Vítězství Syrizy se stěží mohlo stát překvapením pro toho, kdo sledoval vývoj předvolebních preferencí v Řecku. Snad proto evropské elity zareagovaly tak vlažně a oslavy vítězství byly taktéž střídmé. Sotva byly dopity poslední kapky ouza, koalice radikální levice uzavřela sňatek z rozumu s nacionálně-euroskeptickou stranou a na obzoru se objevily první „realistické“ pohledy komentátorů. Bude revoluční romantika divoké noci nahrazená ranním bolehlavem, jak už dlouho dopředu volají některé skeptické hlasy?

Syriza má prý svázané ruce, její už tak dost osekaný program je nerealistický a všude kolem sebe bude mít jen vlky, kteří jí půjdou po krku. Ocitla se v jámě lvové a předpověď politického počasí není příznivá. Kde sežene peníze na financování svého programu? Jak chce vyjednávat s Troikou? Jak chce zreformovat korupcí prolezlou státní správu nebo zfašizovanou policii? A tak dále.

↗

„Evropa bude demokratická a sociální, nebo nebude vůbec.“ Foto Robert Crc, Flickr

Problém, který před Syrizou stojí (po jejím vítězství už v celé své nahotě), je problém moci, která je natolik komplexní, že dosažení většiny v parlamentu jednoho národního státu může být jen a pouze první krok k nové mocenské konfiguraci. S Orwellem dnes můžeme říct, že všechna moc sice pochází z lidu, ale některý lid je mocnější.

Lid složený z elektronického stáda investorů, burzovních makléřů, finančních elit, bankéřů, korporátních oligopolů a jejich politických reprezentantů. Lídr španělských Podemos Pablo Iglesias tuto mocenskou frontu nedávno nazval finanční internacionálou.

Vyvlastnění moci