Španělsko a Podemos v roce 2016: možné je stále všechno
Petr JedličkaPetr Jedlička se vrací k debatě nad působením španělských rozhořčených, rozebírá aktuální povolební situaci a přibližuje možné koalice, o nichž se mluví v souvislosti s jednáním o nové vládě.
Celkem třikrát lámali minulý rok komentátoři pomyslnou hůl nad španělskými Podemos. Poprvé v létě, když se ukázalo, že hlavním tématem hnutí před celošpanělskými volbami zůstane obecný boj proti korupci a starým politickým strukturám; podruhé na podzim, kdy začalo být jisté, že hnutí volby nevyhraje a kdy jej nakrátko přeskočili v preferencích i středopravicoví Ciudadanos.
Do třetice byli pak Podemos zatracováni v zimě, respektive v prosinci. Protikorupční, levicově populistické či, jak kdo chce, radikálně demokratické uskupení získalo právě v prosinci ve volbách 20,7 procenta hlasů a v 350členné sněmovně obsadilo spolu s volebními partnery 69 míst. Avšak do žádného velkého koaličního jednání se nepustilo.
Komentátoři z hlavního proudu tak začali o Podemos mluvit podobně jako staré španělské strany: že nevědí, co chtějí, že nejsou ani revolucionáři, ani reformisté, že místo návrhů řešení nabízejí jen antisystémové pózy a že je teď kvůli nim španělská politická scéna rozdrobená a vládnout nemůže dost dobře ani pravice, ani levice.
Ve středu 13. ledna se ovšem sešla poprvé nová španělská sněmovna a Podemos je zase všude plno. Španělská, ale i některá zahraniční média řeší spor nad přítomností kojence Diega na schůzi, kam ho přinesla jeho matka-poslankyně Carolina Bescansová, jež odmítla využít parlamentní jesle, a nad vizáží Alberta Rodrígueze, poslance za Tenerife, který dorazil na první schůzi ve svetru a s dready a podle zlých jazyků z lidovecké pravice tam roznášel vši.
Trochu v pozadí, ale všudypřítomná, přitom zůstává daleko podstatnější otázka: co bude v zemi dále.
Navzdory všudypřítomnému lomení rukama, hořekování nad politickou nejistotou a prorokování dalších voleb lze popsat nejméně pět realistických vládních konstelací, z nichž minimálně dvě, ale možná i tři, by znamenaly vznik levicové či středolevicové koalice a vstup právě Podemos do vlády. Mluvit je ovšem třeba i o tom, že hlavní rozhodnutí musí teď ve Španělsku učinit někdo jiný, a to tradiční socialisté.
Hlavní možnosti: velká koalice a portugalský model
V médiích ve vlastním Španělsku jsou teď nejčastěji zmiňovány dva koaliční modely: německý a portugalský. Německý počítá s různými variantami velké koalice. Klasická velká koalice, totiž spojení pravicových lidovců z Partido Popular (PP) a socialistů z PSOE, by sice mělo pohodlnou většinu, ale ve Španělsku nemá příslušný způsob vládnutí tradici. Předseda socialistů Pedro Sánchez navíc už několikrát zdůraznil, že PSOE nepodpoří vládu, již PP povede anebo v jejímž čele bude stát Mariano Rajoy — dosavadní premiér a předseda lidovců, který v předvolební kampani nazýval Sáncheze „bídným lumpem“.
Bez Rajoye, respektive bez vůdčích postů, přitom nechtějí do společné vlády zase lidovci, kteří prosincové volby přeci jen vyhráli, a tak je klasická velká koalice ve Španělsku prozatím krajně nepravděpodobná.
Realističtější — a podle mnohých pozorovatelů vůbec nejpravděpodobnější — je v současnosti jiná velkokoaliční varianta: takzvaný Pakt pro Španělsko, v rámci něhož se spojí „všechny strany, které si uvědomují vážnost situace a jsou připraveny zabránit rozpadu země“. Rozpadem země jsou zde míněny zejména snahy regionálních separatistů a vzhledem k tomu, že Podemos chtějí dopřát Kataláncům závazné referendum, znamená sousloví „všechny strany“ jen tři parlamentní subjekty: lidovce, socialisty a nové středopravicové Ciudadanos.
Právě pragmatičtí Ciudadanos koncept Paktu pro Španělsko vymysleli a lidovcům z PP se líbí, socialisté z PSOE však zatím váhají. Podmínku, že PP nesmí vládu podporovanou socialisty vést, lze při účasti tří stran v koalici splnit vhodným rozdělením rezortů. Horší je to s premiérem Rajoyem, který se dnes jeví pro lidovce nenahraditelný.
Část pozorovatelů předpokládá, že riziko katalánského osamostatnění bude teď všemi zainteresovanými aktéry náležitě démonizováno, aby socialisté mohli vyložit svůj vstup do velkokoalice jako státnický krok. Jiní pozorovatelé mají však za to, že PSOE a Ciudadanos budou vládu PP nakonec spíše tolerovat z opozice.
Druhý, totiž portugalský model koalice je poslední popsané variantě podobný — šlo by o také o menšinovou vládu, ovšem tentokrát socialistickou, kterou by tolerovali buďto Podemos a Ciudadanos, nebo lidovci a Ciudadanos výměnou za programové ústupky.
Portugalský se danému modelu říká proto, že právě v Portugalsku umožnil loni na podzim vyřešit povolební krizi a právě na jeho základě vede dnes vládu v zemi socialista António Costa. Předseda španělských socialistů Sánchez byl v minulých týdnech Costu navštívit a pozorovatelé uvádějí, že od něj chtěl s největší pravděpodobností získat rady právě k odpovídajícímu politickému postupu.
Levicové koalice a pnutí v PSOE
Mimo tři zmíněné koaliční varianty se ve Španělsku debatuje ještě o dvou dalších: řádné středolevicové koalici, kterou by tvořili socialisté, Podemos a Ciudadanos, a čistě pokrokářské koalici socialistů, Podemos a poslanců z malých radikálních a separatistických stran.
Ani jedna z těchto variant není předem vyloučena, obě jsou ale náročné na dojednání a předpokládají další politické posuny. Ciudadanos navíc prozatím do levicové koalice nechtějí a znalci upozorňují, že pravicoví lidovci drží stále absolutní většinu v Senátu, která by jistě komplikovala případné levicové koalici prosazování zásadních legislativních změn.
