Pravo-levá neschopnost v řecké krizi

Tomáš Tožička

Nová analýza Mezinárodního měnového fondu prokazuje hloupost pravice a neschopnost levice při řešení dluhové krize Řecka.

V předvečer řeckého referenda zveřejnila Tsiprasova vláda několik údajů ze studie Mezinárodního měnového fondu (MMF) z roku 2016. Ano nečtete špatně, promluvila k nám budoucnost. Následně MMF zveřejnil celý předběžný text studie, která se zabývá udržitelností řeckého dluhu. Výstupy jsou jasné. Řecký dluh je nesplatitelný a další zadlužování prostřednictvím tzv. záchranných balíčků nemá smysl, pokud nedojde k redukci řeckého dluhu alespoň o třetinu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Analýzy a data ale pro evropské politiky mnoho neznamenají. Dotlačení Řecka k dalším škrtům, především na těch nejohroženějších skupinách, a další navyšování dluhu, jsou jen ukázkou naprosté ztráty racionality ve vedení zemí Evropské unie i v Evropské komisi. Podřezávání domácí poptávky prostřednictvím ořezávání sociálních výdajů ještě nikdy žádnou zemi z krize nevyvedlo.

Podíváme-li se na konkrétní čísla, pak Řecko dluží 317 miliard eur. Z toho pětadvacet miliard dluží MMF. Dalších 67,5 miliardy eur dluží privátním věřitelům, kteří částečné oddlužení (tzv. haircut) už provedli — byť někdy jen snížením úrokových sazeb. Zbylých 224,5 miliard eur tvoří dluhy ze záchranných balíčků!

Stalo se tedy to, co jsme jako zástupci Jubilee (mezinárodní kampaň k problematice dluhů) říkali již v roce 2011: Místo aby se krize řešila, je finančně podporována.

Většina těchto „záchranných balíčků“ sloužila k tomu, aby sanovala rizikové úvěry bank, nebo spekulativní půjčky zemí eurozóny. Ty si mezi lety 2010 a 2011 mohly půjčovat peníze u Evropské centrální banky za 1,5 % a pak je obratem půjčovat Řecku za 3—4 %. Řecké vlády z nich viděly jen minimum, které bylo potřebné čas od času pro pokrytí nezbytných potřeb a zajištění oběživa. Zbytek byl použit především na sanování spekulativních rizikových úvěrů bank a zemí eurozóny.

Studie také ukazuje na mnoha grafech, jak nerealistická očekávání byla na začátku krize. Nejtypičtějším příkladem jsou nadhodnocené příjmy z privatizace. Předpoklad se z nějakých čtyřiceti miliard očekávaných zisků na začátku krize scvrkl na sotva tři miliardy v realitě. I když se podíváme na další odhady v průběhu krize, vidíme, že ekonomičtí experti se nebyli schopni realitě ani přiblížit.

Krizová matice neudržitelnosti řeckého dluhu Graf IMF. Greece: Preliminary Draft Debt Sustainability

Ve studii MMF najdeme také matici, podle níž MMF standardně hodnotí schopnost země splácet dluhy. Jedná se o třikrát pět políček nejrůznějších kritérií. V případě Řecka je čtrnáct z patnácti červených, tedy v nejkritičtější situaci. Ani nejzadluženější nejchudší země neměly tuto „mapu přehřátí“ tak kritickou. Přesto jsou Řecku dále poskytovány půjčky, místo aby došlo k zásadní redukci. To je bezprecedentní neodpovědnost.

Plán zisků z privatizace. Graf IMF. Greece: Preliminary Draft Debt Sustainability

Jediným dosud nekritickým bodem tak zůstává to, že Řecko není zadluženo v cizí měně. Pokud tedy dnes někdo mluví o možnosti řešení dluhu Řecka vystoupením z Eurozóny je úplně mimo. Pokud to říká někdo z politiků, pohybuje se na hranici zločinného spiknutí. Nejen proti Řekům, kterým by díky oslabenému exportu a zákonité devalvaci nové měny vůči Euru narostl dluh do astronomické výše. Je to absolutní neodpovědnost i vůči obyvatelům eurozóny a EU obecně, protože pak by ze svého dluhu neviděli ani ony zatím realistické dvě třetiny, ale nejspíš vůbec nic.

