Už 20. září čekají Řecko nové parlamentní volby. Jak se ukázalo po posledních volbách letos v lednu, kdy se k vládní moci dostala Syriza, berou Řekové volby vážně, stejně jako referendum. Hlasování občanů považují lidé v Řecku za rozhodující vyjádření vůle lidu.

Není to jen proto, že Řecko je světovou kolébkou demokracie a její význam je tam tedy uznávaným historickým dědictvím. Společenský vývoj posledních let vlastně formoval opoziční a od letošního ledna vládnoucí stranu Syriza právě tak, že musí demokracii důsledně ctít, aby politicky přežila. To právě neplatilo v případě konzervativní Nové demokracie (rozvětvené dynastie rodiny Karamanlisových) a Panhelénského socialistického hnutí Pasok (třígenerační vládnoucí dynastie Papandreových), z hlediska Syrizy a evropské kulturní levice hnutí zrovna tak pravicového, nebo aspoň „komotrovského“, jako je Karamanlisova strana.

Nová demokracie a PASOK se od pádu diktatury plukovníků v roce 1974 střídaly u vlády. Od roku 2012, když se od nich stále znechucenější voliči většinou odvrátili, se dokonce pokoušely vládnout spolu. Ani tehdy však neuspěly. Paralela mezi dvojicí řeckých stran a českými politickými blíženci ODS a ČSSD je očividná.

Nespokojenost řeckých občanů s vládnoucími stranami rostla pomalu. Ale již v květnu 2014 získal Manolis Glezos ve volbách do Evropského parlamentu více než 440 tisíc preferenčních hlasů, což byl jedinečný úspěch Syrizy, za niž kandidoval. Ano, celoživotní komunista Glezos byl zvolen za Syrizu, s níž se ztotožnil, a ne za komunistickou stranu, která navrhovala a navrhuje návrat k drachmě a vystoupení Řecka z eurozóny a také z EU. Z parlamentních stran se v tom shodují řečtí komunisté jen s krajně pravicovým (fašistickým) Zlatým úsvitem.

Manolis Glezos je evropskou legendou, dlouhá desetiletí se děti v evropských školách v dětství učili, že v květnu 1941, za italsko-německé okupace, měsíc po obsazení země německým vojskem, vylezl na Akropolis a strhl z ní nacistickou vlajku. Ve středu bude Manolisi Glezosovi 93 let, loni a letos byl nejstarším poslancem Evropského parlamentu. Tuhý kořínek mají v Řecku jak antiautoritářský komunismus, pokud ho chápeme jako výzvu k osvobození člověka, tak demokracie, tedy vlády svobodného lidu (a vlády ve prospěch emancipovaného člověka).

Po diktaturách přišel klientelismus

České stranicko-mocenské poměry, kdy se posledních dvacet let o moc hrdlí ODS a ČSSD. Občas se ale o ni také bratrsky dělí a někdy se na ní spolu podílejí. Dnes je to už méně časté, ale stále se to vyskytuje hlavně v krajích a na radnicích. Těch řeckých čtyřicet let to připomíná. Podoba je i v takovém detailu, že i v České republice si „lídři“ těchto dvou stran-blíženců, Mirek Topolánek a Jiří Paroubek (nestydatě jako jednotlivci, zřejmě jako „vůdci“ svých stran bez ohledu na to, že to ústava a zákony neumožňovaly) na jaře 2009 podle osobního uvážení rozdělili křesla přechodné, „úřednické“ vlády Jana Fischera, aniž měl Fischer větší vliv na obsazení funkcí ve vládě. Kde byli novináři v roli hlídacího psa?

Až do letošních lednových voleb se vládnoucí strany v Řecku nechtěly vzdávat ničeho, co jim skýtalo moc nad společností a co samy demagogicky označovaly za prvky sociálního státu. Klientelistické poměry, kombinované dalšími, novými zahraničními půjčkami, tam ale dále zatěžovaly státní rozpočet a vedly k postupnému hospodářskému úpadku.

