Pokud se levice nazývá progresivní politickou silou, znamená to, že nachází svou roli v čele cesty k emancipaci. Každým ušmajdaným krokem na té cestě čelí riziku, že bude obviňována ze zrady, bude-li nepatrnost toho kroku srovnávána s majestátem vysněného cíle.

Defétismus je věčnou metlou levice. Jsme pokoušeni ďáblem vlastní pohodlnosti. Duch poraženectví na nás čeká na každém rohu — je tak snadné odmítnout autenticitu rozporné politické reality ve jménu věrnosti svým konzistentním zápiskům. Je tak lákavé obehnat se aurou nevyslyšeného myslitele.

„Omlouváme se marxistům celého světa, že jsme jako Řekové odmítli spáchat rituální sebevraždu, abychom prosadili víc. Museli jste ve svých křeslech trpět.“ Takhle začíná článek Alexe Andreoua nazvaný Alexis Tsipras: hrdina, zrádce, hrdina, zrádce, hrdina.

Je psaný perspektivou řeckého občana, který „odpočítává posledních čtyřiadvacet balení matčina léku proti záchvatům“. Dohoda plná škrtů, privatizací a (podle některých médií až protektorátního) odevzdávání pravomocí veřejné správy je v téhle perspektivě pořád dohodou, která může naplnit lékárny. Ano, je o poznání snadnější vzývat alternativní scénáře vyjednávání bez kompromisů, když nehrozí, aby jejich výsledek dopadl na vaši hlavu.

Léta vzývaná avantgarda moderní levice s ostrým zvukem a intuitivně skloňovatelným jménem — SYRIZA — se začala rýsovat už v roce 2004 coby koalice levicových a ekologických sil. Jako jedni z prvních Řekové pochopili, že jejich země bude brzy potřebovat novou, dosud neokoukanou strategii politického boje.

Předsedou zakládající strany Synaspismós se stal ve svých devětadvaceti letech Alexis Tsipras, charismatický athénský projektant a levicový aktivista. Ten byl o deset let později zvolen i předsedou superkoalice SYRIZA. Její půdorys se stal vlahým obzorem pro mladé proudy evropské levice tonoucí ve vyprahlých píscích neoliberální pouště posledních dekád.

Byla nakonec Syriza jen fata morgánou? Končí její mise kapitulací za zavřenými dveřmi? Ustrne nevídaný entuziasmus „všech Řeků, kterými jsme byli“ my všichni mladí levičáci napříč Evropou, u nepřekročitelné hradby vyskládané z obětí terminálního stádia Friedmanovy teorie? Ztrácí se socialistický kapitalismus i mojí generaci za horizontem nezpochybnitelné logiky ekonomického teroru?

Tyto otazníky visí v očích všech mladých Evropanů, kteří touží spojit svůj život s modernějším společenským angažmá, než je středověká karikatura bezcitné honby za vlastním prospěchem odměněná dutým konzumem. Než nad řeckým antifašistickým, proevropským a sociálně-ekologickým zázrakem o třech slabikách mávneme chytrácky rukou, pojďme své síly raději vložit do hledání odpovědí, které jiskru v očích mých vrstevníků zachrání…

Ve svém posledním textu, psaném v noc konečné dohody, jsem mluvil o „sundávání masek“. Jakkoli budeme Tsiprasovu misi nazývat „porážkou“, „kapitulací“ nebo dokonce „zradou“, jakkoli nám všem přichází na mysl nekonečný seznam toho negativního, co osud Syrizy znamená pro levicové hnutí, nesmíme podlehnout svodům pohodlného poraženectví.

Pokud se Syriza v důsledku porážky rozpadne, budou levicové pohledy upřeny ke Španělsku. Lídr Podemos Pablo Iglesias před řeckými volbami nabídl svou tvář i svou stranu Syrize jako další článek avizovaného řetězu „Syriza, Podemos, venceremos“, který měl být demokratickým domino efektem na cestě k spravedlivější eurozóně a posléze Evropě jako takové.

Manipulativní titulky (nejen) řeckého tisku se nám okamžitě po Tsiprasově vyjednávací porážce pokoušely namluvit, že se španělští věčně si šuškající akademikové z Podemos pokoušejí od Syrizy distancovat.

Po několika taktických dnech mlčení přitom Pablo Iglesias vyjádřil svůj bezmezný obdiv Alexisi Tsiprasovi a potvrdil Řekům své hluboké politické spojenectví: „Doufám, že v životě nebudu muset přijmout takové rozhodnutí, nevím, co bych dělal. Nevím, jestli bych odstoupil, nebo pokračoval. V každém případě považuji Alexisovo rozhodnutí za statečné. Měl jsem možnost hovořit s ním včera v noci, a obdivuju ho. Myslím, že je statečný člověk, gladiátor…“

Teprve následující týdny ukáží, nakolik postavili Španělé étos svého hnutí právě na bezpodmínečném úspěchu řecké avantgardy, a nakolik budou schopní se s porážkou svých duchovních otců vypořádat.

