Lídr španělských Podemos Pablo Iglesias ohlásil odchod z politiky
Petr JedličkaJedna z nejvýraznějších postav evropské levice rezignovala na všechny funkce. Podemos teď čeká období velkého hledání. Pablu Iglesiasovi se za sedm let podařilo změnit celou španělskou politiku. Jen zčásti však tak, jak si představoval.
Spoluzakladatel, lídr a nejznámější tvář španělské levicové formace Unidas Podemos Pablo Iglesias končí v politice. Ohlásil to na zvláštní tiskové konferenci, krátce po úterních volbách do madridského parlamentu. Iglesias působil v posledním roce jako místopředseda celošpanělské vlády, v níž jeho Podemos doplňují sociální demokraty z PSOE premiéra Pedra Sáncheze. V březnu letošního roku přitom Iglesias post opustil, aby osobním angažmá pomohl levici právě v Madridu. Příslušné volby ovšem vyhrála nakonec jasně pravice — kampaní založenou na vymezování se vůči koronavirových omezením.
„Zříkám se všech svých funkcí, odcházím z politiky ve smyslu stranické politiky, ve smyslu institucionální politiky. Budu samozřejmě dál řešit stav naší země, ale nebudu se plést do cesty novému vedení, které si naše politická síla zvolí (...) Pro Podemos to bude tak lepší,“ řekl Iglesias na tiskové konferenci doslova.
Dnes dvaačtyřicetiletý politik založil spolu s ostatními Podemos v roce 2014, avšak na strukturách staršího protestního hnutí rozšířeného ve Španělsku za let hospodářské krize 2011-2012. Strana byla původně velmi široce rozkročená — čistě antiestablishmentová, protikorupční a radikálně demokratická jakoby pro všechny. Její hlavní ambicí bylo reformovat celý systém věčného střídání dvou velkých formací (PP a PSOE) a vlády stále stejných politiků, tzv. kasty a baronů.
Tohoto cíle se podařilo z velké části dosáhnout. Na úrovni četných velkých měst a regionálních vlád byly staré struktury poraženy. Na celošpanělské úrovni však Podemos pod Iglesiasovým stálým vedením velké strany jen oslabily.
Po roce 2016 Podemos pod Iglesiasem dál volně integrovaly menší levicové formace a postupně se přetvářely v čistě levicovou stranu. Po období nestabilních vlád a opakovaných parlamentních voleb v letech 2016 až 2019 se Podemos rozhodly vstoupit so současné koalice s PSOE. Ta přišla s řadou trasformačních politik. Zavedení většiny z nich však bylo odloženo s poukazem na koronavirovou situaci.
Velký talent i primadona
Pablo Iglesias byl všemi pozorovateli uznáván za mimořádně charismatického politika, znamenitého diskutéra i řečníka. Byl také skvělý organizátor. Jedním z nesporných úspěchů Podemos se stalo formování nejrůznějších spojenectví s občanskými iniciativami, lokálními stranami a dalšími progresivními subjekty. V roce 2015 se takto podařilo ovládnout radnice v Madridu i v Barceloně, v Cádizu, Zaragoze či v La Coruñe. Spolu se socialisty pak Podemos vytlačily pravici z desítek dalších měst.
Řada osobností Podemos si nicméně čím dál více stěžovala na Iglesiasovo sebeprosazování, místy až na budování osobního kultu. Podemos dělily také ideologické spory a pře o strategii.
Velkým tématem ve Španělsku byl svého času i Iglesiasův osobní život, jeho partnerky a životní standard. V posledních letech poznamenaných radikalizací španělské pravice bylo Iglesiasovi soustavně vyhrožováno, dostával dopisy s kulkami a před jeho domem se často demonstrovalo.
Skupinu poslanců a zástupce ve vládě z Unidas Podemos má nyní vést provizorně Yolanda Díazová, současná ministryně práce a sociálních věci. Vlastní strana a hnutí budou nové vedení teprve hledat. „Nevím, co je souzeno, já šel svou cestou,“ uvedl Pablo Iglesias na poslední tiskovce v parafrázi jedné z písní kubánského písničkáře Silvia Rodrígueze.
Další informace:
- TeleSUR Spain: Pablo Iglesias announces he’s quitting Spanish politics
- The Guardian Despite his early exit, Pablo Iglesias radically reshaped Spanish politics
- Reuters Founder of Spanish leftist Podemos party Pablo Iglesias retires
- AFP After Madrid vote, Podemos' Pablo Iglesias resigns from politics
- El País Pablo Iglesias to leave all of his roles in politics after leftist parties fail to stop PP victory at Madrid regional election
Odchod P. Iglesiase z politiky má ovšem mnohem dalekosáhlejší význam, nežli jenom osud jednoho levicového aktivisty.
Připomeňme si: vznik Podemos spadal do doby, kdy se radikální levice s nebrzděným entusiasmem znovu a znovu vrhala do takových projektů jako "Occupy", "Attac", "Syriza", a tedy pak i ve Španělsku "Podemos".
Znovu a znovu se radikální levice oddávala blahým nadějím, že t e ď konečně má v rukou ten správný klacek proti kapitalismu. Že právě teď vzniklo "to správné", autentické, radikální hnutí, které smete kapitalismus jednou provždy.
A výsledek? - Kdo dneska ještě něco vůbec ví o "Occupy"? Do kterých kanálu se roztekl svého času tak hlasitý "Attac"? Kam zmizela Syriza? A teď, jak se zdá, je na řadě i Podemos. Přinejmenším jeho radikální a charismatický lídr odchází ze scény.
Snad by i radikální levice už konečně jednou měla pochopit: systém kapitalismu opravdu není možno svrhnout tím, že do něj budeme bušit frontálně, jako beranidlem.
Radikální levice sice na jedné straně zcela správně kapitalismus chápe (na rozdíl od levice mainstramové) jako jeden komplexní celek, tedy právě jako systém - ale toto své vědomí vzápětí zrazuje a opouští, a celý komplexní systém kapitalismu zužuje prakticky jenom na moc koncernů a politických partají. A právě proto propadá iluzi, že postačí vyhlásit třídní boj koncernům a radikální boj tradičním partajím, a že to už samo o sobě naprosto postačí k pádu nenáviděného kapitalismu.
Tento ideologicky zúžený pohled na realitu společenského řádu liberálního kapitalismu se přirozeně odráží i v charakteru lídrů a ideologů těchto uskupení: oni jsou na jedné straně aktivní, agilní, energičtí, mnohdy skutečně charismatičtí - ale na straně druhé jsou z nich na každém kroku přímo prýští jejich fundamentalistické zaujetí, jejich ideologická zaslepenost. A toto jejich neotřesitelné přesvědčení o vlastní pravdě pak většinou vede i k vůdcovským manýrám, tak jak se to projevilo i u P. Iglesiase.
Snad by antisystémová, antikapitalistická levice konečně jednou měla pochopit, že proti systému kapitalismu opravdu není možno bojovat tak, že se vyšvihneme na Rosinantu a s bojovým pokřikem a s kopím v ruce se vrhneme proti jeho ikonickým symbolům, proti mezinárodním koncernům a bankám. V tomto boji je zapotřebí používat především střízlivý rozum, a ne vzbouřené emoce.