I Česká republika, jež už čtvrt století klopotně překonává dědictví státního socialismu, stále nemá zákony, které by korupci, klientelismus a daňové úniky omezily — tedy zákony o financování politických stran a volebních kampaní, o regulaci a o otevřenosti lobbingu, o majetkových přiznáních úředních osob ve veřejných funkcích, o zrušení anonymních akcí, o povinnosti zveřejňování smluv na internetu a o elektronické evidenci tržeb. Upozorňuje na to iniciativa Rekonstrukce státu, která se utvořila kolem Transparency International. I léta přijímaný a odmítaný služební zákon byl jen kompromisem, ČSSD se tvářila, že „musela“ ustoupit pravicové opozici, i když má poslanců vládní koalice ke schválení zákona dost. Spíše to ale udělalo dobře stále početné, kmotrovsko-klientelistické části ČSSD

Lidé u moci zařizovali v Řecku sociálním a profesním skupinám a oblíbeným jedincům prebendy a trafiky. Dále se rozšířily nepotismus a korupce. Panovala svévole při obsazování veřejných funkcí i při zadávání zakázek na služby či dodávané zboží. Nevybíraly se daně aani poplatky. Ani tržby se povinně neevidovaly elektronicky.

Klientelismus bujel i v kulisách vzpomínek na spartskou oligarchii a byzantskou despocii a v kontextu pravoslavných tradic, tedy při pohledu z jiných částí Evropy až orientálně okázale a přesložitě. Za půl roku své vlády dokázala Syriza napravit jen málo z nemocí, jimiž řecká společnost chronicky trpí. Zrušila alespoň záchytná střediska, v nichž řecký stát v rozporu s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod věznil bez obvinění z trestného činu migrující běžence.

Připomeňme si ještě, že klientelismus v České republice nahradil státněsocialistickou diktaturu a státní dirigismus, zatímco v Řecku střídal diktaturu plukovníků. Samotné slovo klientelismus bylo ještě koncem 90. let v češtině neznámým pojmem, stejně jako třeba xenofobie nebo anticiganismus. V Řecku se k tomu všemu ještě lhalo, nejvíc před rokem 1981, kdy zemi za svého člena přijímala EU a kdy byla u moci konzervativní Nová demokracie. Lhalo se ale i před vstupem Řecka do eurozóny v roce 2011, kdy vládli socialisté. K předstírání a k zapírání evropským partnerům a veřejnosti měla při přístupových jednáních o členství v EU sklony i část české vládní moci, kterou tvořila ČSSD, ale na rozdíl od Řecka vynikali v českých zemích v lakování na růžovo spíše úředníci a diplomaté než politici. V Řecku se ale podvádělo, jak se v posledních letech stále více ukazovalo, mnohem víc než u nás.

Neoliberální lék neléčil, ubližoval

EU či spíše eurozóna měly na stále prohlubující se řeckou finanční krizi jediný, neoliberální lék: šetřící postupy, úsporná opatření, drastické škrty, jež přenášely dluhy u německých a francouzských bank na bedra chudších vrstev řecké společnosti. Dobře to známe, stejnou neoliberální politiku tu pěstovala ODS a TOP 09 za Petra Nečase a ministrů TOP 09 a ODS. K argumentu, že ekonomiku mohou rozhýbat jen investice, byla česká vláda hluchá.

Stejně tak si v případě Řecka počínala věřitelská trojka — tedy Evropská komise, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka. Klín se vytloukal klínem, nové půjčky stát zatěžovaly, řešení se oddalovalo, finanční krize se prohlubovala. Řecké vlády se před letošním lednem tomuto nátlaku bránily jen na oko, aby neztratily sympatie svých voličů. Věřitelské instituce ale nepřestaly naléhat na další škrty ani po přesvědčivém zvolení Syrizy, která získala v lednových volbách přes 36 % a díky zákonnému nadhodnocení strany s nejlepším volebním výsledkem 149 z 300 křesel v parlamentu.

Nová řecká koaliční vláda Alexise Tsiprase se proto obrátila na občany a nechala si referendem, a to už 61% většinou v červenci potvrdit, že vyděračské podmínky eurozóny přijímat nemá. Neznám v dějinách Evropy případ, kdy vláda, která položí voličům otázku v referendu, by jim doporučovala, že mají odpovědět „ne“ a kdy by to „ne“ bylo první možnou odpovědí, na lístku natištěné před „ano“. Ono „ne“, řecky Όχι, se stalo symbolem vzdoru vůči vyděračské politice věřitelské trojky.

