Dluh

Pojem „dluh“ je velice zavádějící. Jeho primitivní chápání slouží ideologům typu Miroslava Kalouska k tomu, aby neváhali vytáhnout za pačesy ze záhrobí pohádky o řecké nezodpovědnosti a o tom, že „dluhy se musí splácet“. 

Právě díky tomu, jak si naivní vědomí vykládá globální dluh, může Kalousek i v roce 2015 začínat svoje báchorky ve stylu „To máte, jako když půjčíte sousedovi…“ — ne, to nemáte, jako když půjčíte sousedovi. Když půjčíte sousedovi tisíc korun, nemá vaše společná pohledávka vliv na jiné vztahy, je reálně splatitelná a slovo „dluh“ je na ni uplatněno právě z toho důvodu, že se očekává její splacení.

Řecký dluh je naproti tomu komplexním, mnohovrstevnatým a z většiny virtuálním excesem, jehož osud je úzce provázán s osudy řady reálných ekonomik. Jeho současná výše v součtu s jeho interpretací jako reálného dluhu z něj dělá absurdní a nesplatitelnou pohledávku. Jeho udržování je projevem moci a nástrojem požadavků silnějších.

↗

Německý ministr financí Schäuble chce dosáhnout tzv. „Kartagského míru“, čímž má na mysli takový scénář, v němž se slabší vzdá silnějšímu bez nejmenšího ústupku ze strany hegemona. Kuebi = Armin Kübelbeck, Wikimedia Commons

Slavoj Žižek už před časem interpretoval současný koncept národního dluhu s využitím psychoanalýzy jako něco v zásadě směšného a obscénního. Domníváme se, že Žižkova rok a půl stará formulace stojí za připomenutí: „Dnešní globální kapitalismus dovádí vztah dlužník-věřitel do extrému, a s tím jej zároveň i podrývá: dluh se stává otevřeně směšným excesem.

Vstupujeme tu na půdu obscenity: když se uděluje úvěr, od dlužníka se už ani neočekává, že dluh někdy splatí — s dluhem se od začátku zachází jako s nástrojem kontroly a dominance. Vezměme si pokračující nátlak EU na Řecko, aby implementovali úsporná opatření — tento nátlak přesně odpovídá tomu, čemu psychoanalýza říká „superego“.

Superego není etický, ale sadistický agent, který bombarduje subjekt nesplnitelnými požadavky a obscénně si užívá, když subjekt selhává v jejich dodržování; paradox superega je (už podle Freuda) ten, že čím více plníme jeho požadavky, tím více se sami cítíme vinni. Představte si zlou učitelku, která zadává svým žákům neřešitelné úlohy, a pak se sadisticky vysmívá jejich úzkosti a panice.

Tohle je na požadavcích (vlastně spíš rozkazech) EU nejhorší: nedávají Řecku žádnou šanci; řecké selhání je součástí hry. Cílem politicko-ekonomické analýzy by mělo být objevení takových strategií, které by vedly k vykročení z tohoto infernálního kruhu dluhu a viny.“

Default

Vraťme se nyní k otevřeným důsledkům aktuálního vyjednávání. Pokud v následujících čtyřech měsících, které Varoufakis pro svůj plán získal, nedojde k dohodě, pak Řecku takříkajíc „dojdou peníze“. Po tom bude následovat tzv. default, neboli státní bankrot, kdy Řecko přestane splácet dluh a pravděpodobně opustí euro.

Tento krok by Řeky odstřihl od mezinárodních kapitálových trhů, a od začátku „nedůvěryhodná“ a extrémně slábnoucí drachma by nebyla mezinárodně životaschopná. Taková situace by si vyžádala omezení kapitálových toků, neboť kapitál by se dal na úprk do zahraničí.

Další dějství katastrofického filmu si lze domýšlet poměrně živě: kvůli slabé (a dále jen a jen slábnoucí) drachmě a s tímto slábnutím spojené inflaci bude v Řecku nutně klesat životní úroveň. Tahle zoufalá dekadence bude jenom hlubší vzhledem k tomu, že řecké domácnosti jsou zadlužené v eurech.

Antickou tragédii o několika dějstvích bude následovat kolaps řeckého bankovního systému: jakoby nestačila kumulující se krize, budou takto řecké banky vyžadovat hutné sanace. V Řecku dojde k radikálnímu prohloubení humanitární krize, vyhrocení problému nezaměstnanosti a stále dramatičtější hospodářské recesi.

Kompromis

Zdá se vám takový scénář nedůstojný člena evropského společenství? Problém je, že pokud německý ministr financí Schäuble odmítá Řecku jakkoli ustoupit, pak Řekům vyhrožuje právě takovýmto scénářem. Schäuble chce dosáhnout tzv. „Kartagského míru“, čímž má na mysli takový scénář, v němž se slabší vzdá silnějšímu bez nejmenšího ústupku ze strany hegemona.

Přestože se nabízí vícero kompromisních řešení mezi oběma stranami, Německo ze své pozice moci předkládá Řecku možnosti v zásadě dvě: prvním je beznadějné pokračování v politice austerity, druhým je okamžitý default.

První možnost nedává Řekům příliš nadějí na světlou budoucnost. Při takovém scénáři by výrazně utrpěl demokratický rozměr celé krize. Tsiprasova koalice drtivě zvítězila v řeckých volbách právě proto, že slíbila autistickou politiku škrtů ukončit. Nejen že dlouhodobá strategie splácení dluhu je momentálně neslučitelná se snahou zmírnit strádání řeckých občanů, ale i slibované zotavení z recese prostřednictvím rozpočtové zodpovědnosti je v nedohlednu.

Druhá možnost spočívá v řeckém defaultu — jinými slovy prohloubení ekonomické a humanitární krize. Momentálně můžeme jen spekulovat, jak dlouho by trvala taková „šoková terapie“ a v jaké ekonomické i politické kondici by z ní Řecko vykročilo.

Čeho jsme tedy svědky? Před našima očima se rozplývá evropský ideál solidarity. Může to znít jako klišé. Realita, která se před našimi zraky v řecké krizi odkrývá, však přesně takové klišé ukazuje v celé jeho nahotě: zájmy solidární Evropy jsou potěmkinovskými vesničkami, kulisami hesel a formalit, za nimiž si svou rutinu odbývají mocenské čachry velkých peněz.

Žádná země sjednocené Evropy není v tak otřesné a bezvýchodné situaci jako Řecko. Ani ztracená generace mladých Řeků, ani vyhasínání ekonomické dynamiky, ani konstantní nárůst chudoby, kolaps infrastruktury a prohlubující se nezaměstnanost nejsou sebestředné „Evropě velkého kapitálu“ dostatečným zrcadlem. Zájmy solidární Evropy jsou odsunuty stranou ve chvíli, kdy jde o peníze. Všechno je odsunuto stranou, když jde o peníze. Jde o peníze. Peníze.