V osmdesátých letech minulého století se tehdejší rumunský komunistický diktátor pokusil splatit státní dluh vysátím všech zdrojů, jimiž jeho země disponovala. Proslulým výsledkem jeho snažení byl ekonomický kolaps a zhroucený stát.

Cosi podobného se nyní děje v Řecku. Pokud bychom hledali příklad křiklavého politického selhání, léta škrtů uvalených na Řecko po roce 2010 by musela být jasnou první volbou.

Obraz devastace je dobře znám: smrštění ekonomiky o čtvrtinu, nárůst dluhu z těžko zvladatelných 110 % HDP na absolutně nezvládnutelných 180 %, masivní nezaměstnanost (k třiceti procentům celkově, a zhruba 60 % u mladistvých) a všeobecné rozšíření chudoby. Vlády, které by se zaštiťovaly jinou národohospodářskou doktrínou, by i při mnohem menších ekonomických obtížích dávno zasypala nemilosrdná mediální smršť, a nepochybně by se musely poroučet.

V onom pětiletém období se čistá daňová zátěž horní poloviny společnosti zvýšila o pouhých 9 %. Pro sociálně slabší polovinu společnosti o neuvěřitelných 338 %.

Zdevastované Řecko je přesto nuceno k dalším škrtům. Děje se to navzdory tomu, že Evropská unie přijala Lisabonskou strategii konkurenceschopnosti pro Evropu 2020, která volá po pravému opaku: po navyšování produktivity investicemi do lidského kapitálu.

V Lisabonské strategii se nepíše ani slovo o zvláštním zacházení s členskými zeměmi, jež se ocitnou v hlubocích dluzích. Stejná strategie platí pro všechny. Přesto teď Evropská unie svou vlastní strategii popírá, v podstatě ji zakazuje, stejně jako keynesiánskou alternativu obsaženou v původním soluňském programu Syrizy.

Evropská komise nikdy netlačila na Řecko, aby navýšilo svoje směšně nízké výdaje na vzdělávání nebo výzkum, což by mohlo vést ke zvýšení jeho ekonomické výkonnosti. Euroskupina, neformální konzultační těleso bez formálních pravidel či regulí, bez zápisů z jednání, činí rozhodnutí nadřazená oficiální strategii i institucím Evropské unie a připouští pouze jedinou možnou ekonomickou filozofii: tu neoliberální, založenou na vyčerpání všech zdrojů do dna. Řecku tak Evropské unie vnutila Nový velký Ceaucescův plan.

↗

Nicolae Ceaucescu: Prostě to seškrtáme. A bude. Foto The Apricity

Škrty nejsou reformy

Ukažme si, v čem spočívá rozdíl mezi škrtáním a reformami.

Politika škrtů a úspor je založená na omezování veřejných investic, jež ovšem umožňují hospodářství tvořit v budoucnu ekonomické hodnoty. Znamená také zvyšování daní, jež samo o sobě snižuje konkurenceschopnost, a to dokonce i podle neoliberálních dogmat.

Politika škrtů samozřejmě rovněž snižuje platy a důchody. Takové medicíny se Řekům v poslední letech dostala koňská dávka, jež ovšem nejenže neobnovila vnější konkurenceschopnost, jak se slibovalo, ale přivodila právě opačné účinky: zmnožila chudobu a snižující se poptávka vedla k nárůstu nezaměstnanosti.

Politika reforem naproti tomu směřuje k uvolnění podnikatelského potenciálu, který dokáže tvořit hodnoty. To by představovalo důkladné a věcně vedené posouzení fungování byrokracie a státu, opírajíc se o detailní přehled o jejich kompetencích a výkonech v dlouhé řadě politických oblastí. Jenomže o ničem takovém se nemluví, nic takového se neplánuje.

Reforma neznamená liberalizaci trhu práce, neoliberální dogma odmítané řadou nejvýznamnějších ekonomů, mezi nimi laureátem Nobelovy ceny Robertem Solowem.