A to za cenu obrovských škod na lidech i infrastruktuře Řecka i na poškozeném vnitřním trhu EU. O morálních ztrátách na étosu evropské solidarity a spolupráce raději pomlčme.

Empirické zkušenosti z úspěšných restrukturalizací dluhů ukazují jasně, co je třeba provést k úspěšnému řešení dluhové krize.

  1. Provést dluhový audit, který ukáže, jak dluhy vznikly, kdo za ně nese odpovědnost a jaká byla jejich legálnost i legitimita. Ekvádor díky dluhovému auditu dosáhl 70% oddlužení u 95 % věřitelů.
  2. Zavedení vládní komplementární měny, která zajistí potřebné oběživo k pokrytí potřeb místní poptávky a k posílení vnitřního trhu. Komplementární měny sehrály zásadní roli při řešení dluhové krize v Argentině.
  3. Zásadní odepsání dluhu suverénních, multilaterálních i privátních věřitelů — v případě Řecka se jedná o sto miliard eur minimálně. Oddlužení musí zemi umožnit, aby začala zase normálně fungovat ekonomika a země se vrátila na standardní kapitálové trhy jako Spolková republika Německo po masivním oddlužení v roce 1952 — tehdy dostalo i odklad dluhů od Řecka, které mu ale dluhy dodnes nesplatila... Malé oddlužení jen proces prodlužuje, zdražuje a zvyšuje pravděpodobnost jeho opakování.
  4. Zajištění financí pro podpůrné rozvojové programy. Investice z vnějšku zásadním způsoben pomáhají nastartovat ekonomiku, jak ukázal Marshallův plán pro Německo a některé programy rozvojové spolupráce v nejchudších a středněpříjmových zemích. 
  5. Zajištění sociálních výdajů pro ohrožené skupiny obyvatel zvyšuje jejich schopnost postarat se o sebe a zároveň posiluje lokální ekonomiku a stimuluje vnitřní poptávku, čímž přispívá i k tvorbě pracovních míst. Německo začalo posilovat sociální výdaje hned po druhé světové válce a během jednání o oddlužení na něj nebyl tvořen žádný tlak, aby sociální výdaje omezovalo. Naopak po oddlužení došlo k dalšímu posilování tzv. sociálního státu a k nastartování tzv. německého ekonomického zázraku.
  6. Pro snížení dalšího rizika zadlužování a spekulací je nezbytné zavést mezinárodní insolvenční řízení, které by státům umožnilo vyhlásit bankrot, požádat o ochranu před věřiteli a zajistit spravedlivé vypořádání dluhu s tím, že budou dodržena lidská práva a zachovány základní funkce státu. Příkladem by mohly být kapitola devět o insolvenci veřejných institucí a obcí v insolvenčním zákoně USA. Česká republika by měla přestat bojkotovat tento proces v OSN.

Výstup z řecké krize je však jasný již teď. Pravice, ať už ta konzervativní či neoliberální, není schopna postupovat racionálně a to ani na základě dat z institucí, které pracují v její prospěch.

Konzervativní levice sociálnědemokratického typu se snaží maximálně o mírnou sociální soudržnost v mezích kapitalistických zákonů a čtyřletého volebního období.

Bohužel ani evropští levicoví radikálové nejsou schopni vyjít ze starých modelů státního paternalismu a nedokážou pracovat s reálnou lidovou participací a angažovaností.

Komunitaristické nástroje lidové ekonomiky, občanská participace na rozhodování o správě veřejných věcí, to vše spojené s obecnými principy budování komunit — od obcí až po OSN, se v posledních dekádách ukazují jako nejvíce životaschopné — jak to ve svých studiích nakonec prokázal i tým Elinor Ostromové.

