze předsedů vlád eurozóny) a metod, aniž to ospravedlňovala nějaká smlouva, aby popřeli ideál opravdu demokratické unie. Řecko kapitulovalo, ale za cenu porážky evropského projektu.

Přeju si, aby už nikdy lidé žádného státu nemuseli vyjednávat ve strachu.

Z francouzského měsíčníku Le Monde diplomatique č.737, srpen 2015, přeložil Petr Uhl