Dluh

Pojem „dluh“ je velice zavádějící. Jeho primitivní chápání slouží ideologům typu Miroslava Kalouska k tomu, aby neváhali vytáhnout za pačesy ze záhrobí pohádky o řecké nezodpovědnosti a o tom, že „dluhy se musí splácet“. 

Právě díky tomu, jak si naivní vědomí vykládá globální dluh, může Kalousek i v roce 2015 začínat svoje báchorky ve stylu „To máte, jako když půjčíte sousedovi…“ — ne, to nemáte, jako když půjčíte sousedovi. Když půjčíte sousedovi tisíc korun, nemá vaše společná pohledávka vliv na jiné vztahy, je reálně splatitelná a slovo „dluh“ je na ni uplatněno právě z toho důvodu, že se očekává její splacení.

Řecký dluh je naproti tomu komplexním, mnohovrstevnatým a z většiny virtuálním excesem, jehož osud je úzce provázán s osudy řady reálných ekonomik. Jeho současná výše v součtu s jeho interpretací jako reálného dluhu z něj dělá absurdní a nesplatitelnou pohledávku. Jeho udržování je projevem moci a nástrojem požadavků silnějších.

↗

Německý ministr financí Schäuble chce dosáhnout tzv. „Kartagského míru“, čímž má na mysli takový scénář, v němž se slabší vzdá silnějšímu bez nejmenšího ústupku ze strany hegemona. Kuebi = Armin Kübelbeck, Wikimedia Commons

Slavoj Žižek už před časem interpretoval současný koncept národního dluhu s využitím psychoanalýzy jako něco v zásadě směšného a obscénního. Domníváme se, že Žižkova rok a půl stará formulace stojí za připomenutí: „Dnešní globální kapitalismus dovádí vztah dlužník-věřitel do extrému, a s tím jej zároveň i podrývá: dluh se stává otevřeně směšným excesem.