Neznamená upírat Řecku možnost kolektivního vyjednávání, které je běžnou součástí politické praxe téměř všech severských a západních evropských států včetně Německa. Neznamená liberalizaci „nedělního obchodování”, které je zapovězené ve spoustě evropských ekonomik včetně Německa. Neznamená ani liberalizaci trhů s výrobky, které jsou samy často silně regulovány v mnoha evropských ekonomikách.

Čím si teď Řecko prochází? Muselo zvednout daně v restauracích a na ostrovech. Jak takové opatření může Řecko učinit konkurenceschopnějším, a nikoli naopak jeho konkurenceschopnost podvázat, nikdo nevysvětlil. „Jednostranné“ reformy přijaté demokraticky zvolenou vládou Syrizy mají být zrušeny. To znamená snížení sociální podpory pro nejchudší penzisty za současného přehlížení, jaké dopady na penzijní systém bude mít rostoucí nezaměstnanost a černá práce.

Jak tohle může zvednout konkurenceschopnost, a nepřivodit naopak snížení poptávky, zůstává skutečnou záhadou. Nový plán ve skutečnosti dokonce zavazuje vládu nalézt kompenzace za rozhodnutí ústavního soudu z roku 2012, kterým zrušil některé škrty v důchodovém systému.

Nový plán znamená, že mimořádně nespravedlivá vlastnická daň, která jako základ pro danění bere předkrizové ceny, a která se někdy aplikuje retroaktivně (!), zůstane zachována. A znamená to také, že nový zákon Syrizy o převodních cenách, který měl přinést zásadní příjmy na úkor nadnárodních korporací, bude zrušen.

Netřeba dodávat, že po dvou memorandech, v nichž se ani jednou nevyskytuje slovo „offshore“, i v nových dokumentech znovu zcela schází jakékoli ustanovení, jak zabránit obrovským daňovým únikům z Řecka do daňových rájů. Program zaměstnávání ve veřejném sektoru má být rovněž odbourán, což povede k zvýšenému sociálnímu tlaku, frustraci a dalšímu snížení poptávky.

Plán ovšem posouvá Ceaucescovu filozofii na zcela novou úroveň zrobotizováním škrtů! Pokud nebude dosaženo cílového deficitu, následovat budou další automatické škrty výdajů, už bez diskusí a bez vyjednávání. A je třeba říct na rovinu, že cílového deficitu nebude zcela jistě dosaženo nikdy, vždyť sama vláda označila plán v nedávné parlamentní debatě za „cestu k ekonomické recesi”.

Teoreticky lze v plánu najít i elementy, jež by mohly ekonomiku rozvíjet, ale pouze za předpokladu, že privatizace přinesou očekávané příjmy. Rodinné stříbro se ovšem bude prodávat za ceny stlačené krizí. A hlavní část příjmů se má stejně použít na rekapitalizaci bank přidušených Evropskou centrální bankou, v rámci politické intervence, analyzované dvěma předními experty na eurozónu působícími na akademické půdě Charlesem Wyplosem a Paulem de Grauwem.

Stejně jako po roce 2010, kdy byla zátěž ztrát západoevropských i řeckých bank přeložena na daňové poplatníky formou „záchranného balíčku“ oktrojovaného Řecku, i tentokrát banky dostaly přednost před veřejnými investicemi. Ze zkušeností posledních tří let nadto víme, že se uskuteční pouze část plánovaných privatizací, a na investice tak zůstane málo, pokud vůbec něco.

Současně s tím Řecko zatíží další obrovská půjčka, kterou nepotřebuje a kterou jeho dluhové břímě překročí 200 % HDP. Má financovat program, který je neudržitelný, povede k recesi a v jehož smysluplnost nevěří nikdo počínaje řeckou vládou přes MMF až po Wolfganga Schäubleho. K tomu všemu Řecko zůstává vyřazeno z programu skupování dluhopisů Evropské centrální banky, který mohl poskytnout levný zdroj financí už od počátku roku.

Předpokládá se, že bizarní sebezničující filozofie škrtů by měla nastartovat ekonomický růst tím, že obnoví důvěru investorů. Ve skutečnosti však tuto důvěru podlamuje, jelikož investoři jsou si dobře vědomi skutečnosti, že recesivní opatření a nedostatek veřejných investic pravděpodobně povedou ke snížení poptávky po jejich zboží a službách.