Pane Mataráne, začnu něčím, čemu ne úplně rozumím. Vaše strana — Podemos — je v celé Evropě vnímána jako levicová. Sama se tak ale definovat odmítá. Proč?

Spíše než v dichotomii levice-pravice se chceme definovat zespodu nahoru. Patříme mezi 99 procent těch, kteří trpí následky krize, jež byla způsobena jediným procentem lidí, které někteří z nás označují jako kastu. A je tu také praktické hledisko: politiku státu nepromění levice nebo pravice, proměnit ji může jen většina.

Politická diskuse by se měla orientovat na sociální problémy, na změny ve fungování veřejné správy či na boj s korupcí, zkrátka na témata, která nás zajímají a ovlivňují náš každodenní život. Ne na adekvátnost té nebo oné ideologické nálepky. Proto se vymezujeme vůči etiketám levice a pravice, které ničemu nepomáhají, jenom zpomalují a zesložiťují proces změny.

Říkáte, že chcete být hlasem 99 procent... jinde jste zase před časem uvedl, že Podemos jsou „alternativou pro všechny slušné lidi“. Masmédia vás označují pro podobná tvrzení za populisty. Jak se stavíte k této etiketě?

Podívejte se, média tady ve Španělsku nás napadají za všelico, co je napadne. Začali jsme se vrtat v moci kasty a jeden z účinných nástrojů, kterými kasta disponuje, jsou média. Neříkám, že všichni novináři jsou špatní, většina z nich jsou čestní lidé, ale...

... ale ptala jste se na populismus. My se toho konceptu neštítíme, vidíme v něm způsob konstrukce sociální hegemonie, nutnost soustředit se na ony potřeby 99 procent populace, která trpí následky finanční krize a je unavená současnou formou vládnutí. V tomto smyslu jsme populistickou stranou, ale je to populismus, který nikoho neuráží.

Chcete tedy — vzato z druhé strany — odstranit dosavadní elitu, respektive změnit kompletně politiku, jíž praktikuje.

Ano i ne. Nejde nám o elitu jako celek, ale o zkorumpovanou politickou elitu, která dnes ve Španělsku tvoří svou vlastní sociální třídu — o zmíněnou kastu.

Termín kasta je pro vás zjevně klíčový. Zůstaňme tedy ještě chvíli u něj. Vnímáte jej v duchu obecně sdíleného významu, tedy jako jasně ohraničenou společenskou vrstvu se specifickými pravidly fungování, která nelze změnit, a jejíž hranice nelze posunout?

Ano, prvek neproniknutelnosti a neměnnosti je zde klíčový. Ale my jsme ten termín začali používat hlavně proto, jelikož bylo třeba označit osoby zodpovědné za krizi, ve které se nacházíme — osoby, které tedy ve Španělsku rozhodovaly a rozhodují nepřetržitě desítky let. Nemusí přitom nutně zůstávat na úplně stejném místě, tedy ve stejné funkci, i když i to je zde hojně rozšířené.

A potom: důležitým znakem španělské kasty je také to, že je téměř nepostižitelná. Její příslušníky se nedaří volat k odpovědnosti. Krize, jíž prožíváme dnes, není jen ekonomická, ale i krize politiky. Nepomůže jen usměrňovat hospodářství nějakými levicovými přístupy. Je směšné, jak se teď v agenturních zprávách o Španělsku oslavuje růst HDP, když zůstává zachováno ohromné korupční podhoubí.

Vašim zkušenostem z politické praxe se budeme věnovat podrobněji za chvíli, ale přesto: můžete uvést k termínu kasta nějakou konkrétní ilustraci? Myslím kupříkladu člověka z oblastní — andaluské — politiky...

Například takový José Torres Hurtado — primátor Granady, který je ve funkci nepřetržitě od roku 2003. Existuje kolem něj celá síť přímých vazeb na ekonomický sektor, na stavební firmy a na podnikatele. A existuje také doložený případ, kdy primátorovi a jeho ženě zaplatili cestu do Japonska na Mistrovství světa v basketbalu. Přestože vše vyšlo najevo, primátor nakonec nebyl stíhaný. Případ byl uzavřen s tím, že to byla primátorova osobní záležitost.

Anebo předseda našeho regionálního parlamentu — pochází z rodiny, ve které se funkce předsedy předává z otce na syna od dob, kdy byly posty udělovány Frankem. To je zase rodinná kasta s historickou lokální mocí.

Byla právě tato specifická profilace Podemos důvodem, proč jste se začal vy osobně angažovat v této straně? Různých alternativních stran je přeci ve Španělsku více.

Má cesta k Podemos byla poněkud delší. Za studií jsem byl aktivní v alterglobalizačním hnutí, pak jsem se věnoval aktivizmu, kterému se říká defensa del territorio (doslova ochrana území). Jde o ochranu původního charakteru městských čtvrtí, jejich sociálních a kulturních prvků před změnami, které podněcuje zejména trh s nemovitostmi. Stranám jsem se přitom vyhýbal.

S příchodem krize se ovšem objevily nové problémy a na staré začalo být nahlíženo jinak. Osobně jsem se účastnil například debat o možnostech zlepšení podmínek pro místní výrobce a rozvoje ekonomiky založené na produkci regionálních výrobků z lokálních surovin. Důležitým tématem pro mne byla i komercionalizace veřejné politiky a identifikace sfér vlivu, které na ni působí.

A tu přišli Podemos — spíše hnutí než strana, uskupení lidí se zájmem o podobné věci. Oslovili mne právě tou nabídkou jiné politiky, která se oprošťuje od černobílého vymezování na levici a pravici, na Real Madrid a Barcelonu. S Podemos přišla pro všechny s obdobným pohledem na svět znovu chuť zapojovat se do politiky i jinak než jako aktivisté. V hnutí je navíc mnoho mladých lidí, což je velice důležité.

Vedle populistické nálepky bývají Podemos označováni někdy i jako extrémisté. Říká se, že nemůžete v demokratickém systému standardně vládnout, protože jste moc radikální a nechcete žádné partnery. Jaký je vlastně vás vztah k ostatním politickým stranám?

Není pravda, že neumíme získávat partnery. Vývoj po květnových regionálních a obecních volbách to myslím jasně dokazuje.