„Skutečná Moc nemá strach z levice, skutečná Moc se bojí lidí,“ říká Pablo Iglesias, šestatřicetiletý charismatický profesor politické filosofie na madridské univerzitě. A právě podle tohoto motta buduje už dva roky neobyčejné politické hnutí s názvem Podemos.

Podemos jsou spolu se Syrizou radikálním vpádem do staré politické logiky. Jsou hlasitou reakcí na to, že se sociálně demokratické strany zaprodaly logice neoliberalismu, a že jsou dlouhodobě neschopné artikulovat prohlubující se sociální, ekologické a kulturní rozpory v evropských společnostech.

Pár slov k populismu

Je pětadvacátý květen 2014 a zraky Evropanů se upírají ke Španělsku. Neznámé hnutí jménem Podemos právě získalo 8 % španělských hlasů ve volbách do Evropského parlamentu. A co víc, jejich lídr, mladý profesor politických věd a populární moderátor ostrého diskusního pořadu La Tuerka, to označuje za porážku: „Nedosáhli jsme našeho cíle. Zrodili jsme se pro vítězství a k němu také míříme.“ Co vůbec „Podemos“ znamená a jaké rozměry v něm lze nalézt?

Spíše než nicneříkající doslovný český překlad, jenž by zněl asi „Můžeme“, se vyplatí poohlédnout se po anglickém ekvivalentu. Narazili bychom totiž na heslo „We can“, které nám musí okamžitě evokovat původní volební slogan Baracka Obamy „Yes, we can“. Celé zvolání agilních Španělů koneckonců zní „Clare que podemos!“, je odpovědí na otázku, pod kterou se sjednotilo španělské tázání v časech „nezpochybnitelných“ politik škrtů: „Můžeme vůbec něco změnit?“ „Jasně, že můžeme!“

Je to první lekce školy populistické levice: změna poměrů k lepšímu je možná, ale je uskutečnitelná jedině kolektivní cestou. V tom se zásadně odlišuje populistická pravice, která houfuje jazykem negace, slibem potlačení personifikovaného neduhu, do něhož je projektována „ukradená slast“: Romové nám sají z daní, imigranti berou práci, bezdomovci hyzdí města, muslimové kontaminují naši kulturu.

Podemos ukazují podobným jedům otevřenou dlaň na znamení „tudy ne“; a říkají nám, že všechny tyhle klíny mezi nás ve skutečnosti vráží síly velikého kapitálu, pro něž jsou tyhle falešné konflikty zárukou klidu na akumulaci a reprodukci nerovného vztahu. Pro ně používá Iglesiasův tým souhrnné označení „la casta“: patří sem široký nexus zprofanovaných vrcholných politiků, mediálních magnátů, oligarchů a Troiky.

Podle logiky jejich populismu přesto není „zlodějem slasti“ nějaká konkrétní skupina lidí (antagonismus není v jejich jazyce naturalizován), nýbrž sám aktuální mechanismus distribuce moci. Podemos svým jednoduchým jazykem neslibují, že samo jejich vítězství lidem jejich slast vrátí. Slibují pouze tolik, že se silným mandátem zpřístupní lidem mechanismus, kterým se lze na spravedlivější distribuci slasti podílet.

Proto je populismus Podemos populismem politickým: neříká „bude líp“; říká jen „budete se sami moci zasloužit o to, jak dobře bude“. Zatímco slibovaný utopický svět Babišova „ničeho“ je vyprázdněným světlem na konci tunelu (které vždy nakonec znamená pouze protijedoucí vlak), utopický svět Podemos je světem participace, důstojnosti, aktivity, udržitelnosti, samosprávy i racionální správy. Podemos neslibují hotové, ale pouhou možnost podílet se na „zhotovování“.

V Laclauově pojetí není populismus jenom „zkratkou útočící na nejnižší pudy“, ale „zkratkou, která je vlastností společenské reality samotné“: populismus je tedy nezbytnou politickou strategií. Klíčovými záchytnými body španělských Podemos jsou tedy již zmíněná „la casta“ (identifikace elit jako těch druhých), nebo označení „régime 78“, označující režim post-francovské ústavy. Právě podle „režimu 78“ (tedy nekonečného režimu dvou stran po pádu Francova režimu, jehož blížící se konec ohlašují a vůči jehož samotné logice nabízejí alternativu) vymezují Podemos svou existenci.

↗

Podemos svým jednoduchým jazykem neslibují, že samo jejich vítězství lidem jejich slast vrátí. Slibují pouze tolik, že se silným mandátem zpřístupní lidem mechanismus, kterým se lze na spravedlivější distribuci slasti podílet. Foto infolibre.es