Pokud se levice nazývá progresivní politickou silou, znamená to, že nachází svou roli v čele cesty k emancipaci. Každým ušmajdaným krokem na té cestě čelí riziku, že bude obviňována ze zrady, bude-li nepatrnost toho kroku srovnávána s majestátem vysněného cíle.

Defétismus je věčnou metlou levice. Jsme pokoušeni ďáblem vlastní pohodlnosti. Duch poraženectví na nás čeká na každém rohu — je tak snadné odmítnout autenticitu rozporné politické reality ve jménu věrnosti svým konzistentním zápiskům. Je tak lákavé obehnat se aurou nevyslyšeného myslitele.

„Omlouváme se marxistům celého světa, že jsme jako Řekové odmítli spáchat rituální sebevraždu, abychom prosadili víc. Museli jste ve svých křeslech trpět.“ Takhle začíná článek Alexe Andreoua nazvaný Alexis Tsipras: hrdina, zrádce, hrdina, zrádce, hrdina.

Je psaný perspektivou řeckého občana, který „odpočítává posledních čtyřiadvacet balení matčina léku proti záchvatům“. Dohoda plná škrtů, privatizací a (podle některých médií až protektorátního) odevzdávání pravomocí veřejné správy je v téhle perspektivě pořád dohodou, která může naplnit lékárny. Ano, je o poznání snadnější vzývat alternativní scénáře vyjednávání bez kompromisů, když nehrozí, aby jejich výsledek dopadl na vaši hlavu.

Léta vzývaná avantgarda moderní levice s ostrým zvukem a intuitivně skloňovatelným jménem — SYRIZA — se začala rýsovat už v roce 2004 coby koalice levicových a ekologických sil. Jako jedni z prvních Řekové pochopili, že jejich země bude brzy potřebovat novou, dosud neokoukanou strategii politického boje.

Předsedou zakládající strany Synaspismós se stal ve svých devětadvaceti letech Alexis Tsipras, charismatický athénský projektant a levicový aktivista. Ten byl o deset let později zvolen i předsedou superkoalice SYRIZA. Její půdorys se stal vlahým obzorem pro mladé proudy evropské levice tonoucí ve vyprahlých píscích neoliberální pouště posledních dekád.

Byla nakonec Syriza jen fata morgánou? Končí její mise kapitulací za zavřenými dveřmi? Ustrne nevídaný entuziasmus „všech Řeků, kterými jsme byli“ my všichni mladí levičáci napříč Evropou, u nepřekročitelné hradby vyskládané z obětí terminálního stádia Friedmanovy teorie? Ztrácí se socialistický kapitalismus i mojí generaci za horizontem nezpochybnitelné logiky ekonomického teroru?

Tyto otazníky visí v očích všech mladých Evropanů, kteří touží spojit svůj život s modernějším společenským angažmá, než je středověká karikatura bezcitné honby za vlastním prospěchem odměněná dutým konzumem. Než nad řeckým antifašistickým, proevropským a sociálně-ekologickým zázrakem o třech slabikách mávneme chytrácky rukou, pojďme své síly raději vložit do hledání odpovědí, které jiskru v očích mých vrstevníků zachrání…