Škoda, že je řecká vláda nevyužila. Znamená to pro ni pomalý konec a evropskou skutečnou levici to staví před nutnost zásadního přehodnocení své existence i východisek, na nichž stojí.

Christoph Schröder: Haircut Size, Haircut Type and the Probability of Serial Sovereign Debt Restructurings

IMF. Greece: Preliminary Draft Debt Sustainability 

    Diskuse
    MP
    July 10, 2015 v 17.35
    Smutné je
    Smutné je, že to, co zveřejnil MMF, musel vědět každý, kdo kdy slyšel o ekonomií, snad s výjimkou Jiřího Dolejše. Ta analýza to jen zpřesnila a silněji vyfutrovala ( a ovšem také pravděpodobně zkreslila -- u těch dvou třetin nahrazuje nutně analytickou přesnost poučené věštění z křišťálové koule).
    Myslím, že by se to obešlo i bez auditu, protože lze předpokládat, že analýza MMF je zaroveň jeho pozice k vyjednávání a je tu docela jasný společný politický zájem celé EU, ekonomický zájem Eurozóny a zištný zájem několika jednotlivých evropských států (zvláště Německa) v roli věřitelů. Téměř win-win, doplácejí na to jen malé státy, které vstoupili do eurozóny v posledních letech. Ale ty doplatí tak jako tak.
    A je tu bod b. Nejsem všichni Řekové, jak onehdy napsal moudře jeden pan poslanec, ale jsme Evropané. A řecká krize ukázalo -- přinejmenším v tom má Varoufakis určitě pravdu -- že euro má architektonickou chybu; dnes ještě odstranitelnou, po příští recesi už by mohla být fatální. Potřebujeme začít věcnou diskusi o pružnějším řešení.
    July 10, 2015 v 21.43
    Správné a možné
    V ideálním světě hledají ideální lidé ideální řešení pro celou polis.

    V neideálním světě existují neideální lidé, kteří nehledají ideální řešení pro společnost (celek), ale jen řešení parciální, tedy pro sebe.

    Pokud si vzpomeneme na ideový základ stávajícího politicko-ekonomického systému (přitom panuje ve společnosti většinová shoda, že je to nejlepší možný systém, jaký zatím známe) je v jeho základu premisa, že tím, že bude každý sledovat v prvé řadě své osobní zájmy (nikoliv zájem celku) vznikne naopak – jakýmsi dosud neobjasněným paradoxem – to nejlepší pro celek.

    Když sledujeme rétoriku elit EU, vidíme, že aby nebylo příliš šokující a zjevné, jak sobecké tyto ryze soukromé zájmy jsou, je vždy nutné je pro širokou veřejnost "zabalit" do vhodného etického balení.

    A ono to pro nejširší veřejnost, kupodivu, stále funguje.

    Praktický problém není přece v tom, že by se nevědělo, jak řešit Řecko. Problém je v tom, že zde není praktická vůle skutečně někomu pomoci. Situaci navíc komplikuje, že i samotné Řecko na úrovni svých elit pochopitelně negarantuje (kdyby přišlo správné řešení) vůbec nic (stejně, jako ani elity ČR nikomu nic negarantují).

    Dále nám, bohužel, nepomůže ani to, když si všichni čtenáři Deníku referendum toto uvědomí, protože ani jejich 100% jednotný názor nezmění na realitě, která se tvoří v horních patrech EU, vůbec nic. To je fakt.

    Přesný popis je tento: >>„Základní problém spočívá v ‚nadřazenosti‘ finanční lobby nad politikou,“ jak řekl Ivo Vašíček.<<

    – Což si můžeme přečíst v článku s názvem >>Vyděračská finanční lobby vládne celé Evropě. Místopředseda Pirátů připomněl, co všechno provedla Řecku za posledních pět let<< na PL.
    VK
    July 10, 2015 v 21.58
    Ještě se na celou věc můžeme podívat z trochu jiného úhlu. Od roku 2103 dosahuje Řecko primárního rozpočtového přebytku (tj. přebytku rozpočtu bez započítání splátek úroků z dluhopisů). Dosažených škrty, s dopadem propadu hospodářství o čtvrtinu a vycestování nezaměstnanosti přes 25 %. Nicméně se tím prokázalo, že to jde, že lze proškrtat k primárně přebytkovému rozpočtu.