Přesto Tsiprasova vláda Trojce po referendu ustoupila, a přijala její — podle řecké vlády, podle většiny řeckých voličů i podle mne — nepřijatelné, ponižující podmínky (byť ne úplně). Nejvíce Tsiprasova vláda usilovala o restrukturalizaci řeckého dluhu. Z trojky to podpořil jen Mezinárodní měnový fond, který už loni na tento požadavek trochu slyšel a tiše ho sám připouštěl, nyní to už má za nutnou podmínku řešení řeckého dluhu. Evropská komise a Centrální evropská banka o tom však zatím nechtějí ani slyšet. To kontrastuje s jejich ochotou odpustit značnou část dluhu kyjevské Ukrajině, kde se stále válčí, kde vláda neplní podmínky příměří, k nimž se zavázala v Minsku, a kde nacionalisté, tvořící samostatné a na vládě nezávislé vojenské jednotky, před parlamentem vraždí příslušníky Národní gardy při schvalování zákona o decentralizaci veřejné moci.

K odpuštění části dluhu, které by bylo nejen ekonomicky důvodné, nýbrž i historicky systémové, je sice ještě daleko, ale trojka jako celek je už nalomena, a zdá se souhlasit alespoň s úpravou splátkového kalendáře a úrokové míry a hlavně s nutností vytvořit primární rozpočtový přebytek. I na řešení těchto problémů závisí odpověď na otázku, zda relativní souhlas Tsiprasovy vlády s požadavky věřitelských institucí a její další úsilí o změnu předchozího diktátu byly kapitulací či dokonce zradou, jak tvrdí mnozí lidé v Řecku i jinde v Evropě.

Varufakis kritzuje Syrizu zleva

Při posuzování tvrdošíjné neústupnosti věřitelské trojky může jako pramen dobře posloužit text ministra financí Tsiprasovy vlády Janise Varufakise. Považuju Varufakisovo líčení za dost věrohodné. Neobstojí názor, že se Varufakis, který z Tsiprasovy vlády 5. července odešel (nebo byl možná „odejit“), cítí ukřivděný, a proto líčí události zkresleně. Jeho výklad je podrobný, vnitřně koherentní a podporují ho i další lidé, například francouzský socialistický ministr financí Michel Sapin. Sapin i podle předchozích zpráv projevoval pro postoje svého řeckého kolegy Varufakise značné pochopení.

Varufakis je věrohodný proto, že nezahořkl a o Tsiprasovi mluví uznale, byť ho kritizuje. Varufakis také nepatří mezi oněch 25 poslanců, kteří se od Syrizy odtrhli a založili novou stranu, Lidovou jednotu. Ta přijetí diktátu Evropské komise odmítá, a stejně jako komunisté nyní navrhuje návrat k drachmě.

Varufakisův výklad je cenný proto, že odhaluje demokratický deficit EU a absenci pravidel jednání a rozhodování, například pokud jde o fungování a působnost takzvané eurozóny, tedy států EU, kde se platí eurem. Předseda této „euroskupiny“, nizozemský ministr financí Jeroen Dijsslbloem z tamní Strany práce (která je spolu s ČSSD členkou Socialistické internacionály) byl oponentem Varufakise, „zlým mužem“ euroskupiny.

Dijsslbloem postupoval v součinnosti s Wolfgangem Schäublem (CDU), jehož nekompromisní postoje k řecké „krizi“ se vždy značně lišily od smířlivějšího přístupu kancléřky Angely Merkelové. Schäuble veřejně Řecko z eurozóny vyhazoval a v zákulisí dělal vše pro „grexit“. Merklová naopak dbala na to, aby se o Německu nemohlo říkat, že Řecko je německým protektorátem. Dokonce jsem ji začal podezírat, že má z Řecka ráda demokracii, a ne oligarchii a xenofobii, abych to ilustroval těmito řeckými výrazy.

Pokud jde o politiku Evropské komise k Řecku, panovaly značné rozdíly i mezi rakouským spolkovým kancléřem a tamním ministrem financí. Kancléř má v Rakousku nad členy své vlády jen o něco menší moc než v Německu, asi jako v ČR premiér nad členy své vlády.