Vítězství Syrizy se stěží mohlo stát překvapením pro toho, kdo sledoval vývoj předvolebních preferencí v Řecku. Snad proto evropské elity zareagovaly tak vlažně a oslavy vítězství byly taktéž střídmé. Sotva byly dopity poslední kapky ouza, koalice radikální levice uzavřela sňatek z rozumu s nacionálně-euroskeptickou stranou a na obzoru se objevily první „realistické“ pohledy komentátorů. Bude revoluční romantika divoké noci nahrazená ranním bolehlavem, jak už dlouho dopředu volají některé skeptické hlasy?

Syriza má prý svázané ruce, její už tak dost osekaný program je nerealistický a všude kolem sebe bude mít jen vlky, kteří jí půjdou po krku. Ocitla se v jámě lvové a předpověď politického počasí není příznivá. Kde sežene peníze na financování svého programu? Jak chce vyjednávat s Troikou? Jak chce zreformovat korupcí prolezlou státní správu nebo zfašizovanou policii? A tak dále.

Problém, který před Syrizou stojí (po jejím vítězství už v celé své nahotě), je problém moci, která je natolik komplexní, že dosažení většiny v parlamentu jednoho národního státu může být jen a pouze první krok k nové mocenské konfiguraci. S Orwellem dnes můžeme říct, že všechna moc sice pochází z lidu, ale některý lid je mocnější.

Lid složený z elektronického stáda investorů, burzovních makléřů, finančních elit, bankéřů, korporátních oligopolů a jejich politických reprezentantů. Lídr španělských Podemos Pablo Iglesias tuto mocenskou frontu nedávno nazval finanční internacionálou.

Vyvlastnění moci

Situace, do které Syriza a jakákoli další platforma demokratické levice vstoupí, je zprivatizovaná moc. Stále máme v živé paměti, jak na počátku finanční krize dokázaly ratingové agentury zatočit s celými společnostmi, a stejně tak nesmíme zapomínat na obrovské sanační balíky z daní oněch 99 %, které financovaly neschopnost (potažmo všehoschopnost) této finanční internacionály.

Otevřela se tím doširoka nová dimenze politických úvah — totiž, že globální trh, vydávaný za prostor realizace svobody jednotlivce, je po odhalení ideologického závoje jen dalším z řady totalitárních mechanismů, které neuvěřitelnou většinu jednotlivců podřizují požadavkům, které si tito nejenže nemohli vybrat, ale nezvolili by si je (kdyby mohli) ani ve své nejhorší noční můře.

Hybateli tohoto mechanismu nejsou demokratické vlády, a to ani ta, která právě usedává do svých křesel v Řecku. Hřiště, na kterém se bude hrát, neurčil řecký lid, ale bylo mu určeno mocí, jejíž legitimita má úplně jiný zdroj, než ten, který má kořeny ve volbě řeckého lidu.

Jediným zdrojem legitimity globální super-elity, stejně tak jako oligarchie evropské, je prostě to, že můžou. Úkolem emancipačních politických sil je nejen zastavit inflaci moci kapitálu a jeho držitelů, ale zároveň zařadit zpětný chod — začít vyvlastňovat moc, kterou oligarchie disponuje, a vrátit ji zpět těm, kterým patří — tedy všem.

Syriza značí začátek takového politického procesu. Je skutečně první levicovou silou, poté, co selhaly falešné naděje vkládané ve francouzské socialisty nebo možnost změny politické linie v žalostně zakonzervovaném Německu. Pokud se v Británii dostane k moci New Labour, budeme svědky další deziluze z „levicové“ strany, která je jen jedním z fragmentů finanční internacionály.

Svěží vítr vane z jihu právě proto, že vládnout bude strana, která není tradiční, ale je dítětem střetů na athénských ulicích — střetů s výsledky ideologie, která začíná požírat sebe samu.

Syriza to chápe velmi dobře, alespoň podle vyjádření Yanise Varoufakise, ministra financí v nové vládě, který otevřeně vyhlásil válku řeckému oligarchickému systému, nebo podle samotného předsedy Tsiprase, který v knize Srećko Horvata a Slavoje Žižka What Does Europe Want? říká s odzbrojující jednoznačností: „Evropa bude demokratická a sociální, nebo nebude vůbec.“

Syriza je rozumem Evropy

Nechvalně známá politika škrtů se stala evropským ideologickým mainstreamem. Na údajnou přebujelost sociálního a zadluženého státu má být jediným lékem škrtání v jeho nabobtnalém rozpočtu. Ideologie se — jako vždy — tváří neutrálně a technokraticky: reforma sociálního státu je bolestivá, ale nutná. Ruku v ruce s tím se finančnímu sektoru dostalo takových finančních stimulů, že by to rodiny bez práce a s hypotékou na krku roztančilo radostí až do bezvědomí.

Vítězství Syrizy především zacloumá s halucinacemi evropských neoliberálů — obnaží austerity policy do té roviny, že znovu otevře diskusi, jak chce Evropa řešit svoji situaci. Ukáže, že tato otázka byla předčasně uzavřena, protože podaná odpověď jednoduše nefunguje. V evropském konsensu vznikla trhlina a úkolem Syrizy bude sehrát roli první kostky v dominovém efektu rozpadající se ideologie, po jejímž potupném konci se otevře prostor pro novou politiku.

Mýlí se tak ti, kdo považují Syrizu za evropský exces — jakýsi výbuch iracionality na jižní periferii, explozi radikality a nerozumných vášní, které nezůstanou bez následků. Syriza je hlasem zdravého rozumu uprostřed stavu, kdy je politika hlavního proudu v režii kapitalistického ústavu pro duševně choré.

Svět se zbláznil tam, kde je rozežírána sociální koheze, výdobytky poválečného sociálního smíru, kde demokratická volba nic neznamená, protože nic nezmění a kde na každém rohu bují fašismus všedního dne. V takové situaci Syriza není jenom řeckým zázrakem, ale nadějí všech. V Evropě, ve které je všechno vzhůru nohama, je Syriza možností, jak začít stavět Evropu z hlavy na nohy.

Souboj, který Syriza vede na domácí půdě, totiž není soubojem specificky řeckým — a taktéž není na této půdě zcela řešitelný. Minimálně proto, že Řecko je pouze symptomem Evropy, jejíž krize je zase symptomem aktuální konfigurace globálního kasina, ve kterém všichni sázíme vabank o podobu svých životů.

Taková vize dosahuje monumentálních rozměrů, je ovšem v plné symetrii s rozměry kapitalistického leviathana, jehož přemožení (nebo alespoň zkrocení) je běh na dlouhou trať, nicméně někde začít musí. A když už, tak proč ne zrovna v Řecku, kolébce demokracie? Historie tím dostává symbolickou příchuť.

Rudý úsvit

Tak se stalo, že jednoho rána jsme vstali do nového dne a zjistili jsme, že Slunce tentokrát vyšlo na jihu. A to znamená jediné: že bude pokračovat na sever, protože v Evropě jsme dnes všichni na jedné lodi.

Všichni máme své fašisty, každý z nás je drcen neutuchající krizí, všichni jsme zakleti v mocenských zájmech oligarchů a všem z nás jsou kladeny mantinely kapitálem, který je v rukou úzké skupiny finančních elit. Pro všechny z nás se stalo z parlamentní demokracie jen divadlo pro pobavení bez možnosti skutečné volby. A všichni z toho hledáme cestu ven. Všichni jsme Řekové.