    Dluhové ztížení v poměru k HDP se samozřejmě ještě zvýšilo, právě kvůli jeho propadu, ale jde o něco jiného. Jedním ze strany Řecka nejrozporovanějších požadavků věřitelů, je primární rozpočtový přebytek navýšit zhruba trojnásobně, na 3,5 % ročně. Per analogiam se dá předpokládat, že to lze, že se k tomu opět lze proškrtat. Podle odhadů věřitelské strany, konkrétně odhadu MMF, to bude stát propad HDP o dalších 10 %, samozřejmě tomu odpovídající nárůst nezaměstnanosti. Ale - půjde to.

    A teď - 3,5 % primárního přebytku rozpočtu každý rok, odváděné na splátky, to už umožní docela zajímavou výši splácených úroků státních dluhopisů. S takovými dluhopisy by se dalo zas znova docela slušně obchodovat na finančních trzích. Že se bude jednat o dluh vůči HDP dál rostoucí, tzv. neudržitelný - není na závadu. Bude jej nutno pokaždé znovu přefinancovat, další pravidelnou půjčkou, už tahle nutnost znamená sama o sobě prostředek, jak si pokaždé znova vynutit restriktivní rozpočet s primárním přebytkem ve stanovené výši. A následně donutit, z toho přebytku splácet úroky dluhopisů. Místo dejme tomu investic.

    V zásadě tak může vzniknout docela pěkný stroječek na peníze. Zároveň se jedná o řešení trvale udržitelné, nic v podstatě nebrání, to tak opakovat do nekonečna. Ekonomika státu se samozřejmě propadne o dohadovaná čísla, nezaměstnanost vyletí někam přes 30 % - ale komu to vadí? Merkelové? Jsou to snad její nezaměstnaní? V nejhorší tam pošle nějakou tu humanitární pomoc.
    MP
    July 10, 2015 v 23.35
    Nadřazenost finanční lobby nad politikou?
    Potíž je v tom, že finanční lobby může politice diktovat, ale neumí ji dělat. Ani ve svůj prospěch ne. Ono si lze sice teoreticky představit magory, kteří by sázeli na kalkulaci popsanou Vojtěchem Klusáčkem, dokonce velmi pravděpodobně existují, ale zatímco i drastický ekonomický propad může někomu vynést balík, prosadí se zároveň primát politiky --nepůjde to bez nějaké formy diktatury.
    July 10, 2015 v 23.50
    Když jsou stejné papírky pro kapitál i oběživo
    Tomu se říká dluhové otroctví. V podstatě je to investice do následné anuitní renty nazpět. Pokud by se mělo vyhnout grexitu a zavedení nějaké "nové" drachmy, pak musí nastat scénář, který se bude více či méně shodovat s tím, co navrhuje autor. S tím asi bude v obecné rovině souhlasit ledaskdo.

    Nicméně Řecká vláda nepíše slohová cvičení, byť právě to jí někteří kritici vyčítají, ale řeší problém, jak podstatně změnit směr lodi, ale zároveň ji nepřevrhnout. V podstatě je to chůze po ostří břitvy, a pokud někdo vyčítá Tsiprasovi, že lavíruje, tak má pravdu. Pokus o vyřešení problémů v rámci eura je jistě méně bolestný, ale je na to potřeba vůle i na straně věřitelů. Grexit má pro Řecko smysl jen tehdy, pokud by se dohodlo přepočítání dluhu na "nové" drachmy.

