Na začátku minulého roku jsem měla příležitost na konferenci Evropské sítě minimálního příjmu (EMIN), působící jako dvouletý projekt v rámci Evropské unie, naslouchat příspěvku velmi sympatického Ira. Skoro dvacet let, donedávna na úrovni nejvyšších evropských grémií, bojoval o realizaci minimálního příjmu pro lidi ohrožené chudobou a proti dalšímu rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými.

Zcela mu přitom ale ušlo, že během jeho jistě blahodárného úsilí se tyto nůžky ještě víc rozevřely a chudoby a sociální nespravedlnosti přibylo. A ve svém příspěvku pominul i otázku jaké příčiny toto narůstání chudoby má, a jak je možné, že politika nebyla během téměř dvaceti let schopná tento problém ani v náznaku vyřešit.

Předvedl tím ovšem jen typický způsob, jakým současná politika většiny evropských států sociální, ale i jiné společenské problémy „řeší“: vytvářením představy, že se v této otázce „něco děje“, za současného ignorování a obcházení příčin jejich vzniku. A toto jejich ignorování ba tabuizování je součástí širokého politického konsensu. Daný problém, na jehož řešení nějaké grémium nebo skupina expertů právě laboruje, se tak stává jen jakýmsi nedopatřením, malérem, který s politickým systémem přece „nemá co dělat“.

Stát je pod dohledem trhu, a ne trh pod dohledem státu

Že problém rostoucí chudoby a s ním spojená prekarizace středních vrstev je důsledkem neoliberální přestavby společnosti a demontáže sociálního státu na základě tržního fundamentalismu s podřízením všech funkcí společnosti kritériím ekonomické efektivity, víme ovšem a cítíme na sobě všichni. V minulých letech byly o různých aspektech a důsledcích neoliberální ideologie pro společnost napsány tisíce článků a stovky knih ve všech světových jazycích — i v češtině.

Jednoduchou formulaci toho, co dnes zažíváme, že stát je pod dohledem trhu, a ne trh pod dohledem státu můžeme najít už v přednášce Michela Foucoulta z roku 1979. Všichni tedy už dlouho víme, oč jde, jen politika si otázku po příčinách toho, co můžeme označit jako hlubokou hodnotovou a systémovou krizi, neklade.

Že si tuto otázku neklade například německá CDU, nepřekvapuje; je to takříkajíc v rámci její politiky, protože ta více či méně vždycky sloužila majetným společenským třídám, nebo to alespoň úspěšně a dokonce ku prospěchu obce kamuflovala sociálním tržním hospodářstvím, což už po rozpadu socialistického systému v roce 1989 není třeba. Že se ale této otázce vyhýbá i sociální demokracie, a to i tam, kde je vládnoucí nebo alespoň spoluvládnoucí stranou jako dnes v Německu, se rovná zradě ideálu dobré a spravedlivé společnosti pro všechny, v jehož jménu vznikla a za nějž od Lassalových časů bojovala.

Zvlášť ostudné je, že vrata neoliberální politice deregulací finančního sektoru, privatizací veřejného majetku, zrušením daně z majetku a demontáží sociálního státu (agendou 2010) doširoka otevřela právě sociálně-demokratická vláda Gerharda Schrödera za asistence Strany zelených. Zaplatila to ovšem ztrátou třetiny svých členů a důvěrou společnosti v sociálně demokratickou politiku, z níž se dodneška nevzpamatovala. Stejně je na tom dnes i anglická Labour Party po obdobném působení Tonyho Blaira.

Moc globalizovaného finančního kapitálu a tlak jeho aktérů na politiku a politiky jistě nelze podceňovat. Ale kdo ji nechal vyrůst? Na příkladu Švédska ovšem lze ukázat, že do takové míry se politika zájmům globálního kapitálu podřizovat nemusí, a při dostatečné politické vůli může například svou sociální politiku uchránit před neoliberálními tlaky.

Nelze se ovšem zcela ubránit dojmu, že v přizpůsobivosti alespoň některých německých sociálně demokratických politiků ještě stále hraje určitou roli i pošilhávání po přijetí do tak zvaných lepších společenských kruhů a potřeba se vůči nim emancipovat. Zvlášť u Gerharda Schrödera byl tento rys v jeho zálibě v luxusu drahých obleků a doutníků (a dnes vstupem do kruhů ropných baronů) zcela zřejmý — zatímco Richard von Weizsäcker trávil jako prezident své dovolené v malém pensionu na ostrově v Severním moři.

Českou sociální demokracii toto skryté pošilhávání sice neohrožuje, protože česká společnost byla sociálně vždycky vyrovnanější, egalitárnější než sociálně a třídně daleko rozvrstvenější společnost německá, a to ještě u nás nový kapitalismus nestačil zcela nabourat. Akutním nebezpečím pro ni ovšem je, že pro svou politiku bude hledat vzory právě v bratrské sociálně demokratické straně Německa, která je jí geograficky i kulturně, ovšem ne sociálně, nejblíž.

Situace ČSSD je ovšem o to těžší, že svou politiku vytváří v prostředí hodnotově zmatené české společnosti, která duchovně neví kudy kam. V tom je ovšem jen součástí celkové evropské krize hodnot způsobené právě neoliberalismem, který se z ekonomické teorie přetransformoval v politickou koncepci uspořádání světa a jeho přestavby dle výlučně ekonomických kritérií.

Řecko představovalo průlom, jednání EU připomínalo Kominternu

Zatímco kritika tohoto neoliberálního tržního fundamentalismu se dosud odehrávala především na intelektuální úrovni a jen opozice, v Německu například strana Die Linke, s ní vstupovala do politického prostoru parlamentu, situace se radikálně změnila, když s odmítnutím neoliberální politiky a především principu škrtů a úspor vystoupil nově zvolený ministerský předseda řecké vlády Alexis Tsipras. Byl to první průlom reprezentanta vládnoucí politické strany do uzavřených řad neoliberálních dogmatiků evropských vlád.