Ztratit všechno

Mnozí na levici si však posledních dnech navykli označovat Tsiprase jako zrádce. Ale koho přesně měl Tsipras zradit?

Možná zradil přání, která byla otcem myšlenek statisíců levicových intelektuálů po celém světě, kteří si zvykli na ten slastný pocit, kdy člověk v pohodlném bezčasí víří svoje myšlenky četbou stejných politických esejů jako významní levicoví státníci. Možná však tyhle intelektuály zradila spíš jejich politická intuice, a jejich smysl pro orientaci ve složitém vyjednávání.

Podle Varoufakisovy výpovědi byly dlouhé měsíce vyjednávání ve skutečnosti léčkou, jak dostat řeckou delegaci ke zdi. Debata o udržitelnosti vyjednávací pozice a o propracovanosti plánu B je legitimní. Technická kritika však musí vést k získání cenných zkušeností v pokračujících bojích na evropském kolbišti, ne k radikálnímu odpisu Syrizy či k sofistikované obhajobě nihilismu.

Možná že pocit zrady vyklíčil v těch, kdo hlasovali OXI (tedy NE) v referendu o přijetí podmínek věřitelů. Jenomže Tsipras nezastupoval jenom je, ale celé Řecko — tedy i ty, kteří z různých důvodů hlasovali NAI (tedy ANO), ty, kteří se referenda nezúčastnili i ty, kteří nemají volební právo.

Centrističtí analytikové dále obviňují Tsiprase ze lží, kterých se měl dopouštět už v populistické kampani: slíbil prý Řekům věci, o kterých věděl, že je nelze dodržet.

Jenže Tsipras Řekům slíbil pouze tolik, že jejich hlas promění v mandát, se kterým se pokusí vyjednat restrukturalizaci dluhu a změnu podmínek splácení. Jeho politický výsledek sice může být porážkou, ale jen těžko jej lze nazývat lží.

Podle takové úvahy se dopouští „lži“ každý politik, který vyjedná pouhý kompromis mezi svým mandátem a mandátem koaličního partnera. Podle téhle logiky svrhli Spojenci v posledním desetiletí dva z posledních hrdinů předvolební pravdomluvnosti v Iráku a v Libyi, aby tak jediným žijícím pravdomluvným politikem na světě zůstal Kim Čong-un. A poslední evropský politik, který stoprocentně plnil svoje předvolební sliby, se před sedmdesáti lety střelil do hlavy v berlínském bunkru.

Horizont sociální Evropy se nám ve skutečnosti nemusí ztrácet, protože jsme to my, kdo musí odpovědět na řeckou výzvu aspoň tím, že nepodlehne snadnému „tonemácenismu“ při první rozporuplné porážce v malé zemi s velkým strukturálním dluhem po pěti měsících jednání. Řecké referendum, neutuchající podpora z dalších (a ekonomicky už mnohem silnějších) zemí, solidární demonstrace — to všechno jsou projevy „toho nového“, co je obsaženo v poselství Syrizy: žádné politické boje nové levice by neměly smysl, pokud by se nemohly opřít o aktivní podporu lidových hnutí.

Pokud nám něco vzdaluje horizont spravedlivější budoucnosti, pak je to naše neochota přijmout za tuto novou demokratickou roli zodpovědnost; pokud něco otevírá vrátka temným silám lidové frustrace, pak je to poraženectví progresivních sil.

Co bychom to byli za marxisty, aktivisty a ekologické, liberální a demokratické socialisty, kdybychom za sebe nechali z pohodlí evropských kaváren bojovat jednu malou zemi umučenou dlouhými roky škrtů a tím to pro sebe považovali za vyřízené?

Pro pána krále, vždyť samotní Řekové se svého odhodlání nevzdávají, přestože si celá Evropa promítá k večeři záběry ponižující nejstarší demokracii na světě optikou zavřených bank a prázdných výloh: Syriza v Řecku pořád platí za hlas, který řekne věřitelům do očí, kolik desítek procent sebevražd má politika škrtů v slabé ekonomice na svědomí.

To jen pro nás je stejně tak snadné vzdát boj s velkým nepřítelem, jako v něm ze dne na den zaujmout radikální stanovisko. Protože naše banky jsou otevřené, a naše lékárny plné.

Bez širší evropské aliance totiž Řekové zatím neměli, co získat. Jen ztratit mohli všechno.