    S větou "Základní problém spočívá v ‚nadřazenosti‘ finanční lobby nad politikou." naprosto souhlasím, byť nelze nevidět, že značný podíl na situaci má i zavedený klientský systém.

    July 11, 2015 v 14.1
    Nadřazenost finanční lobby nad politikou?
    Ta nadřazenost finanční lobby a klientský systém pochopitelně jedno jest. Otázka je, co s tím. Jediné řešení je lépe vzdělaná společnost, která se u voleb nenechá opít rohlíkem. Pokud ovšem bude koho volit. A samozřejmě vzdělanější a slušnější novináři, kteří budou mít větší tah na branku. To ale nejde změnit ze dne na den a když vidíme trendy, tak se situace zřejmě, bohužel, spíše stále zhoršuje. Opravdu to nevidím dobře.
    July 11, 2015 v 16.42
    nehledejme ideální ale reálné řešení
    inu diskuse a osvěta je potřebná - problém je že myšlenka jak altruismus evropanů a komunitarismus v ekonomice umožní řekům měnit systém je přání otcem myšlenky. A drachma, řecké euro či jiné měnové paralely taky nepomohou.
    Ekonomika je globalizovaná a lokální rozměr může být někomu částečným asylem pro naturální přežití ale ne hospodářskou protiváhou. Altruismus evropanů pak končí tam kde budou mít pocit že ze svého financují cizí rozmařilost. A konverze ekonomiky se nedá táhnout jen domácí poptávkou.
    Chce to dlouhodobé investice, které nebudou zase rozkradené. Tomu kdo nesplácí ale nikdo nepůjčí a odstřihnout se od vnější ekonomiky je stejně stagnační jako přemrštěná restrikce. Tsipras si to velmi dobře uvědomuje a proto nechce ani z EA a z EU. Mířit na úroveň Bulharska (či Ekvádoru) se mu jistě nechce. On už nedělá nějaké PŠM , on řeší velmi reálný problém v čase který má. Možná i proto vyměnil Varufakise a doplnil koaliční hlasy opozičními i když debaty v jeho straně budou napjaté.
    VK
    July 11, 2015 v 22.42
    Ten pocit Evropanů, že financují cizí rozmařilost, je jedním z obrovských vítězství konzervativců. Plynoucí ovšem pouze z konstrukce eurozóny na německý způsob, tj. zákazem ECB fungovat státům eurozóny jakožto věřitel poslední instance a povinnost dluhové brzdy a austerity politi. V zásadě v eurozóně, návazně tomu v celé Evropě, funguje tím pádem systém velmi podobný zlatému standardu, se stejně ničivými důsledky, jaké měl zlatý standard ve své době - na jedné straně přirozený tlak na vyrovnané rozpočty, na druhé chronicko deflačně stagnační tendence s chodem hospodářství pod potenciálem s vysokou hladinou nezaměstnanosti.

    Nicméně je tomu tak kvůli německému kapricu, není to žádná objektivní nutnost, jak tu neustále tvrdíte. Japonsko je krásný příklad, kde monetizace státního dluhu funguje, aniž by to čemu vadilo. Samozřejmě, už čtu ty obvyklé námitky, že Japonci dluží sami sobě a výkonné Japonsko si to může dovolit. Otázka zní zcela opačně - proč to Japonsko vůbec potřebuje, k čemu se potřebuje zadlužovat to mimořádně hospodářsky výkonné Japonsko, které si žije všelijak jen ne rozmařile. A jestliže se potřebuje až k nutnosti monetizace zadlužovat Japonsko, aby si udrželo snesitelnou nezaměstnanost a vůbec nějaký hospodářský růst - tak Evropa snad ne?
    VK
    July 11, 2015 v 22.54
    Jinak mám pocit, že žijete v nějakém paralelním vesmíru. Ke kompromisu musí být dvě strany a je to ta věřitelská, která jakýkoli náznak kompromisu v zásadních parametrech - dalším navýšení primárního rozpočtového přebytku, jeho použití na splácení a v žádném případě na investice, striktní trvání na dalších škrtech v důchodech a neméně striktní odmítnutí byť mírného zvýšení daní nejvyšších příjmů a korporací, tvrdě odmítá. O jakémkoli kompromisu směrem k umožnění dlouhodobých investic, jak píšete, není ani řeči - z důvodu veta věřitelské strany. Rovněž je vyslovená lež, že Řecko nesplácí (a tomu kdo nic nesplácí, nikdo nepůjčí, jak pak píšete), od roku 13 má primární rozpočtový přebytek. Který dává na splácení.

    Vlastní měna, přinejmenším formou paralelní, samozřejmě pomůže už jen tím, že země přestane být vydíratelná krize likvidity. Zaražením přísunu likvidity do komerčních bank ze strany ECB, oběživa na každodenní provoz, na každodenní nákup a prodej. Jak před a po referendu předvedla ECB, ony fronty před bankomaty na šedesátieurový příděl na den. Přinejmenším toto vydírání při vlastní alespoň paralelní měně není možné, pak má stát měnu alespoň pro bazální provoz. A k vyjednávání daleko příznivější postavení, nehrozí bezprostřední zastavení hospodářství.
    July 11, 2015 v 23.39
    Hřiště, hra a pravidla
    O čem je tu diskuse? O Řecku? O kompromisu? O tom, že tu musí být dvě strany, které se chtějí dohodnout?

    Musíme se napřed dobře rozhlédnout kolem. Ví tu snad někdo přesně číslo, kolika biliony dolarů zachránil FED pomocí QE1, QE2 a QE3 (poslední vlna skončila v říjnu 2014) a tedy pomocí vládních intervencí růst amerických akcií? Byly to 2 biliony? Nebo snad 5 bilionů? Mně se tato čísla nepodařilo dohledat.

    A co „naše“ ECB? Kdo vlastně má tu kompetenci rozhodnout o tom, že i ECB může od března 2015 pumpovat do evropské ekonomiky 65 mld. € každý měsíc? Zřejmě až do září 2016? Aby se evropská ekonomika touto monetární transfúzí podržela a čísla na akciových burzách rostla?

    Tím chci říct, že vůbec nevíme, kdo ve skutečnosti v ECB rozhoduje, kdo má páky na masivní kvantitativní uvolňování atd. Prostě jsme všichni žalostně ekonomicky nevzdělaní a naivní. Můžeme jen hádat z křišťálové koule, co ECB udělá.

    Snad pár lidí v ČNB a nebo někteří experti v bankách alespoň trochu tuší, jaké je vlastně PERSONÁLNÍ POZADÍ Evropské unie, kdo má skutečný vliv a kdo rozhoduje o tom podstatném – což jsou pochopitelně peníze a politika ECB.

    A možná se nemýlí ekonomka Šichtářová (Next Finance), když ve svých románech píše, že v Evropě nahoře (v bankách) jsou mnozí na drogách a ve skutečnosti nikdo nic neřídí a ani nejvyšší hlavy světu financí vlastně už nerozumí a vše se šine dál a dál, neznámo kam, jen nějakou fatalistickou setrvačností...

    A finální otázka je, zda dnes velkému světu financí vůbec někdo může rozumět, zda systém není už natolik složitý, že jej rozloží i „pohyb motýlích křídel“ kdesi nad Austrálií.

    K čemu jsou tyto diskuse, když nemáme informace a nic nezměníme? A dokonce nejsme schopni ani najít shodu na tom, co by naši informovanost zlepšilo? Natož, aby demokracie fungovala, a naše myšlení a názory mělo ještě aspoň na něco v EU vliv.

    Jsem v tomto skeptik. Vlk je vlk a zajíc je zajíc. Nepleťme si role.

    Žijeme ve světě, kde má každý sledovat svůj egoistický zájem. Nevěřme divadlu o tom, že někdo chce někomu pomoci. Světová ekonomika ani politika není charita.
    + Další komentáře